Tomoe

 

Ženu se lesem, adrenalin proudí mými žilami. Nade mnou větve stromů a cáry mraků zakrývající Lunu téměř v úplňku.  Nos mi plní pach lesní zeminy po dešti. Jo, po dešti.  Po tom zatraceným slejváku, kdy jsem byl promočený až na kost! Déšť smyl pach stop, které jsem tu prve zanechal. Co tu dělám? Já kretén tu ztratil klíč od baráku! Očima těkám všude kolem a snažím si vzpomenout, kudy jsem to tady vlastně běhal.  Ah! Tamhle je ta stezka ze včerejška. Radostně se po ní rozeběhnu a u křižovatky konečně zahlédnu odlesk kovu. Můj klíč! Spokojeně se zakřením a zvednu ho.  Nemít vlkodlačí zrak a instinkty, nikdy bych ho už nenašel.  Už se hodlám obrátit a běžet zpět, když zavětřím cizí osoby. A spíš než jejich pach mi napověděl instinkt, že jde o nějaké nebezpečné osoby. A co udělám já? Nejsem typ, co stáhne ocas mezi nohy a zdrhne. Začnu se plížit směrem, odkud se blíží. Blíží se rychle. Hlasy...ah, heleme se, pronásledovatelé a kořist? Nastražím vlčí uši, které se mi objevily. Hmm, mám tam vtrhnout? Co když je tam dívka v nesnázích, zafantazíruju. No, dál se nerozmýšlím, nechám zmizet ouška a vtrhnu na stezku a řítím se vstříc možnému nebezpečí. Stačilo pár kroků a srazím se s jednou z osob.

 

Silvien La Croix

 

Stisknu zuby. Proč se to muselo stát zrovna dneska. Ti prašivý lovci, dotknu se krvácejícího boku. Navíc mě střelili a neskutečně to pálí. Jak by taky ne, je to to zatracené stříbro. Cítím, jak mi mezi prsty teče krev. Musím jim zmizet co nejdřív, jinak to bude můj konec. Po tolika staletích života skončit rukou lovců, nikdy… Opřu se o strom a chvíli oddechuju, než v dálce zaslechnu hlasy těch proradných vrahů. Zabili už tolik mého druhu, ale mě nedostanou. Odpoutám se od stromu a běžím dál. Měl bych spíš zamířit do města, ale tuším, že ta cesta je hlídaná. Ve městě bych se jim totiž ztratil, ale tady. Mají výhodu. Běžím dál, když ucítím ještě jiný pach, nemohl jsem mít větší štěstí. Narazit na jednoho z těch čoklů. Na chvilku ztratím pozornost, když mě něco udeří. Ale s takovou silou, že se mi udělají mžitky před očima a vezme si mě temnota. Doufám, že alespoň moje smrt bude rychlá, i když od lovců se to čekat nedá.

 

Tomoe

 

„Tch, auvejs,“ zavrčím rozmrzele a třu si hlavu. Na sobě cítím poměrně tíhu. Výborně, jsem zalehnutej. Ale jako důležitější beru blížící se přítomnost těch nebezpečnejch týpků. Jsou nebezpečnější, než jsem si myslel. Cítím, jak se mi ježí chloupky pocitem akutního nebezpečí. Ve vzduchu visí vražedný úmysl a zápach krve. Krev? Aah, to krvácí to závaží. Sakra na ženskou to nevypadá. Pohlédnu na krásnou bledou tvář muže, který na mě v bezvědomí leží.  Teda, je strašně hezkej, to jo, jenže..Ah! Nad tímhle nemám čas přemýšlet! Rozhozeně potřesu hlavou a začnu se hrabat i se závažím na nohy.  No přece ho tu nenechám!  Ať je to kdo chce, je zraněnej, krás-..ne, ne, ne! Chci říct, že je pronásledovanej a zraněnej. Tak ho donesu alespoň do bezpečí. Sundám si mikinu, přivážu si týpka k zádům a proměním se. No snad mi nespadne, zauvažuju, ale lehce vyděšen nebezpečím z blížících se nepřátel se co nejrychleji rozeběhnu k domovu. Od lesa jsem toho hezouna musel nést v lidské formě (Lidi jsou totiž strašně zvědaví a ustrašený). Nakonec ho donesu domů, uložím do své postele a začnu hledat lékárničku. Ne že bych byl v těchhle věcech zběhlý.

 

Silvien La Croix

 

Cítím, že ležím na měkkém, ale to přeci není možné. Byl jsem v lese, honili mě špinavý lovci. Pomalu s rozechvěním otevřu oči. Tohle rozhodně není les, ale ani to není můj pokoj. Pomalu se posadím a okamžitě se rukou dotknu zraněného boku. Při tom mě do nosu udeří ten pach, rozhlédnu se, ale nikdo nikde. Přesto, cítím ho, stejně jako v tom lese. Naštěstí lovce už ne, ale i tohle je dost špatné. My a ti čoklové se nesneseme. Navíc tady určitě minimálně jeden z nich bydlí. Posunu se na posteli a nohama se dotknu podlahy. Musím zmizet. Ať mě zachránil kdokoliv, jistě neměl čestné úmysly.

