Gabriel La Croix

Ještě na něj s pozvednutým obočím pohlédnu. Je docela oprsklý, ale to že se stal upírem ho postavilo na úroveň mě, i když ani tak mi není roven ani v nejmenším. „Hazuki, dej si pozor na pusu!“ pronesu k němu a probodnu ho pohledem, aby si uvědomil, že jsou určité hranice, které by neměl překročit. Ještě okamžik ho pozoruju, než zmizím ve sprše. Nakonec jsem v ní opravdu dost dlouho. Užívám si vodu a pořádně si umyju své špinavé tělo. Pak už tam jen stojím, abych se osvěžil. Nakonec jsem spokojený a vylezu. Obmotám si ručník kolem boku a vylezu „Co to tu provádíš?“ kouknu na něj, když vidím, jak je povlečení roztrhané. „Asi to ještě není ono, co?“ zavrtím hlavou a dojdu k němu. „Musíš se naučit, že máš teď mnohem větší sílu,“ prohrábnu mu vlasy. „Mazej do sprchy, postarám se o to,“ vybídnu ho a kouknu na ten nepořádek, co jsme udělali a který ještě on sám následně dokonal. Takže jedno povlečení si budu muset odepsat, ještě že to nebylo to nejlepší.

Hazuki

„No to se ti lehko řekne,“ opáčím a pohlédnu na své ruce a hrst knoflíků v jedné z nich. Ztrápeně si povzdechnu a položím knoflíky na noční stolek. „Vždyť už jdu,“ dodám a zamířím do koupelny. Sakra, ten mi bude neustále něco diktovat. Copak nedovede ocenit, jak moc se mu přizpůsobuju?  Jestli jsem byl trochu drzý, dobrá, to beru. Ale neprojevoval bych se drze, kdyby mi k tomu nedával záminky. Rozčarovaně vzdychnu a co nejopatrněji zavřu dveře koupelny. Asi bych se začal vztekat, kdyby mi zůstala v ruce i klika. Obrátím se ke sprchovému koutu a okamžitě do něj zapluju. Všeho se dotýkám s přehnanou opatrností, ale vážně bych nerad něco rozbil. Dotyk vody je něco mimořádného. Slastně zavřu oči a vychutnávám si tu tekoucí rozkoš. Nečekal bych, že vnímání horké vody na chladné pokožce bude něco tak úžasného. A tak ve sprše strávím dlouhé minuty, než si připomenu, že se potřebuju umýt. Nakonec vylezu, lehce zavrávorám na nejistých nohách, protože navzdory „jídle“ a horké sprše se namožené partie nezklidnily. Sáhnu po ručníku a zarazím se při pohledu do zrcadla. „Sakra, hádám, že už se nikdy neopálím,“ poznamenám a  zblízka prohlížím svou bledou kůži. Zamračím se na svůj odraz a vycením zuby. Připadám si jako dravec. Pak ale svou domněnku poopravím, když pohlédnu na své špičáky. „Budu si muset dávat bacha, když se budu usmívat,“ ušklíbnu se nevesele. Vážně si teď připadám stupidně, skoro až extravagantně. „Měl jsem vlastně tohle zapotřebí?“ zamumlám a dám se do vysoušení vlasů. Přesto se v zrcadle stále pozoruju. Upoutá mě, že některé z čerstvých jizev jsou teď méně výrazné. Což se mi poměrně zamlouvá. Ovšem znamení na hrudi jen více vyniká v té mramorově bledé pokožce.

Gabriel La Croix

„Ano, to se mi lehko řekne,“ opáčím a zavrtím hlavou. Pohledem sleduju jeho pohyby, zdá se, že si pomalu zvyká. Nicméně cítím, že není zrovna nadšený z toho, jak ho komanduju, ale je lepší ho mít v tenhle okamžik pod kontrolou. Jakmile zapadne do koupelny, prsty si prohrábnu vlasy a vyndám nové povlečení, které vzápětí povleču. Staré hodím na zem, stejně skončí v koši. Kdo by se s tím dělal, aby to spravil. Jakmile je hotovo, dojdu k oknu a prsty se opřu o sklo. Svítí tam slunce, ale poprvé mám opravdu pocit, že tohle kolem mám s kým sdílet. Zaposlouchám se do zvuků tekoucí sprchy. Vypadá to, že zatím nic dalšího nezničil, nejspíš si začal dávat pozor. Ušklíbnu se, je to šikula, myslím, že si opravdu rychle zvykne, i když dost věcí stále ještě nezná. Hlavně pocit z toho, že slunce pro něj bude nepříjemné, stejně jako stříbro. To je pro něj v tuhle chvíli smrtící. Dojdu k posteli a sehnu se pro obojek. Slušel mu, povzdechnu si a položím ho na stolek. Nejspíš už si ho nikdy nenasadí, teď mu zbývají jen rány a cejch od mého otce. Sevřu rty, měl bych mu najít nějakou dost vhodnou náhradu.

