Jiro sledoval blížící se postavu a dlaní tlumil smích. Petrovy vlasy na slunci střídaly měděné, bronzové a zlatavé odlesky, zatímco se chlapec nejistě rozhlížel po lidech kolem. Ještě pořád si zřejmě nevšiml, kam jde. Jiro na něj mávl, aby mu usnadnil hledání. Několik lidí kolem jeho deky ten nečekaný pohyb zarazil, ale hoch se viditelně rozzářil. Svižně vykročil, ale neušel snad ani tři kroky, než se prudce zastavil. Na okamžik vypadal jako kreslená postavička, co má oči přes polovinu obličeje. Jiro neodolal a výjev si nenápadně zvěčnil do telefonu.

„Za tohle shořím v pekle,“ zamumlal si tiše pro sebe a setřel si slzu z potlačovaného záchvatu smíchu. Chlapec nevěřícně četl upozornění na sloupcích stále znovu a znovu. Jiro už se natahoval pro kraťasy, aby se nad ním konečně smiloval - chtěl ho jen potrápit a vidět jeho reakci, což se mu podařilo. Jenže ho zarazil Petrův nečekaný pohyb.

Hoch se rozhlédl, kam položit tácek, aby jim jídlo neobalil písek. Nic nenašel, a tak zkrátka nohou uhrábl kousek pláže do hladka, a jídlo odložil tam. Zhluboka se nadechl a přetáhl si tílko přes hlavu. Nedíval se napravo ani nalevo, věděl, že by vycouval. Zahákl palce za gumu volných tříčtvrťáků a zatáhl.

Než světlé kalhoty z tenkého plátna stihly sklouznout z jeho těla, zastavila je pevná ruka, která je natáhla zase zpět na původní místo.

„Co to děláš?!“ zavrčel Jiro, těsně před Petrovým obličejem.

„Nesu to jídlo,“ odpověděl zrudlý chlapec překvapeně. Nechápavě sledoval Jirovu zatínající se čelist.

„Pojď, sedneme si támhle do stínu,“ kývl černovlasý muž k lesu.

„Ale… Tvoje věci…“ namítal chlapec.

„Mám u sebe,“ nenechal ho Jiro domluvit a pozvedl tmavý uzlíček ve své ruce.

Za chvilku už seděli na tmavé dece a v tichosti si pochutnávali na tom nejobyčejnějším jídle ze stánku, jako by to byl pokrm minimálně ze čtyřhvězdičkové restaurace. Přesto však Petr cítil, že něco není správně.

„Jiro?“ oslovil svého přítele.

„Hm?“

„Děje se něco?“ vyzvídal nesměle.

„Nic. Co by se mělo dít?“ trhl muž rameny jako uražené děcko.

„No, to právě netuším,“ povzdychl si zrzeček. „Udělal jsem něco? Víš, jak jsme si slíbili, že spolu budeme mluvit… Ty se na mě zlobíš?“ propaloval Jira tázavým pohledem.

„Nezlobím,“ vydechl starší rezignovaně. „Jen… Prostě jsem nečekal, že by ses klidně svléknul před lidmi. Jako… Jako kdyby nestačil ten dacan ve stánku…“ bručel podrážděně. Jeho skřítka přece neměl kdo co očumovat, a hlavně, kam se podělo mladíkovo sladké, stydlivé já?

Jeho úvahy přerušilo nevěřícné zalapání po dechu. Se zájmem se podíval na Petra, aby zjistil, co vyvolalo tak silnou reakci.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zasyčel chlapec jako podrážděné kotě a sledoval ho přivřenýma očima. Byl nervózní, co se to s Jirem dělo. Nevěděl, jestli něco nevyvedl, jestli se mu třeba nějak neznechutil… Možná usoudil, že s takovým obyčejným mládětem nebude ztrácet čas?

„Proč by ne?“ podivil se.

