So, 17/12/2016 - 11:23
8

„Drž ty svoje pracky od něj dál! Na ty tvé chlípné pohledy už jsem si zvykl, ale tohle už je moc!“ nenávistně na mě syčí můj životní nepřítel. Přirazil mě na stěnu v koupelně, tak aby to náš spolubydlící a objekt naší lásky neslyšel.

Uvědomím si, že jsme stejně velcí a tak se mu dívám zpříma do očí s naprostým klidem. Má modrošedé oči, které nyní připomínají mrazivý led. Kolikrát už jsme tohle zažili? V hlavě mi začínají vířit vzpomínky. Kdy to začalo?

S Mikim jsem chodil už na základku, byl to vždy můj nejlepší přítel. A v devítce mi představil tohoto cvoka Viktora. Hrávali spolu závodně fotbal, a tak aniž bych si to uvědomil, jsme najednou začali trávit náš čas ve třech. Nejdříve jsme s Viktorem mezi sebou jen soutěžili o Mikiho pozornost, ale na střední jsme si začali uvědomovat, že je to něco víc. Přesněji jsme si to uvědomili oba ve stejnou chvíli.

„Hej posloucháš mě vůbec?“ zeptá se mě ještě tišším hlasem, a to bych si myslel, že to už ani nejde. Cítím na sobě ledový pot, který způsobila tichá výhružka v podtónu otázky.

„V pohodě Viku, budu se snažit krotit, neboj,“ odpovím mu a trochu se na něj pousměju. Ten si mě podezřívavě prohlédne, ale potom se otočí a odejde z koupelny za Mikim, který se něčemu šíleně řehtá v televizi.

Už se k nim nevracím a jdu do svého pokoje.

Takže, kdy jsme si to uvědomili? No jo, bylo to ve druháku na výletě, kde jsme propašovali několik lahví různého alkoholu. S touto vzpomínkou na mysli si lehnu na postel. Pamatuji si to jako dnes. Miki se opil tak, že nemohl chodit.

Tenkrát to byl jeho první alkoholový večírek a navíc se s ním rozešla jeho holka, takže to vyřešil pitím. S Vikem jsme ho každý podepřeli z jedné strany a vzali ho k nám do pokoje.

Jako vždy jsme měli pokoj pro nás tři. Všichni nás brali jako nerozlučnou trojku. Nikdo netušil, že je to jen kvůli Mikiho. S Vikem jsme se ani nepokoušeli trávit čas jenom ve dvou, prostě jsme se akceptovali.

Nemůžu říct, že bychom se spolu nikdy nebavili, opravdu jsem ho začal časem brát jako kamaráda, ale pořád tam byl určitý odstup a závist z obou stran. Oba jsme chtěli být pro Mika to nejlepší.

Hodili jsme tu opilou hroudu na postel. Najednou otevřel ty svoje roztomilé oříškové oči a zašeptal: „Co bych bez vás dvou dělal, jste to nejlepší, co mě v životě potkalo. Mám vás moc rád.“

V tu chvíli jsem měl neskutečnou touhu ho políbit. A když jsem se podíval na Vika, zjistil jsem, že v tom nejsem sám.

Tenkrát jsme oba vedli dlouhý rozhovor. Oba jsme si uvědomili, že ho máme rádi již delší dobu, ale ten jeho pohled a věta byl pro nás takový jakýsi spouštěč. Pro někoho by to mohlo znít, jako klišé, ale nás se ten jeho pohled dotkl.

Dohodli jsme se, že oba své pocity potlačíme a uděláme pro něj vše nejlepší.

Jen v případě, že by k jednomu z nás Miki projevil větší než přátelskou náklonnost, šel by ten druhý stranou.

Už je tomu deset let. Deset let jednostranných pocitů vůči Mikimu, a tichého boje s Vikem. Ani jeden z nás to nevzdal, ale na druhou stranu ani jeden z nás nemá žádnou odvahu se Mikimu vyznat.

