„Pane bože! Já myslel, že budeš odpočívat, ne že budeš vypadat jako zombie!“ Vyskočilo z Marka místo pozdravu, když Caleb otevřel dveře od bytu. Trochu ho vyděsilo jak vypadá. Byl bledý, ale oči měl zarudlé a oteklé. A rozhodně nevypadal odpočatě.
„Proč jsi tady?“ Zachraptěl Caleb, vykukoval zpoza dveří otevřených jen na škvíru. Vypadal jako štěně, co se bojí světla. Mark se jeho náladou nedal odradit.
„Mám čínu!“ Zazubil se a nadšeně zvedl ruku s igelitovou taškou naplněnou krabičkami s jídlem. Caleb se zamračil.
„Nesnáším čínské jídlo,“ řekl, snažíc se naznačit, že nemá na nikoho náladu.
„A proto – voila – mám i italské těstoviny po několika druzích,“ zvedl vesele druhou ruku s taškou a zakřenil se ještě víc. Caleb musel obdivovat jeho trpělivost a neústupnost. A taky připravenost. Ustoupil o krok a otevřel dveře dokořán.
„Tak pojď.“
Mark vstoupil dovnitř, podal jídlo Calebovi a odložil si bundu. Rozhlédl se po bytě. Byl...sterilní. Nikde nebylo ani smítko prachu, nikde žádný použitý hrnek, prostě sterilní čisto. Bylo to skoro až děsivé. Protože to vypadalo, že tu nikdo nebydlí.
„Tak jak zvládáš dovolenou?“ Zeptal se Mark. Caleb pokrčil rameny. „Snažím se nějak zaměstnat.“
„Nech mě hádat – uklízel jsi?“ Caleb byl doma už tři dny a podle toho, jak byt vypadal, to byla hlavní náplň jeho volného času. A Markovi tak nějak došlo, že když neuklízel, tak brečel. Vypadal hrozně.
Caleb se na něj podíval a přikývl. Pak začal rozbalovat jídlo a vyndal talíře. „Co si dáš?“ Zeptal se Marka a ten si zvolil asijské jídlo. Nandal mu je a sobě pak naservíroval penne se smetanou a brokolicí. To měl ve skutečnosti moc rád, takže musel uznat, že ho to potěšilo.
Obsloužil je a pak se dali do jídla. „Máš to tu hezký. Líbí se mi ten nábytek,“ pokusil se Mark o konverzaci.
„To kdysi vybíral Peter. On měl na tyhle věci cit a bavilo ho to, takže jsem zařizování nechal na něm.“ Překvapil Marka svou odpovědí. Doteď o snoubenci nikdy nemluvil. Marka napadlo, že je dobré znamení, že s tím začal. Že ho to třeba posune konečně dál.
„Měl opravdu dobrý vkus.“ Pochválil upřímně Mark. Caleb si nabral vidličkou jídlo a pousmál se.
„To měl. Bavilo ho to tak, že dokonce jednu chvíli uvažoval, že bude dělat bytového architekta. To byl takový jeho sen. Nějak to ale nevyšlo, navíc v zaměstnání, ve kterém byl, měl už dost dobrou pozici, takže to nějak vyšumělo.“
„A to ty? Ty sis vždycky přál být lékař?
„Jistě. Už jako malý jsem si představoval, že budu pomáhat lidem. Jsem rád, že se mi to splnilo,“ řekl Caleb a Mark ho skoro nepoznával. Byl najednou sdílný a přátelštější. Vypadalo to, že ho zprvu vykopne i s tou tunou jídla, kterou donesl. Ale nálada se mu zřejmě zlepšila. To Marka moc těšilo.
„Já jsem chtěl být, jako malý, rocková hvězda,“ zazubil se Mark a Caleb se rozesmál.
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ smál se teď Caleb nahlas. Mark ho tak nikdy ještě neviděl, dokonce nevěřil, že by to někdy zažil. Ale měl z toho obrovskou radost. Vypadal nádherně, když odhalil dokonalé zuby v takovém oslňujícím úsměvu.
„Co se pokazilo?“ Ptal se, stále se smějící.
