,,Zuko, půjdeme zapařit?" zeptal se mě Danno a já zavrtěl hlavou.

,,Dnes už něco mám, ale jindy," rozloučil jsem se a šel si to vyjasnit.

Hikaru u nás nebyl přes 2 týdny. Chtěl jsem, aby mu Ayame vzkázala, že jsem nemocný. Nechápala ale neptala se. Musel jsem si projasnit mysl. Ten sen.. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Pořád jsem netušil jak to mám brát, všechno bylo tak zmatený. Nikdy by mě nenapadlo, že bych nad tím i vůbec uvažoval. Prostě to nejde. Jenom bych to všechno zhoršil, ztratil bych jeho kamarádství, lidé by se na mě dívali přes prsty, výsměchy.. Tohle si zrovna nepřeji. A ani není na 100% jasný, že bych k němu něco cítil. Neměl bych tomu snu dávat nějakou váhu.

Čekal jsem ho nedaleko školy. Sedl jsem si na obrubník a klackem ryl nesmysly. Po nějaké době jsem si všiml, že už hodně studentů vyšlo, mezi nimi byla i moje sestra ale on nikde. Tak jsem se dál věnoval své práci.

Slyšel jsem blížící se kroky a zvedl hlavu. Směrem ke mně se blížil Hikaru ale vypadalo to, že si mě nevšiml. Měl sklopenou tvář a.. mračil se. Docela mě to překvapilo. Zahodil jsem klacek a postavil se. Oprášil jsem si kalhoty a čekal, až bude mezi námi menší vzdálenost.

,,Člověk by se tě až bál," podotkl jsem s úsměvem a on sebou trhl. Překvapením se mu rozšířili oči a rozhlédl se, jestli tady vážně čekám na něj. Pobaveně mi zacukali koutky.

,,Co tady děláš? Už je ti líp?" zeptal se a sklopil oči.

,,Jo, je mi už dobře.. Je pátek, pojď něco podniknout."

,,A co bys chtěl dělat?" šli jsme vedle sebe a on měl pořád sklopenou hlavu. Strčil jsem ruce do kapes a pokrčil rameny. Podíval jsem se ze strany na něho a změřil si ho od hlavy až po paty. Nesouhlasně jsem se zamračil.

,,Nosíš vůbec něco jiného,než tohle? Takhle si holku nenajdeš, musíš trochu změnit image. Vypadáš až moc slušně," snažil jsem to upřesnit, abych ho neurazil. Vždy nosil jeden ze svých svetříků, v ničem jiném jsem ho ještě neviděl. Bojím se zeptat co nosí na spaní.

Celý zrudl a odkašlal si. ,,Je to pohodlné."

Prošli jsme pár obchodů. Nenávidím nakupování ale dlužím mu to. Za to doučování nic nechtěl, tak aspoň z něho udělám cool. Zkoušeli jsme různé styly, ležerní, rockový i věci, které bych mu nikdy nekoupil. Nic mu nesedělo. Zbytečná hodina. Podíval jsem se do peněženky a zašli na jídlo. Koupili jsme si ramen a pak si sedli na lavičku. Podíval jsem se na obsah v tašce a vzdychl. Nakonec jsme koupili dalších pár svetříků. Bylo vidět že má radost.

,,Líbí se ti nějaká holka?" zeptal jsem se ho a vážně mě to zajímalo.

,,Ne, tobě?" optal se nervózně a já pokrčil rameny. ,,Asi jo. Nanami, tu asi neznáš. Pokud spolu budeme chodit, seznámím tě s ní.. Chodil si vlastně s nějakou holkou?"

Celý zrudl a podíval se jinam. ,,Ne, holku jsem neměl. Lidé mě považuji za nudného a nezajímavého.."

,,To není vůbec pravda," odporoval jsem tiše. ,,Tohle řekne člověk, který tě nezná.."

Podíval jsem se na něho. Soustředěně ještě dojídal a.. Připadal mi roztomilý. Nevím kde se tam ta myšlenka vzala, ale byla tam.