Hazuki

Když mám vlasy víceméně vysušené, omotám si ručník kolem pasu a vydám se do kuchyně. Nerad si to přiznávám, ale něco bych si ještě dal. Nedovedu říct, zda je to hlad, nebo spíš chuť. Ze zvyku přejdu k lednici, vyndám z ní poslední zbytek mléka a naleju ho do sklenice. Mezitím ještě kouknu na obsah lednice, zda bych z něčeho mohl udělat brzkou večeři. „Měli bychom nakoupit,“ zamrmlám, když zjistím, že tu není nic extrovního a už vůbec ne čerstvá zelenina. Jen tucet sáčků s krví a od těch jen s vypětím vůle odtrhnu zrak a lednici zavřu. Hádám, že budu vařit z mražených surovin. Tam objevím mraženou směs zeleniny a dokonce i řádnou flákotu masa.  Všechno si to připravím na linku a  natáhnu se pro sklenici s mlékem, abych ji dopil. Když náhle instinktivně ucítím za sebou pohyb. Mé instinkty jsou teď příšerně jemné a tak se prudce otočím, ale zapomenu na skleničku ve své ruce. Tu jsem nevědomky zmáčknul a ta se mi rozprskla na malé střípky v ruce.  Střípky zacinkají o podlahu a z mé ruky odkapává mléko a krev. Rozladěně zasyknu a vydechnu. „Příště, prosím, udělej nějaký hluk, když za mnou vcházíš do místnosti,“ požádám Gabriela a nešťastně na něj pohlédnu. „Měl jsem pocit, že vyletím z kůže, jak ses za mnou plížil,“ řeknu  a pohlédnu na tu spoušť. V zaujetí jsem prve neslyšel, jak přichází, ale jen jsem ho vycítil. Dojdu ke dřezu a jdu si ruku vymýt.

Gabriel La Croix

Kouknu po něm, když ho slyším. Vypadá celkem uvolněně, sleduju ho, jak zamíří do kuchyně a na okamžik se zamračím, že by měl ještě žízeň? Vypil toho sice už dost, ale on je mladý, nezkušený, vůně krve ho může svést, aby se jí nemohl nabažit. Povzdechnu si a pomalu jdu za ním. Bude lepší, když ho budu mít pod dohledem. Vypadá, že se umí dobře ovládat, ale co kdyby. Takže za ním jdu. „Bude to chtít trochu víc ovládání, nemyslíš?“ nakloním hlavu na stranu a dojdu, až k němu. „Budu si to muset ještě rozmyslet, ale je vidět, že tvoje instinkty fungují opravdu dost dobře,“ pokývnu a chytím jeho ruku, ze které teče krev. Je zbavená střepů, ale ranky ještě trochu krvácí. Zahledím se mu do očí a s úšklebkem přitisknu své rty na jeho dlaň. Jemně po ní jazykem začnu jezdit. Jeho krev je dobrá, opravdu si jí nechám líbit, i když je upírem. Všechnu mu ji slížu a pak se přesunu na jeho rty, které neopomenu znovu ochutnat. „Navíc jsem se neplížil,“ zašeptám do jeho rtů a přitáhnu si ho do náruče. „Pojď do postele,“ vybídnu ho.

Hazuki

Rozechvěle polknu a zúžím oči, když mi jazykem lechtivě přejíždí po dlani a hojí tak malé ranky po střepech. Okamžik na to zavírám oči při polibku. S povzdechem pocítím, že si mě zase přitáhl do náruče. Trochu se od něj odtáhnu a zahledím se mu do očí. „Jenže...,“ ozvu se a s lehkým náklonem hlavy pohlédnu do stropu. „Jenže já bych si rád dal ještě něco k jídlu,“ dořeknu a výmluvným pohledem pohlédnu na lednici. Už jsem si to nachystal, nemíním to tu jen tak nechat. „A tím nemyslím krev,“ pohlédnu znovu Gabrielovi do tváře. Při slově krev  se mi sice začnou sbíhat sliny, ale snažím se tomu nevěnovat pozornost. „Nemám chuť se pořád válet, na to mám ještě dost energie a momentálně mám hla...err, no teda hlavně chuť,“ přiznám s trochou rozpaků. „Takže mě do postele hned nedostaneš,“ odvětím zpříma a vzdorovitě do Gabriela zabodnu pohled.

