Chlapec

Nivillis Gelimach

Věděla, že Faileon by nenechal chlapce, kterého si sebou přivezl, vyjít z pokoje. Znala jeho lakomost, už jako malý se nerad dělil o své věci. Proto se ani nesnažila pro mladíka poslat, bylo by to zbytečné. Mohla by si jeho přítomnost sice vynutit, ale to nechtěla. Proto překvapivě sama zamířila k Faileanovu pokoji a zaklepala na dveře. Nečekala ani na vyzvání a vstoupila dovnitř až její jemně stříbrná róba zavlála za jejím tělem. Hned se zahleděla na Cassia, který ležel na posteli, byl trochu rudý, to jí překvapilo. Nebylo to ani deset minut, co Faileon s Esquilienem odjeli. Jednala rychle. Věděla, že se Faileon venku moc dlouho nezdrží. Ale ten chlapec jí nadmíru zajímal. To co řekl ten první den, to jak se choval, a jak se k němu choval sám Faileon. Zaráželo jí mnoho věcí kolem toho mladíka.

Cassius

Chvíli trvalo, než mé tělo přestalo rebelovat a přijalo skutečnost, že tu Fai není a tak nic nemůže být i kdybychom se oba dokázali přenést přes to, co se stalo.

Když náhle někdo zaklepal na dveře, lekl se. Kdo je? Chtěl se zeptat, ale to už Faileonova matka brala za kliku a vstupovala do pokoje. Krásná, jako včerejší noc, jako dnes při obědě…

Ve tváři jsem byl úplně rudý. I když už vzrušení opadlo, styděl jsem se. Nemohl jsem ale zůstat ležet, tak jsem se posadil a vzápětí i postavil a dámě uklonil.

Vím co mi Fai kladl na srdce, ale pro takový případ jako byl tenhle jsem od něj žádné instrukce neměl…

„Přejete si madam?“ sklopil jsem zrak na špičky jejích bot. Prosím, odejděte… Prosím…

Pečlivě si prohlížela každou nitku a každý vlas na mladíkovi. Dnes měl opravdu zvláštní auru, to co z něj vyzařovalo, nedokázala identifikovat. Stála nad ním, tyčící se do své výšky jako ledová socha, aniž by se chvíli pohnula, dokonce, jako by ani nedýchala. Až poté pokročila ke chlapci blíž.

„Zvedni svůj zrak, chlapče.“

Byla zvědavá, co je Cassius zač. Proč je tolik výjimečný. Proč ho nechce Faileon zpustit z očí. A i když se dnes chovali způsobně u oběda, cítila, že něco není v pořádku. Neřekla ani slovo, když Faileon usadil chlapce hned po svém boku u stolu. Jako kdyby ten člověk neuměl sám jíst a musel být krmen. Takto blízko si sedali jen… v tu chvíli u oběda jako by na chvíli prozřela. Ano, takto blízko k sobě sedávali jen elfové, kteří k sobě měli velmi blízký intimní vztah. To jak se Faileon o chlapce strachoval a staral. Celou dobu oběda nic z toho nekomentovala a jen tiše vše sledovala. Ale nyní chtěla znát své odpovědi.

„Je mi líto, že tě tu můj syn nechal samotného. A jistě pochopíš, že má i své závazky k rodině a ke svému drahému.“

Jistě že věděla, o tom, že vztah Faileona a Esquiliena skončil už před lety. A nebyla z toho příliš potěšena. Nuceně dnes tedy Faileona vmanipulovala do té vyjížďky. Poznala, že Esquilien má stále o Faileona jistý zájem a byla tu možnost, že by si mohli promluvit a odstranit ty bariéry, které jim bránily v tom, být spolu. Schválně však Esquiliena častovala tím jemným přízviskem „drahý“ aby viděla Cassiovu reakci. Jak zareaguje na to, že Faileon má někoho, kdo je drahý jeho srdci i tělu? Pokud uvidí v očích smutek, žárlivost, bude vědět, že se tolik nemýlila.

Díval jsem se jí na nohy. Měl jsem dojem, že za prvé nejsem hoden hledět jí do tváře a za druhé neměl dobrý pocit z jejího pohledu a bál se, kolik by mohl ten můj prozradit.

když mi ale přikázala, abych zvedl zrak, nemohl jsem neuposlechnout a učinil tak.

Měla vskutku krásnou tvář a stále tak jasnou auru…

Nechal samotného? Ale o se ke mně vrátí…, potřeboval jsem tomu věřit.

Chápu, že má závazky… K drahému…? To jako k tomu elfovi? Jak drahému? Jako, že oni dva spolu…

Ne, ne, ne… NE!

„Vy lžete!“ vypálil jsem na ni skoro dotčeně.

„Není mu drahý. Fai se ke mně vrátí, slíbil mi to.“ A on by přeci svůj slib neporušil ne?

Slíbil, že tě ochrání, ale stejně ti nepomohl, když jsi to potřeboval a tvá síla selhala…

Za to ale nemohl! Nebyl tam! Odmítavě jsem divoce zakroutil hlavou.

Cítil jsem zlost a vztek vycházející někde z hloubi mého nitra. Tak silný, tak zuřivý… Oči se mi zlatě zaleskly a její aura začala slábnout tak jako ta má sílit.

„Jestli mu ten elf něco udělá, tak ho zabiju!“ procedil jsem skrz zuby. Netušil jsem, co to všechno znamená, proč mi to říká, ale měl dojem, že to jediné na čem záleží je Fai tam někde venku s tím nebezpečným elfským mužem.