A stále i po těch deseti letech jsme nerozlučná trojka, která spolu nyní sdílí jeden byt, kde má každý svůj pokoj.

Za ty roky si každý z nás někoho přivedl, ale nikdy jsme to nějak neřešili. Všichni jsme věděli, že to bude jen na krátko. Zvláštní je, že i když něco takového s Vikem cítíme ke chlapci, nikdy jsme se žádným nebyli. Pokaždé jen s děvčaty. A že zrovna Vik jich měl. Je to prachobyčejný playboy, který mě poslední dobou vytáčí do nepříčetnosti.

A ke všemu se blíží Vánoce. Pro Mikiho už mám dárek měsíce, ale co mám pořídit Vikovi?

Štědrý večer trávíme každý se svou rodinou, ale letos se Mikiho rodina přestěhovala, takže bohužel bude o svátkách na druhém konci republiky. Zítra odjíždí.

My s Vikem máme úplně stejnou cestu. Dokonce jeho rodiče bydlí jen dva bloky, od těch mých a ke všemu pouze na druhém konci tohoto města.

Najednou se pokojem rozezní vyzváněcí melodie mého telefonu a na displeji svítí jméno mého jediného sourozence.

„Ahoj brácha, co děláš?“ zeptá se nevině a já tuším, že se zase rafla se svým přítelem a já ji mám zabavit.

„Chtěl jsem si jít zrovna lehnout, sem nějaký unavený,“ a schválně si pořádně zívnu jen, ať to slyší.

„Víš, David se mnou nechce jít na rozsvěcení vánočního stromku a já bych to chtěla moc vidět, a tak mě napadlo, že se tam můžeme zajít podívat spolu, co ty na to?“ říká vemlouvavým hláskem, kterému jsem ještě snad nikdy neřekl ne.

„Za patnáct minut na náměstí,“ řeknu smířený se skutečností, že jsem jí zase nedokázal odříct. Vezmu si bundu, peněženku a klíče a běžím z bytu, v obýváku na kluky houknu, že jdu ven a už se řítím za ségrou.

Venku je zima, ale sníh nikde. Je to škoda. K náměstí se jde přes městský parčík, jehož chodník jemně lemují, velmi staře, ale vkusně vypadající lampy, které působí obzvlášť romanticky, když sněží. Naposled jsem to bohužel viděl v roce, kdy jsme se nastěhovali, což je už minimálně čtyři roky zpátky.

Ségra čeká pod věží, kde máme vždy sraz. Jen co mě uvidí, začne přehnaně mávat, až se za ní ohlédne několik kolemjdoucích lidí. „Já jsem tak strašně ráda, že jsi šel se mnou,“ řekne šťastně a jemně se na mě usměje. Pak už si jen svou ruku zavěsí do té mé a vydáme se obhlídnout vánoční stánky, než začne oficiální rozsvěcení stromečku.

Dáme si skvělý svařák a sedneme si ke stolečku s ohřívačem. Je to příjemné. Lidka neustále žvaní, jak ji David zklamal a spoustu jiných negativ, ale já moc dobře vím, že ho miluje celým svým srdcem.

Najednou se mikrofonem začne ozývat hlas našeho pana starosty, který všem děkuje za účast a za celé vedení města se omlouvá, že se tato událost posunula až na 22. prosincový den.

„Za malý okamžik začneme odpočítávat rozsvěcení našeho překrásného stromečku, ale než ta chvíle nastane, musím vám všem říct legendu, která se k němu vztahuje,“ řekne do napjatého ticha a všichni čekáme, jak bude pokračovat.

„ Říká se, že tento stromeček dokáže vidět do srdcí lidí, a že každého dovede k jeho pravé lásce. Dokonce, když si pod tímto stromečkem nějaký pár vyzná své city, budou navždy spolu a cítit své štěstí do konce života. Toto mi bylo alespoň sděleno lidmi, kteří nám tento stromeček věnovali. A tak doufám, že vám všem přinese spoustu lásky a štěstí,“ dokončí svou řeč a mě napadá, že sem hned zítra musím Mikiho vzít.