Gabriel La Croix

Líbí se mu to, líbí se mu laskání a všechno co mu dopřávám, i když teď se mu to bude opravdu velmi líbit. „Jenže co?“ probodnu ho dost netrpělivým pohledem. Co má zase za problém, ale pak se zamračím. Jídlo, to jako chce opravdu pít krev? Nicméně pak uvidím to, co si připravil. „Dobře,“ kývnu a prsty mu sjedu po bocích. „Umíš říct krev, bez toho, aby ses vrhnul na ledničku?“ ušklíbnu se. Ovládá se mnohem lépe, než bych čekal. „Dám si s tebou,“ kývnu nakonec. Nepohrdnu lidským jídlem, přeci jen musím ho také jíst. Syntetická krev mě úplně nezasytí. On to taky pozná, i když díky tomu, že nepil nikdy lidskou krev a nikdy jí pít nebude, tak to pro něj nebude tak hrozné si zvyknout. „Nemusíš tak vzdorovat, nechci se s tebou milovat,“ ubezpečím ho a prsty mu přejedu po bradě. „Ale kdybys chtěl, nic bych proti tomu nenamítal,“ zamručím a jeho pohled mu oplácím.

Hazuki

Fajn, jsem rád, že si dá jídlo se mnou. Z hmotnosti masa to vypadá, že to bude přibližně na čtyři porce. Ale podívejme se teď na něj, to jako trucuje nebo co? Nemusí se tvářit tak dotčeně, že jsem odmítl se s ním jít válet. Pokrčím nad tím v duchu rameny a po krátkém zaváhání Gabriela obejmu. „Nemusíš hned trucovat,“ zamumlám a zabořím mu tvář do ramene. Hezky voní, přivřu oči. Pak si vzpomenu na tu poznámku o krvi. „Je to tak divný, že se při tom slově nesnažím zlikvidovat veškeré zásoby v dosahu?“ otážu se zvědavě. Přece se nebudu chovat jako idiot. Samozřejmě, že mě krev láká, ale nebudu se chovat jak zvíře. Ovšem nemůžu popřít, že čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám na ni chuť. Neklidně se ošiju, políbím Gabriela zlehka na rty a pustím ho. „Nejprve na sebe něco hodím, pak to tu musím uklidit a udělám tu večeři,“ zamumlám spíš pro sebe.

Gabriel La Croix

„Já netrucuju,“ zavrtím hlavou. Kam na takovou pitomost přišel. Možná jsem jen trochu netrpělivý a nejsem zvyklý se někomu podvolovat, ale trucovat, to nikdy. „Hlupáčku,“ brouknu a objetí mu oplatím a prsty mu zajedu do vlasů. „Trochu, mladí upíři touží po krvi, některé je dost těžké uhlídat,“ odvětím a prsty mu přejedu po tváři. „Počkej, než půjdeme spát, znovu tě nakrmím,“ slíbím mu. Vím, že po krvi touží, cítím to z něj, ale chce to, aby ještě chvilku vydržel. Když se umí tak dobře ovládat, může další krmení chvíli počkat, navíc chce normální lidské jídlo a to je dobře. I to ho svým způsobem zasytí. Při jeho polibku na něj s jistým zájmem pohlédnu. Byl krátký a jemný, ale bylo to od něj celkem roztomilé gesto. „Já myslím, že na sebe nemusíš nic házet. Tohle ti neskutečně sekne,“ ohodnotím jeho vzhled a prsty mu přejedu po hrudníku.

Hazuki

Krmení, to slovo se mi nezamlouvá. Krmí se děti nebo zvířata. Ne dospělý člověk, jako já. Ale udržím jazyk za zuby. Velmi rád bych mu na to něco řekl, ale nebudu se hádat. Přesto mě zaujme fakt, že vlastně s krví nemám takový problém, jak jsem se bál, že mít budu. Buď je něco divně a nebo mám prostě štěstí a měl bych to brát pozitivně. Tichounce zasyknu, když mi Gabriel přejede po hrudi a zachvěju se. Velmi snadno reaguju, pomyslím si rozčarovaně. „Ach tak,“ opáčím s nadzvednutým obočím. „Jenže mně se nechce tady promenádovat jen v ručníku a nedej bože se tu ohýbat se smetáčkem a lopatkou a vrtět tu odhaleným pozadím,“ řeknu narovinu a zacukají mi koutky.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se při jeho reakci, je neskutečně citlivý, mnohem více než člověk. „Hazuki,“ ozvu se s jistou dávkou pobavení a políbím ho na rty. Je zábavné ho takhle zkoušet a provokovat tu jeho upíří polovinu. „Tak si ho můžeš sundat,“ navrhnu mu a uzel mu rozvážu. Vzápětí je ručník na zemi a já pohladím jeho odhalený zadek. Takhle by se tu mohl klidně producírovat každý den, i když mi je jasné, že by s tím nikdy nesouhlasil. „Nikdo po tobě nechce, abys tu lezl po zemi nahý, ale na druhou stranu jsem tu jen já. Tak není třeba se stydět,“ zašeptám mu následně do ouška a olíznu ho.