„Tak pokud zcela pominu, že Milan je tady se svou přítelkyní, pak je tu ještě takový malý detail, že jsi to TY, kdo se půl dne nechává okukovat úplně nahatý. Osobně bych tam nikdy nevkročil, pokud bys to po mně TY nechtěl!“

Míra mladíkova rozčilení Jira zastihla nepřipraveného. Jen zaraženě mrkal a v duchu si přehrával jeho slova. Chtě nechtě musel uznat, že má pravdu.

„A… A ty tady budeš ze mě dělat bůhví co, budeš dělat dusno, a to jen… Ne, víš co? Měl bych se vrátit do stánku,“ zavrtěl naštvaně hlavou a vyskočil na nohy. Rázným krokem se vydal pryč.

„Petře!“ volal za ním Jiro. „Máš tady tu-“ dál se nedostal. Petr se sice zastavil, ale vrhl po něm tak vzteklý pohled, až se na chvilku obával, že se ozve ono proslulé sežer si ji nebo ještě lépe, strč si ji do… . Ve finále byl rád, že byl chlapec zticha.

Byl si vědom, že vina za tuhle roztržku jde kompletně za ním. Nikdy dřív neměl potřebu takhle moc žárlit. Naopak, jeho obvyklé já by se ještě pyšně nadýmalo, kdyby se jeho chlapec ukázal s ním po boku, aby mu ho mohli všichni závidět. I jeho samotného zarazil nepříjemný pocit, který ho zaplavil jen u představy, že někdo další okukuje tu sladce smetanovou kůži zdobenou nespočtem světlých pih. Zhluboka se nadechl a promnul si kořen nosu. Aby tohle napravil, bude to chtít víc, než jen přeslazené gesto s pugétem kytek. Okamžitě však věděl, co udělá. Tedy, pokud to půjde dobře. Petrova z poloviny snědená klobása u jeho nohou jako kdyby se mu snažila sdělit, že to vůbec není jisté.

Petr vpadl do kiosku jako velká voda a když jeho kroky nejprve směřovali k lednici, odkud vytáhl lahev vodky a krabici džusu, vyměnil si Milan s Emou jen nechápavý pohled. Zrzek si jich však nevšímal a nalil si směs do kelímku, který třemi loky vyprázdnil. Už si chtěl nalít další, když mu zápěstí sevřela Milanova horká dlaň.

„Co to děláš?“ zeptal se chlapce a v očích měl upřímný zájem.

„Jako co to vypadá?“ zavrčel po něm Petr. „Potřebuju panáka,“ zmírnil trochu tón, když si uvědomil, že si vybíjí zlost na nepravém.

„A nechceš to nechat na večer?“ navrhl mu hnědovlasý mladík a přinutil se k milému úsměvu. Petr se zamračil, ale když si všiml fronty před kioskem, která v brzkém odpoledni vrhala po obou chlapcích nepříjemné pohledy, zatímco se smažila na přímém slunci, souhlasně přikývl. Jak se nikdy neopil do bezvědomí, teď to rozhodně hodlal zkusit.

Celý zbytek odpoledne byl na place prakticky nepoužitelný, až to brýlatý chlapec nevydržel a prohodil si s ním místo. Petr tak mohl zpytovat svědomí, jestli nevyletěl bezdůvodně a nedělá z celé situace zbytečné drama. Vždyť… Přece se nic moc nestalo, ne? Prostě ho Jiro nevnímal, jako sobě rovného. Proč by mu to mělo vadit? Vždyť sám dobře věděl, že je to pravda.

Přesto mu z celé situace bylo úzko.

Byl poprvé zamilovaný, a i když k Jirovi určitým způsobem vzhlížel, takhle natvrdo zjistit, že se na něj jeho milovaný dívá svrchu, zkrátka bolelo.

Sotva se začalo smrákat, byl odhodlaný za Jirem zajít a vše si vyjasnit. Pokud mají pro každého z nich platit jiná pravidla tak… Tak budiž. Miloval ho a nechtěl o něj přijít, pokud to bude znamenat, že se v některých věcech černovlasému bohu podřídí, byl ochoten do toho jít.

