Kolem čtrnáctého roku života Shenna napadlo: „co se bude dít, až se vyučím?“

Měl tolik možností, bojovat ve válce, přidat se k městské gardě, strážit hranice, stát se mistrem v klášteře u Černého jezera nebo v jiném, mohl být královským strážným.

Ale přesto netušil, co z toho si vybrat. Napadlo ho, že by zůstal s přítelem Arrinem, bojovali by spolu ve válce nebo do zbláznění chodili po městských hradbách, ale Arrin tvrdil, že ještě neví, co bude dělat a nechtěl nad tím přemýšlet.

O dva roky později byl Shenno z kláštera vyloučen a byl si jist, že už nikdy nemusí přemýšlet nad tím, co bude dělat. A nebylo mu ani do toho, co bude dělat Arrin.

Nikdy by však nepočítal s tím, že Arrin bude mít za úkol probudit ho, nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že opět bude první věc, kterou uvidí, ta bledá pokožka, platinové kadeře, co se líně vlní na hranaté hlavě a pár safírově modrých očí na obličeji jeho dávného přítele.

„Špinavý divochu,“ kopl Arrin do jeho boku lehce. „Proč, divochu, proč? Proč máš uši špinavé, nohy smradlavé a kůži jako koňský lejno?“ zpíval z plna hrdla starou známou básničku, kterou slýchával od všech učňů celé ty roky.

„Sklapni!“ ohnal se po něm Shenno s lehkým úsměvem, chytil Arrinovu nohu, která se snažila vysmeknout a prudce s ní trhnul, až se bledý skoro dospělý muž neudržel a svalil se do sena naproti Shennovi.

„Velmistr povídal, že v noci přišel hříšník prosit o odpuštění. Měl jsem ho jít probudit a chrstnout na něho vědro vody, ale napadlo mě, že tenhle by spíše uvítal, kdyby to vědro skončilo v jeho břiše, na,“ řekl a podal mu džber čisté vody, která v Shennovi skončila dřív, než by kdokoli řekl divoch.

Stačil jeden letmý pohled mezi polykáním loků vody, aby si Shenno všiml tygřího drápu na Arrinově provázku s korálky.

Dopil, odložil vědro, otřel si ústa o holou pokožku a zeptal se ho, jakým mistrem se vyučil.

„Lukostřelba, když velmistr Roth zesnul a mistr Tang nahradil jeho místo, nabídl jsem se, že převezmu lukostřelbu.“

„Vždy jsi byl v lukostřelbě nejhorší,“ upozornil ho Shenno rozmrzele.

„Ale očividně natolik dobrý, abych se stal mistrem,“ mrkl na něho a vstal ze sena, přičemž svému hříšnickému příteli nabídl ruku, aby ho dostal na vlastní nohy.

Chvilku si mlčky hleděli do očí. Shenno se cítil, jako kdyby byl odsouzen k smrti od někoho, kdo mu byl tolik let oporou a zároveň tušil, že on svýma očima prosí Arrina o odpuštění.

„Arrine, já...“ Chtěl Shenno začít mluvit, ale Arrin ho přerušil.

Zvedl ruku, naznačil tak svému dávnému příteli, aby mlčel a místo toho sám promluvil. „Vím, proč tu jsi a vím, že jsi neuspěl. Je mi to líto, Shenno, ale… Zasloužíš si to,“ řekl zcela vážně bez špetky citu.

Hříšník polkl, odklonil od svého přítele hlavu a čekal, že Arrin odejde plnit své povinnosti a přestane ho mučit svými pohledy.