„No, postupem času jsem zjistil, že neumím ani zpívat, ani na nic hrát a že nemám hudební sluch.“
Caleb teď málem vyprskl sousto z úst. S námahou ho polkl a pak si utřel slzy smíchu. Mark se smál s ním a najednou, aniž by nějak zvlášť chtěl, byl to prostě takový impuls, položil svou dlaň na Calebovu. Ten se zarazil, podíval se na jejich ruce, ale neodtáhl se. Mark se k němu naklonil.
„Jsem rád, že se směješ. Opravdu.“ Řekl a díval se mu do očí. A Caleb zčervenal, jako malá školačka. Pak začal očividně panikařit. Odtáhl se, vstal a začal sbírat talíře. Odnesl je do dřezu a začal je urputně drhnout. Mark se zamračil a vstal.
„Cale, děje se něco?“ Optal se starostlivě. „Nechtěl jsem...pokazil jsem něco?“
Caleb se neotočil, dál umýval nádobí, jako kdyby se nic nedělo. „Cale!“ Oslovil ho Mark prudčeji. Mladík najednou třískl vidličkou do dřezu a otočil se.
„Nic se neděje! Nebo vlastně...já nevím!“ odvrátil se a přešel do obývacího pokoje, kde se opřel o stěnu, pak si začal masírovat spánky. Zmatený Mark čekal, jestli bude pokračovat, když se otočil a tvářil se nerozhodně.
„Marku, já...Poslední, docela dlouhou, dobu jsem byl jak v nějaký bublině. Já si to uvědomuju. Ale nejsem takovej asociál, abych si nevšiml, že…“ Nevěděl jak větu dokončit, tak to Mark udělal za něj. Přistoupil k němu.
„Ano. Líbíš se mi, Cale. Původně jsem ti chtěl být opravdu kamarádem, ale začínám to cítit jinak. Nemůžu si pomoct a nebudu se za to omlouvat i když vím, že pořád trpíš kvůli Peterovi. Chápu to. Ale nemůžu s tím nic udělat.“
„Já ti nic nevyčítám. Ale nemůžu ti dát co chceš.“
„Ale proč, Calebe? Není už čas, abys přestal truchlit? Vím, jak to muselo být těžké. Opravdu to chápu. Jenže tebe to sžírá zaživa, tvůj vlastní život ti uniká, protéká ti mezi prsty už moc dlouho.“ Řekl Mark a Caleb se zamračil. Najednou mu chtěl vpálit do obličeje tolik věcí: “Je to můj život! Nerozumíš tomu, nechápeš to! Vždyť mě ani neznáš!“
Ale nějak to nedokázal říci nahlas, snad proto, že se Mark tak snažil. Že už si zvykl na jeho přátelství, když už začalo a najednou o něj nechtěl přijít. Měl Marka rád. I když ne tak, jako měl on rád jeho, ale byl dobrý, starostlivý kamarád a on to nechtěl pokazit.
Nakonec řekl jen: „Měl by jsi asi jít,“ a zadíval se do země. Mark smutně přikývl, vzal si bundu, naposledy se podíval na Cala, který stál bezradně na místě, doufal, že ho třeba ještě zastaví. Když se to nestalo, zavřel za sebou dveře.
Caleb ještě notnou chvíli stál a přemýšlel. Bylo mu líto, že večer takhle skončil. Po dlouhé době se mu zvedla nálada a když mu došlo, že ho vlastně rozveselil Mark, byl ze sebe ještě zmatenější. Markovo přiznání v něm hlodalo a čím víc si ho přehrával v hlavě, tím víc si uvědomoval, že to možná cítí stejně. To ho v srdci bodalo ještě víc.
Přistoupil k jedné z poliček v obýváku kde byla v rámečku Peterova fotografie. Vzal ji do ruky a dlouze se na ni díval. Tolik se mu stýskalo. Tolik ho bolelo, že už tu není. Cožpak by mohl...mohl by vůbec mít ještě někdy tolik rád? Tolik milovat, jako miloval Petera? Je to vůbec možné?
A co by na to Peter řekl? Tu odpověď tušil, ale stejně by měl on sám pořád pocit, že ho zradil, že ho opustil. Kdyby se vztah s Markem nějak rozvinul, to by znamenalo říct Peterovi opravdu sbohem. Smířit se konečně s jeho odchodem. A Caleb si nebyl jistý, jestli je na to připravený, zda se vůbec chce pustit do života, kde jeho láska prostě už jen ´byla´.