 

Tomoe

 

Dal jsem ji semhle? Huh, nebo tamhle? Do háje, kam?! „Krucinál!“ štěknu popuzeně a trochu začenichám, abych alespoň podle pachu dezinfekce tu pitomou krabičku našel. Konečně se mi to podaří.  Při té příležitosti připravím tomu chlápkovi i sklenici s vodou. Z pokoje se line jeho vůně. Je taková sladká a jemná, to se k tomu hezounovi hodí, pomyslím si. Když mám nachystáno, zamířím zpět do pokoje zrovna ve chvíli, kdy dotyčný hodlá odejít. „Eh? Hej, kam si myslíš, že zraněnej deš?“ vyhrknu překvapeně a rychle k němu zamířím. Au! To jsem teda měl v úmyslu, jenže jsem zakopl o práh mezi pokoji a jak široký tak dlouhý jsem se natáhl na zem.  A všechno se rozhází kolem. Něco nesouvisle zahuhlám a pohlédnu vzhůru. Hee, na světle a vzhůru vypadá ještě líp, pomyslím si při pohledu na tvář toho chlápka. Momentálně ale zlitou vodou ze sklenice. „Aj,“ zkousnu si ret. „Já nechtěl,“ brouknu omluvně.

 

Silvien La Croix

 

V tom okamžiku, když se chci postavit, se objeví. Je to ještě kluk, nejspíš ještě chodí do školy. Obezřetně si ho prohlédnu a nasaju jeho vůni. To on je cítit jako ty čoklové, takže on je nejspíš nezkušené štěně, proto mě nevycítil. Kdyby totiž ano, tak by mě nevzal k sobě. Protože to je jistě jeho pokoj. Dlouho jsem nebyl tak blízko některého z nich. Straním se jich, stejně jako svých lidí. Je totiž lepší být sám za sebe a hlavně nebezpečnější. „Domů,“ opáčím klidně a probodnu ho pohledem. Vzápětí se natáhne na zemi a já jsem celý zmáčený. Nešika a pořádný. Stačilo by málo a mohl bych mu prokousnout hrdlo, ale myslím, že v tomhle stavu a v tuhle chvíli to není dobrý nápad. Povzdechnu si a prsty si odhrnu mokré vlasy „Měl bys pořádně používat nohy,“ suše zareaguju.

 

Tomoe

 

Cože?! Zamračím se a uvnitř napěním. Vyskočím na nohy. Ale nedostanu ze sebe ani slovo, jen se ještě víc naježím. Když totiž promluvil, něčeho jsem si všiml. Jak je možný, že jsem to nepoznal dřív? Já si domů přinesl pijavici?! „Hee, říká někdo, kdo měl problémy s utíkáním,“ odfrknu si teatrálně a zúžím oči. Co mám dělat? Upíry nesnáším a oni nesnáší nás. Ale tenhle je zraněnej, sklouznu pohledem k jeho boku. „Tak?“ Založím si ruce na prsou. „Já byl tak hodnej, že jsem tě před těmi týpky zachránil, a ty hodláš jen tak zmizet?“ vrčím sebejistě a měřím si upíra bedlivým pohledem. Popravdě je první upír, kterýho vidím na živo. Je to, jak kdysi říkala mamka, jsou krásní, až je to nefér a myslí si, že jsou něco víc.

 

Silvien La Croix

 

Úplně vidím, jak se celý napnul, ale podle všeho mu to ještě nedošlo. Vzápětí už pochopí, s kým má tu čest. To opravdu dost brzo. Úplně na něm vidím, jak přemýšlí co dělat, ale pochybuju, že by pro mě byl nějakou hrozbou. Je to nešika a podle všeho nemá s mým druhem žádné zkušenosti. „Hodnej, myslím, že jsi to byl ty, kdo mě srazil,“ odvětím chladně. Co si vůbec myslí čokl jeden. „Poradil bych si i sám,“ pokračuju a přitom sleduju každý jeho pohyb. Nejlepší je být vždy připraven.

 

Tomoe

 

Ááá, ta pijavice na mě mluví jak na psa! Komu si myslí, že říká hodnej?! Hmm, ale má pravdu, že to já ho srazil. Uznám se sebezapřením. Jenže on byl zraněnej, daleko by jim stejně neutekl! „Hmpf!“ odfrknu si uraženě a odvrátím hlavu. Pohled mi padne na vysypanou lékárničku. Tss, i když je to škarohlíd, mohl bych ho alespoň ošetřit, táhne mi myslí. Sehnu se k lékárničce. „Fajn. Omlouvám se, nechtěl jsem tě srazit,“ zabrblám. „Nech mě ti alespoň ošetřit to zranění, když už jsi tu,“ vzhlédnu k němu a upřu pohled do sametové černi jeho očí.

 

Silvien La Croix

 

Ušklíbnu se. Zdá se, že to štěně nemá žádný pud sebezáchovy. No, jedna věc je na tom pozitivní, zatím s ním nemusím bojovat. Přesto ho nepřestávám sledovat. „Dobře.“ zareaguju na jeho omluvu. Opravdu nemá žádné pudy. Navíc, když se ještě nabídne, že mě ošetří. Nesetkal jsem se ještě se psem, který by byl tak praštěný. „A pak mě i nakrmíš?“ zeptám se tiše hledíc mu do očí. Vzápětí si jen odfrknu a začnu si rozepínat zakrvácenou košili.

 

Tomoe

 

Ha! Ustoupil, zakřením se spokojeně a zvednu se. Pořád na sebe zíráme, jsem z toho nějak znepokojenej. “Cože?!“ Cože to řekl? Zarazím se uprostřed kroku k němu a přiložím si ruku na krk. Překvapil mě. „Lidi tu nemám a krevní konzervy došly!“ zavrčím útočně uraženým hlasem. Drzoun! Kdo si myslí, že je? Pozorně sleduju, jak si svlíká košili. To vypadá fakt bolestivě, jakto že to nemá ještě ani trochu zahojený? „Copak se pija-...ehm upíři neregenerují?“ zeptám se zvědavě a skloním se k tomu.

