„Naopak. Myslím si, že někdo tam nahoře konečně vyslyšel moje modlitby.“

Po páteři mi přejede mráz. Co mráz, spíš tank! Podlomí se mi kolena a já se zelenookému obrovi kácím zpátky k nohám.

„Já… Promiň, totiž… Já… Ehm…“ snažím se odkašláním získat čas na to, abych opět propojil svojí pusu, hlasivky a mozek. Zatím to totiž vypadá, že někde cestou došlo ke komunikačnímu šumu.

A taky by mi vážně, ale vážně pomohlo, kdybych se mi podařilo zastavit to zrádné rudnutí! Kruci copak jsem nějaká nanyka v pubertě?!

Zvednu k němu obličej, a moje tělo mě ujistí, že zase tak daleko od puberty nebudu, když jsem schopen takhle prudce reagovat. Ve slabinách mi totiž povědomě zaškube. Rychle sklopím pohled zase dolů a začnu si znovu stoupat.

„Promiň, nechtěl jsem tě tolik vyděsit,“ řekne Dom sametovým, hlubokým hlasem, a tentokrát je z něj jasně slyšet vážný tón. Skutečně ho to mrzí.

„V pohodě, nemůžeš za to. Nemohls vědět, že mě to takhle porazí…“

„To si piš, že jsem to vědět mohl… Sakra, takhle velkej jsem už dost dlouho na to, abych věděl, že musím dávat bacha, abych někoho nezranil. To jen… Tady jsem nikdy na nikoho nenarazil, tak jsem nedával pozor… Možná jsi s tím medvědem nebyl tak daleko od pravdy,“ v poslední větě zaslechnu skutečný smutek. Pokusím se mu podívat do obličeje, ale odvrátí se a klopí oči.

On se stydí? Jemu je trapně? No, můžu být rád, že moje kolabování připsal následkům srážky… Kdyby věděl, že mě k zemi poslal ten naléhavý pohled v zelených očích a žhavá slova o splněných modlitbách, nejspíš by mi řekl, že jsem nechutná buzna, jednu mi ubalil a někde tady v chroští mě nechal shnít. O tom, že chlap s jeho postavou by mě jednou ranou dokázal zabít, o tom jsem vůbec nepochyboval.

Pohled na jeho svěšená ramena mě však vytáčel nejvíc ze všeho. Vstal jsem a chytil ho za rameno, abych ho k sobě otočil.

„Tak podívej, běželi jsme tudy oba, a pozor na cestu jsme nedávali ani jeden. Navíc, já tudy běžel poprvé, takže jsem si rozhodně pozor dávat měl. A kdybych neměl v uších sluchátka, nejspíš bych tě slyšel probíhat tou vysokou trávou,“ ukážu na zarostlou lesní cestu, odkud vyběhl a pak na cestu po které jsem se k houští blížil já: „kdežto tys mě na udusané polňačce slyšet mohl jen těžko… Takže vina je rozhodně na obou stranách, jasný? Co to zase děláš?“  vyjeknu nevěřícně, když zhruba v polovině mého řečnění sebou pleskne na všechny čtyři a začne zběsile prohledávat místo, kde jsem se ještě před chvílí válel.

„Sluchátka. Říkals, žes měl sluchátka,“ mumlá naléhavě. Z celého mého rádoby povzbuzujícího projevu si vzal jen tuhle informaci?!

„Ty se mi snad zdáš,“ hlesnu a dnes již potřetí klesám na trávu s tím, že mu je pomůžu hledat.

Sotva se však rukou dotknu trávy, znovu na mě upře pohled týraného štěněte. Kruci, přísahal bych, že nechybí moc a měl by v očích slzy…

Důvod zjistím vzápětí. Podává mi totiž malý stroječek, který už rozhodně nikdy žádnou muziku nepřehraje. Zřejmě na něj stoupl, když mi pomáhal na nohy.

Mlčky na sebe hledíme. Co mu na tohle mám říct? Nejraději bych ho objal a utěšoval, dokud by mu ten nešťastný výraz nevystřídal jiný, mnohem vášnivější.

„Já… Já se vážně moc omlouvám, koupím ti nový, seženu ti do něj muziku… Já… Ty… Nezlob se prosím, já ti to vynahradím…“ je tak nervózní, skoro bych až řekl, že se mě bojí. Jakoby čekal, že z kapsy vytáhnu tyč a začnu ho s ní mlátit nebo co.

„Tak já myslel, že mě trefil medvěd, a ono štěně…“ uchechtnu se v duchu a svalím se po zádech do trávy. Zavřu oči a přemýšlím, co mu řeknu.