Tak prudká reakce jí nesmírně překvapila. Čekala nějaké pocity, čekala, že ho jeho zlaté oči prozradí, ale takovou prudkost od mladíka nečekala. Hodně jí to zaujalo. Hned jí bylo jasné, že se nemýlila. A co víc, zdálo se, že jejich vztah nebyl jen tak ledajaký. Pokud měl na chlapcovu psychiku takový dopad.

Cítila však, jak jeho aura prudce začala sílit, až nebezpečně. Cítila tu obrovskou sílu a snad poprvé, za svůj život z něčeho opravdu pocítila strach. Musela tedy ustoupit až ke dveřím.

„Co jsi zač, chlapče? Co…se to v tobě skrývá za děsivou sílu?“

Rozhodla se ale neprovokovat Cassia, netušila co je zač, ale neneslo to dobré pocity.

„Jen se uklidni.“

Natáhla k němu ruku a položila jí na jeho rameno. Taková reakce… nikdy nic tak silného necítila. Naprostá oddanost a …láska? Jak zvláštní.

„Tvé city k mému synovi jsou až hmatatelné. Miluješ ho, že ano?“

Vysvětlovalo by to chování toho mladíka, to jak se při obědě díval ošklivě na Esquiliena. Vše samozřejmě pozorovala velmi pozorně. Ale jaké city chová Faileon k tomuto podivnému chlapci? Tím si jistá nebyla. Jeho chování u stolu bylo zmatečné. Jasně viděla, že na Esquiliena reagoval dost nervózně. A chlapce vedle sebe poměrně přehlížel. Možná to byla jen jednostranná láska?

Všiml jsem si překvapení v jejích očích. Elfové se vždy tvářili nad věcí, nazývali mě přízvisky jako TO, VĚC, ČERV… Ale když jsem se rozohnil, jako teď viděl jsem v jejich očích strach, u Giltanaie i Faileonovy matky. Ptala se, co jsem zač a já nedokázal reagovat. Vybavil se mi pohled na Giltanaie a jeho sluhu, když pomáhal mladému pánovi ze země. Na Dismerii s dlaní před ústy, na kance roztrhaného v lese…

A taky zase na toho elfa u dnešního oběda, jak se na mého elfa díval…

Dotkla se mého ramene a můj pohled se zaměřil na její dlaň. Říkala, abych se uklidnil, ale mé srdce bilo příliš rychle.

„Jistě, že podstata nás všech je zvířecí, ale draci nás elfy podle legendy naučili, že existuje i jiná cesta. Stačí jediný pohled na pána Giltanaie a vidíš, jak nebezpečné je, když se elf té cesty zřekne. Co teprve kdyby po ní nekráčel drak?“; „Můžeš být moudřejší než všichni elfové světa. Bytost, které se jednou pokloní i elfský král. Pokud někdo může přinést mír, jsi to ty. Ale ne, pokud budeš ničit ať už ze strachu z bolesti či žalu. Buď vše zachráníš, nebo vše zničíš. Já tě prosím, aby sis vybral tu první možnost“ Tak mi to říkal Falraen. Jeho slova se mi vrátila, jakoby stál přímo přede mnou.

Zavřel jsem oči a pokusil se soustředit na něco jiného. Počítat jak mě naučil.

Jestli ho miluji? Jak se může ptát? Nejedenou jsem byl nabádán, abych své city skrýval, ale v té chvíli jsem byl příliš zmatený, než abych to dokázal.

„Ano,“ přiznal jsem jí ve snaze dostat tu sílu pod kontrolu.

„Řekněte, je v bezpečí…?“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Musel jsem to vědět. „Nechci nikomu ublížit, ale kdyby se mu mělo něco stát…“ Celý jsem se třásl a sevřel dlaně v pěsti. Ani jsem si neuvědomil, že jsem již pohltil celou její magii. A cítil jsem ne příliš daleko i ještě mnohem silnější zdroj. Bylo toho na mě moc. To ve stájích se událo jen před pár dny, a i když mě Faileon ujišťoval, že se vrátí brzy, že mě neodvrhne, nikdy mi neřekl, že cítí totéž. Jen pomyšlení, že by ho svedl ten muž, mě neskutečně zraňovalo velmi hluboko. Nejsem rozbitý…!

„Jak zvláštní.“

Zavrtěla nad tím hlavou, tohle se už nedalo skrývat. Byl tak upřímný a přesto děsivý.

Co jsi to za stvoření? Proč tě jen Faileon chrání? Proč tolik riskoval?

Stejné otázky si před pár týdny kladl i Giltanas. I jí přišly ty samé otázky na mysl.

„Jistě že je v pořádku, snaž se uklidnit svou sílu nebo z toho vyvodím důsledky, maličký tvorečku. Ať jsi cokoliv…nebudeš ohrožovat mou rodinu, to si pamatuj. Pokud naznám ,že jsi Faileonovi nebezpečný, zbavím tě tvého údělu života.“

Znělo to velmi chladně, přesto se usmívala a dál toho mladíka sledovala. Ano, vypadal opravdu nebezpečně a ona byla přeci jen matka, která chtěla chránit svého milovaného syna přes všechno kolem. Chtěla pro Faileona jen to nejlepší a věřila, že tím nejlepším je právě Esquilien. Když se tu Faileon ukázal, byl to osud, aby se ti dva mohli znovu setkat a být spolu. Ale bylo to tak jednoduché?