Pak už jen slyším dav volat odpočet: „Pět, čtyři, tři, dva, jedna!“

A ta krása mi vyrazí dech.

Stromeček září teple žlutým světlem. Vypadá to, jako by samo světlo tvořilo kouzelné tvary hvězd a srdcí. Je překrásný. Není na něm žádná překážející barva, je ozdoben pouze světlem. Pěknější stromek jsem neviděl.

Najednou myslím jen na Mikiho a jako na zavolanou cítím jeho ruku na svém rameni. „Tak tady jsi, proč si neřekl, že jdeš na náměstí?“ ptá se ukřivděně a pak i s Vikem za svými zády pozdraví mou sestru. „To je super, že jsi tu i ty Lidko,“ řekne Miki nadšeně a dívá se na nás, tím jeho šťastným pohledem.

„Chtěl jsem vám někoho představit, chvíli tady počkejte,“ řekne a běží směrem ke stromečku. Zanedlouho se vrátí a za ním cupitá roztomilá blondýnka. „To je Klára, už jsem vám o ní říkal,“ a podívá se na ni hrdým pohledem. Vím, že říkal, že s někým je, ale už si nepamatuji ani kdy a už vůbec ne její jméno.

„Těší mě, Klárko,“ řekneme s Vikem unisimo a všichni se kolem nás zasmějí.

„Zapomněl jsem vám to říct, ale po svátcích se do bytu už nevrátím,“ řekne Miki šťastně a v tu chvíli se mi, přísahám, zastavilo srdce.

„Pořád jsem nevěděl, jak vám to mám říct a najednou už to je za dveřmi. Navíc jsem Klárku požádal včera o ruku a ona souhlasila, tak už to nechci odkládat. Vím, že mě vy dva chápete,“ podívá se na nás s otázkou v očích a mě hlavou víří jen zničující myšlenky. Buď chci zabít sebe, nebo ji.

Najednou to nevydržím, otočím se na patách a běžím pryč. Cítím, jak mi krvácí srdce, a nemůžu zastavit. Píchá mě v boku a slzy tečou v proudech, ale i tak běžím dál. Skácím se až vzadu v parku pod strom, kde jsem poprvé potkal Mikiho. Opřu se o kmen a vzlykám. Musí to jít ze mě. Najednou začne sněžit, ale už mi to ani za mák nepřijde romantické. Najednou to vypadá, jako obří spiknutí proti mně. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale už jsem skoro necítil své tělo. Cítil jsem jen chlad, ale šel z okolí nebo z mého srdce?

„Ty blázne! Tak tady jsi!“ zařve někdo a běží ke mně, ale já už nevnímám, kdo to je. Vím, jen, že mě vzal do náručí, a pak už nic.

Bože to tak štípe! Co je to za pocit? Od konečků prstů až po nohy, vlastně mě štípe úplně všechno!

„Konečně jsi vzhůru“ řekne Vik, který se objeví v mém zorném úhlu, a já nechápu, proč se tváří, tak starostlivě. „Ty jsi, ale idiot! Kam si běžel? Mikiho to úplně zdrtilo, říkal, že se dnes do bytu už nevrátí a odešel“ řekne s tichým povzdechem a já si začínám pomalu uvědomovat bláznivost svého počínání.

Pozorně si ho prohlédnu. Vypadá sklíčeně. Tak nějak, jakoby ho smutek celého prokládal.

Pak se kouknu na své tělo, které je zabalené v dekách, mám na sobě i jeho a svou peřinu a tak jen vděčně zašeptám: „Díky.“

Udiveně se na mě podívá a k mému překvapení mě pohladí po vlasech. „Nemáš za co, jen už takové věci nedělej. Jakmile se ti vrátí cit do těla, dáš si horkou sprchu,“ mrkne na mě a vstane.