 

Silvien La Croix

 

„Jídlo.“ pronesu a koutky úst mi cuknou při jeho reakci. Takhle jsem se ještě nebavil. „Nech to být,“ vzápětí mávnu rukou. Sice bych si něco dal, ale rozhodně ne tady u toho čokla. I když po tom zranění bych si krev dal. Hlavně, že doma mám nějaké zásoby. Jinak bych si musel objednat a taky bych neměl krev okamžitě. „Jsem upír, tobě by taky nejspíš vadilo, kdyby ti někdo říkal čokle,“ zasyknu a sám se podívám na ránu „Stříbrné kulky,“ odvětím. „Navíc nejsem žádný superman,“ přidám. No, alespoň že prošla skrz. Nerad bych to vytahoval.

 

Tomoe

 

„No...nelíbilo,“ uznám, ač trochu nerad, a začnu ránu čistit. „Stříbrné kulky?“ rozšířím oči a hvízdnu. To potom ale museli být ti týpci...vzpomenu si na ten pocit, jaký jsem z nich měl, a otřesu se. „Takže to byli Lovci?“ řeknu tichounce, zatímco bok obvazuju. Tak já pomohl upírovi a ještě ke všemu zdrhl před Lovci. Nejsem já vlastně docela cool? Dojde mi a lehce mi zrůžoví tváře. Ještě dodělat uzlík a hotovo! Pohlédnu na své dílo. Je to sice nevzhledné, ale mělo by to plnit svůj účel. Zvednu pohled o něco výš. Sakra, tohle vážně není fér, proč má tak vypracovaný tělo? Taky chci jednou mít takový. Přistihnu se, jak na něj zírám. „Hmm, tak ...hotovo,“ vybreptnu zahanbeně.

 

Silvien La Croix

 

„Tak buď mlč, nebo buď trochu taktní,“ napomenu ho. Nejspíš ani nepatří k žádné smečce, jinak by věděl, že s upíry si nemá začínat. „Ano, lovci,“ s povzdechem pokývnu. Musel je přeci cítit, každý jiný by utekl co nejdál, ale on jim šel naproti. „Dneska bys neměl už vytáhnout paty z domu,“ upozorním ho. Když je hotov, natáhnu si košili. Přitom mi neujde jeho pohled. Jen se ušklíbnu, že se vůbec divím tomu, že to na něj působí. Nakloním se k němu a prsty ho vezmu za bradu. „Není slušné na někoho tak zírat,“ zašeptám s tichostí. Naše nosy se skoro dotýkají. Cítím dost velké uspokojení, že jsem na něj tak zapůsobil.

 

Tomoe

 

„Já se nebojím,“ zahuhlám tiše na jeho komentář, že mám zůstat doma. S klidem bych tě týpků zase utekl, jsem rychlejší než upír, odfrknu si v duchu.  Natáhne si košili, ale to, co potom udělá. Co si myslí, že!! „Uhh,“ zrudnu a rozechvěle polknu. Vytrhnu se mu a odvrátím pohled. „Já nezíral!“ štěknu na obranu. Nezíral jsem, vůbec jsem nezíral! Kde vzal takovou blbost? Já, že...ne, ne, ne! Vyskočím na nohy, popadnu lékárničku a jdu ji raději uklidit. Upíři jsou vážně nebezpeční! Snažím se zklidnit svůj tep. To je nějaká jejich taktika, nebo co?

 

Silvien La Croix

 

„To neříkám, ale pokud se nebojíš, jsi hlupák,“ zavrtím hlavou. Opravdu hloupé štěně. Nic neumí, nikdo ho neučil. Docela zázrak, že ještě vůbec dýchá. „Nějak červenej,“ zašklebím se. Hormony má, ale podle všeho v pořádku. Je rudej, až za ušima. No aby taky ne, dokážu na lidi opravdu velmi zapůsobit a u vlkodlaků to podle všeho platí stejně.  Nebo alespoň u tohohle. „Lháři.“ Do zapnu si košili a zvednu se. Je na ní rudá skvrna, ale domů se nějak dostanu. Postavím se a vydám se za ním.

 

Tomoe

 

„Sklapni, já nejsem rudej!“ štěknu z vedlejšího pokoje. Trhnu sebou, když za mnou přijde. Kriticky pohlédnu na zkrvavenou košili. Abych nepřemýšlel furt nad tím, co udělal, řeknu: „Hele, nechci to říkat, ale s tímhle budeš děsit lidi,“ ukážu na skvrnu. „Nechceš raději něco na převlečení?“ vypadne ze mě. Co se vlastně starám? Ale co, dal jsem si takovou práci s obvazem, takže mi to nebude tímhle kazit. Sakra, nemůžu se na něj dívat. Co když zase použije tu divnou upíří taktiku? Nevědomky trochu couvnu.

 

Silvien La Croix

 

Tak podrážděný. Jde ho opravdu rychle a bez všech problémů vyprovokovat. Navíc je jasné, že od něj mi nic nehrozí. Je to jen opuštěné štěně. Stejně bych neměl polevit v ostražitosti. „Nejspíš ano,“ pokrčím rameny. A hodně hloupé, jak se stará. Možná bych se s ním mohl trochu pobavit, když mám takovou možnost. „Copak, že bys mi něco dal, štěně?“ otážu se s pozvednutým obočím. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, je divnej, ale když ucouvne, jen se ušklíbnu. Když něco chci, tak to dostanu, a teď se chci pobavit. „Přece by ses mě nebál,“ při těch slovech překonám dálku mezi námi a zahledím se mu do očí. Vzápětí natáhnu ruku a odhrnu mu vlasy z čela.

