Ambriel zavýskne a pobídne Stína k ještě větší rychlosti. Zastaví na mýtině u jezera, sleze ze Stína a čeká až k němu dojede Xerox s jejich stráží. Sundá Stínovi ohlávku a pustí ho. Stín kousek poodejde a začne se pást. Když ostatní dojedou a Xerox sleze z koně, Ambriel se mu ihned, s obrovským úsměvem a rozzářenýma očima, vrhne kolem krku.

„Měl jsi pravdu. Stín je opravdu neuvěřitelně rychlý,“ řekne.

„Přeci bych ti nelhal. Pro tebe jen to nejlepší, zlato,“ usměje se Xerox.

Ambrielův úsměv se ještě rozšíří, políbí Xeroxe na tvář a přejde k jezeru. Sundá si boty, vyhrne kalhoty, posadí se na břeh a nohy ponoří do vody. Xerox ho chvíli s úsměvem pozoruje než sundá svému koni ohlávku, nechá ho přejít ke Stínovi a společně se pást. Přejde k Ambrielovi. Stáhne ze sebe košili, sundá si boty a v kalhotách vejde do jezery. Když se dostane dál od břehu, položí se na břicho a udělá pár temp. Poté se vrátí a kousek od břehu začne šlapat vodu.

„Nechceš jít do vody? Je příjemná,“ zavolá na Ambriela.

„Mě to tady takhle stačí. Díky!“ odpoví Ambriel.

Xerox pokrčí rameny, otočí se a zase kousek odplave. Potopí se a chvíli plave pod vodou. Když mu dojde dech, vynoří se, vytře si vodu z očí a začne opět plavat ke břehu, odkud ho s úsměvem sleduje Ambriel.

„Tak co, suchozemský milovníku, opravdu nechceš jít do vody?“ zeptá se se smíchem Ambriela.

„Opravdu nechci vodní muži,“ zasměje se Ambriela a nohou cákne na Xeroxe vodu.

„Ty!“ vyjekne Xerox a škrábe se na břeh.

Ambriel rychle vstane a se smíchem začne utíkat pryč. Jakmile je Xerox na břehu, rozeběhne se za Ambrielem. Oba se hlasitě smějí a honí se po louce. Šestice mužů, kteří s nimi jeli jako jejich stráž, je pobaveně pozoruje.

„A mám tě,“ vykřikne Xerox, když se mu podaří Ambriela chytit.

Chytí ho kolem pasu, zvedne do vzduchu a zatočí s ním. Ambriel vypískne a znovu se začne hlasitě smát. Xerox ho postaví na zem, otočí ho čelem k sobě a obtočí své ruce kolem jeho pasu.

„Wah! Budu mokrý!“ zasměje se Ambriel.

„To pochybuju. Myslím, že během tý naší lítačky jsem dočista uschnul,“ zasměje se Xerox.

Ambriel ho s úsměvem pohladí po tváři a přitiskne své rty na jeho. Xerox se usměje a polibek opětuje. Jejich polibek je pomalý, něžný a jemný. Ambriel se po chvilce odtrhne a položí si hlavu na Xeroxovo rameno. Zavře oči a spokojeně vydechne. Miluje, když ho jeho manžel objímá nebo líbá.

„Ambrieli, podívej,“ řekne po chvilce tiše Xerox.

Ambriel otevře oči a zvedne hlavu. Podívá se směrem, kterým Xerox ukazuje a na okraji mýtinky spatří tři laně, jelena a tři kolouchy. Ambriel se v Xeroxově náruči otočí, takže ho teď Xerox objímá zezadu a oba tiše sledují zvířata, která se klidně procházejí a pasou. Ambriel uchváceně sleduje, jak mláďata obíhají pasoucí se matky a jelena, který je pravděpodobně otec, a který stojí rovně a pozorně pozoruje okolí.

„Vidíš, jak pozoruje okolí? Je to proto, že je hlídá. V případě, že by spatřil jakýkoliv náznak nebezpečí, vydal by varovný zvuk, načež by laně i jejich mláďata okamžitě utekly,“ zašeptá Xerox Ambrielovi do ucha.

„A co by udělal on?“ zeptá se tiše Ambriel.