„Jak to, že to bereš, tak v pohodě?“ vyhrknu na něj a zastavím ho v jeho cestě do kuchyně. Otočí se a podívá se na mě. Nic neříká, jen se na mě dívá a já vidím tu nezměrnou bolest v jeho očích a v jeho obličeji, takže se mi to s tím smutkem opravdu nezdálo.

Poté pokračuje do kuchyně, kde něco připravuje. Za chvíli mi přinese horký čaj a sedne si ke mně na postel. Kdyby se mě někdo zeptal, jak vypadá smutný člověk, tak bych to až teď dokázal popsat. Já cítím spíš vztek a možná, tak trochu zradu a samozřejmě bodavý pocit u srdce, ale on trpí.

Už se mi trochu vzpamatovalo tělo z toho studeného šoku a tak se na posteli posadím a z jakéhosi nechápavého impulsu tu hromádku neštěstí přede mnou obejmu. Nedal na sobě znát, že by ho to překvapilo. Objetí mi oplatil a pak začal tiše vzlykat.

Slyším sám sebe říkat jen samé nesmysly, jako to bude dobré apod. Hladím ho jemně po zádech a celkem mě překvapuje, jak je má pevná a velká. Jsme sice stejně vysocí, ale Vik je tak nějak větší.

Pak se ode mě odtáhne a koukne se mi do očí. Dívá se pohledem, díky kterému se mi zježily všechny chloupky na těle, a najednou cítím neskutečnou nervozitu. Ten pohled je spalující. A já si z ničeho nic začínám představovat, jaké by to asi bylo, kdyby mě políbil. Než mi z úst vyklouzlo to zrádné vzdychnutí, odhodil jsem všechny peřiny, vymotal se z dek a běžel do koupelny.

Panebože, co to bylo? Rychle ze sebe soukám oblečení a mažu pod sprchu. Proud horké vody mě uklidňuje, ale i přesto na sobě pořád cítím jeho pohled.  Rukou si sjedu ke svému přirození a jemně ho pohladím. Znova si vybavím sílu jeho očí a mysl mi zaplaví představy jeho úst na mém těle. Nepřestávám se sám sebe dotýkat a za chvíli si s úžasem a posledním toužebným výdechem kleknu ve sprše. Umyju se, utřu a jdu zpátky do svého pokoje.

Už tam není, jen na nočním stolku leží hrnek s čajem. Lehnu a se zmatenými myšlenkami a bolavým srdcem se ponořím do hlubokého spánku.

Další den jdu se sestrou na nákupy. Chci přijít na jiné myšlenky a dokoupit pár posledních vánočních dárků. I když do Štědrého večera schází jenom den, obchody jsou plné.

 Naštěstí se mě Lidka na nic neptá a tak jen vybíráme a diskutujeme o nabízeném zboží. Když jdeme kolem obchodu s pánským oblečením, udeří mi do očí překrásná šála s modrošedými a černými pruhy. Okamžitě ji koupím. Konečně mám dárek pro Vika, pomyslím si a najednou se sám nad sebou zarazím, protože si ji na něm představuju. Moc dobře vím, že mu bude nehorázně slušet.  Když vyjdeme z obchodního střediska, je už tma. Lidka mi poděkuje za fajn den a rozloučí se, protože běží na rande s Davidem.

Kroky mě vedou k vánočnímu stromečku na náměstí. Je tak překrásný, jak si ho pamatuji. Ale teď už vypadá smutně, protože i v mém srdci je smutek. Dnes jdu až přímo k němu, když uslyším zvuk rolničky, která mi dopadne k nohám.