 

Tomoe

 

„Komu říkáš štěně,“ prsknu uraženě a rozšířím oči. O co mu jde, manekýnovi jednomu arogantnímu?! „Hnn?“ kníknu překvapeně, když je najednou přede mnou. Odhrne mi ofinu a já cítím, že opět rudnu. Co to se mnou dělá?! V rozrušení se objeví má vlčí ouška. Obezřetně je nastražím a oplácím černovlasému upírovi pohled. „Kdo se tu bojí,“ zavrčím tichounce.

 

 Silvien La Croix

 

„Tobě,“ odvětím klidně. Prská, ale přitom reaguje, jak jsem čekal. Navíc jeho tváře jenom hoří. Myslím, že to bude jen a jen zajímavější. „Asi jsi to dost dlouho neměl, co?“ otážu se. Vlastně odpověď znám už předem, jeho reakce jsou toho jen důkazem. Ti čoklové jsou vždycky tak nadržení, skoro až to není možné. Navíc mě vždycky zajímalo, jaké to s někým jako on může být. Prsty se dotknu jeho ouška a začnu ho žmoulat.

 

Tomoe

 

„Neměl co?“ vysoukám ze sebe. To myslí „tu“ věc? Ha, perverzák! Jak se může takhle s klidem ptát na něco takovýho! Já ještě...no, to mu říkat nebudu! Já..on..moje ucho!. „Unh!“ cuknu sebou a tělem mi projede příjemný záchvěv. „Moje...ucho,“ zavrčím zmateně a sevřu límec upírovy košile. Co to je vlastně s tou jeho vůní? Mám jí plný nos. Je sladká a podmanivá, přivřu oči. Ne, ne, ne, co to dělám! Cuknu ušima a zamračím se.

 

Silvien La Croix

 

„Však ty víš,“ odvětím. Myslím, že ví, co jsem myslel. Opravdu mě čeká velice příjemná noc, protože podle jeho reakcí je jasné, že to chce. Nakonec není tak špatné, že do mě v tom lese vrazil. Občasné povyražení není totiž vůbec špatné. „Je hebké,“ pronesu s tichostí do jeho ouška, zatímco mu ho dál žmoulám. Vzápětí už se ke mně tiskne, jde to mnohem rychleji, než bych čekal. Druhou volnou rukou ho obejmu kolem boku a těsně si ho k sobě přitáhnu.

 

Tomoe

 

Už vůbec nechápu, co se to děje. Tělo mě nechce poslouchat, je poblázněné jak v úplňku. Ale ten má být až za pár dní! Když tiše promluví do mého ucha, neubráním se dalšímu záchvěvu. Tichounce zakňučím rozrušením a natisknu se k té osobě, která ve mně probouzí tak zvláštní instinkty. „Co ty to sakra děláš,“ dostanu ze sebe rozechvěle a zatnu nehty do jeho košile. Já se tu nechávám objímat a hladit upírem!  A jsem z toho úplně paf! Už nechápu vůbec nic.

 

Silvien La Croix

 

Začnu hladit jeho záda, chvěje se a ne málo. Přitom to jeho kňučení, dostal jsem ho přesně tam, kam jsem chtěl, a navíc mě to tolik námahy ani nestálo „Co bych dělal,“ pronesu svůdně „Chci tě, štěně,“ dodám s tichostí a rty se otřu o jeho krček. Je příšerně cítit, ale líbí se mi, jak se v mém objetí chvěje „Možná bychom se měli přesunout do postele, když tě nohy ještě drží.“ neodpustím si poznamenat. Přitom ho nasměruju zpátky do pokoje.

 

Tomoe

 

„Ah...neříkej mi...štěně,“ vzdechnu ztracejíc nad sebou čím dál víc kontrolu. Jeho rty na mém krku mě rozptylují.  Chce mě? Chce mě co? Je mi horko. A to jsem horkokrevný druh. „Eh? Postel?“ zamrkám zmateně, když se ocitnu v pokoji. Moment, tohle se začíná ubírat trochu nebezpečným směrem. „Já s ničím nesouhlasil!“ vyhrknu lehce vyděšeně. Znepokojeně na upíra pohlédnu, ale celý rudý odvrátím tvář.

Silvien La Croix

„A jak ti tedy mám říkat?“ ozvu se. Navíc štěně se k němu opravdu hodí. Je to štěně, nezkušené, které na to teď doplatí. „Jo postel. Přece nemyslíš, že by tě nohy udržely, až s tebou skončím, nezvládneš se ani postavit,“ zašeptám mu do ucha. „Myslím, že teď už je dost pozdě s něčím nesouhlasit,“ pokračuju a s pobavením sleduju jeho vyděšenou reakci. Nato ho přiměju couvnout k posteli, na kterou ho položím. Nato si dneska už podruhé sundám košili a skloním se k němu.

Tomoe

„Sám ses ani nepředstavil,“ zamrmlám, couvnu a semknu oči, když mě položí na postel. „Tomoe. Jsem Tomoe,“ řeknu tiše a sevřu své paže. Nedovolí mi z toho vycouvat. Co mám sakra dělat? Svádí mě tu upír a ještě ke všemu chlap. Dělá mi v hlavě takový bordel a srdce mi buší tak splašeně, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Zalapám po dechu, když si opět svlékne košili a ocitne se tak blízko. Tak krásný a tak nebezpečný. Měl...měl bych se nějak bránit! Zvednu ruce a přiložím dlaně na jeho odhalenou hruď, abych ho od sebe odtáhl. Ale tolik se chvějí, nepohnu s ním ani o centimetr. Frustrovaně zakňourám a přesunu ruce na jeho ramena.