„Dříve to bývala zábava. Od našeho prvního dne jsi byl špinavý divoch, mně jste se od začátku smáli pro mojí světlou pleť a vlasy. Velmistr Roth byl stará bota, dvojčata Sumoel a Arlo byli naše princátka, protože se narodili na Králově Výsluní. Pamatuješ si na toho o šest let starýho kluka s popáleným obličejem? Říkali jsme mu Uhlíku, i když to, co se stalo, byla pohroma, která zabila jeho dvě sestry,“ povídal Arrin bez úsměvu, což pro něho bylo nezvyklé. „Normální lidé by řekli, že jsme hanební parchanti. Smáli jsme se sirotkům, dětem, které jejich rodiče prodali pro trochu peněz, chlapci, který unikl jisté smrti, vždycky jsme se smáli těm, kteří pocházeli z jiného koutku země než my. Ale víš, co, Shenno? Ten smích a posměšky byly jedinou věcí, která nás udržoval při zdravé mysli, díky tomu jsme přežili všechno to bití, bolest, jizvy… Tys ale pozvedl své posměšky na vyšší úroveň, chápeš to? Zabil si je. Byli to jenom chlapci, jiní než ty, ale nevinní. A tys je zabil,“ zašeptal a přitom nespouštěl ledový zrak od svého přítele, který se cítil více nesvůj než při setkání s velmistrem Tangem. Od Arrina to bolelo mnohem více.

„Ti kluci byli z Roslinolu. Neměli tu co dělat, jejich národ žije jinde,“ ohradil se Shenno zoufalo.

„Ne, Shenno. Ti kluci byli potomci otroků. Jejich pán je prodal našemu národu, protože se o ně odmítl postarat. Byli odtrženi od svých rodičů. Vyhladovělí, neuměli takřka mluvit, báli se, ale tvoje pitomá nenávist k cizincům tě donutila ubližovat jim tam dlouho, dokud nezemřeli. A navíc ses nad tím usmíval, protože sis myslel, že ti vražda dvou dětí vynahradí to, že tvůj otec padl ve válce s jejich národem… Seš sobec, Shenno. Sobec, arogantní parchant, neumíš přijmout porážku, nerespektuješ slabší, přísahu bereš na lehkou váhu, zloděj, vrah, podvodník, ale furt seš můj přítel… Nemusíš se mi tedy omlouvat za svoje činy, jenom mi slib, že až se v Pekle setkáme, tak tam budeš za hříchy, které si spáchal, ne za ty, které spácháš.“

Shenno poslouchal slova svého přítele, zapamatoval si je, dokonce s nimi i souhlasil, ale věděl, že Arrin toho mnoho vynechal. A navíc i lhal. Můj otec nepadl, řekl si Shenno. Věděl, že žije, i když z toho nebyl šťastný, ale byl si jist, že Velký Wen by s národem Roslinolu nikdy nepadl.

„Podle tebe se uvidíme až v Pekle?“ zeptal se Shenno sklesle.

„Jo. Protože dřív tě už vidět nechci,“ odpověděl Arrin, sebral ze sena vědro, které přineslo, odnesl ho do rohu stáje a vydal se ven do letního rána, aby započal lekci lukostřelby pro dvanáctileté chlapce, kteří měli brzy složit zkoušku.

Shenno se cítil, jako kdyby mu poslední Arinnova slova někdo vypálil horkým olovem do srdce. Vzpomněl si na všechny ty věci, jak mu Arrin zlomil dva prsty a on jemu nos, jak spolu zápasili, jak se snažili ponížit toho druhého, později si pomáhali, byli nuceni spolu uprostřed prudkého deště běhat kolem Černého jezera, učili se jezdit na dvou neposlušných hřebcích, které nakonec zkrotili. Bylo toho mnoho, ale všechno to najednou bylo pryč.

Celé dopoledne byl Shenno nucen omlouvat se. Klaněl se s omluvou před skupinami chlapců, ať před těmi, kteří jeho čin viděli, ale i před těmi, kteří přišli i po něm. Těm se omlouval za to, že jim vzal dva chlapce, které mohli nazývat bratry a řídit se jejich radami. Omlouval se mistrům za problémy, které způsobil, omlouval se Bohům ve svatyni za to, že vzal život dvěma jejich potomkům. Omlouval se i dvěma hrobům za klášterem, které patřili zesnulým chlapcům.

Poslední omluva patřila mistrům. Nejdříve se omluvil v průběhu dne jednotlivému mistrovi, ale krátce před polednem stál před celičkou řadu mistrů, skláněl se k zemi, litoval svých hříchů a prosil je o odpuštění.