Hazuki

Co to zas vyvádí? Zamračeně shlídnu na ručník na zemi a vzápětí sebou trhnu, když mě pohladí přes zadek. Gabrielův šepot u ucha způsobí, že mi páteří projede lechtivé chvění, až mám pocit, že mi naskočí husí kůže. A pak zaútočil na mé ucho. „Nnah,“ zasténám a chytnu se jeho paží. „Ale to není tak, že bych se styděl,“ bráním se. Je to spíš polopravda, ale to mu říkat nebudu. „Jsem civilizovaná bytost, ne domorodec v pralese, kterému je fuk, že lítá s holým zadkem. Nech mě si obléct aspoň kalhoty,“ požádám ho a trochu jeho ruce stisknu. Nemůžu se nechat svádět takhle v kuchyni a se střepy pod nohama. Jsem si vědom toho, že teď je velmi lehké mu podlehnout. Proto raději zahajuju ústup.

Gabriel La Croix

Úplně vidím, jak ho moje jednání vždycky rozhodí. Bavím se tím a teď je v tom opravdu taaak neskutečně citlivý. „Ale copak, Hazuki?“ brouknu s tichou smyslností a znovu ho obejmu. Úplně cítím, jak se chvěje, je to upír a přitom tak neskutečně citlivý. „A čím to tedy je?“ zeptám se ho a prsty mu s lehkostí přejedu po zádech. „A co za to?“ zeptám se ho a víc se k němu natisknu, čímž ho donutím couvnout a opřít se o linku. „Hazuki, proč mi tohle děláš?“ povzdechnu si a chytnu ho za zadek, načež ho posadím na linku. Přeci jen nechci, aby se o ty střepy zranil. Vzápětí ho vášnivě políbím a volnou rukou mu sjedu do klína, kde mu začnu dělat dobře, ale nikterak jednoduše. Dráždím prsty jeho penis, přičemž trápím jeho už tak napuchlé rty.

Hazuki

Co za to? Jak co za to, chce po mně odměnu za to, že mě milostivě pustí se oblíknout? Dělá si ze mě srandu? A přitom mě tu neustále škádlí. A nějak cítím, že se v tom naprosto vyžívá. Ještě není ani večer a už si toho za dnešek tolik nárokoval. „Huh? Počkej...,“ vyjeknu, když ucítím za zády linku. Okamžik na to na ní sedím a chvěju se pod útokem jeho rtů a rukou. Tiše zasyknu, když mě na kůži nečekaně zastudí balíček s mraženou zeleninou, kterou jsem tam prve položil. „Ahh! Co..co jsem dělal..nic jsem nedě..lal,“ ztěží ze sebe vypravím mezi polibky, zatímco se čím dál víc rozechvívám při dotecích jeho prstů na mém mužství. Co si myslí, že dělá na takovém místě!  A o čem to sakra mluvil?? „Nnnh!!“ zatnu svaly na břiše a prsty sevřu okraj linky, až povážlivě zaskřípe. Okamžik na to se uvolním a rozechvěle vzdychnu. „C-co to do tebe vjelo, Gabrieli,“ špitnu a změřím si ho pohledem. Velmi dobře si všimnu nadzvedlého ručníku. Vážně by mě zajímalo, kdo z nás dvou je novorozený.

Gabriel La Croix

„Nevím na co,” zabručím a nepřestávám si to užívat. Nějak jsem neměl v úmyslu se mu ještě víc věnovat, ale když mě tak rozptyluje, tak tomu prostě nešlo a ani nejde odolat. „Ale udělal, rozptyluješ mě, dráždíš mě a svádíš mě,” dýchnu mu do rtů a jazykem je prozkoumám, než se na okamžik odtáhnu. Vzápětí svoje rty přitisknu na jeho krk, už mu v žilách nepulzuje krev, ale teď je mnohem víc dráždivější. Celá jeho osobnost mě neskutečně svádí a dráždí. „To ty, to ty jsi do mě vjel,” zašeptám a dovedu ho k vrcholu. Nicméně díky tomu jsem se také dost povážlivě vzrušil. „Měl by jsi mi moji službu oplatit,” brouknu a ručník si stáhnu. Nato ho chytnu pod koleny a úplně lehce do něj vklouznu. Jako by byl připravený jen pro mě. Spokojeně brouknu a začnu přirážet do jeho horkého nitra a to je to upír. Je opravdu zvláštní, celé jeho bytí je jedna velká neznámá. Vždyť to přeci jen byl Lovec.