Jenže… Za celý den neměl jediný zmeškaný hovor. Nepřišla mu ani jedna zpráva, a to s blížícím se večerem pohled od telefonu téměř nezvedal.

Urazil se Jiro, když po něm tak vystartoval? Věděl, že to bylo moc, a taky si byl jistý, že ho tím šokoval. Jeho vzteklá stránka se sice neprojevovala moc často, rozhodně tam ale byla.

Jako kdyby ho ta myšlenka bodla do hrudi vidlicí, kterou doposud otáčel klobásy.

Byl tohle konec?

Znamenalo to, že o něj už Jiro nestojí? Už ho nikdy neuvidí? Žádné letmé polibky, uklidňující stisk ruky, něžné objetí a …

Nikdy?!

Cítil, jak se mu špatně dýchá. Panika prostupovala celým jeho tělem. Ne, to nechtěl, to nemohlo být… Zatnul zuby do sevřené pěsti, aby ztlumil vzlyk, který rozhodně neměl být jediný. Zrak mu zamlžily slzy, povážlivě se hromadící, dokud konečně nezačaly stékat po pihovatých tvářích.

„Peťo?“ ozvalo se zvenčí a uplakaného chlapce to alespoň trochu probralo. Rozhlédl se a uvědomil si, že Milan s Emou pro dnešek už zavírají stánek. V rychlosti se snažil rozdýchat trhané vzlyky a slzy utíral do obou předloktí, aby si jeho přátelé nevšimli, v jakém je stavu.

„Tak Peťo, kde jsi? Je tu ten tvůj podnikatel…“ Milanův hlas chlapcem projel jako elektrický výboj. Vyskočil na nohy a ne nepodoben stádu buvolů při útoku lví smečky, se prohnal kioskem k východu, až Milana málem smetl.

„Tys brečel?“ vyhekl brýlatý mladík překvapeně, když do něj ryšavý chlapec narazil ramenem a ani nezpomalil, natož aby mu snad věnoval pozornost.

Stál tam.

Jen kousek od kiosku stál Jiro v tmavých džínsech a černé, rozepjaté košili. Petr nezaváhal a plnou rychlostí mu vletěl do náruče, kterou překvapený muž stihl rozevřít až v posledním okamžiku. Pevně objal jeho hřejivé tělo, tvář přitiskl na odhalenou kůži a znovu se rozplakal.

Jiro nechápavě sledoval chvějící se postavičku ve svém náručí. Myslel si, že se bude pokorně omlouvat a sypat si popel na hlavu, tohle tedy rozhodně nečekal. Něco… Něco se muselo stát.

Rozhlédl se kolem a pohled mu padl na dveře, ze kterých chlapec doslova vylétl. Stál v nich Milan se znechuceným úšklebkem.

Jako kdyby padla klapka, Jiro vypnul.

Jemně, ale rozhodně odstrčil svého skřítka stranou a třemi kroky překonal vzdálenost, která ho od toho brýlatého vymaštěnce dělila. Věděl, že na Petra něco zkusí, jen ho nenapadlo, že takhle brzy, sakra!

„Cos mu udělal, sráči?!“ vyštěkl na vyššího mladíka a než ten mu stihl odpovědět, schytal ostrou ránu na žaludek.

Milan jen vyhekl a prudce se předklonil.

„Já?“ vykašlal namáhavě. „Rozhozenej se vrátil už z oběda, kreténe!“

Jiro ho sice slyšel, ale slova si nedával do souvislostí. Ten bastard ublížil jeho skřítkovi a on ho za to prostě zabije. Jednoduchá rovnice, ty měl vždycky nejraději.

Už se napřahoval k další ráně, když se kolem jeho pasu obmotaly útlé ruce a přidržely ho na místě. Ne svou silou, ale tichým „Jiro, prosím, ne!“ které je doprovázelo.

„Neudělal… Nic mi neudělal… Jsem v pořádku… Nic mi neudělal… Prosím, nech ho…“ opakoval pláčem zastřený hlas stále dokola, což nějakým záhadným způsobem zafungovalo a Jiro zase začal uvažovat příčetně. Pomalu se otočil na vynervovaného chlapce a pevně ho objal.