„Chová k tobě Faileon stejné city? Mluv človíčku. Chci to vědět. Dokážeš snad ty nahradit prázdnotu v jeho srdci?“

Ale ani odpověď nečekala. Jen sevřela mladíkovi jeho bradu, tak jak to měl ve zvyku sám Faileon. Tohle spojení jí začalo hodně zajímat. Možná se mýlila a Esquilien nebyl ten, kdo mu přinese štěstí.

„Mě lhát nemůžeš. Co se to skrývá za těma zlatýma očima? Bolest, strach? Láska? Žárlivost?“

Ne…. Ne… Musím se uklidnit… Musím se uklidnit… Možná jsou přátelé, nebo tak něco… Třeba tím vůbec nechtěla nic říct… Ano, to je ono, nesmím se unáhlovat. Musím se ovládat…

Snažil jsem se kontrolovat a klidnit vlastní dech. Soustředit se jen na něj, ale ona tu stále byla. Její dlaň na mém rameni, její slova zarývající se do podvědomí pamatujícího si dobré i zlé.

Zbaví údělu? Zabije mě? Nebojí se, že zabiju já ji? Teď jsem řekl, že nechci nikoho ohrozit… Jen tak podpořila můj dojem, že mi nikdy žádný elf neporozumí…

Otevřel jsem oči. Chytila mě za bradu s tou těžkou otázkou na jazyku a přinutila tak, abych se jí zahleděl do očí.

Zamyslel jsem se nad tím. Tak jako když se Giltanas ptal, jak budu Faileonovi sloužit. Hluboce, doopravdy… Pravda byla, že to nikdy doopravdy neřekl, ale kdyby ke mně nic necítil, opravdu by pro mě tolik riskoval?

„Nikdy mi to neřekl,“ přiznal jsem jí. Můj pohled byl hluboký a ta bouře kolem mě se uklidnila. Vstřebaná magie mi už ale zůstala, i když jsem s ní neuměl nakládat.

„Ale, nechal se kvůli mně poslat do vyhnanství, vzdal se loveckého zámečku, dovolil mi, říkat mu jménem a tykat. Kdyby mu na mně nezáleželo, odvrhl by mě. Ale Fai říkal, že nejsem hračka. Slíbil, že mě neodvrhne. Říkal, že nikdy…“ Pokoušel jsem se z jejích očí vyčíst odpověď na své vlastní otázky. Co ke mně vlastně cítí její syn?

Nepokoušel jsem se lhát. Už jsem byl instruován, že v jejím případě, to pozbývá smyslu. Ale než jí budu schopen odpověď na její otázky, potřebuji znát já odpověď na to, jak číst slova a chování svého Faileona.

Poslouchala ho pozorně, poznala by, kdyby lhal. Ale jeho slova zněla naprosto upřímně. Proto se nakonec pousmála a pohladila ho po tváři. Nevadilo jí, že je člověk, nebo lépe…nevěřila, že je člověkem, ne po tom, co předvedl již prvního dne. Ne po tom, co viděla v jeho očích.

„Jsi vážně roztomilý. Jistě že tě miluje, hlupák.“

Byla si jistá. Po tom, co jí chlapec řekl, nemohlo být jiné vysvětlení. Faileon si zakládal na svém postavení a zámeček Akrusti miloval, jen tak by se ho nevzdal. Navíc mu dovolil tykat mu… to bylo velmi zvláštní a důvěrné.

„Sdílíte spolu lože, že ano?“

Chtěla to vědět a vytáhla by to z něj i násilím. Nakonec se ale trochu odtáhla a chvíli ho sledovala.

„Ať jsi cokoliv, nesmíš tu zůstat dlouho, nesmíš se přiblížit ke Zřídlu magie, rozumíš?“

Cítila, že její magii pohltil, ale co by se stalo, kdyby se dostal k tak obrovskému zdroji magie.

Nedokázala si odpovědět. Musela mít jistotu, že to odsouhlasí, že to slíbí.

„Neukazuj své city, pokud si je nedokážeš obhájit, pokud nedokážeš mého syna označit za svého. A rozhodně své city neukazuj před Esquilienem, mohl by to brát jako urážku a ublížit ti. Příliš mu na Faileonovi stále záleží. A teď, pojď, něco ti chci ukázat. Bude se ti to líbit.“

Vábila ho k sobě, pobídla ho i rukou, zda jí bude chlapec důvěřovat.

Pohladila mne po tváři. Její dotek byl studený. Ale když s takovým mateřským povzdechem v hlase řekla, že mě miluje, kolena se mi roztřásla a mého těla se zmocnila náhlá slabost. Miluje mě… Doopravdy… Bylo to jako sen.

Po její otázce mi zrudly tváře a já se jí namísto očí zahleděl raději na rty. Jinam jsem nemohl, pořád mi držela bradu.

Naštěstí, nebo naneštěstí?

„A-ano,“ byl jsem nucen přiznat. Bylo to divné. Říkat matce svého milence takové věci. Připadal jsem si tak nějak odporně.

Odtáhl se a já se svezl do sedu na kraj postele. Třel jsem dlaně o sebe a už jen poslouchal.

Zřídlu magie? Co je to? Tázavě jsem se na ni zahledět.

„Co je zřídlo magie? To co cítím? Daleko, ale přece pořád velmi blízko?“ Věděl jsem, že bych se jí měl bát, Faileon z ní měl obavy taky. Ale nějak jsem měl dojem, že to se mnou asi zase tak úplně špatně nemyslí.