Hazuki

„Haa?? Kdo tě tu sváděl?“ vyhrknu nechápavě. Okamžik na to zakňourám při polibcích na krk. Díky tomuhle místu mám vždy pocit, že z toho slastně lechtivého pocitu vylítnu z kůže. Co že to...říkal? „Nghh..a-aah!!“ vykřiknu, když ho v sobě ucítím. Pozice je to velice trapná, trochu nepohodlná ale na můj vkus až moc vzrušující! Abych ušetřil linku, raději se chytnu Gabriela. „Taková blbost, dovol mi..nhh..připomenout, kdo do koho vjíždí, ano?“ zavrčím mezi vzdechy, než se ke Gabrieli s kňouravým vzdechem víc přitisknu.  Zatraceně dělat něco takového v kuchyni. Ten chlap vážně nemá soudnost! „Naahh, Gabrieli...,“ zasténám a zapřu se rukama o dlaždice za sebou. „Sakra..sakra,“ vyjeknu a semknu víčka, když cítím, jak přichází další vyvrcholení. „Aah!!“

Gabriel La Croix

„Ty a jedině ty,“ zahledím se mu do očí a spokojeně se ušklíbnu. Být uvnitř něj je opravdu nepřekonatelný pocit. Jeho nitro se jen chvěje. „Já do tebe,“ s klidem mu odvětím a víc mu přizvednu nohy, abych do něj mohl opravdu dobře pronikat. „Hazuki,“ oplatím mu to s tichostí. Jeho kňourání a vzdechy jsou na upíra opravdu zvláštní a mě opravdu vzrušují. „Koloušku,“ zavzdychám mu do ucha a víc si ho k sobě přitáhnu. Přirážím do něj opravdu tvrdě, až tak, že mu jeho zadek klouže po lince, ale to je mi absolutně fuk. Chci ho, chci ho opravdu hodně a dostanu ho. Vlastně už je jen můj.

Hazuki

Bože, on snad nemá pořád dost. A kuchyňská linka rozhodně není uzpůsobená, aby se po ní válel dospělý muž a rozhodně ne k vykonávání téhle nemravnosti. Mám co dělat, abych se na ní udržel, ale v rozechvění mě tělo přestává poslouchat. Už se o kachličky zapírám jen jednou rukou, druhou rukou chytnu první věc, co mi přijde pod ruku a stisknu ji, abych ventiloval tu energii. Ale cítím, že se mi křiví mezi prsty. „Nhh, neříkej mi tak,“ zasyčím na Gabriela a pootevřu oči, abych mu viděl do tváře. Tsk, tváří se tak zatraceně chlípně. „Kdyby ses tak... viděl, heh,“ uchechtnu se rozechvěle. Okamžik na to se ale kousnu do rtu a přidušeně zasténám, když mé tělo strhne další vlna slasti. Sakra, má hruď je zase celá mokrá. Do háje, na co jsem se myl?!

Gabriel La Croix

„Jsi můj Koloušek,“ zavrtím hlavou a začnu přirážet o dost usilovněji. Nemůžu se ho totiž vůbec nabažit. Úplně cítím, jak to uvnitř něj čvachtá a to se to po tom našem řádění umyl. „Spíš kdyby ses viděl ty, jak nemravně vypadáš,“ ušklíbnu se a spoutám jeho rty v dalším z těch hlubokých polibků. Nakonec se udělá o něco dřív jak já. Vůbec nevydrží. Já do něj ještě několikrát dost tvrdě přirazím, než se udělám. „Bylo to opravdu něco,“ spokojeně vydechnu a vyklouznu z něj. Nato natáhnu ruku a prsty mu prohrábnu mokré vlasy. Přitom pohlédnu na maso, které drží v ruce. Nebo spíš nato co z něj zbylo. „Asi dneska nebude lidská večeře,“ ušklíbnu se a políbím ho na čelo.

Hazuki

Ať to ani neříká nahlas. Ugh, nemravně vypadat nechci!  A vůbec, čí si myslí, že je to chyba? Jistěže jeho! Zprudka oddechuju a celý rozechvělý se jen tak tak držím na lince. Polknu a zavřu oči, když mi prohrábne vlasy. Sleduju jeho pohled a zděšeně pohlédnu na tu drť, co mám v ruce. Do háje, já si říkal, že cítím něco studeného. Gabrielova slova mě ale naštvou. „Jen se ksichti,“ zasyknu rozčileně a dám zbytky masa stranou a natáhnu se ke dřezu, kde chvějícími prsty pustím vodu a ruku si umyju. „Ty jíst nemusíš, když sis dnes vychutnal přibližně 5 litrů lidské krve. Ale já se před tím, než jsi mě tu zklátil na kuchyňské lince, rozhodl vařit lidskou večeři a taky ji udělám,“ zahučím  a sklouznu z linky, ale musím se zachytit jejího okraje, jak se mi podlamují nohy. „K-ksakru,“ zasyčím bolestně. „Máš pocit, že se z toho nedá už nic udělat? Ale kulový, tak bude sekaná,“ odfrknu si. Ale nejprv bych si rád dopřál koupel, přivřu oči. Gabriel se bude muset naučit, že i když jsem teď upír, měl by se držet zpět.