Když otevřu oči, ještě pořád tam sedí, obří hromádka neštěstí, která zkormouceně čeká na každou mou reakci.

Vzdychnu, přetočím se na bok, abych na něj lépe viděl.

„Ten přehrávač byl starej křáp, kterej se každou chvíli zasekával. Nezlobím se na tebe, v podstatě jsi mu uštědřil ránu z milosti.  Původně jsem si chtěl jet o víkendu koupit nový, ale vypadá to, že zítra přijdu o auto. Takže jestli mi opravdu tolik chceš nějak nahradit jeho ztrátu, stačí, když mi řekneš, jak se dostanu někam, kde je prodávají. Hudbu mám doma v notebooku, to není problém.“

Viditelně pookřeje. A to jen stačilo říct, že se nezlobím… Jak tenhle člověk dokáže žít v lidské společnosti a přitom zůstat takhle nevinný?

Společně se vydáme cestou zpět do vsi. Ani jeden už nemáme náladu na běh. Dom mi vysvětluje, že autobusy v rozumných (rozuměj dvouhodinových) intervalech jedou jen zítra, v sobotu jede jeden ráno do města a jeden večer zpět. To zavrhnu rovnou. Budu to tedy muset nechat na pondělí.

Když nemá pocit, že něco zvoral, ukáže se Dom jako vtipný a inteligentní společník. Když už se blížíme k vesnici, dodám si konečně odvahu položit mu otázku, která mi celou dobu vrtá hlavou. A ne, nepředstavujte si rejdícího červíčka, ale pořádný vrt, kterým se hloubí tunely.

„Dome, cos vlastně myslel tím, že tě tam nahoře někdo vyslyšel?“

Dom na mě nechápavě pohlédne. Sakra, co jestli jsem špatně slyšel?!

„No, víš, jak jsme na sebe narazili, tak jsi něco říkal o splněných modlitbách…?“

Dom okamžitě uhne pohledem. Kruci. Copak se mi to fakt zdálo? V tom si všimnu, že se červená. A teda řeknu vám, když se takovej kus chlapa začervená, to by zacloumalo se silnější povahou, než jsem já.

Vrazím si vší silou ruce do kapes, abych nepodlehl nutkání vzít ho za ruku, a vyčkávám, co z něj vypadne.

„Víš, to byla taková blbost… Já jen, že… Říkal jsem ti, že žiju sám. Celý dny jsem sám v práci, jdu si sám zaběhat a pak jdu domů, kde si jdu sám udělat jídlo a sám spát. No, a protože na manželku a děti v mém případě můžeme zapomenout, tak jsem už celkem dlouho sháněl někoho, kdo by se mnou alespoň chodil běhat, když už si nemůžu dovolit najmout pomocnou sílu do práce,“ pokrčí rádoby nezaujatě rameny.

Mě neoklame, z každého jeho slova bolest a osamělost svítí jako neonový nápis.

„Ale to by vážně všechno dokázala vyřešit rodina, ne? Tak proč …“

„Ne,“ utne mě rázně v půlce věty, „nebudu k sobě uvazovat holku, jen abych nebyl sám. Navíc, tímhle směrem jsem se nikdy nekoukal.“

Zapomenu koukat pod nohy a plesknu sebou znovu o zem.

„Ty máš nějaký problémy s gravitací nebo co?“ směje se na mě pobaveně a rovnou mi podává ruku.

„Počkat počkat počkat. Cos tím chtěl říct, že tímhle směrem ses nikdy nedíval?“ To nemůže myslet vážně?! Takhle narovinu, bez obalu, úplně cizímu…

„Jsem gay. Vadí ti to? Jestli jo, můžu jít napřed, aby ses nemusel bát, že ti koukám na zadek nebo tak něco…“

Ten kluk mě zabije. Vážně. Nejspíš ještě dneska. Tohle moje nebohé srdce nemůže vydržet… CO mu na tohle mám říct? Něco jako Já jsem taky teplej, tak budem teplý spolu…? Ježíš, to je… To je tak…

Zatímco se snažím sesbírat pozůstatky mých myšlenek, které se rozletěly do všech světových stran, Dom si moje mlčení a šokovaný pohled vyloží po svém a znovu se zatváří jako zbitý pes.

„Jasný, no. Rád jsem tě poznal,“ zahučí a se svěšenou hlavou přidá do kroku. Než mi to dojde, už je skoro u prvního z domů.

Tentokrát neodolám a za tu ruku ho skutečně vezmu.

