Cestou domů jsem okolí vnímal jen okrajově. Stejnou trasu jsem si dával dvakrát do měsíce, poslední dobu vlastně i častěji, takže to příliš nevadilo. Asfaltové chodníčky se tu porůznu sbíhaly a rozbíhaly mezi paneláky, zarostlými či zatravněnými plochami a zahradami školek, sem tam idylku protínala silnice, která chodcům nenásilně připomínala, že ač příjemnější část, pořád je to město.

            Počítal jsem kroky, bylo těžké pokoušet se nemyslet a tohle aspoň trochu pomáhalo. Sice náhle, ale ne až zas tak překvapivě, jsem zaznamenal rychle se blížící krizi. Opakovaně jsem svíral prsty do pěstí, abych zahnal jejich brnění. Navzdory dvanácti stupňům a mírnému dešti posledních dnů, mi vyskákaly na ledovém čele drobounké kapičky potu a periferní zorné pole se mi probarvilo čímsi, co nápadně připomínalo poblikávající šachovnici. Ani prohloubit dech nepomohlo. Nezbylo mi než shodit batoh ze zad a prásknout sebou na nejbližší lavičku, pokud jsem se tedy nechtěl utábořit rovnou na chodníku. A to jsem vážně nechtěl. Nohy na opěradlo, ruce nahoru, uteklo mi trochu hysterické uchechtnutí. Kristova léta na krku a odpadnu tu jak panic po první větší akci. Fakt paráda.

            Látka na zádech i zadku natáhla dešťovou vodu, nepříjemně to studilo. Malátnost pomalu ustupovala, ale přestal jsem počítat, jak náhle nebylo co. Do očí mi zase vhrkly slzy. Jedenáct let. Podělaná třetina života!

Nikdy mě nikdo nedokázal vytočit tak, jak se to s železnou pravidelností dařilo právě Domovi. Jeho živelnost a absolutně žádný respekt k osobnímu prostoru mě stála nejednu modřinu. Byl tvrdohlavý až běda, ale to jsem já sám taky. Většina těch společných let byla o tom kdo z koho a kdo déle. Zpravidla jsem neustupoval, to až poslední dobou jsem nechával Doma ty tiché boje vyhrávat. Jen abych ještě zahlédl jiskry v jeho očích. Těch keců, co jsem si kvůli němu vytrpěl od rodiny i cizích, jako by tím vůbec něco mohli změnit. Ale milovali jsme se a vzájemně se bránili před celým světem. Teď je to pryč.

Sedl jsem si, trochu se otřepal a krouživým pohybem si uvolnil krční páteř. Čas vydat se zas k domovu. Bágl na záda a jedem. Levá, pravá, jedna, dva, tři,…

Snažil jsem se svůj boj neprohrát a tu obrovskou vlnu otevřeným oknem vzpomínek nevpustit. Připomínala nejvíc povodeň z roku 2012 zaplavující zprvu mou mysl, vzápětí i slzné kanálky a nos. Bojoval jsem tvrdě, už jenom kvůli tomu, že za chvíli budu muset stát zas pevně nohama na zemi, být přístavem loďce na rozbouřeném moři.

Přeběhl jsem poslední čtyřproudovku k zastávce autobusů jen kousek od našeho paneláku, okatě ignorujíc výhružná gesta kolemjedoucích řidičů. Kdo by se obtěžoval prodloužit si cestu o 20 metrů k přechodu, že.

Můj rychlejší pohyb vyvolal zájem mezi osazenstvem čekajícím na spoj do centra. Nejvíc jsem ovšem zaujal tmavovlasého, poněkud rozježeného chlápka. Vlastně nedostal možnost mě přehlédnout, protože s ním prostřednictvím vodítka zazmítal krásný černý staffbulík. Pravděpodobně šlo z jeho strany o snahu trochu se se mnou proběhnout. Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Mám tyhle malé usměvavé ďábly s prakticky odklápěcí hlavou rád.

Pamatuju si na dobu před deseti/dvanácti lety, když byli k vidění jen na výstavách a i tam je mnozí odborníci považovali za štěňata stafordů. V dnešní době jsou jich mraky, právě tady ve městě, potkávám několik ukázkových exemplářů každý týden. Čím víc jsem se zubil, tím víc ten prďola škubal vodítkem, potažmo svým pánem.