„Skřítku…“ zašeptal tiše.

„Nechci kazit romantickou chvilku,“ zavrčel Milan ani ne dva metry od dvojice, „ale co to, kurva, mělo bejt?!“

Jiro s Petrem se na něj pomalu otočili, jako kdyby na jeho přítomnost úplně zapomněli.

„Vážně ti nic neudělal?“ sklonil se ještě Jiro rychle k mladíkovi, který rozhodně zavrtěl hlavou. Jiro si povzdychl.

„Promiň,“ předstoupil před Milana a bylo mu naprosto jasné, co teď přijde. „Unáhlil jsem se,“ doplnil a zatnul zuby.

Přesně v tu chvíli na jeho dolní čelist dopadla pěst brýlatého mladíka.

„Jiro!“ vyjekl Petr zděšeně, když viděl prudký pohyb hlavou, který Milanova rána způsobila.

„Co se tu kruci děje!“ přiřítila se ze sprch Ema, jako by to i bez ní nebylo dostatečně zamotané. Nikdo jí však neodpovídal.

„Spokojený?“ zeptal se Jiro nebezpečně tichým hlasem a Milan spokojeně kývl.

„To jsem rád. Další šanci nedostaneš,“ usmál se zle a setřel si pár kapek krve, které dokazovaly, že si o zuby rozrazil ret. Ještě chvíli se s mladíkem měřili nenávistnými pohledy, než Jiro objal zrzečka kolem ramen a někam ho odváděl.

Petr kontroloval Jirův obličej, nechtěl, aby se mu něco stalo. Doufal, že mu Milan třeba nevyrazil zub, nebo tak něco. To by nejspíš nepřežil. Jiro ho však znovu chytil kolem ramen a vedl směrem od kiosku pryč.

„Petí!“ volala za nimi Ema. „Co ta večerní párty?!“

„Zítra Em, platí?“ zahulákal na ni přes rameno a koutkem oka zahledl, jak si dala ruce v bok, ale pak přikývla a zmizela za budovou.

„Ehm…“ odkašlal si Jiro po chvíli chůze. „Tak o co tam šlo?“ Snažil se na zrzečka nedívat, aby mu usnadnil vysvětlování, ale nebylo to lehké.

„No… Já… Přemýšlel jsem… A pak… Prostě… Myslel jsem, že už tě neuvidím, když ses celý den neozval…“ vykoktal ze sebe Petr a odmítal se dívat jinam, než na písek mizející pod jeho chodidly.

Jiro prudce zastavil a jednou rukou ho přiměl, aby zvedl hlavu.

„To by se nemohlo stát, rozumíš? Nikdy. Ne kvůli takovýhle prkotině,“ vysvětloval přesvědčivě s pohledem pevně zaklesnutým do modro-šedých očí.

„Jenže… Nikdy je strašně dlouhá doba, a nemůžeš vědět, jestli…“ odporoval Petr a uhnul pohledem.

„Skřítku,“ zavrčel Jiro varovně. „Nikdy je dlouho, to je fakt. Ale když se budu chovat jako debil, tak mi to prostě řekni. Kdo jiný, než ty, by na to měl odvahu?“ zjemnil hlas a prsty, které doposud držely Petrovu hlavu vzhůru, útlého chlapce jemně pohladily po celé linii čelisti až na citlivý krk. V téhle chvíli si znovu uvědomil, jak je proti němu hoch mladý a čistý. Panikařit jen kvůli tomu, že by snad mohl Jira rozzlobit… Bylo to tak dětské, a přesto mu to přišlo neodolatelné.

„Ale ty ses nechoval jako… Tak. To já jsem zbytečně vyletěl, nemám právo ti přece něco zakazovat, a…“ sršel Petr argumenty jeden za druhým.