Gabriel La Croix

Zkoumavě ho přejedu pohledem, myslím, že pro dnešek je to opravdu už konečná, i když jsem to přece jen možná trochu přehnal, ale co, užili jsme si to oba. „Ale no tak, koloušku,“ podmanivě zašeptám a políbím ho na tvář. Kdyby byl člověk byla by úplně rudá. Úplně cítím jeho pocity, které ho ovlivňují. „To je pravda, měl jsem toho opravdu dost,“ přiznám a prsty přejedu po jeho rozechvělých bocích. „Nicméně si rád dám jídlo, které uvaříš,“ dodám a znovu se mu zahledím do očí. „Jen pomalu,“ pronesu a jemně ho podepřu. Vypadá to, že s chůzí bude mít teďka tak trochu problém. „Ale nejprve by to chtělo sprchu,“ neopustím si poznamenat a znovu pohledem přejedu po jeho stále se chvějícím těle. Je špinavý a nejenom po těle, ale hlavně uvnitř. Následně si povzdechnu a vezmu si ho do náruče. Spolu s ním tak zamířím do koupelny.

Hazuki

Nhh, manipulátor...Je to manipulátor! Proti své vůli cítím, jak při hlubokém pohledu těch smaragdů mě rozčilení opouští. Odevzdaně se nechám podepřít. „Ne, že bych uměl vařit něco mistrovského,“ zamumlám a odvrátím pohled. Přesto cítím na sobě jeho pohled. Jako kdyby mi přejížděl po těle. „To rozhodně,“ opáčím stejným tónem, pak však překvapeně vyjeknu. „Tohle ne, Gabrieli, tohle je trapné,“ zabrblám s nelibostí a rozpaky. Vážně je trapné nechat se takhle nosit. Sice nevím, zda bych do koupelny došel, ale tohle dělat nemusel. Nakonec skončím ve vaně. Okamžitě si ji začnu napouštět, jen bych ptřeboval si sepnout vlasy. Stočím si je do uzlu a rozhlédnu se kolem, zda někde neleží má gumička. „Podal bys mi prosím tu gumku, Gabrieli?“ požádám ho a ve vaně se pohodlně uvelebím.

Gabriel La Croix

„Copak, že bys neuměl vařit?“ trochu si do něj rýpnu. Je pravda, že já umím vařit opravdu dobře a to to lidské jídlo moc nejím, ale rychle se učím. „Proč by bylo, nejspíš bys sebou plácl, kdybych tě nechal jít samotného,“ zavrtím hlavou a pevněji ho v náručí sevřu. Odnesu ho do koupelny, kde ho položím do vany, sprchu využiju sám a navíc on by se sotva dokázal udržet na nohou. O vanu se opřu a prohrábnu mu dlouhé vlasy „Tak gumičku bys chtěl,“ zamumlám a za vlasy ho zatáhnu, abych mu odhalil krk. Nato jemně, ale velice jemně ochutnám jeho rty a tu gumičku mu přinesu. „Ale nezvykej si,“ upozorním ho a prsty mu přejedu po tváři, než si sám vlezu do sprchy. Tentokrát se vysprchuju opravdu rychle a zamířím do kuchyně. Přeci jen jsem o dost lepší kuchař a to maso potřebuje pořádně připravit.

Hazuki

Cože? Nasupeně na něj pohlédnu. Jistěže umím vařit, bydlíval sem s bratrem, který krom honění se za upíry a vlkodlaky a bojování nic neuměl. Jen jsem si nebyl jistej, do jaké míry si můžu věřit před fajnovým jazýčkem princátka zvyklého žít na vysoké noze. Zúžím pohled, když mě zatáhne za vlasy, ale nakonec mě jen políbí a i přes kecy mi tu gumičku podá. „Nevím na co,“ opáčím a  znovu si vlasy smotám do drdolu a sepnu gumičkou. „Díky,“ pousměju se a ponořím se trochu víc do vody, která se ryche napouští. Požitkářsky zavřu oči, zatímco Gabriel zaleze do sprchy. Rychle ale vyleze a podle zvuku poznám, že zamířil do kuchyně. Měl bych pak uklidit ty střepy. I když nezaškodí, když je uklidí on. Přeci jen mohl za to on, že mě vylekal. „Tohle je příjemné,“ zabroukám a  natáhnu si nohy. A až po pár minutách v té příjemně horké vodě se začnu umývat. Nic mi přece neuteče, tak tu můžu zůstat o něco déle, ne?