Podlehl jsem jeho kouzlu, z posledních sil si vzpomněl i na dobré vychování a konečně hodil okem i na jeho páníčka: „Dobrý den, mohl bych se, prosím, seznámit s vaším psem? Fakt bych dneska potřeboval obejmout a on vypadá víc než ochotně,“ vysypal jsem ze sebe dřív, než se stihl byť jen nadechnout k odpovědi na mojí první otázku. Bez dalšího verbálního komentáře kývl, což mi bohatě stačilo.

Vrhnul jsem se mu doslovně k nohám a nechal tu malou černou obludu, aby mě podle libosti zvalchovala. Jen hlavu jsem si kryl. Vím, jak umí nadšeně povyskočit, což bývá společně s člověčím shybem k zemi vražedná kombinace zejména pro rty, obočí, brýle a vlastně cokoliv, co je v cestě, protože mají fakt tvrdé palice.

Pes chvilku jančil, nadšený z tak náhle věnované pozornosti, zabahněné packy mi obtiskl snad i na záda. Nic mi nemohlo být v tu chvíli u prdele víc. Netrvalo dlouho a už jsem měl svou hlavu zabořenou za psím uchem, škrabkal ho na krku a blaženě vdechoval jeho vůni.

Sakra, zase se mi hrnuly slzy do očí. Pořád se mi snažil oblíznout tvář. „Pusinky ne, brachu, to leda od páníčka,“ zavrněl jsem a slyšíc překvapené zalapání po dechu, opatrně vzhlédl.

Jo, jednoznačně to bylo hlasitěji, než jsem měl v úmyslu. Sakra na druhou. To je to poslední, co by mi dneska chybělo ke štěstí, dostat na ulici přes držku. 

Borec se ale srovnal překvapivě rychle, na tváři s třídenním strništěm dokonce vykouzlil pobavený úsměv. „Přesně tak Diego, nejdřív pán, až potom pes!“ odvětil tichým, leč autoritativním hlasem a napřáhl ke mně ruku: „Jsem Tomáš.“

Odlepil jsem se od Diega, abych ruku přijal: „Já jsem,“ v poslední chvíli jsem mžiknul očima na svou pravačku, „špinavej jako prase.“

To už mě ale Tomáš se smíchem za tu ruku tahal do stoje. Ta jeho byla oproti té mojí příjemně teplá, masivní prsteny na ukazováčku a prostředníku umocňovaly pevnost jeho stisku. Protože jsme byli prakticky stejně vysocí, nedalo mu velkou práci podniknout nájezd do mého osobního prostoru a lehounce mě líbnout na tvář zatraceně těsně vedle pravého koutku úst. „Těší mě, ehm,“ tázavě přizvedl obočí.

Poslední střípky sebeovládání jsem investoval do toho, abych nesklopil oči pod sílou jeho bleděmodrého pohledu. „Marek,“ přiznal jsem barvu, když jsem si konečně vzpomněl, že mě matka příroda obdařila nejen téměř zapomenutou schopností se červenat, ale překvapivě i mozkem.

„Těší mě, Marku.“

            Za zády nám právě odsupěl ten autobus do centra, pod nohama poskakoval černý ďáblík a Tomáš mou ruku nepustil, jen mi ji mírně odtáhl od těla a zamyšleně na mě kouknul: „No, slušně tě Diego zřídil, promiň, nestihl jsem tě varovat.“ Blesklo mu v očích. „Koukal jsem, že kus odtud je cukrárna. Koupím ti kafe jako odškodné. Už před tím jsi vypadal, že by ti bodlo.“

„Kafe bych vážně snesl, ale nesmí tam psi, ani dobytek,“ mávl jsem výmluvně druhou rukou ke svým kalhotám.

„Fajn, ty zvíře, takže jdeme ke mně,“ plácnul pohotově Tom a rovnou vykročil. „Dáme tě tam po všech stránkách trochu dohromady.“

Poněkud zákeřně mě napadlo, že tu nejsem zdaleka jediný, komu dělá problém udržet myšlenky soukromého rázu jen ve vlastní hlavě.