„To by záleželo na jeho dá se říct úsudku. Pokud by usoudil, že to nebezpečí není zase tak velké, utekl by za nimi, aby je nenechal bez ochrany. Pokud by ale usoudil, že je nebezpečí velké a mohlo by je pronásledovat, tak by zaútočil. Rozběhl by se, sklonil by hlavu a snažil se ono nebezpečí napíchnout na své parohy. To je jeho hlavní zbraň,“ odpoví tiše Xerox.

Oba zmlknou a znovu v tichosti sledují nádherná zvířata. Jedno z mláďat se pokusí přeskočit menší keřík, ale zadní nohou zakopne a spadne na zem, kde začne naříkat. Jedna z laní k němu ihned přiskočí a pomáhá mu postavit se na nohy. Mládě se postaví, naposledy zanaříká a pomalu se svou matkou v závěsu se vrátí k ostatním. Ambriel se té scéně usměje. Poté svou rukou sjede na své břicho. Tolik by si přál, aby tam rostlo dítě. Xerox si toho gesta všimne.

„Neboj, možná to bude chvíli trvat ale nakonec budeš pod srdcem nosit naše dítě. Krásného, silného a zdravého chlapečka s bloňdatými vlásky a modrýma očima, který bude dobrý v lovu, boji s mečem a politice. Nebo rozkošnou, zdravou holčičku s černými vlásky a černýma očima, která bude věčně zasněná, bude krásně hrát na hudební nástroje a její líbezný něžný hlásek bude ve všech vyvolávat touhu ji ochraňovat,“ zašeptá Xerox do Ambrielova ucha.

„To by bylo krásné,“ usměje se jemně Ambriel.

„Omyl miláčku, to bude krásné,“ opraví ho s úsměvem Xerox.

„Kolik vlastně chceš dětí?“ zeptá se Ambriel.

„No myslím že tak čtyři nebo pět by mohlo stačit,“ odpoví Xerox.

„To chceš mít tolik dětí?“ otočí se k němu překvapeně Ambriel.

„Jistě, chci mít velkou rodinu. Ale záleží na tobě. Pokud jich chceš mít méně, tak tě nebudu nutit,“ řekne Xerox.

„Ne to ne. Také chci velkou rodinu. Jen mě překvapilo, že to chceš i ty. Myslel jsem, že budeš chtít jedno dítě, které by bylo tvým dědicem. U mužů to tak obvykle bývá,“ řekne Ambriel.

„Pravda. V tomhle se dost liším,“ přikývne Xerox.

Ambriel se zářivě usměje a stulí se do manželova objetí.

„A kruci, právě nás zmerčil,“ řekne Xerox.

„Co? Kdo?“ zeptá se zmateně Ambriel.

„Ten jelen,“ odpoví Xerox.

Ambriel se ohlédne a spatří, že jelen je skutečně upřeně pozoruje. Náhle se rozkročí a jemně skloní hlavu, ovšem nepřestává je sledovat.

„Tohle je výhružný postoj. Zůstaň stát a buď v klidu. Jakýkoliv pohyb by teď mohl vyhodnotit jako nebezpečí nebo útok,“ řekne tiše Xerox.

„Myslíš, že by zaútočil?“ zeptá se Ambriel.

„To nevím. Tebe by nejspíš považoval za samici a ty obvykle nebývají nebezpečné, takže tebe by asi nechal být. Já a naše stráž bychom pro něj představovali větší nebezpečí,“ odpoví Xerox.

Ambriel se nejistě a trošku vystrašeně podívá na jelena, který je stále sleduje. Náhle vydá zvláštní zvuk, je to takové zahučení, načež se laně i mláďata okamžitě dají na úprk. Jelen je ještě chvilku sleduje než se otočí a vydá se za laněmi a mláďaty.

„No a je to,“ poznamená Xerox.

Ambriel se uvolní, vždy si myslel, že jeleni jsou spíše plaší a mírumilovní. Nikdy by ho nenapadlo, že i od nich hrozí nějaké nebezpečí.

„Měli bychom jet zpátky. Ať jsme do setmění v paláci. Navíc bychom měli jít dnes brzy spát, zítra nás čeká korunovace,“ usměje se Ambriel.

„Máš pravdu,“ souhlasí Xerox.

„Nejsi nervózní?“ zeptá se Ambriel, zatímco vezme ohlávku a jde ke Stínovi.