Cítil jsem na sobě jeho pohled a s plnou pusou jsem se na něj podíval. Pobaveně se zasmál a já to rychle polkl. Pořád jsem nevěděl, proč je na mě tak hodný.

Náhle mu zavibroval mobil. ,,Haló? Počkej, jako teď? No tak jo, přijdem, čau," zavěsil a pak se na mě otočil. ,,Pojď, zajdeme na karaoke."

Byl jsem překvapený ale přikývl jsem. Nikdy jsem na karaoke nebyl. Byl jsem nervózní. Ano, moc nervózní. Vešli jsme dovnitř a já už se červenal předem. Jeho kamarádi seděli na gauči a pár jich zpívalo na pódium. Sedli jsme si k nim a všiml jsem si, že si vzali i vlastní občerstvení. Objednal jsem si kolu a Kazuko-san to samé, i když mu nabízeli přátelé něco tvrdšího. Byl jsem rád že si nedal.

Všichni se dobře bavili a já se po nějaké době také trochu uvolnil. Debata se pak stočila na basketbal, tak jsem radši jenom poslouchal. Pár jeho kamarádek si ke mně z jedné strany přisedli a ptali se mě na různé věci.

,,Víš, že si docela rozkošný," poznamenala jedna z nich a já se začervenal. Rychle jsem sklopil tvář a oni se zasmály. Netušil jsem jak zareagovat. Bál jsem se, abych neřekl něco nevhodného.

Z druhé strany mě chytil kolem ramen Kazuko-san a já ztuhl. Srdce mi bilo jako o závod a já zrudl ještě víc. Cítil jsem teplo z jeho ruky i pod tím svetrem. Na sucho jsem polkl. Příjemně voněl.

,,Moc s ním nelaškujte holky, ještě ho zkazíte," poznamenal a já se ještě víc ošil. Je to pobavilo. ,,Ale Zuko, nežárli, taky se ti budeme věnovat," prohlásila laškovně pěkná blondýna a on se jenom zasmál. ,,Budete se muset hodně snažit.."

Jeden z jeho kamarádů seskočil z pódia a podal hezké brunetě mikrofon. ,,Tak do toho," povzbudil ji ten kluk ale ona ho rychle předala druhé. Ta se otočila na Kazuka-san. ,,No tak, předveď se."

Ten se pousmál a pustil mě aby mě vzal za ruku. Zděšeně jsem zaprotestoval ale táhl mě za sebou a nakonec postavil vedle sebe. Podal mi mikrofon a povzbudivě mrkl. ,,Zpívej."

Klepali se mi kolena a měl jsem pocit že omdlím. Nikdy jsem nestál před tolika lidmi. Krev se mi nahrnula do tváře a já cítil, jak hořím. Ujal se toho Kazuko-san a začal zpívat jako první. Já se nakonec tiše přidal.

Všichni nám tleskali. Byl to divný pocit. Nikdy jsem neudělal nic podobného. Nepopsatelný zážitek. Nakonec jsme už museli jít. Bylo dost hodin a někteří už byli i málo podnapilí.

,,Tak nebylo to tak zlý ne?" promluvil jako první a já rychle záporně zavrtěl hlavou. ,,Byl to krásný den," řekl jsem tiše. Nečekal jsem že bych takhle strávil dnešní den. Jsem mu moc vděční.

Doprovodil mě až domů. Před vchodem jsem se na něj otočil. ,,Dávej si cestou pozor," rozloučil jsem se a klíč zasunul do zámku.

,,Hikaru?" slyšel jsem ho ještě za sebou. Překvapeně jsem se otočil a nečekal ten náraz.

Zaskočilo mě to.

Jeho ruce se nejistě obtočili kolem mě a já přestal dýchat. ,,Kazuko-san.." vydechl jsem šeptem a dával si pozor, abych nezněl tak vystrašeně. Nevěděl jsem jak se mám zachovat.

Náhle mě pustil. ,,Dobrou noc.. Ahoj," zakoktal a rychle se otočil. Mířil si to domů.

,,Dobrou noc.. A děkuji," řekl jsem ještě ale nevěděl, jestli mě slyšel.