„Ne,“ utnul ho Jiro vážně. „Nejsi žádná méněcenná existence Petře, a já nedovolím, abys tak o sobě uvažoval. Pokud se ti něco líbí, řekni to. Pokud ne, chci o tom vědět. Jestli po mně něco chceš, nebo naopak nechceš, abych něco dělal, stačí říct. Jsme v tomhle vztahu dva, ne?“ usmál se na Petra mile a ten měl pocit, že se zase rozbrečí.

„Tohle se mi líbí,“ špitl stydlivě.

„Co, když tě poučuju?“ zašklebil se Jiro.

„Ne,“ uchechtl se hoch. „Když mluvíš v množném čísle. O nás. To se mi líbí,“ přiznal a tváře mu znachověly.

„Sakra skřítku… Tohle mi nedělej,“ zahučel Jiro a krátce ho k sobě přitiskl ještě pevněji. „Ještě kousek a budeme na místě,“ pokusil se přesměrovat téma někam, kde by mu z jeho sladkého skřítka netrnuly zuby. Šampaňské bylo vyhlazené, jahody připravené v misce a teplota vody už by touhle dobou měla být ideální. Pak si uvědomil, že na chatě je velká, huňatá kožešina před krbem, který vypadal dokonale i nezapálený. A pokud ho na noc jen pro ten efekt zprovozní, bude tam mít svého pokušitele jen pro sebe, a ta představa byla... Jo, zlaté časy, kdy mu trnuly jenom zuby.

Petr se nechal vmanévrovat do staršího domku, který vypadal jako z pohádky. Po chodníčku z velkých pískovcových kamenů společně došli až ke vstupním dveřím, které Jiro odemkl a vpustil Petra dovnitř. Chlapec se nesměle rozhlédl kolem a pak se usmál. Ano, přesně takhle si představoval chatu. Všude spousta dřeva, kamenné obložení krbu i blízké zdi, robustní nábytek. Nebylo to kdoví jak luxusní a rozhodně z toho nevyzařovala předražená elegance, bylo to… Tak nějak útulné. Jako kdyby tam už byl mockrát, byť třeba ve snech.

„Kdybych věděl, že to s tebou takhle zamává, vzal bych tě sem už na první rande,“ bavil se Jiro Petrovým nadšeným výrazem.

„Nevím, jestli bys mě pak dostal zpátky do města,“ ušklíbl se chlapec provokativně.

„Takže bys dal přede mnou přednost staré chalupě?“ zatvářil se černovlasý muž ublíženě a otočil se k chlapci zády, aby mohl na krbové římse zkusit vyhledat funkční zapalovač. Vážně se těšil za Petrovo nahé tělo v záři plamenů. Kruci, jen na to myslel a byl jako kámen.

„Copak bych nemohl mít oboje?“ překvapil ho mladík smyslným zašeptáním u jeho zátylku. Stál těsně za vyšším mužem, nejprve ho jemně objal kolem pasu, ale pak mu ruce sjely níž, až se ponořily do předních kapes černých kalhot a zabydlely se na úrovni Jirových třísel. Ten se zmohl jen na tiché vydechnutí, když ucítil mladíkovu tvář mezi svými lopatkami.

Jiro si v rychlosti přislíbil, že krb vyzkouší příště, protože teď na to nejspíš nebude čas. Přitiskl své dlaně přes látku džínsů na chlapcovy a užíval si jeho blízkost.

„Copak bys rád, maličký?“ zabroukal svůdně.

„Tebe,“ vydechl mu Petr na krk. Pak si uvědomil, že celý den pracoval. „Teda, napřed asi sprchu, a pak teprve…“ Kouzlo okamžiku pominulo a on si přidal zase úplně nemožný. Za celý den byl zpocený, musel určitě smrdět minimálně po těch pitomých klobásách a vší té mastnotě.

„Je tu něco lepšího, pojď,“ pootočil k němu Jiro tvář a rychle ho líbnul na špičku nosu. Osvobodil se od mladíkových rukou a vyrazil hlouběji do domu. Prošel celou chatou a Petr za ním cupital jako poslušný ocásek. Vyšli zadními dveřmi a Jiro kývl hlavou k malému přístěnku.