„Ne. Moji rodiče mě na to připravovali od chvíle, co jsem se narodil,“ pokrčí Xerox rameny a nasadí ohlávku svému koni.

Ambriel nic neřekne, vyhoupne se do sedla a rozjede se ke strážím.

„Vracíme se do paláce,“ oznámí jim.

„Jistě výsosti,“ přikývnou muži, vstanou ze země na které doteď seděli a vyhoupnou se do sedel.

Počkají až k nim dojede i Xerox a všichni společně se vydají na cestu do paláce. Dorazí tam chvíli po západu slunce. Ambriel a Xerox nechají své koně odvést do stájí, kde se o ně postará podkoní a jeho pomocníci.

Ambriel a Xerox vstoupí do paláce a v jedné z palácových koupelen si umyjí ruce a v jídelně zasednou k pozdní večeři.

„Dáš si víno?“ zeptá se Xerox v polovině večeře.

„Ne díky. Víš přeci, že alkohol snižuje šance na otěhotnění. A navíc zítra kvůli přípravám musíme brzy vstávat, takže není zrovna vhodné, abychom dnes večer nebo v noci pili alkohol,“ odmítne Ambriel a káravě se podívá na Xeroxe.

Xerox si jeho pohledu všimne, až když položí sklenku s vínem, ze které zrovna pil.

„Ale zlato, jedna nebo dvě sklenky vína mi nic neudělají,“ usměje Xerox na Ambriela a znovu se napije.

Ambriel si povzdechne.

„Popravdě bych byl radši, kdybys přestal pít úplně. Alkohol je metla lidstva a viděl jsem, co dokáže s lidmi udělat. Viděl jsem muže, kteří byli uznávaní, chytří a oblíbení a alkohol z nich udělal odporné páchnoucí trosky, které byly pro kapku alkoholu schopny zabít své nejbližší,“ řekne tiše.

„Neboj se, to se u mě nestane. Jedna nebo dvě skleničky jednou nebo dvakrát do měsíce ze mě alkoholika neudělají. Slibuju ti, že nebudu pít denně, abych to udržel pod kontrolou, ano?“ pohlédne na něj Xerox.

„No dobrá. Hlavně nedovol, aby tě alkohol ovládl,“ řekne tiše Ambriel.

„Nedovolím, slibuju!“ usměje se Xerox.

Ambriel přikývne a upře svou pozornost k jídlu. Xerox se opět napije ze své sklenky vína a celou ji dopije. Pohlédne na láhev, která je ze tří čtvrtin plná. Rád by ji dopil, ale něco svému manželovi slíbil. Mávne na sluhu.

„Přejete si výsosti?“ přistoupí sluha.

„Odnes tu lahev a přines mi vodu s citronem,“ řekne Xerox.

Sluha přikývne, vezme lahev i sklenku a odnese to do kuchyně. Nalije do džbánu čistou vodu, nakrájí citron na plátky a vhodí je do džbánu. Položí to na tác, přidá skleničku a donese to Xeroxovi.

„Děkuji!“ pokývne Xerox a nalije si trochu vody.

Ambriel se na něj souhlasně a pochvalně podívá. Je rád, že se jeho manžel snaží splnit svůj slib, který mu dal. Sice by byl radši, kdyby přestal pít úplně a do konce života nevypil už ani kapku. Ale tenhle kompromis je dobrý.

„Půjdu už si lehnout. Jsem dnes docela unavený,“ řekne Ambriel a vstane od stolu.

„Jistě. Já se půjdu ještě trochu projít,“ přikývne Xerox.

„Dobře, ale moc neponocuj, ať jsi zítra fit. Nebylo by asi zrovna dvakrát vhodné, kdybys zítra na korunovaci usnul,“ zasměje se Ambriel.

„Neboj, jen malá procházka. Za chvíli budu u tebe,“ mrkne na něj Xerox.

Ambriel se usměje, skloní se a jemně svého manžela políbí. Poté odejde z jídelny a zamíří do ložnice. V ložnici si vezme noční košili a vpluje do koupelny, kde se vysprchuje a vyčistí si zuby. Oblékne si noční košili, vrátí se do ložnice a vleze si do postele. Zakutá se do peřin a během chvilky usne.