Neukazovat city… Falraen se mě to snažil naučit, ale já pořád stále a znovu selhával, kdykoliv se nám něco nebo někdo postavil do cesty. Proč? Proč nejsem dost silný? A Co musím udělat, aby byl Faileon stejně mým jako já jeho? Já jeho… V očích se mi mihnul stín bolestné vzpomínky, jak si mě Giltanas vzal. A rukama jsem pevně objal sám sebe. Tohle nebyl vhodný čas na zlé vzpomínky a s tímhle, jsem se stále nevěděl jak poprat. Co mi mohla chtít ukázat, aby to přebylo tohle?

„Nesmím nikam jít.,“ hlesl jsem lehce zastřeně, „mám na něho počkat… Slíbil, že se vrátí brzy…“ Nechtěl jsem, aby se mi draly slzy do očí. Esquilien je ten muž? Záleží mu na Faileonovi? Mohl by mě nenávidět? Takže ho opravdu může právě teď někde tam venku…

Zavřel jsem oči a zarytě kroutil nesouhlasně hlavou. Ne… říkala, že mě miluje. Musí to být pravda. Vrátí se… Vrátí se… K tomu, abych šel s ní, jsem se ale neměl.

„Jsem paní tohoto domu, když řeknu, abys šel se mnou, uděláš to. Pokud mě nechceš nahněvat.“

Ostře zvedla hlas a ukázala něco i z povahy, kterou zdědil Giltanas. Výbušnost.

„Pokud si nepřeješ být vyhnán z tohoto domu a Faileona už nikdy nevidět, vstaneš a budeš mě následovat.“

Nestrpěla odmlouvání. I když chápala, aspoň trochu, proč mu Fai nařídil čekat. Nejspíš se bál, že by z něj tahala informace. Ale to ona už neměla zapotřebí, vše potřebné jí ten mladík už řekl. Nyní mu opravdu chtěla něco ukázat.

„Odpověď na tvé otázky, mladíku. Vše ti ukážu.“

Vyšla z pokoje a počkala si, zda chlapec bude mít vlastní odvahu a bude jí následovat, nebo je to jen poslušný otrok. Jako takový by však nikdy nemohl být Faileonovi roven a vůbec hoden.

Trhl jsem s sebou a pohlédl jí do tváře.

Měla pravdu. Ve všem měla pravdu. Nepřežil bych, kdyby mě vyhnala, kdybych ho již nikdy nesměl vidět…

Odpověď na otázky… Bylo toho mnoho, čemu jsem nerozuměl. Ale kolik toho ona mohla vědět? Myslela tím otázky na zřídlo? Otázky ohledně jejího syna a toho druhého?

Srdce se mi v hrudi chvělo, ale já chtěl vědět.

Přikývl jsem už beze slova. Tak nějak mi přišlo, že už nechtěla nic slyšet. Vstal jsem, rozdýchal a odsunul do pozadí právě prožitou bouři a nechal ji nahradit čistou zvědavostí. Bude to pak muset Faileonovi vysvětlit, ale v tomhle směru opravdu nemělo smysl odmlouvat.

Kývla na mladíka a hned zamířila chodbou dolů. Hádala že Faileon bude ještě chvíli pryč, ale i tak neměla mnoho času. Šla tedy rychle. Stříbrná róba za ní vlála a velmi ostře si to rázovala do druhého křídla panství. Cesta trvala jen pár minut, než došla k posledním proskleným velkým dveřím a otevřela je. Hned z místnosti zavanula vůně květin. Vešla po kamenném chodníčku dovnitř a pozvala Cassia dál. Chlapec tak mohl vidět, že se nacházejí v nějakém obrovském skleníku, chráněným obrovskou skleněnou kopulí. Bylo tu mnoho rostlin, mnoho květin i okrasných stromů, dokonce tu zurčel malý potůček a létali motýli. Ale paní domu zamířila přes zahradu až k točitým schodům na druhé straně. Tentokrát šla ale velmi pomalu, aby se sama pokochala tou krásou a vůní a aby se i chlapec mohl kochat. Nazval jí přeci hned první den květinou, a to jí z nějakého důvodu zalichotilo, jako už dlouho nic. Proto byla k mladíkovi poměrně štědrá. Ale zahrada nebyla to jediné, co mu chtěla ukázat.

Když dorazila k točitým schodům, vyšla nahoru na malou terasu, ze které byla vidět celá zahrada, která se pod nimi rozléhala. A také z takové výšky šlo v dáli vidět magické zřídlo, ve své kráse a tajemnosti. Byla to jediná místnost v domě, odkud zřídlo šlo pořádně vidět, i když bylo ještě daleko. Jejich sídlo však stálo nejblíže zřídlu, ze všech civilních sídel.

„Pojď, pohleď. Odtud pramení všechna magie v celém širém světě.“

Šel jsem za ní a rozhlížel se po cestě. Byl jsem zvědavý a snad s každým krokem víc a víc. Spěchala. Netušil jsem přesně proč, ale měl jsem slíbené odpovědi a tak jsem jí stíhal, co mi nohy stačily a držel se krok za ní. Bez myšlenek, protože jsem je všechny odsunul. Zůstala jen zvědavost beztvará, protože jsem netušil jakou podobu jí dát.

Ale hned jak otevřela nádherné skleněné dveře a mě ovinula vůně nejrůznějších květin a mnoho z nich jsem ani neznal, zcela automaticky se na mých rtech objevil úsměv.