Silvien La Croix

„Nebyl důvod,“ s klidem odvětím. „Takže štěně jménem Tomoe,“ zabručím. Celkem zajímavé jméno, ale moc mě nezajímá „Silvien,“ řeknu své jméno. Chci, aby si pamatoval jméno toho, kdo mu ukáže něco, co nikdy nezažil. „Cítíš to?“ zeptám se pobaveně. Přitom se znovu dotknu jeho vlasů a odhrnu mu je. „To ti moc nepomůže,“ zavrtím hlavou, když se proti mně zapře. Vlastně se tomu ani nedá tak říct. Je příšerně slabý. „To je lepší,“ spokojeně kývnu a vzápětí se zmocním jeho rtů. Prvně je jen zlehka ochutnám, ale pak ho přiměju, aby pro mě ústa otevřel. Jednou rukou zamířím k jeho bradavce, kterou začnu týrat, a druhou rukou pomalu zamířím do jeho klína. Přejedu mu po kalhotech a dojdu k zajímavému zjištění. Je vzrušený, štěně jedno nadržený.

 

Tomoe

 

„Silvien,“ zavrčím tiše jeho jméno, než mé rty uzamkne v intenzivním polibku, při kterém cítím, jak se mi rozechvívají kolena. Takový polibek jsem ještě nezažil. Tolik mě omamuje, až ho začnu nesměle oplácet. Ah, co to dělám! Co víc, začne mě rozptylovat Silvienův dotyk na mé bradavce. Je to tak zvláštní a citlivé. Semknu oči a zakňourám do polibku. Další dotyk mě však donutí se prohnout. Vytrhnu se z polibku a chňapnu po Silvienově ruce. Sotva popadám dech.

Silvien La Croix

Možn nebyl tak dobrý nápad říkat mu své jméno, protože jestli ho bude kňourat celou noc. No nic, donutím ho sténat slastí. Hladově dobývám jeho ústa, když se od něj dočkám reakce. Zajímavé, ale nejde mu to. „Asi je to tvoje poprvé, co?“ zeptám se, když polibek přeruší. „Měl bys mi říct pravdu, abych se podle toho zařídil,“ pokračuju s tichostí. Ale jestli mám pravdu, není nic lepšího než panic. Přitom se prsty přesunu k druhé bradavce. Druhou rukou mu rozepnu kalhoty a s dalšími polibky, kterými zasypu jeho krk, mu rukou zajedu do kalhot, až pod trenky „Docela vlhký,“ brouknu uspokojeně.

Tomoe

„Proč bych ti to měl říkat! Je to trapný! Neřeknu ti to!“ vyhrknu, odvrátím tváře sálající ruměncem a skryju je paží. Trhnu sebou pod dalšími dotyky. Z polibků na krku mi vyskočí husí kůže a já se chvěju pod těmi příjemně lechtivými dotyky. Jak je možné, že mu tohle dovolím. „Ahnn!“ zasténám pod tím přímým dotykem. Co jsem to udělal za zvuk?? Přitisknu si ruce na pusu. A proč to navíc tak komentuje, je to tak trapný!

Silvien La Croix

„Takže poprvé,“ zkonstatuju. Nejsem zas takové zvíře, abych mu zbytečně ublížil. Přece jen si to máme oba dva užít. I když já bych si měl užívat víc, vlastně jsem na něj dost milý. Dělám mu tak dobře. „Roztomilý.“ S tím mu kalhoty a trenky jedním pohybem stáhnu. Stejně oblečení potřebovat nebude. Znovu se k němu skloním a odtáhnu mu ruce z obličeje. Vzápětí zamknu jeho ústa v dalším intenzivním polibku. Rukou se vrátím do jeho klína, kde vezmu jeho penis, který začnu mnout. Prvně pomalu, ale čím víc se jeho tělo chvěje, tím pohyb zintenzivňuji.

Tomoe

Když to víš, tak se neptej! Úpím v duchu rozpaky. Ha?? Roztomilý?! Komu tady říká, že je roztomilý!  Opět mě líbá. Staletí zkušeností, co, ty starej chlípníku! Eh, teda staře nevypadá, u nich je těžký odhadnout věk. Nah, nedokážu už jasně uvažovat, tolik koncentruje moji pozornost na ty podivně slastné pocity. Když se začne věnovat mému klínu, začnu panikařit pod tím přívalem slasti. Zatnu nehty do ruky, kterou se mi tam dole věnuje. Pomocí druhé se k němu přitisknu, jako by byl záchranné lano. „Přes-...já...nemůžu!“ vytrhnu se z polibku, když cítím, že víc neustojím. „Sil-..a-aah!!“ Já se udělal. Pod rukou upíra. Prudce oddechuju a nevěřícně na Silviena zírám. Přísahám, že až tohle skončí, tak ho zakousnu. Hmpf!

Silvien La Croix

Věnuju se mu velmi pečlivě. „Nebraň se tomu,“ nespokojeně zavrčím, když mi zatne prsty do rukou. Vlastně je to spíš takový poslední výkřik, protože se pode mnou úplně chvěje. Je to moje malé nadržené štěně a to neví, že tohle je teprve začátek. „Ne,“ odvětím klidně a pokračuju v jeho dráždění. Hlavně tam dole mu věnuju velkou pozornost. K mé nespokojenosti naše rty znovu rozpojí, dovolil si opravdu dost, ale přece jen chci slyšet i jeho hlas. Najednou to z něj všechno vyjde. Jen se ušklíbnu a ruku otřu do pokrývky. „Takže teď jdeme na další kolo,“ s klidem pronesu. Stáhnu si zbytek svého oblečení a znovu se k němu skloním. Začnu ho znovu líbat, zatímco prsty zamířím k jeho dírce. „Teď to bude mnohem lepší, hlavně pro mě,“ zašeptám mu a jedním prstem do něj pomalu proniknu.