Xerox mezitím vyjde z paláce do zahrad a prochází se. Zastaví se, otočí se a zahledí se na palác. Palác, který byl celý jeho život jeho domovem. Palác, kde nyní jeho dokonalý a nádherný manžel leží v jejich ložnici v jejich posteli a s největší pravděpodobností spí. Krásné černé oči ukryté za zavřenými víčky, růžové rty jemně pootevřené a jeho hruď se mělce zdvihá nádechy a výdechy, černé hedvábné vlasy rozhozené po polštáři jako svatozář. Xerox se usměje, už zítra v tomto paláci bude korunován králem a vládcem Slunečního království. Začnou mu povinnosti. Bude vládnout, řešit problémy své země, přijímat vyslance jiných království. Bude sedět na trůně, na kterém vždy sedával jeho otec. A jeho manžel bude po jeho boku. Bude sedět na trůně, kde sedávala jeho matka coby královna a bude mu pomáhat vládnout.

Přejde zpátky do paláce a zamíří do ložnice, vstoupí dovnitř a přejde k posteli, aby si vzal svou noční košili. Zrak mu padne na Ambriela. Musí se usmát. Ambriel vypadá tak rozkošně, roztomile a zranitelně. Neodolá, natáhne ruku a jemně ho pohladí po vlasech. Skloní se a přitiskne se na Ambrielovi něžné rtíky. Ambriel ze spaní jemně vzdychne a zavrtí se. Xerox se odtáhne a láskyplně se na něj podívá. Pohladí Ambriela po tváři, vezme svoji noční košili a zamíří do koupelny. Vysprchuje se a vyčistí si zuby. Poté přejde do ložnice a přejde k posteli. Nadzvedne peřinu a vleze pod ni. Přitiskne se k Ambrielovi, který se mezitím otočil na bok zády k němu, a obejme ho. Zavrtá nos do jeho vlasů a po chvilce usne.

Ráno se probudí, když s ním někdo začne třást.

„Xeroxi, vstávej!“ ozve se u jeho ucha líbezný hlas.

Xerox otevře oči a zamžourá na svého manžela.

„No konečně, už jsem myslel, že tě neprobudím,“ řekne Ambriel.

„Taky ti přeji dobré ráno,“ usměje se Xerox a protáhne se.

„Ráno? Je poledne,“ odpoví Ambriel.

„Co? Proč jsi mě nevzbudil dřív?“ vyskočí Xerox z postele a uhání do koupelny.

„Snažil jsem se a nejen já ale i sluhové. Vždy jsi řekl ještě pět minut a spal jsi dál. Naštěstí jsem dokázal se sluhy a mnichy všechno připravit. Takže se umyj, obleč a naobědvej. Máš na to všechno tři hodiny, než korunovace započne,“ zavolá za ním Ambriel a vyjde z ložnice, aby zkontroloval zda je všechno v pořádku.

Xerox se v koupelně rychle vysprchuje, na víc nemá čas. Vyčistí si zuby a přejde do předpokoje, kde na něj čeká oběd. Je to jen polévka a rybí filé s vařenými brambory a bylinkovou omáčkou. Je to lehký oběd, ostatně se není čemu divit, vždyť večer na ně čeká vydatná hostina. Po jídle se vrátí do ložnice a převlékne se do tradičního korunovačního oděvu, který se skládá z černých kalhot, vysokých černých kožených bot po kolena, tmavě zlaté košile a rudého sametového kabátce.

Sotva se oblékne, vrazí do ložnice Ambriel s armádou stylistů, kadeřníků, manikérů a pedikérů. Xerox na to zůstane zírat s otevřenou pusou.

„Omlouváme se výsosti, ale dnes je významný den a vy i váš manžel tudíž musíte vypadat co nejlépe,“ promluví jeden ze stylistů.

„Neboj se, jen nás učešou a udělají nám nehty,“ usměje se na něj Ambriel.

„A také nalíčíme,“ dodá další stylistka.

A dřív než se Xerox stačí vzpamatovat je on i Ambriel usazen do kadeřnických křesel, které kadeřníci přinesli a zkrášlovací armáda se na ně vrhne. Pedikéři mu stáhnou boty a jeho nohy jsou dány do vaniček s roztokem, který má zjemnit a změkčit jeho nehty i kůži. Poté mu začnou brousit kůži na patách a chodidlech, ostříhají, opilují a vyleští jeho nehty.