Sehnu se pro ni a natáhnu ruku, když ta se potká s rukou jinou. Zvednu pohled a znova se dívám do toho pohledu, který mě poslední dobou dohání k šílenství. A najedou, to nemůžu vydržet a políbím ho. Je to hluboký polibek, který mu má říct, jak jsem zmatený, jak to bolí, ale také, že po něm toužím. Odstrčí mě a překvapeně se na mě dívá, pak vztekle řekne: „Adame, já nejsem žádná náhražka za Mikiho! Rozumíš?“

A já jen přikývnu. Jasně, že to vím. Ale z nějakého důvodu, ten jeho pohled nedokážu vymazat z hlavy. Od včerejška je v každé mé myšlence a já ho nemůžu dostat pryč.

Stihnu jen schovat rolničku do kapsy bundy, když mě popadne za ruku a táhne mě celou cestu domů. Nechápu to. Skoro běžíme, ale já se jím táhnout nechám. Odemkne dveře a strčí mě do bytu. Oba si sundáme boty a bundy. Na to mě zas popadne za ruku a táhne mě k němu do pokoje.

Uvědomím si, že tam jsem vlastně nikdy nebyl. Vím jen, že tam má obrovskou postel. A když si na ni vzpomenu, tak najednou táhnu já jeho.

Slyším, jak se tiše zasmál a už otvírám dveře jeho pokoje. Nevím, jak se mu to povedlo, ale najednou ležím na jeho posteli. Kouká se na mě, pohladí mě po tváři a jazykem přejede od ušního lalůčku po délce krku až do jamky mezi klíčními kostmi. Zachvěji se.

Pomalu mi rozepíná košili a jazykem mi hladí každý právě odhalený kousek mého těla. Unikne mi tichý vzdech. Najednou je košile celá rozepnutá a jeho jazyk škádlí mou horní polovinu těla, až nestíhám sledovat jeho cestičky. Rukou mi sjede do rozkroku, který je celý napnutý a já už ty zvuky, které se derou z mého hrdla, nemůžu udržet.

Za chvílí nemám ani jeden kousek oblečení a on se plně zaměřil na můj rozkrok. Rukou přejíždí po celé jeho délce a pohledem se vrací k mým očím. Pohladím ho a přitáhnu si jeho překrásnou tvář k polibku. Přestává mě dráždit, ale jen proto, že mě donutí v polibku k sedu a v pauze si stáhne tričko přes hlavu. Následně se znovu hladově vrhá k mým rtům a já mu vše se stejným nadšením oplácím.

Co to vlastně je? Nenávist zmizela, tak co k němu teď cítím? Jen touhu? Hledám v něm záchranu? Ale s tím, že není náhražka za Mikiho, jsem to myslel vážně! Tak co tedy pro mě je?

Nenechá mě na to přijít. Znovu se na mě vrhá už také bez kousku oblečení. Podívám se níže, a vidím, že i on je vzrušený. Vytáhne lubrikant z nočního stolku a dá si trochu na ruku, poté vezme svůj i můj úd do ruky a spojí je. Jen je opatrně přidržuje a tím otíráním o něho ztrácím hlavu. Je to tak vzrušující. Cítím, jak se celý chvěju, a když se chytnu za jeho ramena, vím, že v tom nejsem sám. Bože, jak já ho chci.

Vyškubnu se mu těsně před vrcholem a kleknu si na všechny čtyři, což je pro něj jasné pozvání. Vezme znovu lubrikant a začne mi ho pomalu roztírat kolem otvoru. Nejdříve tam vnikne jedním prstem, poté dalším a cítím, že mě roztahuje krouživými pohyby. To už se celý třesu.

Když prsty stáhne, jsem ochuzen o ten příjemný pocit plnosti, na který jsem si konečně zvyknul. Ale ne nadlouho. Najednou se do mé dírky tlačí něco většího, a nejdříve s bolestivějším vdychem se prohnu v zádech. Když je ve mně celý, bolest prostupuje mé bytí. Vím, že pláču. A on to ví taky. Šeptá uklidňující slova. Rukou mě začne znova dráždit na mém přirození a jazykem přejede snad celou délku mých, nyní zpocených, zad.