„Ty tu máš vířivku?“ vykulil Petr oči šokovaně. Kdo si kruci pořídí vířivku k chatě u jezera?

Jiro tiše kývl a stáhl si z ramen černou košili. Petr na okamžik zatajil dech a jen se kochal pohledem na hru svalů pod zlatavou pokožkou Jirových zad.

Staršího muže jeho pohled nenechával klidným, a tak když se svlékl do naha, kráčel k vířivce s pyšně se tyčícím mužstvím. Zapnul několik tlačítek na jakémsi ovladači a vlezl si do vody, kde se pohodlně usadil. Vyzývavě se podíval a nejistého hocha.

„Já…“ žmoulal Petr v dlaních spodní lem svého tílka. „Já bych raději napřed do sprchy… Potřeboval bych se vážně umýt a …“

„Ne,“ zarazil ho Jiro tónem, který nepřipouštěl odpor. „Pojď za mnou,“ doplnil a nedočkavě si olízl rty.

Petr si skousl spodní ret. Byl rozklepaný jako snad ještě nikdy.

„Ale…“ pokusil se znovu něco namítnout.

„Buď sem půjdeš sám, nebo si pro tebe dojdu,“ zabroukal Jiro tiše a jen z té představy Petra zamrazilo víc, než kdyby mu vyhrožovala ruská mafie amputací dvou prstů.

Zhluboka se nadechl a vydechl. To zvládneš, opakoval si v duchu důrazně. Jiro už ho přece nahého viděl, tak o nic nešlo, ne? Přesto… Svlékat se, když věděl, že ho černé oči hladově pozorují, bylo opravdu těžké. Třesoucími se prsty si pomalu přetáhl tílko přes hlavu a nechal jej dopadnout na podlahu vedle Jirových věcí. Pomalu si stahoval kraťasy a odhodlal se k letmému pohledu do vířivky. Jiro ho propaloval žhavým pohledem. Rty měl mírně pootevřené a na krku se mu jasně rýsovala žíla. Petr překonal nutkání se zakrýt a místo toho si stáhl boxerky. Opatrně, s pohledem všude možně jen ne na muži, který jej netrpělivě očekával, vlezl do vířivky. Tisíce bublinek ho okamžitě začaly lechtat na nahé kůži.

Jiro to déle nevydržel. Byl rád, že ho napadlo vířivku nechat vyhřát dřív, než vyrazil za Petrem. Původně s ní měl o něco slušnější plány, ale tohle byla změna až příliš lákavým směrem, než aby se snažil odolávat. Vztáhl k chlapci ruku a přitáhl si jej do klína. Okamžitě dravě zaútočil na jeho ústa a jen spokojeně přivřel oči, když mu Petr polibky začal oplácet se stejnou náruživostí. Pravačkou opatrně zamířil mezi mladíkovy hýždě, připraven se stáhnout při prvním projevu nesouhlasu. Petr se však jen lehce posunul, aby mu usnadnil přístup k donedávna ještě nedotčenému místu, což Jira vzrušilo ještě víc.

Petr si vychutnával Jirovy jemné rty a hbitý jazyk, dokonce i ta mírná kovová pachuť krve z rozraženého rtu, který naštěstí už nekrvácel, mu připadala proklatě žhavá. Sotva ucítil Jirův prst pronikající mu do těla, slastně zatnul prsty do vypracovaného hrudníku před sebou. Bál se, že bez nějakého gelu ucítí bolest, ale ta se nejspíš díky příjemně teplé vodě nedostavila, a on tak mohl jen spokojeně vzdychat do úst, která jej nepřestávala líbat.

Jiro si pomyslel, jaké má štěstí, že je jeho koťátko tak lačné po dotecích a intimnostech. Kdyby se ho bál nebo byl nejistý, bylo by všechno mnohem komplikovanější, ale on… Od samého začátku mu zkrátka naprosto důvěřoval. Zcela se pod jeho vedením uvolnil a nechal ho, aby si s mladíkovým tělem dělal, co sám uzná za vhodné. A navíc si to užíval. Jiro si připadal jako hodný hoch, který pod ozdobeným stromkem našel dárek, který si celý život přál. Ačkoliv, hodný hoch asi nebylo to pravé přirovnání, ušklíbl se v duchu.