I paní domu zpomalila, jakoby se sama chtěla pokochat nádherou těch míst.

Nádhera…

Motýli se na mě přilétli podívat. Celé to místo bujelo životem. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího. Tedy když pominu Faie…

Nemohl jsem se toho pohledu nabažit. Zdálo se, že i ona je spokojená.

Vyvedla mě po schodech kamsi nahoru. Byla tam terasa, která poskytovala nádherný výhled na všechnu tu květenu.

Zastavil jsem se a uviděl na obzoru nafialovělou kopuli obrovských rozměrů. Musela mít v průměru několik mil… A co teprve na výšku. Mě oči se rozšířily úžasem. Nikdy jsem nic takového neviděl. Táhlo mě to k tomu. Slyšel jsem slaboučké bzučení ve vzduchu, jako se mě ta obrovská síla pokoušela volat. Ten pocit, že kdybych se tam dostal, už nikdy bych nebyl slabý. Dokázal bych ochránit Faileona i sebe…

Ani jsem si neuvědomil, že jsem šel stále kupředu, dokud mě nezastavilo zábradlí terasy. Tehdy jsem procitl z toho podivného transu a odtrhl pohled od té věci.

„Ta síla… Je držena v zajetí… Proč? Mám pocit, že mě to volá… Ale vy jste říkala, že tam nesmím jít…“ Můj hlas byl vážný. Výraz mé tváře byl vážný. Měl jsem z toho všeho divný pocit.

„Tvá síla je velmi podobná tomu zřídlu. Prastará a děsivá. Proto by ses tam neměl přibližovat. Ať si cokoliv.“

Neví co by to mělo za následky, a proto ho raději varovala.

„Tu sílu spoutali elfové již před stovkami let. Byla příliš silná a nebezpečná, málem zničila náš svět. Takhle už nikomu neublíží a slouží nám všem. Věřím, že ty bys nerad byl spoután a zkoumán?“

Zahleděla se zvědavě na mladíka, než zaslechla rázné kroky. Tyhle znala moc dobře. Když se Faileon objevil dole v zahradě a přímo jí i Cassia zavraždil pohledem, jen se tomu shovívavě usmála.

Faileon

Vrátil jsem se teprve před chvílí z oné vyjížďky a to sám. Esquilien mě nenásledoval, i když jsem věřil, že brzy dorazí. Trochu rozhozený jsem zamířil rovnou do pokoje a tam prázdno. Cassius byl pryč. Ještě že mě napadlo zeptat se služebné a ta mi k mému překvapení prozradila, že šel Cassius do skleníku a to dokonce v doprovodu mé matky. Takže jsem hned pojal podezření a jistý strach, co by mu matka cpala do hlavy. Věděl jsem, že umí být opravdu zlá a nelítostná. Spěchal jsem tedy za nimi. Když jsem je zahlédl stát na té terase, vcelku v přátelském rozpoložení, byl jsem z toho zmatený. Ale propálil jsem je oba nehezkým pohledem, abych dal jasně najevo, že s tímhle jejich útěkem sem nesouhlasím a že se zlobím.

Aha… Nedávalo mi to moc smysl. Pokud je ta síla podobná té mojí, neměl by to spíš být důvod proč tam jít?

Po jejích dalších slovech jsem jen stísněně polkl. Spoután? Zkoumán? Ne…

„To ne, madam,“ odvětil jsem popravdě, překvapivě o dost klidněji, než jsem se cítil a opět se na tu kopuli zahleděl.

V té chvíli akorát dole vyšel Faileon. Mé srdce hned doslova plesalo radostí. Kdyby to nebyla taková výška, napadlo mě, že bych snad skočil za ním, ale jeho temný pohled mi zmrazil úsměv na rtech.

Uvědomil jsem si, že mi vlastně zakázal jak mluvit s jeho matkou tak vycházet z pokoje. Jenže já neměl na výběr! Navíc se to celé zamotalo, a on mi nic nevysvětlil… Nikdy mi nic neříká!

I můj pohled se stal pevnějším, ale přesto jsem mu zamával, protože jsem měl radost, že ho vidím. Opravdu velikou radost…

„Mohu jít za ním?“ Otočil jsem se na jeho matku s otázkou a podrbal se na ruce, protože mě svěděla. Bylo to divné, protože jsem si nepamatoval, že by mě kdy něco kouslo. Ale pravda je že jsme tu stáli v zahradě, kde jsem mohl slyšet množství i bodavého hmyzu. To co jsem ale na své kůži uviděl, byly tři maličké zlaté… Co? Díval jsem se na ty plíšky, či jak to nazvat, možná šupinky a přejel je prstem. Nic se nestalo, ale mě v tu chvíli došlo, že to asi bude souviset s tím drakem ve mně, tak jsem obě ruce skryl za zády a doufal, že mě dáma propustí.

Myslím, že ta magie má na mě vážně špatný vliv…

Nivillis Gelimach

„Můžeš. A kdyby se tvářil takhle nedůtklivě, sveď to na mě. Protože to já jsem tě sem unesla.“

Usmála se na mladíka vlídně, než se ještě naklonila k jeho uchu, aby to slyšel jen on.

„Měl bys ho donutit víc se usmívat. Takhle vypadá o dvě stě let starší.“

Těch šupin si naštěstí nepovšimla, což bylo pro Cassia jedině dobře. Možná by ho jen tak jít nenechala. Sama sestoupila ze schodů dolů před ním a prošla kolem svého syna. Schválně s ním ale mluvila lidskou řečí, i když to u ní bylo nezvyklé, komunikovat s jiným elfem touto řečí.