Zvedne ke mně překvapený pohled a já v jeho očích uvidím slzy. Ne, to ne. Tohle je moc…

Neodolám, jednou rukou mu vjedu na krk, zatímco druhou opřu o neuvěřitelně svalnatý hrudník a políbím ho.

Napřed jen jemně přitisknu svoje rty na jeho. Kousíček couvnu, abych viděl jeho reakci. Dvě osamělé slzy mu sice stékají po tvářích, ale v zelených hlubinách už není ani stopa po smutku. Jen čirý šok a snad… Naděje?

Znovu přitisknu svoje rty na jeho, a tentokrát po nich lehce přejedu jazykem.

Překvapeně zalapá po dechu, a já toho ihned využiji. Vjedu mu jazykem do úst a špičkou mu přejedu po zubech.

Grizzly! Najednou mě drtí ve spárech medvěd grizzly a já nemůžu pořádně dýchat! Sevření o trochu povolí a mě dojde, že jsem ho prostě jen příliš vyprovokoval.

Vnímám jednu Domovu ruku, jak mě vzala za zadek a nekompromisně přitiskla k jeho tělu, zatímco druhá mě objímá kolem zad a přejíždí mi po páteři. Jeho jazyk se pohrává s tím mým, jeho polibky jsou něžné a přesto tak intenzivní a žhavé, až mi unikne zasténání.

Najednou jsem volný a Dom stojí půl metru ode mě, jakoby se popálil. A zase je tu onen zelený pohled zbitého psa.

„Promiň, já… Nedošlo mi, co dělám. Asi jsem ti zařídil modřiny, co? Musím ti teď připadat nechutnej…“ mumlá si pro sebe a mě trhá srdce sledovat jeho zmučený výraz.

„Dome,“ vzdychnu, udělám krok směrem k němu a zadívám se do jeho náhle poplašené tváře, „když jsem nekomentoval to, že jsi gay, bylo to tím, že mi to prostě přišlo nereálné, abys to takhle vybalil na cizího chlapa. Za to se omlouvám. K tomu polibku jsem tě vyprovokoval, protože mě nenapadlo, co bych ti řekl. Já to o své orientaci – na rozdíl od tebe – neumím takhle vybalit na někoho, koho jsem právě poznal. Prostě bych to nedokázal vyslovit.“ Vztáhnu k němu ruku a pohladím ho od klíční kosti až ke spodní části hrudního koše, přičemž si moje prsty užívají pocit jasně se rýsujících svalů pod tenkou látkou trička.

„A ten polibek, Dome, i kdyby mě stál tři zlomená žebra, tak bych ho nelitoval,“ spustím ruku a počkám, až mu dojde, co jsem řekl.

Po tváři se mu rozlije nadšený úsměv. Ten kluk je pastva pro oči i když se mračí, ale když se usměje… Jednomu by to vyrazilo dech. Už se nadechuje, že něco řekne, když se zpoza poblíž stojícího stromu vykloní bělovlasá hlava.

„Měl jsem za to, že o společnost nestojíš, frajírku. A ono se to týkalo jen mě, hm?“ ozve se Lili protivně vysokým hlasem.

Dom zbledne.

Lili přistoupí až k němu a Dom před ním couvne. Co se to sakra tady děje?!

„Tak ty bys měl chuť na mého kocourka, zrůdičko?“ zavrčí mu do obličeje. Dom se po mě poplašeně podívá, ale hned zase uhne pohledem.

„Já, promiň. Nevěděl jsem, že vy dva spolu… Promiň,“ sklopí pohled a rychlým krokem odchází.

„Dome! Dome, počkej, co je tohle za nesmysl?! Dome, stůj!“ Nehledě na to jak moc na něj volám, ani se neotočí, jen přidá do kroku.

Chci vyrazit za ním, ale kolem zápěstí mě sevřou studené a kostnaté prsty.

„Vzdej to. Dom se nikdy nedotkne ničeho, o co bych mohl projevit zájem já,“ sykne a snaží se mou ruku přitáhnout co nejblíž k sobě. To se ale přepočítal.

Jedním prudkým škubnutím svou ruku vyprostím a vyběhnu za Domem. Před chvilkou mi zmizel tady v té uličce, nemůže být daleko…

Nikde po něm však není ani stopy. Neznám jeho příjmení, abych hledal podle jména, a zvonit na všechny dveře, na to nemám odvahu. Krucinál!

 

 

Celou noc jsem se jen neklidně převaloval. A to jsem si myslel, že se mi bude líp spát, když si půjdu zaběhat. Pf, jo jistě…

Ještě není ani poledne, když se pod oknem ozve klakson černého mercedesu. Vyletím z postele a z okna zamávám. Mike a Paul si přijeli pro auto.