Položil fotografii zpět, pečlivě ji naaranžoval do správného úhlu a šel domýt nádobí. Když se pak uložil do postele, usnout se mu podařilo až k ránu.

„Proboha, Cale!“ Vrhla se mu s radostným výkřikem kolem krku. Poodstoupila a podívala se na něj. „Opravdu jsi tady! Jsem tak ráda. Tak pojď, nestůj v těch dveřích, pojď dál,“ Ustoupila mu Amanda z cesty a Caleb vešel.
„Omlouvám se, že jsem nedal vědět dřív, vím, že je to narychlo.“ Volal před hodinou, jestli se může zastavit. Amanda burácela do telefonu, že určitě a že s ním počítá na oběd.
„Ale to přeci vůbec nevadí. Charlie! Charlie, už je tady,“ rozkřikla se chodbou. Za okamžik se objevil starší muž. Caleb si všiml jak moc zestárl, co se neviděli. Černé vlasy mu teď sem tam prosvětlovaly šediny a kolem úst a víček měl víc vrásek. Když se podíval na Amandu, byla na tom ještě hůř. Ta za osm měsíců zestárla snad o deset let, i když byla stále hezká. Tohle s vámi udělá smrt dítěte, pomyslel si Caleb. Napadlo ho, jak asi vypadá o sám.
„Ahoj, Cale. Moc rád tě vidím,“ řekl Charles a oba muži se krátce objali.
„Já vás taky. Měl jsem přijet dřív, ale bylo toho hodně,“ pronesl Caleb. Všiml si, jak se na sebe manželé podívali. Oba věděli, že lže, že neměl odvahu ani sílu sem jet. Ale chápali to a rozhodli se s ním hrát jeho hru.
„My víme,“ řekla Amanda a mateřsky jej pohladila po paži. „Tak už pojď, pojď dál. Oběd už je hotový.“
Muži se usadili ke stolu a Peterova matka začala nosit jídlo na stůl. Nebylo pochyb, že talent na vaření zdědil Peter po ní. Nandala jim porci, pak se sama usadila a popřála dobrou chuť. Oba jí odpověděli a začali jíst.
„Tak co je u vás nového?“ Zeptal se se zájmem Caleb a opravdu se o ně zajímal. Dlouho se přemlouval, než se odhodlal sem přijet. Ale nakonec byl rád. Nebylo to tak hrozné, jak se bál a vlastně mu to i zvedlo náladu, že je viděl. Měl je rád a návštěvu odkládal příliš dlouho. Příliš dlouho jim to dlužil. Teď mu to bylo líto, že je tak dlouho zanedbával, i když věděl, že oni to chápou.
„Chystám se do předčasného důchodu,“ řekl Charles. Byl už dlouhá léta profesorem přírodovědecké fakulty na universitě. Vždycky říkával, že má svou práci moc rád. Proto byl teď Caleb překvapen, Charlesovi do důchodu ještě pár let chybělo.
„Amanda už taky nepracuje, jen občas, když se jí v nakladatelství něco zalíbí.“
„Přesně tak, ale teď je to spíše už koníček.“ Usmála se. Amanda byla externí editorka.
„Ale jak to, Charlesi? Vždyť svojí práci miluješ. Vy oba. Tak co se stalo?“ Nechápal Cal. Manželé se na sebe podívali, smutně se usmáli jeden na druhého a Charlie položil dlaň na Amandinu. I po těch letech, co byli manželé, se na ni zamilovaně podíval.
„No, víš...Zjistili jsme, že jsme nejšťastnější, když jsme spolu. Máme svoji práci moc rádi, ale jen práce není všechno. Jako mladí jsme snili o tom, jak procestujeme Evropu. No a když Pete odešel…“ teď se na chvilku odmlčel, jako by sbíral sílu pokračovat. Ale Amanda ho hned podržela a pokračovala místo něj.