Přestal ho dráždit prsty, chytil chlapce za boky a posunul ho tak, aby k němu seděl čelem, nohy pokrčené v kolenou měl kolem Jirova pasu. Muž teprve teď docenil široká a hluboká sedátka, kterými byla vířivka vybavena, a díky kterým se pohodlně vešli. Otřel se penisem o ten Petrův a chlapec se neubránil zasténání.

„Jiro…“ zakňučel mladík nespokojeně.

„Vydrž,“ napomenul ho muž a lehce ho přizvedl. Petr se mu zapřel o ramena a Jiro tak mohl jednou rukou nasměrovat svůj penis do míst, která zatím okusil jen jednou jedinkrát. Zadíval se zrzečkovi do nedočkavostí stažené tváře, aby mohl při prvním projevu bolesti či nepohodlí okamžitě couvnout.

Petr cítil, jak ho Jirův úd pomalu naplňuje. Snažil se zahnat myšlenky na všechnu tu vodu kolem, která se mu mohla taky dostat bůhví kam, a soustředit se jen a pouze na žár, který pronikal do jeho těla. Po nekonečně dlouhé chvíli dosedl a na okamžik zhluboka dýchal. Jiro na něj nepospíchal, nechával ho, aby si zvykl.

Největší pohromou lidstva je zvídavost, napadlo Jira, když chlapec se zaujetím zakroužil boky. Zasykl. Jako kdyby nestačilo, jak horký a úzký byl, ještě se ho rozhodl mučit, ten jeho sladký démonek.

Petr se vylekaně zarazil, když zaregistroval tichý zvuk, který Jirovi unikl. Bál se, jestli něco neudělal špatně, ale vzápětí se na něj Jiro slastně usmál a sám jeho boky navedl, aby pohyb opakoval. Petr si vychutnával příjemnou plnost a tření, které mu tohle pomalé milování dopřávalo.

„Miluju tě,“ špitl a opřel se čelem o hlavu tmavovlasého muže, aniž by přestal mírně kroužit pánví.

„Oh, sakra,“ vydechl Jiro prudce a mladíčka nadzdvihl, aby ho pak hned přiměl prudce dosednout. Petr tak intenzivní pocit nečekal a vyjekl překvapením. Jiro se mu zadíval do tváře, ale když tam viděl jen vzrušení a touhu, pohyb zopakoval.

Petr se snažil sám dosedat na Jirův klín, ale všechny ty vlny rozkoše, proudící mu tělem, znesnadňovaly jakýkoliv koordinovaný pohyb. Cítil, jak se blíží k vrcholu a podle měnící se rychlosti Jirových pohybů ani jemu nechybělo mnoho. Aniž by sáhl na vlastní penis, vyvrcholil do vody, která obklopovala jejich rozpálená těla. Netrvalo ani minutu, než Jiro posledními tvrdými přírazy dosáhl orgasmu a konečně uvolnil zatnuté svaly snad celého těla.

„Taky tě miluju, skřítku,“ vydechl znaveně a něžně chlapce políbil. Pomalu se z něj vysunul a ještě chvíli jej k sobě tiskl. Když si všiml, jak zrzečkovi klesají víčka, zdvihl se spolu s ním a velmi opatrně vylezl. Nehledě na mokré šlápoty napříč chatou ho nesl do postele, kde to vyčerpané a mokré tělo zabalil do deky.

Petr neprotestoval, protože už svět dávno nevnímal.

Jiro se spokojeně usmál. Pohled na jeho skřítka znaveného sexem byl k nezaplacení. Stále však dokázal rozumně uvažovat a tak se násilím přiměl otočit a vrátit se na místo činu. Čekala ho spousta uklízení a čištění, než si bude moct lehnout vedle svého sladkého chlapce.