Tomoe

„Da-další kolo? Přestaň si dělat, co se ti zlíbí!“ vyjeknu vyděšeně, ale sotva se vzmůžu na obranu. Jak může být tak klidný a dělat takové věci. Uwah, on je úplně nahý! Šíleně zrudnu a rozechvěju se. Proč jsem tak vzrušenej? Z pohledu na nahou pijavici a ještě ke všemu chlapa. Ah, můžou za to ty jeho dotyky. Opět mě líbá. „Lepší pro tebe?“ vydechnu omámeným hlasem, než sebou trhnu pod naprosto nečekaným dotykem. „Hej! Kam si myslíš, že strkáš ten prst?“ zakňučím a napnu se.  Je to nepříjemné a divné. Začnu se vrtět, abych od toho utekl. Neklidně přitom sklápím ouška. Jak z tohohle vycouvám?

 Silvien La Croix

„No jistě, přece si nemyslíš, že to je konec,“ zabručím v odpovědi. „Myslím, že je pozdě. Já si můžu dělat, co chci,“ pokračuju s mrazivým pousmáním. Je opravdu zajímavý, tolik se chvěje, je úplně rudý a navíc se nedokáže bránit. Teď si s ním můžu dělat cokoliv. Pochybuju totiž, že by se vůbec dokázal postavit. „Jistě, já si ještě neužil,“ kývnu. Přitom prstem uvnitř něj hýbu. Je uvnitř dost horký. „Potřebuješ připravit,“ povzdechnu si. Jít do něj rovnou, asi bych ho roztrhl, když je to jeho poprvé. Prsty druhé ruky si znovu začnu hrát s jeho bradavkami, zatímco dole postupně přidám i další prsty. Pomalu se mi ho daří roztahovat, ještě chvíli a bude připravený.

Tomoe

„Hoo, tak to pěkně děkuji za osvětlení,“ procedím mezi zuby a s tichým zakňouráním si skousnu ret. Jeho prsty uvnitř mě se pohybují, ten pocit je tak zvláštní. Nedovedu říct, že je to vyloženě nepříjemné, možná jen kapku bolestivé. Sotva popadám dech, z míst, kterých se dotkne svými chladivými prsty, sálá takové horko. „Nnnh, ne...co je tohle za pocit!“ zasténám znenadání a prohnu se. Uvnitř mě jeho prsty, ten nezastavitelný pocit. „Ahh, zastav to,“ zakňučím a upřu na Silviena prosebný pohled. Jestli bude pokračovat, asi se zblázním.

Silvien La Croix

„Nestarej se o to, co přijde. Bude to jen příjemné. Zažiješ něco, co jsi ještě nikdy nezažil,“ odvětím a dál prsty zkoumám jeho nitro. „Řekl bych, že je to to pravé místečko,“ pobaveně se ušklíbnu a rty se znovu přesunu na jeho krk. Místo, abych to zastavil, prsty začnu to místečko uvnitř něj laskat. „Ještě chvíli,“ pronesu na jeho prosby. Je tak ukňouraný, ale to je nejspíš jen tím, že nepoznal ještě to pravé potěšení.  Dneska ho pozná, měl by mi být vděčný, že mu ukážu něco takového.

Tomoe

Sebejistej prevít. Vysloveně si užívá, že má nade mnou převahu. Kdyby nepoužíval tyhle prohnané triky, tak snadno by nade mnou nevyhrál! Samozřejmě, že neposlouchá moje prosby. Vůbec tu ruku nezastavil. A z mých úst se dál linou ty divné zvuky, jaké jsem snad nikdy nevydával. Cítím se tak trapně, tak neslušně až je mi hanba. Ale své vzdechy nedokážu zastavit. Můj klín vzrušením pulzuje a to se mě tam ani nedotýká! Jsem divný, tohle celé je divné. Nemám nad sebou vůbec žádnou kontrolu. „Nnn....já se zase... Ah!“ zasténám slastně a rukama křečovitě sevřu prostěradlo.

Silvien La Croix

„Umíš to, ale rozkošně vzdychat,“ neodpustím si, abych ho trochu nepopíchl. S mým druhem to nikdy nebylo tak intenzivní jako s ním. Musím přiznat, že jsem nakonec rád, že jsem se s ním dneska setkal. Za celé ty roky jsem nezažil něco tak dobrého. Pořádně v něm prsty zahýbu a on se konečně udělá. Vlastně to ani tak dlouho netrvalo, ale já už jsem dost vzrušený. Vypadá to, že jsi připravený.“ Prsty z něj vyndám a znovu je otřu do přikrývky. To štěně je pěkně špinavé, ale to ještě není konec, až s ním skončím, tak ani nebude vědět, čí je. „Tak teď je řada na mě,“ s klidem pronesu a věnuju mu další hluboký polibek. Přitom mu roztáhnu nohy a proniknu do něj. Je pořád celkem úzký, ale nakonec jsem celý uvnitř něj. Je dost horký. Přímo z něj ta horkost sálá, což je asi to jediné, co mi není zrovna příjemné.

Tomoe

„Neříkej to…neříkej takové věci,“ dostanu ze sebe s tichostí mezi prudkými výdechy. Připravený? On ještě neskončil. Bude pokračovat v těch příjemných věcech? Ne, ne, ne, nad tímhle bych neměl přemýšlet! V duchu se okřiknu, ale rozptýlí mě pohyb Silvienových prstů, které vytáhne. „Řada na tobě,“ opakuju tichým hlasem, než má ústa uzavře hlubokým polibkem. Cítím, jak roztahuje mé rozechvělé nohy a do mě proniká něčím velkým a pevným. Jeho věc… Rozechvěle zasténám do úst toho uzurpátora, který si s ledovým klidem bere mé tělo. Je to tak silné, tohle nemůžu ustát. Moje touha roste.