„...Uvědomili jsme si, jak je život krátký. Máme prostředky, máme čas, nic už nám nebrání, abychom si ten sen splnili.“ Opětovala mu ten láskyplný pohled. Caleb se pousmál. Ale v srdci ho zabodalo. Tohle přesně, tohle jak spolu mluví, jak se na sebe dívají, jak se milují i po těch letech, tohle všechno si představoval s Peterem a věřil tomu, že by byli stejní. Záviděl jim, i když se kvůli tomu cítil špatně. Ale také jim to přál. Po té bolesti si to zaslouží, přestože právě ta bolest jim otevřela oči. Kdy se otevřou oči i jemu? Kdy se konečně také posune dál, jako se posunuli oni? Bože, jak moc by chtěl. Ale nedokázal to.
„To je skvělé. Doufám, že mi přivezete nějaký suvenýr,“ přemohl se nakonec, aby s nimi sdílel to nadšení, ten krok kupředu. „Vždycky jsem toužil po Eiffelovce na klíče,“ zavtipkoval, nikterak sarkasticky. Snažil se jen rozptýlit své vlastní ponuré myšlenky. Oba manželé se tomu zasmáli.
„Neboj se, pošleme ti alespoň pohled,“ vrátila mu ve vtipu Amanda.
Během rozhovoru, kdy se je Caleb ptal na podrobnosti plánované cesty a byl rád, že se neptají na jeho život za posledních osm měsíců, dojedli. „Amando, bylo to excelentní, děkuji,“ pochválil jídlo, když od něj brala talíř. S díky se usmála a odnesla nádobí do kuchyně. Oba muži vstali a pak Charles přistoupil ke Calovi.
„Pojď, dneska je hezky. Dáme si na zahradě pivko,“ řekl a vzal Caleba otcovsky za ramena. Ten nic nenamítal a tak oba vyšli z domu vchodem na zahradu. Charles vyndal z malé ledničky dvě lahve ležáku a pak se usadili do pohodlných křesel pod pergolou. Přiťukli si a napili se.
„No jo…“ pronesl jen tak Charles a lahodně zamlaskal nad nahořklým nápojem. Caleb neměl pivo snad věčnost. Pil ho vždycky jen tady, když přijeli s Peterem na návštěvu a místo dvou mužů, jako teď, tu sedávali tři. Bavili se pak o všelijakých zbytečnostech, jen tak klábosili a bylo to vždycky moc fajn. Caleb měl tyhle návštěvy rád. Líbilo se mu, jak ho Peterovi rodiče berou za vlastního. A i když to bylo moc příjemné i tentokrát, oba muži cítili, že jedna část schází.
„Tak, Cale. Co jsi dělal celou tu dobu?“ Zeptal se jen tak Charlie a znovu upil z lahve.
„Pracoval,“ odpověděl stejně jednoduše Caleb.
„Jen to?“
„Jen to.“
„Dobře.“ Charles se snažil o lehkou konverzaci, ale bylo jasně cítit, že chce říct ještě něco. To začalo Caleba nejdříve jen dráždit, pak už ho to dohánělo k šílenství. Zahlodalo v něm svědomí.
„Já vím, že jsem měl přijet dřív. Nebo se alespoň ozvat,“ řekl nakonec omluvně, zrak upřený do země. Na to Peterův otec neřekl nic, jen převaloval v rukou lahev a palcem sloupával etiketu.
„Nemohl jsem, Charlesi. Prostě jsem nemohl. Omlouvám se.“
Charles znovu upil. „Nemusíš se omlouvat. Máš právo truchlit po svém, jako každý z nás. My jen, že Amanda a já jsme měli alespoň jeden druhého. Nechtěli jsme, aby ses cítil sám. Báli jsme se o tebe.“
Caleba jeho slova dojala, nedal to však na sobě znát. „Díky,“ řekl jen tiše.
Pak chvilku jen mluvili, jako za starých časů klábosili o ničem. Cal se chtěl potom napít piva ale málem se tím douškem utopil, když mu Charles položil otázku:
„No a – máš někoho?“ Zeptal se jakoby nic. Mladík se zakuckal a odkašlal si, šokovaný tím dotazem se na Charlese podíval.
„J-já..N-ne ne, to ne,“ zakoktal v odpověď. Muž vedle něj se pousmál jeho reakci a byl pořád v klidu a nad věcí.