Gabriel La Croix

„Že tě budu obskakovat,“ upřesním mu to. Já přece nikoho neobskakuju, ale musím se na tím pozastavit. Kdoví jakou mi Silvien dá nakonec práci, ale měl bych být rád, že ji budu mít. Teď to bude třeba, Hazuki potřebuje pořádnou ochranu, takovou, kterou mu v téhle chvíli nejsem schopen dát, i když kdo ví, jak Silvien zareaguje na to, že už není člověkem, i když to sám navrhl. „Nezmrzni tu,“ upozorním ho a se zavrtěním hlavy koupelnu opustím. V ložnici na sebe natáhnu kalhoty a jdu na prvním místě uklidit kuchyň. Hlavně střepy a linku, která je celkem špinavá. Jen se nad tím ušklíbnu, opravdu jsme tu dost řádili, ale alespoň jsme mohli vyzkoušet něco nového. To mám nakonec za chvíli hotové, Hazuki se podle všeho ještě válí ve vaně, ale kdyby sebou praštil, tak to přeci jen poznám. Prsty si prohrábnu vlasy a začnu připravovat maso. Nakrájím ho spolu s cibulí na kousky a nechám to restovat, přitom k tomu přihodím koření. K tomu ještě připravím zeleninu a brambory, které k tomu masu stačí hodit, až bude maso měkké.

Hazuki

Heh, tomu říká obskakování? Citlivka jedna. Z kuchyně ke mně doléhá cinkání nádobí a zvuk střepů. On to vážně uklízí? Překvapuje mě, pousměju se. Ještě chvíli se ve vodě vyhřívám a poslouchám zvuky z kuchyně. Když ke mně dolehne vůně kořeněného jídla, řeknu si, že je na čase vylézt. Horká voda mi pomohla a tak víceméně dovedu stát. Osuším se a pomaličku se dostanu do ložnice, kde na sebe hodím tílko a kalhoty. Spokojeně vydechnu a pohlédnu na povlečenou postel. Dnes se mi bude dobře spát, cítím se dost unavený. Pak mě ale upoutá odlesk a já si všimnu, že na nočním stolku leží stříbrný obojek, který jsem dříve nosil. Ošiju se zvědavostí, zajímalo by mě jaké to je se stříbra dotknout. Jak se říká, nejlepším učitelem je zkušenost. Natáhnu k tomu prsty, ale centimetr od obojku se zarazím a ruku stáhnu. Nadruhou stranu se říká, že zvědavost se nevyplácí. Vrhnu na obojek poslední pohled a vydám se do kuchyně, kde to začíná opravdu skvěle vonět. „Co všechno ještě skrýváš v rukávu?“ zakroutím hlavou a opřu se o linku.  Přitom zvědavě kouknu do pánve.

Gabriel La Croix

Připravím talíře a příbory. Nejspíš to teď všechno budu používat častěji, přeci jen budeme potřebovat lidské jídlo, abychom neměli hlad. Kouknu do lednice, která je skoro prázdná. Taky bude třeba pořádně nakoupit. Na zítra už tu totiž nic není. Povzdechnu si a znovu se začnu věnovat jídlu v pánvi. Vypadá to, že maso je už měkké. Pak zaslechnu klapnout dveře od koupelny. Takže se rozhodl vylézt. Slyším ho, jak přechází po ložnici. Já hodím směs brambor a zeleniny na pánev a zaleju trochou vody. Teď jen bude stačit, aby se to dodělalo a můžeme jíst. Dost dobře to voní, snad mu to bude chutnat. „Kdo ví,“ odvětím a zvednu k němu pohled. Vypadá dost uvolněně. Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři. „Měl by jsi si sednout, už to bude,“ vybídnu ho a vzápětí si přitáhnu jeho tvář a políbím ho. „Jsi chutný,“ ohodnotím ho.

Hazuki

Vypadá to lákavě. Myslím, že skutečně začínám mít hlad a ne jen mlsnou. No vida, ani nebudu muset čekat dlouho. Už si chci jít sednout, když mi v tom nakonec stejně zabrání a políbí mě. „Ngh, Gabrieli...,“ zabroukám rozpačitě odvrátím pohled nad těmi slovy. „Ale nejsem k jídlu,“ opáčím a  poodejdu ke skříňce, ze které vyndám sklenice. Do jedné z nich si napustím vodu. Napiju se a rozpustím si uzel z vlasů a nechám je spadnout na záda. Nato se jdu posadit. A se zvědavým úsměvem čekám.

Gabriel La Croix

„Copak?“ se zájmem na něj pohlédnu. Vím a cítím, že se mu to líbí, tak nemusí pořád opakovat moje jméno, ale na druhou stranu je to asi tím oslovením příjemné. „Teď už opravdu ne,“ povzdechnu si. Teď už jen na občasné ochutnání, ale upír se z upíra nenakrmí. Nic z toho nemá, možná trochu toho potěšení a ochutnání, ale upírská krev nezasytí. Ještě chvíli to míchám, než je to hotové. I s pánví zamířím ke stolu, kde mu nandám opravdu velkou porci. Jen ať si pořádně dá. Já si nandám ten zbytek. „Tak si nech chutnat,“ popřeju mu a pomalu se do toho pustím.