Silvien La Croix

„Já si můžu říkat, co chci.“ Probodnu ho pohledem. Vždycky jsem si dělal, co chci, a nic se na tom nikdy nezmění. Odtáhnu se z polibku „Jsi uvnitř dost horký, štěně.“ zašeptám mu do ucha a začnu líbat jeho krk. Chci slyšet jeho sténání. Začnu se uvnitř něj hýbat. Prvně pomalu, aby si zvykl, ale postupně svoje pohyby zrychluju. Dost mě svírá, ale o to víc je to uspokojivější. Rukou se přesunu na jeho penis a spolu se svými pohyby ho začnu mnout. Zajímalo by mě, jak dlouho to to štěně vydrží. Nohy se mu třesou už teď, tak co teprve jak se mu budou třást potom a to se říká, že tihle čoklové mají výdrž.

Tomoe

„Nnnh, já nejsem štěně,“ vzdechnu a cuknu oušky. Tělem mi projde zamrazení z jeho zašeptání. Nafoukanec, si myslí, že mu všechno projde. A taky mu zatím všechno prochází, sakra. Ah, pohybuje se. S každým přírazem čelím přívalu slasti. Něco takového jsem nikdy nezažil. Je to tak intenzivní. Mám pocit, že se toho nebudu moci nikdy nabažit. Z úst se mi linou slastné vzdechy a nezadržitelné steny. Zatracená pijavice, co to se mnou udělala. Tolik to chci! Ta myšlenka mě vyděsí, ale další příval rozkoše odplaví námitky. Spolu s pohyby se Silvien věnuje i mému penisu. Zavrčím pod těmi dotyky. Kolikrát mě hodlá dovést k vrcholu, než bude sám uspokojen? „Silviene!“ zasténám naléhavým hlasem. Cítím, že se opět blížím vyvrcholení, proto sesbírám poslední zbytky sil a strhnu pijavici pod sebe. Nebude stále po jeho. Tím pohybem se ale dostane tak hluboko, až to v sobě neudržím a s hlasitým stenem se znovu udělám. „Sakra,“ zakňourám a zavrtím ocáskem, který se mi objevil.

Silvien La Croix

Jeho vzdechy se linou pokojem. Tak by mě zajímalo, kdo si to užívá víc, jestli já nebo on. Poddal se mi opravdu lehce a to ani není ten jejich úplněk, kdy jsou všichni ti čoklové jako háravé feny. A tenhle se tak chová už od začátku. Když zasténá moje jméno, jen pohyb trochu zrychlím. Za chvíli už budu, ale ať si nemyslí, že jednou mi to bude stačit. Mám na něj opravdu chuť. Jen budu muset nejspíš, až s ním skončím, mít nový obvaz. V dalším okamžiku se ocitnu pod ním. Čokl jeden, co si to dovoluje. Ale jak se přetočí, nasedne na mě tak zprudka, že okamžik po tom, co se udělá, ho celého zaplním. Vzápětí ho znovu strhnu pod sebe „Tohle už nikdy nedělej!“ Zasyčím nebezpečně s vyceněnými zuby těsně u jeho krku. Navíc to bylo dost nepříjemné, hlavně pro zraněný bok, který se díky těm stříbrným kulkám jen tak nezahojí. „Zkus to ještě jednou a k té posteli tě přivážu,“ pohrozím mu a znovu se v něm začnu hýbat. Mně to totiž rozhodně ještě nestačilo.

Tomoe

Oh? On se taky udělal? Spokojeně mrsknu ocasem, protože cítím příjemné zadostiučinění, že jsem mu narušil jeho plán. V mžiku se ale ocitnu zpět pod ním, napjatý pod nebezpečnými slovy se zuby u krku. To mi vyhrožuje? Rozšířím oči, ale pak je spolu s další vzdechem zavřu. Jsem tak přecitlivělý z toho, kolikrát už jsem se udělal, a uvnitř mě je tak kluzce a mokro. Je to tak příjemný, téměř se v těch pocitech ztrácím. Přesto neztrácím ten lahodný pocit zadostiučinění a tak mám chuť si do té pijavice trochu rýpnout. Vážně ho nenechám dělat, co se mu zlíbí. „A co když...Ah!... to...zkusím? Mnnnh!“ dostanu ze sebe mezi vzdechy a upřu vyzývavě pohled svých zelených očí do těch jeho.

Silvien La Croix

Zaskočil jsem ho, ale to i on mě. Což mě neskutečně štve. Musím si na něj dát pozor, je to sice jen štěně, ale pořád jeden z těch čoklů. Přirážím do něj rychleji a rychleji. Nedám mu šanci, aby něco udělal. Byla by totiž škoda, kdybych ho musel zabít. Chci si s ním ještě nějakou chvíli užít „Tak tě zabiju,“ vzdychnu s chladnou tichostí na jeho slova a jen se jeho pohledu ušklíbnu. Nemám s tím totiž žádný problém. Přitom znovu prsty sevřu jeho penis. Brzy se zase udělám.

Tomoe

Uwah, tohle už je moc. Tohle dlouho nevydržím. Jeho slova mnou prostoupí s mrazivým zachvěním. I v takovéhle chvíli to myslí smrtelně vážně. Aniž by přestal čím dál intenzivněji přirážet a laskat mě. Ovinu kolem něj ruce a přitisknu se k němu. Snažím se ovládnout své vzdechy, až ze sebe konečně tichounce vysoukám: „Tak snadno se zabít nenechám.“ A s tím olíznu a skousnu jeho ucho, které se mi z téhle pozice přímo nabízí. Pak už se víc neudržím, zvrátím v extázi hlavu dozadu a vykřiknu slastí v momentu vyvrcholení.