„Cale, na tom by přeci nebylo nic zlého,“ snažil se Caleba uklidnit. „Už je to dlouho. A to, že by sis někoho našel, přeci neznamená, že by jsi na Petera zapomněl. Možná ti přijde zvláštní, že ti to říkám zrovna já. Ale trpíš už tak dlouho. S Amandou nás to taky pořád bolí, ale ty máš ještě celý život před sebou…“
Caleb sklonil hlavu a mimoděk si pohrával s lahví v rukou. „Já bych nemohl...Peter-“
Charles se najednou zprudka naklonil, položil dlaň Calovi na rameno a upřeně se mu zadíval do očí. Mladík mu pohled s vypětím všech sil opětoval.
„Tak podívej, Calebe,“ začal muž přísně, „Vím jak moc jsi mého syna miloval. Ale víš stejně jako já, že Pete by nikdy nechtěl, aby ses takhle pořád trápil.“ Teď se naklonil ještě víc aby dodal větší důraz dalším slovům. „Nikdo by neměl být tak osamělý. Peter by nikdy nechtěl, abys byl sám. Chtěl vždycky jen to, abys byl šťastný!“ Pořád hleděl upřeně do Calebovi tváře a ten dlouho nic neříkal. Bojoval uvnitř s emocemi, které vyvolala Charlesova laskavost a starost. Bojoval s pomyšlením, že má vlastně pravdu. Nakonec ho city přemohly, sklonil hlavu a rozplakal se. Charles se smutně pousmál, vstal ze svého křesla a otcovsky jej k sobě přivinul. Mezitím za nimi přišla Amanda a když je uviděla, stála chvilku bez hnutí. Potom jí taky začaly stékat slzy po tvářích, ale nebyl v tom jen smutek. Byla v tom i jakási úleva, že si ke Calebovi znovu našli cestu, že se jim konečně dokázal otevřít a že už si uvědomil, že nemusí být sám. Přikročila k mužům a oba je naráz pevně objala. Plakala, ale usmívala se.

„Opatruj se Cale. A dej vědět, ano?“ Apelovala na něj Amanda, když se loučili. Objali se. Potom se obrátil na Charlese. „Jsem rád, že jsi se ukázal,“ řekl Calebovi a pak se i oni rozloučili v objetí.
„Děkuju vám,“ řekl Caleb, otočil se a jal se k odchodu. Než zmizel mezi domy v ulici, ještě jim zamával a pak se vydal směr nádraží. Měl sice řidičský průkaz i auto, ale řídil nerad, takže radši přijel vlakem a vlakem taky odjede.
Když nasedl a uvelebil se v prázdném kupé, přemýšlel o celé návštěvě. Jak se mu původně strašně nechtělo. A teď se cítil unavený, emocionálně vyčerpaný, ale tak nějak příjemně. Shodil ze sebe až příliš těžký balvan a nastoupil krásný pocit úlevy. Jako když člověk úspěšně dokončí těžkou zkoušku, které se strašně bál. Měl teď lehkou a čistou hlavu. Poprvé, od Peterovi smrti ho napadlo, že to možná půjde. Ten život.
Ale ještě něco musel udělat. Napravit škody. Vytáhl z kapsy mobil a prstem ťukl na ikonku zpráv.
´Promluvme si.´ Napsal jednoduše a odeslal na Markovo číslo. Odpověď přišla za pár minut, zrovna když vystupoval. Podíval se.
´Stavím se večer po práci.´ Stálo ve zprávě stručně.

Ozval se zvonek a Caleb šel, trochu nervozní, otevřít. „Pojď dál,“ ustoupil aby mohl Mark projít. Tentokrát neměl tak dobrou náladu, všiml si Cal, když za ním zavíral dveře. Ale to bylo pochopitelné.
„Dáš si kafe?“ Zeptal se Caleb a Mark přikývl. Sedl si ke kuchyňskému stolu a za okamžik měl před sebou šálek horkého nápoje. Caleb si k němu přisedl.
„Díky. Tak, o čem chceš mluvit?“ Zeptal se Mark. Byl dnes nějaký zachmuřený, mladík vedle něj to dobře vnímal. A najednou měl v hlavě prázdno. Měl tak nějak představu, co by chtěl Markovi říct, ale v mozku teď bylo temno a přes ústa nedokázal nic poslat ven.