Slastně se prohnu a bolest se pomalu mění v rozkoš. Celého mě spaluje pocit touhy a nechám se unášet jeho přírazy. Je to neskutečně sexy a už nejde poznat, kdy vzdychám já, a kdy on.

V tu chvíli oba spadneme s vyvrcholením do peřin. Slyším, jak nám splašeně bijí srdce, a jak se nám pomalu uklidňuje přerývavý dech.

Uspokojením a únavou oba usneme.

První věc, kterou po probuzení spatřím, jsou ty oči, který mi celý den nedaly pokoj. Nyní je v nich zase úplně jiný, nový výraz. Vidím v nich štěstí a lásku. A já se pod tím pohledem celý tetelím radostí.

Natáhnu se pro polibek a Vik zašeptá: „Krásný štědrý den, Adame.“

Jak je možné, že jsem si ještě nevšiml, jak sexy hluboký má hlas.

V tom mi hlavou probleskne, že je 24. prosince, a večer, kdy se rozdávají dárky, budu s rodiči. Protože bych na něm tu šálu chtěl moc vidět, dokud nic jiného na sobě nemá, běžím plnou rychlostí do chodby, kde jsem ji nechal.

Udýchaně se vracím do jeho pokoje a nadšeně ho políbím. „Krásné Vánoce,“ zašeptám a podám mu dárek. Nejdříve se na mě udiveně podívá a pak pochopí a dárek si přede mnou okamžitě rozbalí.

Když si tu šálu uváže kolem krku, hlavou mi proběhne pouze jediná myšlenka. Opravdu jsem dobře vybral. A pak už si jen zopakujeme včerejší noc, tentokrát ovšem přitlačený na chladivé kachličky našeho sprchového koutu. Samozřejmě se šálou bezpečně uloženou na pračce koupelny.

Na večer se vydám k rodičům, Vik mě doprovodí. Musím mu slíbit, že budu v deset pod stromečkem.

 Miluju vánoční atmosféru. Taťka nás vítá u štědrovečerní večeře. Jako každý rok zopakuje, co se stalo podstatného pro členy naší malé rodinky a pak už jen jíme a plníme tradice. Když mamka zazvoní na zvoneček, je to pro ségru znamení, že může naklusat k dárkům. Pořád nechápu, že ji to i v tomto věku drží. Kolem deváté za vše poděkuji a běžím k nám odnést tu kupu dárků, co jsem obdržel. A potom pospíchám splnit svůj slib.

Když doběhnu na náměstí, okamžitě vidím Vika stojícího pod stromečkem. Jakmile mě zahlédne, jeho ústa se roztáhnou do nádherného, šťastného úsměvu.

Přiběhnu k němu a políbím ho na chladné líčko. Vezme mě za ruku a stáhne mi rukavici. „Původně jsem pro tebe měl jiný dárek, ale vzhledem k okolnostem jsem ti našel něco jiného,“ řekne s tím krásným úsměvem a pomalu mi na prsteníček souká překrásný stříbrný kroužek. „Kdyby mi tohle někdo řekl před dvěma dny, nevěřil bych mu ani slovo. Ale momentálně věřím, že Vánoce jsou kouzelným a zázračným obdobím a já našel někoho, koho skutečně miluji,“ zašeptá a podívá se na mě tak milujícím pohledem, až se mi podlomí kolena. Vzpomenu si na legendu, kterou říkal starosta, a upřímně odpovím: „Taky tě miluji.“

Hodnocení: 
4.95
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 20)
Žánr:: 
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Z úst som vypustil obláčiky pary a pretrel si spotené čelo. Hugiho bar mal dnes...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 22
V šere začínajúceho večera oblohu osvetľovali modro – červené svetlá. Prišli...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Určite bol na nás krásny pohľad. Tomáš ostal nemo zírať na svoju mamu, jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 55
R.E.A   Zatímco venku vytrvale padal sníh, v hale a na chodbách...