Jen tak tak se mi ani nepovede si přes trenky natáhnout kalhoty, a už mi buší na dveře.

Paul vletí do bytu jako torpédo a v plné rychlosti mě sevře v náručí, až zavrávorám. Jednou rukou si zasune pramen světle hnědých vlasů za ucho, když už se mu podařilo vyklouznout z gumičky. Mike jen vzdychne a zavře za nimi dveře.

„Tak povídej, jak si zvykáš?“ vyzvídá Paul, zatímco se rozvalí na pohovku. Mike se zatím odebral do kuchyně, pravděpodobně načít víno, které nesl v ruce.

„Ale jo, docela jo,“ nutím se do přiměřeného tónu. Paula tím ale neoblafnu. Přestane vtipkovat.

„Tak co se stalo, Benny?“ Do místnosti vejde Mike, v jedné ruce tři prázdné skleničky a v druhé otevřenou láhev vína. Všem nám nalije.

„Já… Vlastně to nic není. A především to vůbec není moje věc, sakra…“ kluci se po sobě znepokojeně podívají, ale mlčí.

„Prostě… Byl jsem si včera zaběhat, a narazil tam na jednoho kluka. Možná ho znáš, Paulie, konec konců jsi tu vyrůstal a jemu může být tak pětadvacet až osmadvacet, víc ani náhodou. Vysokej necelých 190cm, dost svalnatej. Hnědý vlasy a oči hodně sytě zelený. Teda pokud to nebyly čočky. I když on nevypadal na někoho, kdo bude podvádět s barvou očí… Jmenuje se Dom.“

Paul se nervózně ošije, Mike se na něj zadívá tím svým čokoládovým pohledem, kdy jsou jeho oči tam tmavé, že skoro vypadají černé. Tázavě pozvedne obočí.

„Jo, vím, o koho jde. Co se stalo? Udělal ti něco?!“

„Jasně že ne,“ odfrknu si, „naopak, působí na mě tak strašně křehce, že mám spíš strach, jestli někdo neubližuje jemu.“

Paul vyskočí znepokojeně od stolu: „Benny, k tomu klukovi se nepřibližuj. Je vážně nebezpečnej.“

Asi tak v době, kdy Domovi bylo patnáct, byl ve vsi obrovský skandál. Tou dobou už Paul bydlel dávno ve městě, ale i k němu se to celkem rychle doneslo. Bábi byla výborný informátor.

Nikdo nevěděl jak nebo proč, ale k Domovi domů jeho otec jednou večer zavolal sanitku. Naložili do ní muže, který byl příšerně zbit. Dlouho to vypadalo, že nepřežije. Dom ho zbil. Už tenkrát byl na svůj věk neskutečně velký a silný. Tomu muži prorazil heverem lebku. Domův otec ho tehdy příšerně zbil a zmizel. Od té doby se zdejší lidé báli s Domem nějak víc stýkat a on tak zůstal úplně sám, protože jeho matka zemřela, ještě když byl malý. Lidé ho tolerovali jen proto, že motorům rozuměl opravdu nepřekonatelně.

Zůstal jsem jen tiše zírat.

„A Dom… Jak to dopadlo pro něj?“

„Nijak zvlášť. Ten chlápek se v tom nechtěl moc šťourat, takže nemusel do žádnýho ústavu ani nic takovýho. A navíc ho soudili jako dítě, takže…“

Šrotovalo mi to v hlavě. Kdo by dopustil, aby násilníkovi prošlo, že ho skoro zabil? No, logicky jedině ten, který měl důvod nechtít, aby se v tom někdo šťoural.

„A… ten chlap, dostal se z toho v pohodě?“ „Jo, magor byl i předtím, dalo by se říct. Dokonce mu zůstal i stejně mizernej vkus na oblečení.“

„Chceš říct…?!“ „Jo, ten, koho Dom málem umlátil, je Lili.

Spadla mi čelist. Tak proto ho Dom poslouchá… Ale to už je tolik let… Vybavil se mi pohled na nešťastné zelené oči. Jo, toho kluka vydírali, psychicky ho týrali. A už hodně dlouho.

Po zbytek večera už jsme se k tématu nevraceli, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to netrápilo.

Po pár hodinách a další lahvi Paulie usnul na gauči, i když ještě nebylo ani osm večer. Já jsem v kuchyni myl nádobí a Mike mi přišel pomoct s jeho utíráním.

„Benny, tobě se ten Dom dostal pod kůži, viď?“ málem jsem upustil talíř. Zvedl jsem k němu překvapený pohled.