„No, já…“ tápal ve větách a pořád mu nějak nešlo se vymáčknout. Mark na něj trpělivě hleděl, sám plný očekávání. Caleb se zhluboka nadechl a vydechl, konečně se mu podařilo utřídit myšlenky a sebral odvahu k tomu, co chtěl říci. Jen se nedíval muži do očí, na to byl nervozní.
„Chtěl jsem jen říct, že...No, prostě...Taky se mi líbíš. Trvalo mi, než jsem si to uvědomil.“ Vysoukal ze sebe. „Jenže já nevím jestli jsem připravený posunout se dál. Poslední víc jak rok jsem byl...prostě mimo. Až teď, postupně, si začínám uvědomovat, že...že bych...já nevím jak to říct!“ Řekl trochu zoufale.
„Calebe,“ oslovil ho teď jemně Mark, „to je v pořádku. Já jsem o tom taky hodně přemýšlel a chápu to.“ Usmál se trochu, aby jej povzbudil.
Cal vstal, jako by se potřeboval vydýchat. Přešel do obývací části a zastavil se u poličky s fotografií. Smutně hleděl na mrtvého přítele. Mark jej sledoval, stále sedíc u stolu.
„Jaký byl?“ Zeptal se tiše. Caleb svěsil ramena a láskyplně se na papír v rámečku díval.
„Peter...on byl...“ odmlčel se a přemýšlel. Nebo sbíral kuráž. Dotkl se fotografie prsty a lehce po ní přejel. „Pro mne byl dokonalý,“ řekl nakonec. Mark vstal.
Přišel ke Calebovi a nejprve mu opatrně položil dlaň na rameno, jako kdyby se bál, že ho vyplaší. Když viděl v jeho očích tu bolest, ale taky to, jak se bojí ji opustit, ten jeho vnitřní souboj, nedalo mu to. Zariskoval a jemně k sobě mladíka přivinul. Objal ho pevně a konejšivě. Začal být nervozní, když se ani po pár vteřinách nedostavila z Calebovi strany žádná reakce. Pak ale Cal zvedl ruce, opřel hlavu o Markovo rameno a objetí opětoval. Stáli tam takto několik minut, aniž by si řekli jediné slovo. Nakonec to byl Caleb, který zvedl hlavu, důkladně prozkoumal Markovi oči a pak muže jemně, téměř bázlivě políbil.
Vlastně to zprvu ani nebyl polibek. Nejdříve svými rty letmo prozkoumal jeho. Jen lehounce a Mark se nechával vést. Pak mu jeho ústa zachutnala a chtěl víc. Přisál se a netrvalo dlouho a oba už proplétaly jazyky v romantickém políbení.
Mark, který začal hořet touhou v sobě dusil tu otázku. Nechtěl na Caleba spěchat, ale už tohle ho dostávalo do nebeských výšin a on by rád pokračoval dál. Chtěl se mladíka dotýkat, poznávat ho, hladit jeho bledou jemnou kůži, laskat ho, těšit ho. Ale nechtěl tenhle okamžik pokazit, tak raději mlčel a užíval si naplno to, čeho se mu dostávalo.
I Calebovi se třásly ruce, vzrušením i strachem. Ptal se v hlavě sám sebe co to dělá a vzápětí si odpověděl, že je to přeci tak příjemné, tak milé, tak vzrušující. Bylo to pořád lepší a lepší až konečně začaly pochybnosti ustupovat a poddal se tomu pocitu blízkosti a vzplanutí. Pak, jako kdyby Markovi četl myšlenky, se odtáhl, vydýchal se po tom náruživém polibku a znovu mu pohlédl do tváře. Když promluvil, vzrušeně šeptal.
„Zeptej se. Zeptej se mě na to…“
Mark chvilku formuloval myšlenku, kterou chtěl vyslovit. „Pomiluješ se se mnou?“ Zeptal se tiše, jako by snad měl větší hluk narušit to elektrické víření mezi nimi. A Caleb se k němu těsně přitiskl, znovu ho políbil a pak řekl jen vzrušené...
„...Ano.“