Čekal na povolení od velmistra, aby vstal, přejel všechny přítomné mistry pohledem a zastavil se na delší čas u Arrina, který se neusmíval, pouze svého bývalého přítele propaloval ledovýma očima.

„Mistře Arrine,“ oslovil velmistr bledého mladíka, který vystoupil z řady. „Postarejte se o našeho padlého bratra. Omyjte ho, dejte mu nové oblečení, jídlo a v poledne ho vyveďte z kláštera.“

Po těch slovech všichni mistři odešli, Arrin zůstal, s kamenným pohledem sledoval starého kamaráda a nakonec mu mlčky pokynul, aby ho následoval.

 

Takhle dlouho v jedné místnosti, kde mluvil pouze jeden, byl Shenno s Arrinem pouze jednou. Bylo jim kolem dvanáctého roku a po silné ráně do krku od jednoho mistra nemohl Shenno promluvit. Arrin mluvil za oba, napodoboval Shennův hlas, smál se vlastnímu parodování a zároveň se hihňal nad tím, jak se Shenno při sebemenším náznaku smíchu ihned kroutil bolestí.

Tentokrát mluvil pouze Shenno, seděl v kovové vaně s ledovou vodou, drhnul si špinavé paže a Arrin se mezitím pokoušel vyčistit jeho zjizvená záda.

„Bohové mne trestali každého dne. Hladověl jsem, mrznul, spal na chladné zemi a prohrával jednu potyčku za druhou. Jednou jsem málem zemřel, když jsem se dostal do křížku s městskou stráží poté, co mě nechtěli přijmout do jejich řad. Nechali mě ležet u kanálu a myslel jsem, že zemřu. Ale jedna stará žena mi pomohla, tři týdny se o mě starala. Dal jsem jí za to všechno, co jsem měl, pomáhal jsem ji, nosil jsem její věci, chránil ji… Ale pak mě z města vyhnala stráž, protože si mě pamatovali z té potyčky,“ vyprávěl zkráceně dva proklaté roky svého života. Přál si, aby Arrin věděl, že trpěl, že pykal za své hříchy a uvědomuje si je. Ale nelitoval… Nikdy nelitoval toho, o provedl. Bral to tak, že chránil svou zemi před cizinci, kteří s nimi tolik let bojují a zabíjí jejich lid. Zasloužili si to.

Zasténal bolestí, když Arrin přejel houbou přes jednu nezahojenou jizvu, ale bledý mladík na to nereagoval. Podle něho si bolest zasloužil.

Už při té koupeli Shenno pochopil, že Arrina si neudobří, proto zmlkl a zbytek dopoledne prožil v tichosti a přítomnosti Arrina, který mu nejdříve pomáhal s hygienou a následně po něm házel jeden kus oblečení po druhém, aby si ho vzal.

Dostal dlouhé lehké kalhoty tmavé barvy, světlou košili, vysoké jezdecké boty v tmavé barvě a dva ramenní chrániče s přeskou na pochvu a meč, který už ale neměl. A Arrin mu žádný nedal – nesměl. Všechno to zakončil plášť do deště v černé barvě, který si Shenno hodil přes ramena a na jedno ještě navíc starý spací pytel.

„Děkuji, Arrine,“ poděkoval nakonec, když ho už Arrin vyprovázel k východní bráně, která byla co nejdále od břehu Černého jezera.

Den to byl slunečný, na nebi plul jediný bílý mráček, slunce Shenna pálilo do tmavých vlasů a nestačil si nevšimnout, že Arinn si je nejistý v kolenou jako byl každého horkého letního dne. Nenáviděl vedro a Shenno to moc dobře věděl, před lety mu upletl slamák, když byl mistrem Yolim vyloučen na tři dny z lekcí a odpolední nudu využil právě tak, že pletl slamák někomu, kdo byl v podstatě na slunce alergický.

„Měl bys jít do stínu,“ poradil mu marně. Arrin si to moc dobře uvědomoval, ale plnil povinnost, kterou mu velmistr dal.