            Stále mě držel za tu pravou ruku, mírně zatáhl, abych se konečně taky odlepil z místa. Čímž mě trochu přetočil a rovnou, bez nějakých cirátů kolem, čapnul mojí levačku. Čas tedy neztrácel. Nestihl jsem protestovat a zcela netypicky ani nechtěl. Táhl mě za sebou jako beránka na porážku. A já se nebránil.

Byl tak bezprostřední, otevřený, navíc sakra že i nakažlivě nadšený. Kyslík, to bylo ono, to co mi chybělo. Ten střapatý borec mi vyrazil dech.

Než jsem se nadál, stáli jsme u vchodu a cpal mi pod nos vodítko se smíškem na konci. Chopil jsem se ho, sledujíc jak trochu nelogicky šátrá levačkou v pravé kapse bundy. Jako by se bál, že se mu zdám a přeruší-li se mnou fyzický kontakt, rozplynu se. Nebo, nafackoval jsem v duchu svému básnickému střevu, jako by se bál, že když mě pustí, tak mu jednoduše zdrhnu.

Nebylo nám 16, moc dobře jsem věděl, kam celá tahle náhle vzniklá situace směřovala. Nejsme heteráci, abychom spolu hráli tu pověstnou hru Neříkej mi děvko: vždyť roztahuji nohy až na třetím rande. Od druhé věty, určené jen naoko psím uším, bylo jasné, že v našem případě nebude potřeba rande ani jedno. Nejenom že jsem to chápal, já to dnes vyloženě vítal.

Protože mi to na posledních pár minut umožnilo nepřemýšlet. Nevzpomínat. Protože mi to vrátilo možnost dýchat bez pocitu na omdlení. Bral jsem to všema deseti a jen doufal, že tenhle vedlejší efekt vydrží co nejdéle. 

Po troše namáhání, korunoval Tom svou snahu úspěchem a už mě nedočkavě postrkoval k výtahu. Jasně, sedmipatrový barák, takže socialistický výtah prý pro tři osoby. Fakt bychom si měli všichni uvědomit, v jakém žijeme dostatku, protože tam bylo tak zatraceně těsno, až mě z toho obcházel mráz. Jasně, taky jsem mohl jít po schodech. Ale kdo by se dobrovolně nechal připravit o vzrušující obrazy, které při mrknutí samovolně probleskovaly za zavřenými víčky?

Prsty rozhodně tisknoucí červené tlačítko, koleno probíjející se mezi stehna, ramena hrubě přiražená ke stěně, zrcadla umožňující sledovat to, co bývá vzrušeným očím obyčejně skryto,…

            Za těmi dveřmi s číslem 18 a neoznačeným zvonkem se rozprostíral podle všeho 2kk. Než jsme se všichni tři popasovali s nevelkým prostorem chodby, stihl jsem zaznamenat sotva znatelnou vůni nové výmalby a krabice skládané na sobě, okupující většinu volných koutů. Diego se bez reptání uložil do pelechu, my jsme se zouvali a zbavovali bund.

            Můj hostitel byl oblečený všedně. Šedé kalhoty z hrubší látky, ani tmavá propínací mikina, neprozrazovaly nic o tom, kým byl. Čím byl. Nebo kde se tady vůbec vzal. Krabice sice dost výmluvně poukazovaly na stěhování, což vysvětlovalo ten prostý fakt, že se vidíme poprvé, přestože bydlíme přes ulici, ale rozhodně neodpovídaly na otázku proč.  

Uzmul mi zabahněnou bundu z ruky. Musel vidět moje váhání nad tím, jak s ní naložit, aby napáchala co nejméně dalších škod. Zběžně prohrábl kapsy, nalezené klíče a mobil odložil na pračku, do které bundu vzápětí nacpal. „Kalhoty dolu, pak to jen zapni,“ zavelel a odběhl vedle.

„Malý nebo velký?“ zahalekal z kuchyně a já ustrnul s rukama na poklopci.

„Pojď si udělat vlastní obrázek, přece znáš tu chlapskou tendenci přehánět,“ snažil jsem se nemyslet na to, jak značné možnosti srovnání musí mít, když zvládne sbalit chlapa za 30 sekund.

Vyloupl se ve dveřích, již bez mikiny, jen v červeném triku, ruce založené na hrudi. Pravačku mu krom prstenů zdobil i široký kožený náramek. Bokem se zapřel o futro, snad aby mezi námi udržel odstup. Jako by to ale znenadání přehodnotil, v mžiku byl přede mnou a bez jediného dotyku mě svou náhlou přítomností, která se přese mne převalila jako mořská vlna, zatlačil zády na vstupní dveře.