„No nekoukej, možná tě neznám tak dlouho jako Paul, ale ten pohled, co jsi měl v očích, ten znám sakra dobře. Dost dlouho jsem ho vídal v zrcadle. Je to pohled někoho, kdo se rozhodl, že za svýho chlapa bude bojovat do posledního dechu, i kdyby všechno ostatní mělo lehnout popelem, že ho dostane z tý podělaný temnoty kolem něj zpátky na světlo,“ křivě se pousměje, jak si vybaví něco z dob, kdy to s Paulem měl vážně těžké.

„Já… Nemůžu si pomoct. On je… To bys musel zažít. Víš, že se jednu chvíli rozbrečel, když si myslel, že jím opovrhuju? Když mě políbil, tak si to pak vyčítal. Byl k smrti vyděšený, že mi mohl ublížit. Miku, já do něj vrazil, ale byl to on, kdo si připadal jako zrůda… Já…“ nevydržel jsem. Slzy, které jsem zadržoval od chvíle, kdy jsem je poprvé uviděl v Domových očích, prostě vytryskly. Tomu inteligentnímu a jemnému muži někdo tolik ublížil, až se hnusil sám sobě. A mě to bolelo jako snad ještě nikdy nic.

Mike mě jen tiše objal a nechal mě vybrečet.

„Omlouvám se, sotva se to zlepší s Bobbym, už mě to zase táhne k dalšímu podivínovi, co?“ zašepal jsem mu do košile.

„Neplácej hovadiny. Kdyby tomuhle šlo poručit, vážně myslíš, že bych sám sebe nezastavil, když jsem poprvé Paulieho uviděl v baru? Už tehdy mi v hlavě blikala červená a zněly všechny sirény, abych se k němu ani nepřibližoval, že ten chlápek mi přinese oceán bolesti… Ale…“ z obýváku se ozve zachrápání a neskutečné uprdnutí: „no, naštěstí tomu poručit nejde. Ten kluk je mi prostě souzenej,“ vyprskne smíchy a já se musím smát s ním i přes slzy.

„Benny, dej se dohromady. Pak za ním zajdi, a zjisti si, jestli to co k němu cítíš, není jen pobláznění. A pokud není, jdi do toho po hlavě, i kdyby to znamenalo skrze zdi. Já s Paulem budeme vždycky stát při tobě.“

Zvednu k němu doplený obličej, pevně jej sevřu v objetí a vlepím mu mlaskavou pusu na tvář. „Víš, ty jsi chodící zázrak. Paulie je sice zlato, ale myslím, že tebe si vážně nezaslouží. Na druhou stranu, nenapadá mě nikdo, kdo by si anděla tvého formátu zasloužil…“ Mike se na mě pousměje a pustí mě z objetí.

„Kéž bych byl alespoň z poloviny takovej frajer, za jakýho mě máš… Pojď, pomůžeš mi tu spící princeznu dostat do auta. Vážně nerad bych s ním sletěl ze schodů.“

„Tak ho nech spát, zůstaňte do rána.“ Mike se na mě překvapeně podívá: „Copak ty nemusíš ještě dnes někam zajít?“ zarazí mě.

„Myslíš za ním? Kdybych mohl, šel bych hned. Ale jak? Jak ho mám najít, aniž bych zburcoval půlku vesnice…?“

„Benny, ty jsi občas fakt trubka. Čímpak jsi poslouchal? Čím byla Lilimu proražena lebka? A proč Doma lidi dál tolerují?“ říkal si jakoby pro sebe, zatímco utíral poslední hrnek.

„Ty, Benny, tak si říkám, není tady ve vsi třeba takovej… autoservis?“  otočí se ke mně s nevinným pohledem.

„Nejsem trubka. Já jsem celý lešení! Díky Miku!“ zavolal jsem přes rameno, jak jsem valil ke dveřím. Jen jsem ještě zaslechl, jak si pro sebe spokojeně brblá: „Takže ho do auta přecijen potáhnu sám.“

Vypálil jsem z domu jako sprinter na olympiádě. Přesně jsem věděl, kde je tady servis. A i kdyby tam Dom nebyl, jistě mi tam řeknou, kde ho najdu. Prostě není možné, abych se tvářil, že se nic neděje, že jsem ho nikdy nepotkal.

Blížil jsem se k servisu, ještě nebyl zavřený. Viděl jsem otevřená garážová vrata a světla uvnitř. Kolem vrat se mihla povědomá silueta. I když jsem ho potkal teprve včera, nemohl jsem se splést. V plné rychlosti jsem vletěl do Domovy dílny.