Na rukách je to podobné. Roztok, stříhání, pilování a leštění. Nakonec mu nehty nalakují bezbarvým lakem, který prý obsahuje vitamín E a různé vyživující složky. Kadeřníci načešou jeho vlasy, nalakují je a lehce nagelují, aby držely tvar. Stylisti mu po obličeji rozetřou jakýsi gel, prý aby vyhladili nerovnosti a nakonec ho lehce nalíčí. Jen make-up, trocha tvářenky, řasenka a bezbarví lesk na rty.

Ambriel je na tom podobně. Jen s jeho vlasy si kadeřníci víc vyhrají. Stáhnou je dozadu, jen vepředu nechají dva pramínky, ze kterých upletou copáky a ozdobí je zlatými pírky a korálky. Stylisti ho nalíčí víc než Xeroxe. Dají mu make-up, tvářenku, na víčka mu dají třpytivé oční stíny, kolem okrajů udělají jemné linky a nakonec řasenka. Rty mu natřou bezbarvým třpytivým leskem.

„Jsme hotovi?“ zeptá se Xerox, když se stylisti shluknou kolem jednoho stolku a ostatní začnou sklízet své nástroje.

„Téměř výsosti. Už zbývá jen vůně,“ odvětí jeden ze stylistů.

„Co tahle?“ zvedne jedna stylistka lahvičku s lehce nazelenalou vodičkou uvnitř.

„Ano, ta je dobrá. Je lehká a svěží,“ přikývne jiná.

„Ta by se hodila k princi Xeroxovi, ale ne k lordu Ambrielovi. K tomu se podle mě hodí nějaká sladší vůně. Květinová nebo ovocná,“ namítne další stylista.

Ostatní přikývnou. I dvě stylistky musí chtě nechtě souhlasit.

„Jsou příliš rozdílní a ke každému se hodí něco jiného. Bude těžké je sladit,“ zamračí se první stylistka, druhá kýve na souhlas.

„Počkejte. Něco bych tu možná měl. Je to naprostá novinka. Na trhu se to objevilo minulý týden a jen v omezeném množství. Málem jsem zaprodal duši, abych získal alespoň jednu lahvičku,“ řekne jeden stylista a ze své tašky lahvičku se světle modým obsahem.

„Jmenuje se to Vodní polibek,“ oznámí pyšně.

„Vodní polibek? Ten Vodní polibek? Já se málem rozkrájela a objela jsem všechny drogerie, parfumerie, státní i soukromé firmy vyrábějící voňavky a parfémy ve Slunečním královstvím a stejně jsem ho nesehnala,“ povzdychne si stylistka.

Ostatní na něj s nevěřícným údivem zírají. Tento parfém je téměř nemožné sehnat a lidé platili vším možným, aby získali alespoň malou kapičku.

„Můj bratranec dělá v jedné z těch soukromích firem ředitele, tak mi jeden přeposlal, ale musel jsem mu kvůli tomu naslibovat hory doly,“ pochlubí se stylista.

„Ty se tedy máš. Taky bych chtěla mít bratrance ředitele, který by mi posílal všechny novinky,“ zamračí se druhá ze stylistek.

„Jo, mám prostě štěstí. A teď, co myslíte? Použijeme to. Tato vůně je lehká, svěží a zároveň s lehkým podtónem květin. Hodí se k nim oběma. Navíc je vzácná a drahá a královský pár by měl mít to nejlepší. Navíc to bude dobrá reklama. Lidé budou chtít napodobit královský pár a poptávka po Vodním polibku stoupne. A dál to znáte. Čím vyšší poptávka, tím vyšší nabídka. Nakonec na tom vydělají všichni,“ ušklíbne se stylista.

„Nemáš takhle náhodou u svého bratrance provizi?“ zeptá se sarkasticky jiný stylista.

„Vlastně ano. Proč by mi jinak ty výrobky posílal? Já je používám u svých klientů a odkazuji je na bratrancovu firmu, z čehož zase profituje můj bratranec. A taky mi za to nechává určitou finanční částku, takže nakonec na tom vyděláváme oba,“ pokrčí stylista rameny.

Ostatní na něj zírají se směsicí údivu a závisti. Nakonec se rozhodnou onu vůni použít. Přejdou k princi a jeho choti a nastříkají je vůní. V té chvíli do ložnice vstoupí Velekněz, který si oba manžele prohlédne.

„Je čas, pánové,“ řekne.