Silvien La Croix

Ukázal jsem mu jeho místo, takže teď už ví, kam patří. To je správně. Čoklové patří k nohám svých pánů. Ale je pravda, že jeho tělo je opravdu dobré. Také si musím přiznat, že tohle je snad nejlepší sex, jaký jsem kdy měl. „S tvojí neschopností.“ ušklíbnu se, ale pak znovu udělá něco nepředloženého. A to jsem ho varoval. Vzápětí mě tam moc sevře, že se oba v tu samou chvíli uděláme. Já ho znovu vyplním a přivřu spokojením oči. Teď to bylo perfektní.

Tomoe

Bez dechu a vyčerpaně ležím pod tou sexy pijavicí, která dohnala mou touhu až na hranice mých dosavadních možností. Zavřu oči a přiložím si hřbet ruky na horké orosené čelo. „Zatracený horko, umírám,“ zamrmlám unaveně. Požitkářsky si olíznu rty. Jsem unavený, ale mé tělo se cítí příjemně. I když uvnitř cítím podivné vlhko. Jediná věc, co mi vadí, je to, že jsem teď sladce cítit jako ta pijavice. Herdek, takhle rozhodně nemůžu ven. Kamarádi by si hned toho pachu všimli. Urgh, přemýšlím nad blbostmi. 

Silvien La Croix

Vyjdu z něj. Tentokrát mi to stačilo, ale byl to opravdu zážitek. Možná není tak špatné si občas s nějakým tím čoklem užít. I když, on není jako ostatní. Pochybuju, že by si mě nějaký dovolil pustit tak blízko. Udělal chybu, ale podle všeho si to taky užil. „Pochybuju, že něco takového tě zabije,“ pronesu klidně a posadím se. Rukou si prohrábnu mokré vlasy. Opravdu dobrý sex. „Použiju tvojí koupelnu,“ oznámím mu. Zvednu se a seberu svoje věci. Takhle rozhodně domů nepůjdu.

Tomoe

„Mnnh,“ vydechnu rozechvěle, když ze mě vystoupí. Posadí se a já k němu otočím hlavu. „To byla jen průpovídka,“ uchechtnu se. Tváře mi začnou nachovět při pohledu na jeho nahé tělo, když se tu začne producírovat. Trochu si odkašlu a konečně se posadím. Au, začíná mě bolet zadek. „Počkej, dám ti osušku a něco na převlečení,“ rozhodnu.  Navíc, co mi to oznamuje? Měl spíš požádat, zda ji může použít, nemá žádný způsoby. Mrmlám si v duchu, zatímco se soukám z postele. Postavím se na rozechvělé nohy a udělám pár kroků. Co to sakra. Začala se mi točit hlava, nohy se mi podlamovaly. Ani nevím jak, rozmazalo se mi pře očima a já se v mdlobách sesul k zemi.

 

Silvien La Croix

 

„Jak jinak, co, štěně?“ neodpustím si ho popíchnout. Jak to vůbec říkal, že se jmenuje? Tomoe, vytane mi po chvíli na mysl. „Chceš pokračovat?“ zeptám se se zdviženým obočím, když zaregistruju jeho pohled. Ne, že bych si ještě nedal. Stačilo mi to, ale když má takový zájem. Otočím se k němu. Ale on se začne hrabat s postele. Myslím, že to není dobrý nápad. Vzápětí se stane, s čím jsem počítal. S povzdechem se od něj odvrátím, ale nakonec se k němu vrátím a položím ho na postel. Ještě ho přikryju a jdu najít sprchu. Když jí konečně najdu, umyju se, předtím si musím obvaz znovu sundat a po sprše zase obvázat. Nakonec se obléknu. V zakrvácené košili jít opravdu nemůžu, tak si najdu v jeho věcech čistou. Ještě naposledy na něj pohlédnu, než ho s úšklebkem opustím a vydám se domů. Opravdu to byl plodný večer, mnohem víc než bych čekal. Takové zpestření, na které pár dní nezapomenu.

 

Tomoe

 

„Grrr, sklapni,“ vyštěknu rozespale, když mě ze snu probudí hlasité škrundání mého žaludku a akutní pocit hladu. Otevřu oči a tupě zazírám do stropu. „Mám hlad, že bych spořádal i stádo krav,“ zažvatlám a zívnu. Co to tu tak přeslazeně… „Silvien!“ uvědomím si a vymrštím se do sedu. Au, au, au, můj zadek! Já...já ho...já tu zpropadenou sexy pijavici zabiju! Celý rudý se vyhrabu z postele a odkulhám s fňukáním do koupelny, kde se jdu osprchovat. Zatraceně mám jeho vůní zaplněný celý barák. Tss, já ho zachráním před Lovci, on si užije s mým tělem a pak si tradá odejde a sbohem? Trucuju hlasitě, zatím co ze sebe snažím dostat upíří pach, jak nejvíc to jde. Jak tohle vysvětlím svýmu okolí? Rodiče se to nedozví, ti jsou daleko, ale co kámoši? Nah, něco si vymyslím, s upíry se přeci vysloveně nepaktuju. Beztak jde jen o jednoho černovlasého nafoukance.  O jeho druhu vím žalostně málo, takže mi bude muset všechno hezky povykládat. Eh? Ááá, zatraceně, vždyť já ani nevím, kde je! „Nemám na výběr! Jen hezky počkej, Silviene Nafoukaný, já si tě najdu a dovedu tě ke zpovědi. Ha ha há!“