„Zítra ráno odjíždím,“ oznámí Ludrun Broně u oběda.

„Kam jedeš?“ zeptá se Brona chladně, aniž by se na Ludruna podívala.

Je vzteklá a rozzlobená, že Ludrun chce tahat Ambriela po soudech. Je to už týden, co svolal Radu vznešených a ta se s jeho souhlasem postupně přesouvala na Úplňkový hrad, kde bude ubytována po dobu soudu. Raději si ani nechce představovat, jak hrozné to pro jejího syna musí být.

„Na Úplňkový hrad. Členové Rady už jsou tam a chybím tam už jen já, Nejvyšší rádce a armádní velitel,“ odpoví Ludrun.

„Pojedu s tebou. Chci být s tebou v tak těžké situaci,“ zamrká na něj Lyryn.

Brona zaskřípe zuby. Ráda by tomu zmetkovi něco řekla, ale nechce být před dětmi sprostá.

„Pojedu taky,“ řekne.

„A kdo tu zůstane s dětmi? Myslel jsem, že je pohlídáš,“ řekne překvapeně Ludrun.

„Kluci pojedou také, samozřejmě,“ probodne ho Brona pohledem.

„Ale na to jsou ještě příliš malí,“ namítne Ludrun.

„Cestovala jsem s Ambrielem několik dní v kuse, když byl mnohem menší než kluci a zvládli jsme to,“ zavrčí Brona.

„Ale...“ chce Ludrun něco namítnout.

„Žádné ale, Ambriel má právo vidět své děti. A to nemluvím o tom, jak moc klukům chybí on,“ nenechá ho Brona domluvit.

Ludrun raději sklopí zrak ke svému obědu. Jít proti Broně se neodváží. Jeho tchyně je sice jemná a něžná jako květinka, ale pokud jde o jejího syna a vnoučata, tak se mění na dravou šelmu, která rozsápe kohokoliv, kdo se k nim přiblíží.

„Och a na večeři nás nečekej. Najíme se v Moranově pokoji, musím dohlédnout na balení,“ zvedne se Brona od stolu a s oběma dětma odejde.

„Její chování k tobě je opravdu příšerné. Měl bys ji nechat popravit, jako výstrahu, aby bylo lidem známo, že takové chování neprojde nikomu. Dokonce ani matce krále,“ řekne Lyryn.

Ludrun si jen povzdechne.

***

Je brzký večer, když k Úplňkovému hradu dojede několik vozů, kočár a vojáci. Před hradem stojí šlechtici, kteří jsou součástí Rady vznešených a před nimi stojí Ambriel. Všichni sledují příjezd krále a princů. Ludrun seskočí z koně, kterého předá zdejšímu podkonímu a otočí se čelem ke svému choti a Radě.

Všichni se mu pokloní. Ludrun přejde k Ambrielovi, něžně ho vezme za bradu a zhrozeně se na něj dívá. Ambriel je bledý a sinalý s tmavými kruhy pod očima a dívá se na něj vyhaslýma očima, které jsou zčervenalé a opuchlé častým pláčem. Jeho dříve lesklé a hebké vlasy, mu zplihle visí podél obličeje. Dříve hedvábné perleťově růžové rty jsou suché a popraskané.

„Můj pane!“ zašeptá Ambriel, sklopí hlavu a lehce se pokloní.

„Ambrieli. Co...co se s tebou stalo?“ zeptá se Ludrun šokovaně.

Není jediný, kdo je Ambrielovým stavem šokován. Šlechtici z Rady si mysleli, že si spletli hrad, když sem přijeli a jejich Druhý král vypadal takhle. I vojáci na něj vyděšeně zírají a všichni v duchu proklínají krále, že ze svého chotě udělal tuhle utrápenou trosku.

Exerovi na Ambriela také nevěřícně zírají a Lyryn si poprvé začíná plně uvědomovat, jak moc svým chováním ublížil.

Z kočáru vyleze Brona s dětma a Darkem a za nimi Nejvyšší rádce. I oni se při pohledu na Ambriela zarazí.

„Táta!“ vykřikne Moran, vymaní se ze sevření své babičky a společně s Darkem se rozběhne k Ambrielovi, kterému padne do náruče.

„Broučku můj!“ přidřepne si k němu Ambriel a pevně ho obejme.

Pevně k sobě syna tiskne a vdechuje jeho vůni. Brona se konečně vzpamatuje a přejde k němu. Lorun, když spatří svého tatínka, se po něm začne natahovat. Ambriel k nim zvedne oči a i on se natáhne pro svého mladšího syna. Brona mu ho předá a Ambriel ho k sobě pevně přitiskne.

