Go zmizel. Nebylo to před pár dny, ale před deseti lety… Jeho otec Tai z toho byl na mrtvici. Naháněl policii, kde mohl, nutil je stále pracovat a i dost často byl horší než rozmazlený desetiletý fakan, kterému upadlo lízátko. Dnes je den, kdy Go zmizel. Čekal jsem ho tu, jako patnáctiletý kluk, který si myslel, že o životě ví vše a je pánem lidstva – no zkrátka normální puberťák. Každý rok sem chodil a čekal, jestli se snad mladý Go neukáže před školou. V mnoha programech si našel, jak by Go asi dnes vypadal; žijeme v moderní době, takže program pro zestárnutí fotky byl snadno k naleznutí. Držel v rukou hned několik obrázků: to jak Go vypadal ve svých čtrnácti letech, ano byl o rok mladší, i když spolu chodili do stejné třídy, jak Go vypadl ve svých dvaceti, dvaceti dvou a čtyřiadvaceti. Nejsmutnější na tom bylo, že nikdo ani trochu podobný mu dnes nešel. Viděl, jak se děcka shází na první hodinu, jak se smějí a baví se. Ne, na to on nebyl. Pomalu se zvedl, když se ozvalo zazvonění na hodinu. Sice měl práci doma, dole dílna, nahoře byt, ale musel jít pracovat. Nebylo zbytí, práce bylo opravdu hodně. Poslední dobou chtěl každý stůl nebo skříň od něj. Ne, nezlobil se, bavila ho ta práce a nemohl si teď na nic stěžovat, příjem peněž byl až moc příjemný. Byl by hloupý, kdyby se mu ten příjem peněž nelíbil. Se skloněnou hlavou, ponořen ve svých myšlenkách, vydal se zpět ke svému domu. Koupil si domek relativně blízko školy a upravil si ho do stávající podoby. Štěstí bylo, že to dříve byl autoservis, takže dole dílna a nahoře něco jako byt. Dalo to sice zabrat, upravit a opravit to, ale teď si nemohl stěžovat. V létě, když dílnu poklidil a venku připravil krb, měli hned něco, jako altán, aby se mohli schovat před deštěm. Sice byl cihlový, ale to jen protože dělníci omítku strhli a dnes začnou dělat novou. Kdosi do něj vrazil, dýchal hrozně zhluboka. Vzpamatoval se a podíval se na muže, který spadl, když do něj narazil. Je možné, aby byl někdo tak zesláblý? Nabídl mu pomocnou ruku, ale zarazil se. Ten chlápek měl na sobě jen župan a pod ním byl nahý. V rouše Adamově. Paradoxně to nebylo to, co ho na tom muži zaujalo. Všiml si těch černých očí.

„Go?“ špitl sotva slyšitelně, ale ten mladík se na něj hned vystrašeně podíval a přikrčil se. Jeho pomocnou ruku, odmítal. To už se mu opravdu nezdálo. Nestáhl svou pomocnou ruku, ale volnou rukou vytáhl jednu tu fotku. Ten mladík byl podobný tomu na fotce… jen byl neskutečně vyzáblý a samá modřina.

„Jsi to ty Go?“ zeptal se ležícího mladíka, ale ten se jen přikrčil a zachumlal se více do svého županu, jako by to bylo jediné, co na světě má. Vydechl, pochopil, že mladík se dost plachý a i to, že ho musí vzít k sobě domů, nebo ještě přijde k nějakému úrazu. Ale, jak ho vzít k sobě domů, když se ten mladík evidentně bojí i nápomocné dlaně?

„Ach,“ vydechl a narovnal se.

„Půjdeš se mnou ke mně domů, dobře?“ zeptal se a sledoval, jak se mladík rychle zvedal, načež se uklonil.

„Ano, pane,“ prohlásil mladík tím nejpokornějším tónem, jakým mohl. Jestli je tohle Go, tak co se s ním sakra stalo, problesklo mu hlavou. Pamatoval si, že Go byl vždy rázný, dychtivý po novém dobrodružství a veselý. Mladík se zařadil na něj, jako věrný sluha a následoval ho, kam se jen pohnul. Ne, tohle nemohl být Go, pomyslel si. Tohle je jen náhodný mladík, který potřebuje pomoci. Nic víc a nic míň.