„Snad sis užil onu vyjížďku s Esquilienem. Měli jste si jistě co říct. Doufám, že přehodnotíš své rozhodnutí, které jsi učinil před sto lety. A dáš mu novou šanci. Jste tak krásný pár. Ráda bych vás viděla při obřadu Spojení. Jistě k sobě stále chováte silné city a já si jsem jistá, že se smrtí tvého otce neměl nic společného. Neodháněj ho od sebe Fai.“

Jako kdyby si její činy protiřečily, nyní opět nabádala syna, aby se vrátil ke svému starému milenci. Ale popravdě jen toužila, aby musel Cassius žárlit. Aby si Faileona vybojoval, tak jako on si vybojoval jeho, tímhle riskantním chováním. Možná chtěla i trochu napomoct jejich vzájemnému rozhovoru a donutit Faileona přiznat Cassiovi své city. I když na to volila velmi podivnou metodu. Znala svého syna však dobře.

Faileon

Nechápavě se na matku chvíli dívám, ale její snahu raději nekomentuji, dokud nezačne s tím svým opětovným dohazováním. To už opravdu vypěním, snad poprvé, za posledních mnoho desetiletí.

„Byl bych ti velmi vděčný, kdyby ses přestala plést do mého osobního života, matko. A to pokud možno okamžitě. Můj vztah s Esquilienem byl ukončen již před sto lety a tak také zůstane. Tvé vybájené manipulativné snahy opět vyjdou na prázdno. Cassie, jdeme!“

Zlobil jsem se. Ale matka mě nevědomky donutila přímo před Cassiem doznat, že jsem s Esquilienem měl nějaký vztah. Nejspíš bych mu to v soukromí neřekl, proč také. Takové věci vědět nepotřeboval. Hned jsem zamířil k východu ze skleníku a doufal, že mě Cassius bude následovat.

S dlaněmi za zády jsem už stál na místě jen silou vůle. Opravdu mi říká, co mi říká? Nechápal jsem to. Myslel jsem, že se bude spíš zlobit za to, co bylo mezi mnou a jejím synem. Ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavoval, že by nás mohla kdy uznat. Ještě když ode mne kráčela ke schodům, cítil a slyšel jsem v uchu ozvěnu jejích slov. Donutit usmívat? Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím jak… Na Akrusti se usmíval během těch 14 dní docela dost. Tam mi připadal spokojený. I já byl moc a moc, než – jsme museli odjet…

Ptal jsem se, jestli můžu dolů k němu, ale nakonec je to ona, kdo odchází…, prolétlo mi hlavou, když jsem uslyšel její slova mířená k synovi. Má dát novou šanci tomu… Tomu… Proč mu to říká, když ví, že se máme rádi? Nepochopení a znepokojení se v mé tváři vystřídaly závratně rychle.

A když Faileon striktně zamítl jakoukoliv možnost svého návratu k tomu muži, mé srdce zase začalo rebelovat proti nabytému klidu. Skončil před sto lety. Dávno přede mnou… Je jedno jak se na něj ten muž dívá, Fai má teď mě. Ale slova jeho matky, abych své city skrýval, pokud nejsem schopen jejího syna označit za svého, mě kdesi uvnitř hlodala, jako hejno nepokojných krys. Jak bych mohl něco takového udělat? Jak ho doopravdy získám?

Nechtělo se mi ze zahrady pryč. Bylo to krásné místo, a když jeho matka odcházela, nechápal jsem, proč bychom i my měli, když by nám jistě skýtala dostatek soukromí, ale nevzpíral jsem se a vykročil za ním. Dlužil jsem mu vysvětlení a to bylo možné podat až v soukromí. V absolutním soukromí…

A… Možná, že on mě měl také co vysvětlovat. Stále jsem o něm nic nevěděl a před jeho matkou jsem si tak připadal velmi hloupě pro takové maličkosti.

Následoval jsem ho tedy až zpět do pokoje mlčky. Beztak bylo jasné, že dříve mluvit nezačneme.

Teprve když se za námi zavřely dveře, stále ještě s rukama za zády jsem se zastavil a upřel na svého milého zlaté oči a rozhodl objasnit svůj díl věci jako první.

„Omlouvám se. Vím, že jsem neměl vycházet. Ale tvá matka vešla do pokoje sama od sebe a pak už mi nedala na výběr… Hrozila, že by mě vyhodila a já už tě pak nikdy neviděl.“ No… Možná jsem nemusel říkat úplně všechno, ale prostě to ze mě vylétlo a i tak jsem ještě neřekl co vše se mezi mnou a tou ženou tady vlastně doopravdy událo. Nespouštěl jsem ho z očí, nemohl jsem se nabažit pohledu na něho. Ruce jsem stále skrýval za zády. I když jsem mu to chtěl říct, nevěděl jsem, jestli tohle je ta správná chvíle.

Poslouchal jsem jeho slova, ale stál jsem k němu zády a rozepínal svou jezdeckou halenu z kůže. Bylo mi jasné, že můj příkaz by neporušil jen tak, to se mu nepodobalo. Proto jsem k němu otočil pohled, až když jsem sundal kus oblečení, který mne svazoval a upravil si lépe vázání vlasů, jelikož jsem se po cestě zpátky mírně rozcuchal.