„Nechci s tebou mluvit, Shenno,“ odsekl, jakmile se rozhlédl kolem a zjistil, že v blízkosti nikdo není. „Nechci tě už ani v životě vidět, ale zároveň mi jsi jak bratrem. Půlku mého životě jsem byl každičký den s tebou, ošetřoval tvé rány, tys ošetřoval mé, také jsme si je navzájem způsobovali, nemáme stejnou krev, ale co na tom záleží? Každopádně… Přeji si, abys mi už navždycky zmizel z očí, ale je mi jasné, že se tě nezbavím. Uvidíme se znova v Pekle, toho se držím, ale abych se tam dostal, budu muset spáchat nějaký hřích a proč to odkládat?“ zeptal se a odešel.

Vrátil se až po dvou minutách, které Shenno prožil v nevědomosti a zmatení.

Táhl za sebou za uzdu vysokého hnědáka, kterého Shenno moc dobře znal. Byl Arrinův, kůň, který pořád kousal, kopal, kolikrát se ani nechtěl pohnout, když to majitel nejvíce potřeboval.

„Vezmi si Kopala. Nepotřebuji ho, tvůj Kaštan už padl pro jiného učně, takže toho nedostaneš. Radím ti, abys co nejrychleji zmizel,“ vysvětlil polonaštvaným hlasem a předal Shennovi, který se zase koukal někam zcela jinam, otěže.

„Děkuji, Arrine,“ šeptl s polknutím.

„A dej mu mrkev, je v brašně, jinak tě na něj nenechá nasednout,“ poradil mu a naposledy poplácal svého koně po boku.

„Dobře,“ šeptl ponížený Shenno, otevřel kapsu připevněnou k sedlu, sáhl do ni, ale žádnou mrkev nenašel. „Je prázdná,“ řekl.

Nad tím se Arrin konečně znovu pousmál, rozhlédl se po prázdném nádvoří, po ujištění, že poblíž nikdo není, se naklonil k Shennovi a pošeptal, aby se podíval pořádně.

Shenno tak se zamračením učinil, znova prozkoumal kapsu svou rukou a ucítil pouze nějaký oblázek, co se do brašny dostal. Přesto ho vytáhl a podíval se na něho.

To, co uviděl, mu vykouzlilo na tváři drobný úsměv. Byl to ten proklatý modrý korálek, který nezískal.

„Navlékni si ho, až budeš tak daleko, že na Černé jezero nedohlédneš. Přidej se k hlídce co nejdále od kláštera. A buď šťastný, ale zároveň budiž proklat, Shenno,“ řekl Arrin vážně.

Rozechvělý Shenno korálek ve své dlani stiskl, schoval ho zpět do brašny na sedle a pokusil se na koně vylézt bez mrkve. Uspěl, kůň se za ty roky mnohem uklidnil a Arrin mu musel o mrkvi pouze lhát.

„Měl bych dostat titul, Arrine,“ uvědomil si Shenno. Bylo to pravidlo. Jakmile chlapec dosáhl posledního korálku, dostal od jednoho mistra svůj titul, kterým se měl představovat. „Jsi mistr, tituluj mě, prosím,“ požádal ho.

„Shenno špinavý? Shenno z Divokých hor? Nebo snad Shenno Veliký po otci?“ zasmál se tiše Arrin. „Ne… Něco mě napadlo,“ zašeptal a pokynul Shennovi, ale k němu sklonil hlavu.

Chytl ho za límec, aby ho stáhl níže k sobě, přiložil svoje bledá ústa co nejblíže k uchu svého přítele a pošeptal mu jeho titul: „Shenno, bratr Arrinův.“

S mírným úsměvem se Shenno odtáhl a zeptal se: „A jak zní tvůj titul?“

Na to mu ale Arrin odmítl odpovědět, řekl, že to není věc, kterou musí vědět, pleskl hnědého hřebce po zadku a poslal bývalého přítele pryč, protože si ho už nepřál vícekrát vidět.