Usmál se, ale neubral. Jako by ho potěšil ten můj drobný krok vzad. A stejně náhle, jako se ke mně vrhnul, stejně tak prudce mi zabořil svou tvář do měkké kůže krku. Tam se opřel a na chvíli téměř znehybněl, vousy mě příjemně zaškrábaly, dech s každým nádechem chladil a s výdechem hřál. A stejně prudce, jako se ke mně vrhnul, stejně tak naléhavě trhnutím rozepnul zbytek cvoků na mém poklopci.

„Marku,“ jeho rty jemně zavibrovaly, „já se ptal na kafe,“ ubezpečil mě. Sehnul se, aby mi stáhl kalhoty ke kolenům. Šlo to ztuha, mokré džíny jsou přeci jen materiál poměrně neochotný ke spolupráci. Nicméně pokud se Tomášovi momentálně něčeho nedostávalo, odhodlání to rozhodně nebylo.

„A když jsme u toho,“ přejel mi rukou z koulí na ptáka, „preferuješ sladké,“ pohladil jeho špičku, „s mlékem,“ zabořil svou ruku mezi stehna a silně se prsty zapřel do místa mezi šourkem a kakaovou dírkou, „nebo černé?“ Přidal něžné kousnutí do stehna a vzhlédl k mým hnědým očím.

Nemožná věc? Zdusit v sobě to zasténání.

Zbytečná věc? Pokud pominu ty spodky, které mi ďábelsky ponechal, pak by to bylo snad jen prohlásit nahlas, co se mnou dělá, když důsledek jeho jednání mu doslova kypěl před očima.

Věc rovnou předurčená k neúspěchu? Vybrat jednou jedinkrát správnou odpověď na jeho otázku. Ten chlap se mi snad zdál.

             Hmátl jsem po něm a za temeno si ho obouruč vytáhl ke rtům. Jeho horní ret byl úzký, ale spodní pěkně plný, a příjemně měkký. Vpustil mě k sobě bez váhání, přísahal bych, že se v tom polibku pousmál. Jazykem mi uhýbal a lákal mě tím hlouběji, dravě si brát, po čem jsem tak náhle zatoužil, aby mě vzápětí pevně uchopil za rameno a bok a přetočil zády směrem ke koupelně. Přejížděl mi jazykem po zubech, pohladil s ním i spodní ret, nohy nenechal zahálet, přišlápnul zabahněné kalhoty, aby mě jich definitivně zbavil. A postrkujíc mě před sebou, pronikal zas on hluboko do mých úst.

            Kachličky vany krátce zastudily na nahých stehnech, vzápětí už jsem seděl na jejím okraji. Připadal jsem si okradený, s náhle prázdnými ústy. Chvatně jsem kolem něj obtočil paže, zkoušel ho přes triko bradou rýpnout do žeber, Tom mě však přes ruce silně pleskl a hlavu jsem měl rázem v záklonu, jak mě chytil za vlasy a trhl dozadu, aby mi viděl do očí. „Umyj se, pořád jsi jako kus ledu,“ přikázal a odkráčel.

Fakt by mě zajímalo kde. Zrychleně jsem dýchal, přímo cítil, jak mi hoří tváře i uši. To, co mi momentálně stálo v trenkách, bych možná i přirovnal k ledovci, ale to bych rozhodně nehodnotil teplotu. Znáte to: 10% je vidět nad hladinou, zbytek se ukrývá pod vodou. Popotáhl jsem s úšklebkem znatelně škrtící spodní prádlo o kus výš, abych ukryl vykukující špičku penisu. Moje uražená ješitnost v duchu právě pěkně nasraně sebrala hadry z podlahy a parádně za sebou třískla dveřmi.

            Na druhou stranu… nalijme si čistého vína: sprcha mohla můj stav jen zlepšit. Pořád jsem byl od bahna na původně odhalených částech těla a dost pravděpodobně jsem smrděl mokrým psem.

            Vana byla docela maličká, odstrojit se a zakleknout do ní bylo dílem okamžiku. Zasedl jsem si paty roztahujíc tak půlky od sebe a hmátl pro sprchovou hlavici.