„Zlatíčka moje, ani nevíte, jak moc jste mi chyběli,“ řekne a mazlí se s nimi.

Darek k nim strká čumák a radostně švihá ocasem. I jemu páníček moc chyběl. Ambriel se smutně pousměje a podrbe Darka za ušima.

„Měli bychom jít dovnitř. Začíná být chladno,“ ozve se tiše Brona.

Ambriel se s přikývnutím postaví a vezme Morana za ruku. Ten se ho pevně chytí.

„Za chvíli bude večeře, zatím se můžete jít ubytovat,“ řekne tiše.

Všichni se dají do pohybu. Celá královská rodina zamíří ke komnatám určených pouze pro členy královské rodiny.

„Uvolním ti panskou ložnici,“ špitne Ambriel k Ludrunovi.

„To nemusíš, vezmu si ložnici vedle,“ odpoví Ludrun a starostlivě na Ambriela pohlédne.

„Jak si přeješ,“ zašeptá Ambriel a odvede své děti do pokoje, který jim přiděl.

Sloužící začnou nosit věci princů a vybalovat jejich zavazadla, dokonce přinesou i Lorunovu kolébku přivezenou z paláce. Ambriel se posadí do křesla, na klín si posadí Morana a v náručí drží Loruna. Oba chlapci se k němu pevně tisknou. Ambriel je políbí na čela a začne se s nimi znovu mazlit.

„Ambrieli,“ přejde k němu Brona a opatrně ho obejme.

„Jsem rád, že jste všichni v pořádku,“ řekne Ambriel.

„My ano, ale co ty? Jak to vypadáš? Takhle si Ludruna zpátky nezískáš. Nehledě na to, že o sebe musíš pečovat a starat už kvůli dítěti,“ řekne Brona.

„Pochybuji, že ho získám zpátky. Já už o Ludrunovu lásku přišel. Držím se jen kvůli dětem, kdyby jich nebylo, tak...“ nahrnou se Ambrielovi do očí slzy a pevněji k sobě přitiskne své syny.

„Tak co? Ublížil by sis?“ zeptá se Brona.

„Zabil bych se,“ odpoví Ambriel.

„Ale no tak, nezapomeň, že po každé bouři vysvitne slunce,“ tiší ho Brona.

„Kéž by to tak bylo. Pojďme na večeři, kluci mají určitě hlad,“ špitne Ambriel a vstane z křesla.

Vezme děti a odvede je do koupelny, kde jim pomůže umýt ruce a poté všichni zamíří do jídelny. Všichni, krom Ludruna, se při Ambrielově příchodu postaví a ukloní. Znovu se posadí teprve až když se posadí Ambriel. Sloužící začnou nosit jídlo a obsluhovat hosty.

„Proč tohle všechno děláš?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Abych dokázal tvou nevinu,“ odpoví Ludrun.

„Mou nevinu?“ zamrká Ambriel překvapeně.

„Ano, lidé si šuškají o tom, že jsi měl poměr s lordem Zanysem. Já tomu nevěřím. Vím, že bys něco takového nikdy neudělal a tímhle to chci dokázat i ostatním,“ přikývne Ludrun.

„Chceš to dokázat velmi zajímavým způsobem,“ odvětí Ambriel.

„Ambrieli, věř mi nebo ne, ale nikdy jsem nechtěl, aby to mezi námi takhle dopadlo,“ řekne Ludrun.

„Nemuselo to tak dopadnout. Stačilo jen, abys nepodlehl svému chtíči. Věděl jsem, že se ti Lyryn Exer líbil a že po něm toužíš. Nenamlouvám sám sobě, že jsem jediný hezký člověk na světě. A i mě se líbili jiní muži. Takže tohle bych pochopil. Stejně tak bych pochopil, kdybys o něm měl jisté představy. Ale ty jsi podlehl. Kvůli své touze po někom jiném jsi mě vyhnal z domova a oddělil jsi mě od našich dětí, přesto že jsi věděl, jak moc na nich lpím a jak moc budu odloučením od nich trpět. A teď jsi dokonce přišel se soudem,“ zakroutí Ambriel smutně hlavou a vstane od stolu.

Všichni zmlknou a zahledí se na krále.

„Omluv mne, můj manželi, jsem již unaven a rád bych si šel lehnout,“ řekne Ambriel.

„Přeji ti dobrou noc!“ vstane Ludrun, přitáhne si Ambriela do náruče a políbí ho na čelo.