„Co má matka chtěla? O čem s tebou mluvila?“

Vzala ho do zahrad, do místa, které sama milovala. Jen velmi málo hostů našeho panství získalo tu čest, její překrásnou zahradu spatřit na vlastní oči. Proč by tam brala lidského chlapce, mého schovance? Nemohla přece vědět….

Nezlobil jsem se na něj, jistě nebyl vinen, jen jsem o něj měl strach. Netušil jsem, co s matkou probírali. Ani jsem netušil, co matka sleduje svými podivnými kroky. Ale rozhodně to nebylo nic dobrého.

Navíc jsem byl stále trochu rozladěn tím rozhovorem s Esquilienem, který mě nepotěšil. Udělal jsem něco, čeho jsem se bál už dlouho. Konfrontace se svým bývalým milencem. Ukončení toho vztahu pro mě bylo snadné, ale přesto jsem nevěděl, zda je to dobře, že to bylo tak jednoduché. Jako by mé srdce bylo chladné. Vzpomněl jsem si znovu na polibek s Cassiem, než jsem odjížděl a přimhouřil své oči.

Znovu, chtěl jsem znovu.

Abych mohl zapomenout, přebít tu Esquilienovu vůni a doteky něčím jiným. Tehdy jsem opravdu silně opět zatoužil po rozkoši, po sténání tohoto stříbrovlasého chlapce. Po jeho mladém krásném těle, které mě vybízelo. Proto jsem k němu pokročil blíž.

Vypadalo to, že se asi zlobí, když ke mně stál zády. Možná si myslí, že to byl ubohý důvod, abych s ní šel…

Ale když se na mě pak otočil, již odkládaje svrchní část svého koženého oděvu stranou a upravoval si vlasy. Pocítil jsem nutkání rovnou ho teď hned znovu obejmout, jako před jeho odjezdem. Nebylo to tak dlouho, kdy mne svírala touha, po jeho polibku a přál si to zažít znovu. Tak jako před tím…

Zarděl jsem se ale a uhnul pohledem. Dlaně za zády mnul jednu o druhou.

„Ona… To bylo, složitější…“ vypravil jsem ze sebe a vybavil si náš rozhovor. Celý, přesně tak jak probíhal, jen jsem se bál, že se bude zlobit, až se dozví jeho skutečnou podstatu. Jak to shrnout do pár vět?

„Nejsem si jistý, co vaše paní matka chtěla, ale… říkala, že máte povinnosti k rodině a svému drahému a mě napadlo, že tím myslí toho elfa od oběda. Měl jsem najednou takový vztek a strach, z toho, že je pro tebe důležitý, ale i aby ti ten muž neublížil. Bylo to… Bylo to, jako když jsem se tehdy na Akrusti proměnil, ale tentokrát jsem se ovládl, jen jsem… tvé matce vzal její auru. Nevím jak nebo proč,“ vyhrkl jsem nakonec, aby si snad nemyslel, že to bylo schválně.

„A ona… Poznala, že tě… že tě…“ Podíval jsem se na něho a všiml si jeho přimhouřených očí. Úplně mě to po těle rozechvělo.

„Miluji…,“ vydechl jsem a hltal očima každý jeho pohyb mým směrem.

Už jsem nedokázal říct nic víc. Objal jsem ho, přitiskl se k němu a nasál vůni jeho potu a kůže. Miluju…

„Nechtěl jsem nikomu ublížit, víš? Ale… Když ty mi nikdy nic neříkáš a já ani nevěděl, jestli pro tebe znamenám tolik, co ty pro mě. Myslel… Myslel jsem, že ho poletím sežrat…“ Nikdy dřív jsem s ním takhle nemluvil, ale teď jsem měl dojem, že se mnoho věcí změnilo. Opravdu jsem nechtěl, aby mi ho kdokoliv vzal.

Překvapeně jsem se na Cassia otočil, když se to z něj začalo všechno sypat. Dokonce jsem přestal i s dalším svlékáním. Jeho výbuch byl tak upřímný, že jsem ani nenašel žádná slova. Žárlil snad? Bál se o mne? To bych nikdy nečekal.

„Počkej, zpomal… vzal si mé matce její auru?“

Neměl jsem tušení, že něco takového vůbec umí, na tož aby to dělal zde v domě. To nebylo dobré. Matka to možná dokázala nechat být, ale bál jsem se, co by se stalo, kdyby něco podobného udělal Cassius před Esquilienem, který byl silným mágem. Začínal jsem cítit ohrožení. Pokud by se Cassius neuhlídal a Esquiliena napadl… nechtěl jsem si ani domýšlet následky.

To, jak se mnou ale mladík mluvil, bylo v tom něco zvláštního. Jako kdyby i on si mě začal nárokovat. Bylo to poprvé, co řekl něco takového.

Nenechal jsem ho ale mluvit dál a raději se na jeho rty přitiskl těmi svými. Nedokázal jsem odolat tomu jeho pohledu, strachu, co jsem v něm viděl. I lásce.

„Omlouvám se.“

Zašeptal jsem to hodně tiše, ale neomlouval jsem se za to, že jsem mu nic neřekl. Ne, omlouval jsem se mu za mé zakolísání, ohledně Esquiliena, o kterém nemohl ani vědět. Měl jsem potřebu se za to omluvit, i když jsem nevěděl proč. Možná aby to uklidnilo mou duši?