 Když vešel do domů, všiml si, že Go zůstal stát přede dveřmi a díval se na něj dost upřeně.

„Pojď dál,“ špitl trochu podrážděně, ale Go to zřejmě slyšel a hned do domu vstoupil, ovšem nešel dál, jak do verandy. Nikdy nebyl moc trpělivý člověk, navíc měl dost práce. Došel tedy do verandy, vzal Goa do náruče a nesl ho do své ložnice. Doufal, že se tam dá ten mladík do kupy, zatímco on bude v dílně dodělávat svou práci.

„Pane, já,“ začal nejistě mladík.

„Hm?“ sklonil hlavu a podíval se na tu drobotinu, kterou nemohl snad ani za člověka považovat. Mladík mu už nic neřekl, ale políbil ho, což pro něj bylo takové překvapení, že málem mladíka upustil na zem.

„Neblbni,“ zabručel nevrle a díval se raději na cestu. Odmítal si připustit, že ten nenadálý útok na jeho rty se mu líbil. A cítil i pachuť alkoholu. Jasně no, pomohl jen dalšímu ožralovi.

„Pán se potřebuje uvolnit,“ zamumlal mladík. Byl překvapen, jak se Go najednou rozmluvil. A ještě víc ho překvapovalo, jak mluvil. Ne, neodpověděl, mu nemohl. Položil opatrně Goa na zem, aby mohl otevřít dveře do ložnice, ale Go ho políbil na krk, na jeho silně erotogenní zónu. Cítil, jak se mu podlomila kolena a zamlžilo před očima. Místo, aby otevřel dveře, jen se o ně opřel.

„Jsi opilý,“ vydechl, jako by chtěl protestovat, ale jeho tón tomu ani trochu neodpovídal. Mladík mu neodpověděl, jen se na něj nalípl ještě víc a znovu ho políbil na krk.

„O co se snažíš?“ vydechl, ale Go se nedal odradit. Uvědomil si, jak ho ta drobotina pomalu pokládá na zem a při tom mu rozepíná kalhoty. Chtěl mu něco říct, chtěl protestovat, ale to nic, tak kostra s kůží přesně věděla, kde se má dotknout, věděla, kde ho má políbil a když pohltil jeho úd… uvědomil si, že tohle žena nikdy nemůže umět, ta nikdy neví, co chlapovi dělá dobře. Ta by jen lehla, roztáhla nohy a chlape snaž se. To, co mladík předváděl, to co Go dělal. Ne, nebyl si jistý, že to je Go, ale věděl, že tohle je milenec za všechny prachy. Netušil, proč to ten opilý mladík dělá, nechápal, proč se mu tak snadno poddal. Náhle cítil, jak je v něčem teplém a úzkém… byl to tak slastný pocit. Jo, tohle ženská nedokáže. Pomalu se podíval na toho mladíka, který se na něm teď vezl, sám pohlcen slastí. Chtěl se ho zeptat, kdo je a co to dělá, ale nemohl promluvit. Vždy, když otevřel ústa, jen slastně vydechl. Zkousl si ret a sledoval, jak se to tělo na něm pohybuje. Neodolal, musel se toho těla dotknout. Ať vypadal, jak vypadal, jeho pokožka byla hebká, navíc byl tak jemný. Svou hrubou dlaní ho chytl zezadu na krku a opatrně si ho přitáhl, aby mohl zaútočit na jeho drobné rty. Nikdy neměl nic proti gayům, ale myslel si, že je hetero, že preferuje ženy. Ne, byla to chyba, ženy mohou dát jen dítě, ale pravý sex si užije jen s chlapem. Jo, tak to je. I ty polibky. Žádné jemné ocucávání. Nebyli k sobě nijak brutální, ale také se nesnažila jen jedna strana. Bylo to divoké. Rychlé. To by mu s ženou neprošlo. A jeho tělo se pomalu dostávalo do konečné křeče. Chytil mladíka za boky a začal jeho přírazy korigovat ještě více. On se musel udělat. Potřeboval to. Polibek přerušil, aby se mohl nadechnout, při čemž si všiml, že mladík se k tomu ještě sám honí. To byla poslední kapka… Vykřikl a užíval si tu slast… tu doznívající vášeň.     Trhl sebou. Seděl venku na lavičce, před školou… a cítil v rozkroku mokro… Tiše si povzdechl. Měl by se vrátit domů, kde jej čeká Go.