Ambriel se pokloní, vezme děti a v závěsu s Darkem a svou matkou opustí jídelnu. Všichni přítomní při jeho odchodu vstanou ze židlí a ukloní se. Narovnají se teprve až když se za Ambrielem zavřou dveře a posadí se až když se posadí Ludrun. Rozběhne se hlasitý hovor. Enyl Exer vstane od stolu a nenápadně se vytratí z jídelny. Přidá do kroku, aby dohnal Ambriela.

„Veličenstvo,“ zavolá, když je od Ambriela pár metrů.

Ambriel i Brona se zvědavě otočí a oba se zamračí, když spatří kdo na Ambriela zavolal.

„Co potřebujete, pane Exere?“ zeptá se Ambriela chladně.

„Potřeboval bych s vámi mluvit. V soukromí, pokud možno,“ řekne Enyl.

Ambriel na něj chvíli chvíli zírá než se otočí ke své matce.

„Dej kluky spát,“ řekne jí.

Brona přikývne a převezme si děti.

„Dobrou noc, broučci!“ políbí své syny na čela.

„Pojď, Morane, půjdeme hají,“ vezme Brona Morana za ruku a odchází.

„Promluvíme si v pracovně,“ otočí se Ambriel a jde do pracovny.

Enyl ho následuje.

„Tak mluvte. Co chcete? To, co udělal váš bratr vám nestačí?“ přejde Ambriel k oknu a zahledí se ven.

„Žádám po vás jediné. Abyste podepsal toto prohlášení. Nic víc,“ vytáhne Enyl několik papírů a položí je na stůl.

Ambriel se odvrátí od okna, přejde ke stolu, vezme papíry do rukou a začte se.

„To nemůžete myslet vážně,“ vydechne po chvíli šokovaně a prudce odhodí papíry na stůl.

Enyl přimhouří oči a výhružně se k Ambrielovi přiblíží.

„Věřte mi, že to myslím velmi vážně,“ zasyčí.

„Něco takového je absurdní. Nepodepíšu přiznání, že jsem byl Ludrunovi nevěrný a stejně tak nikdy nepodepíšu, že mé děti nejsou biologickými potomky mého manžela. Neudělám z nich nemanželské parchanty,“ vykřikne Ambriel.

Enyl se rozesměje. Není to ale příjemný smích.

„Nebuďte hloupý. Oba víme, jak ten soud dopadne. Máme svědky i důkazy, které dosvědčí, že jste byl králi nevěrný. Stejně tak máme důkazy, že vaše děti jsou plodem vaší nevěry. Tak jako tak budete odsouzen a vaše děti budou prohlášené nemanželskými. Podepsání toho prohlášení zachrání vašim dětem život. Vy budete popraven, ale pokud podepíšete, král bude milosrdný. Nechá vás porodit a popraví vás až potom. A nechá vás popravit stětím hlavy a ne oběšením a oba víme, že stětí hlavy je mnohem rychlejší a méně nepříjemné a bolestivé. Vašim dětem zajistí měsíční apanáž, bydlení i vzdělání. Pokud ovšem nepodepíšete, budete popraven ihned po soudu i s dítětem ve vašem těle. A vaše zbylé děti budou vyhnány na ulici, úplně bez ničeho. Budou z nich žebráci, kteří budou škemrat o tvrdou kůrku. Tohle chcete? Určitě ne,“ syčí s úsměvem Enyl Ambrielovi do obličeje a výsměšně ho hladí po tváři a krku.

Ambriel se třese, přerývaně dýchá a šokovaně na Enyla hledí.

„Můžete své děti zachránit, stačí k tomu jediný podpis. Tak podepište!“ postrčí Enyl Ambriela ke stolu a do ruky mu vloží brk, který předtím namočil v inkoustu.

Ambrielovi se začnou dělat mžitky před očima a bezmyšlenkově přiloží špičku brku k papíru.

„Já nemůžu,“ zasípe tiše.

„Ale ano, můžete. Podepište!“ tlačí na něj Enyl.

„Ne, nepodepíšu to. Vždy jsem byl svému manželovi věrný a mé děti jsou jeho. Mějte si svědků a důkazů, kolik chcete, já i Ludrun známe pravdu,“ vykřikne a hodí po Enylovi brk.

„Jak myslíte. Měl jste možnost zachránit své děti. Jejich budoucnost byla ve vašich rukou a vy jste vybral tu horší možnost. Zničil jste jejich budoucí životy,“ zasyčí Enyl.

„Vypadněte! Ven! VYPADNĚTE!“ zavřískne Ambriel.

Enyl vezme papír a s posměšnou úklonou vyjde ze dveří. Ambriel se zničeně sveze do židle, kde se schoulí do klubíčka, jak jen to jde a snaží se vzpamatovat z toho, co se právě stalo.