Cassiovi rty mi opět přinesly jistotu. Nelitoval jsem svého rozhodnutí, udělal jsem ho kvůli němu. Kéž bych mu to tak mohl říct, kéž bych to uměl. Přitiskl jsem ho více na dveře a kradl si jeden polibek za druhým, dokud nebyl ten malý dráček úplně bez dechu.

Pokrčil jsem rameny. Ano, udělal jsem to, ale už jsem mu řekl, že nevím jak nebo proč. Prostě se to stalo, jakoby něco ve mně přímo hladovělo po magii.

A on pak spojil naše rty. Bylo to jako exploze. Srdce mi bušilo rychle a hlasitě. Krev se mi hrnula do tváří, po celém těle, jako by chtěla zahltit každou z mých žil tím pocitem naplnění, který jsem měl jen a pouze s ním.

A jeho šeptaná omluva byla obvazem na krvácející rány na mém srdci. Pohladil jsem ho po zádech, po tváři a zajel dlaní do vlasů.

Bylo toho tolik, co jsem mu chtěl říct. Omluvit se za to co jsem udělal jeho matce, zeptat se zda mě taky miluje, i když jeho matka říkala, že ano, ukázat mu šupinky na hřbetu levé dlaně, zeptat se ho na to zřídlo, na to co bylo mezi ním a tím elfem… Ale pro tuto chvíli mi byla jeho blízkost cennější než všechna slova.

Oplácel jsem mu polibky. Co na tom že mi docházel dech. Hladil jsem ho po těle, kam jsem dosáhl. Cítil horkost procházející mými útrobami, každý nervem mého těla. Tiskl se ke mně a jen tím mě dováděl k šílenství iracionální touhou, kterou ve mně vzbuzoval a cítil jsem ji všude. Sálala i z něho.

A když jsme se oba potřebovali nadechnout, náhlý příjem kyslíku mi zamotal hlavu. Jakoby se mi z Faie už tak dost netočila. Kolena se mi hrozila podlomit. Hurď i svaly v podbřišku jsem měl stažené a i když mi jeho oblečení bylo volnější, začínalo mi být dole stále těsnější.

„Fai…“ zašeptal jsem mu do ouška.

„Prosím budeš… budeš zase se mnou?“ zeptal jsem se od studu rudý jako rak. Abych dal najevo, v čem se mi nedostávalo slov, dlaní jsem mu zajel k jeho vlastní chloubě a otřel se o ni přes látku.

Vydechl jsem, když jsem se odtáhl od jeho rtů. Bylo to opravdu opojné. Ale když mě pohladil přes kalhoty v rozkroku, trochu jsem zasyčel. Velmi rychle mé tělo zareagovalo. Já stále však netušil, jestli je to zrovna dobrý nápad, jestli už je správný čas, po tom všem na Akrusti.

„Ty bys chtěl?“

Pochybovačně jsem se na něj zahleděl, nechtěl jsem ho do ničeho nutit, proto jsem se držel zpátky. Ani já sám jsem netušil, zda bych mohl. Když jsem ho tehdy viděl, ležet přes koně, poraněného a zneuctěného…

Rychle jsem zavrtěl hlavou, ne, nechtěl jsem si to připomínat. Nemohl jsem popřít, že mé tělo toužilo po tom jeho. Už jen ten polibek mě dokázal rozechvět a cítil jsem, jak můj nástroj začal tuhnout.

Ale dokážu ho stále brát jako „svého“.

Zahleděl jsem se do jeho očí a pohladil jeho rudé tváři. Připadal mi takhle kouzelný. Nechtěl jsem ho přímo odmítnout, ale zdálo se mi to ještě brzy. Sám jsem se ho od toho dne nedotýkal vůbec intimně. Jen jsem ho sem tam pohladil po vlasech či tváři. Nechtěl jsem, aby měl z mých doteků špatné pocity, nebo si je spojil s tím, co mu udělal můj bratr.

„Je ještě brzy…“

Toužil jsem po tom. Opravdu moc. Mé tělo dočista hořelo vnitřním žárem, ale když jsem se ho dotkl a vyslovil to, i já pocítil slabé znejistění a trochu obav, protože jsem nevěděl, jestli bych to doopravdy dokázal dokončit.

Mé oči se střetly s jeho a asi v nich poznal stopy mých myšlenek. Ale já nechtěl, aby to stálo mezi námi. Bál jsem se mnohem víc toho, že mě Fai opustí, když toho s ním nebudu schopen, než samotného aktu. Říkal jsem si, že bych to určitě dokázal. Pro něj. Vždyť i mé tělo reagovalo, tak proč se toho mysl stále trochu zdráhala, když po tom tělo i srdce toužilo?

Nerozuměl jsem tomu.

Nerozuměl jsem ani sám sobě.

Pohladil mě a já sklopil pohled. Cítil jsem, jak se mi slzy draly do očí. Zase jsem selhal…

Po jeho slovech jsem mu zabořil tvář do ramene a přemáhal zoufalé vzlyky, které se o mě pokoušely. Nechtěl jsem se rozbrečet, přece už jsem nebyl žádný malý kluk. Měl jsem být dokonce drak tak bych neměl brečet. Ale každý můj pokus se mu nabídnout, který selhal, jako bych znovu slyšel výsměšný smích jeho bratra a cítil se bezcenný.

Nakonec jsem slzy potlačil. Musím být trpělivý… Musím být trpělivý… Slíbil, že mě neodvrhne. Bude to v pořádku… Jednou to bude zase jako dřív…, přesvědčoval jsem sám sebe. Potřeboval jsem tomu věřit.