Hazuki

„Nemusíš nad tím faktem tolik vzdychat. Sám jsi to tak chtěl,“ řeknu a cítím se kapku uraženě, i když je to vlastně absurdní a měl bych být vděčný, že už nejsem součástí jeho jídelníčku. „Oh,“ brouknu překvapeně, když mi nandá obří porci. Začnou se mi sbíhat sliny. „Díky, dobrou chuť,“ pousměju se a ochutnám. Je to vážně chutné. Na upíra vaří překvapivě dobře. Přehodím si pramen vlasů přes rameno a zastrčím si ho za ucho, aby něpřekážel, a pustím se do jídla.  Mít denně takové jídlo, hádám, že krev nebudu potřebovat, pomyslím si pobaveně. „Je to skvělé, mistře kuchaři,“ prohodím mezi sousty. Už mám v sobě půl talíře, když náhle musím dát ruku před pusu, protože se mi pusa roztahuje velkým zívnutím, které se mi nedaří potlačit. Nejspíš budu vážně unavený. Ale nehodlám jít spát, než to dojím.

Gabriel La Croix

„Jen je mi to celkem líto, tvoje krev byla opravdu neskutečně chutná,” nakloním hlavu na stranu a laškovně si olíznu rty. Je zábavné ho provokovat. Mezi sousty k němu vzhlédnu, dost rychle to do něj padá. Tak hlavně, že mu to chutná, jak to později i slovně potvrdí. „To mě těší, klidně ti můžu vařit častěji, když budeš chtít a když nebudeme pracovat,” pokrčím rameny. Vaření není zas tak špatné a mně to nedělá žádný problém. „Až to dojíš, tak si půjdeme lehnout,” zareaguju na jeho zívání a pohladím ho ve vlasech. Prázdný talíř odložím do dřezu a jen čekám, až se nají i on.

Hazuki

Vařit častěji? Hoo, aby těch slov později nelitoval, blýsknu po něm pobaveným pohledem. Protože měl menší porci, dojí dřív než já. „To bude moudré,“ zamumlám a jen tak tak potlačím další zívnutí.  Nakonec zdárně dojím svou porci a zvednu se, abych odnesl svůj talíř. Cítím se příjemně plný a nadmíru ospalý. Talíř odložím do dřezu a obrátím se na Gabriela. „Hádám, že můžem jít,“ znovu zívnu a sotva držím oči otevřené. Prohrábnu si vlasy a pomalým krokem se vydám do ložnice. Sakra, chce se mi tak spát. Dnes toho na mě bylo moc.

Gabriel La Croix

„Určitě, je to na tobě vidět,“ kývnu s jistým pobavením a čekám. Moc dlouho mu to netrvá, než to do sebe nahází. Hladovec jeden hladovej. Přejedu po něm pohledem. Slíbil jsem mu krev, ale vypadá to, že ji nepotřebuje. Přesto…. Nechám ho jít napřed a vyndám jeden sáček z lednice. Naplním jím sklenici a vydám se za ním. „Nemyslíš, že se trochu motáš,“ brouknu a podepřu ho. Pomůžu mu do postele, kde ho usadím. „Tady máš,“ podám mu sklenici, alespoň trochu zasytit opravdu potřebuje, lidské jídlo mu vůbec neprospěje, když nebude pít krev.

Hazuki

„Možná,“ odvětím, ale pomoc uvítám. Do nosu mě uhodí lákavá vůně. Trochu víc otevřu oči a pohlédnu na Gabriela. „Krev? To musím? Už nemám hlad,“ řeknu tochu nechápavě. Přesto polknu, jak pocítím náhlou žízeň. Pouhá sklenička a jak mě vydráždí, pomyslím si rozladěně.S povzdechem převezmu sklenici a tentokrát se s tím nepárám. Piju, dokud v ní nezbyde ani kapička, kterou bych mohl vyloudit. Vzdychnu a olíznu si rty. „Je to dobré...skoro jako tvé jídlo,“ pousměju se mdle a zavřu oči.  Nah promiň, Gabrieli, nejspíš ti nezvládnu popřát ani dobrou noc, pomyslím si znaveně a sesunu se na bok, držíc sklenici stále v ruce. Mám pocit, že bych spal třeba sto let.

Gabriel La Croix

“Žádné možná,“ ušklíbnu se. Je unavený a jak by taky ne, když jsem mu dneska dal pořádně do těla. „Ano, krev,“ kývnu a zavrtím hlavou. To se mi ani nechce věřit, že by neměl hlad „Potřebuješ to. Přeci jen jsi se teprve dneska přeměnil,“ osvětlím mu to a pohladím ho po vlasech. Sklenici si vzápětí vezme a vůbec se s tím nepárá. Zavrtím hlavou, prý neměl hlad. „Tak to rád slyším,“ brouknu a jen tak tak sklenici chytím, než mu spadne. „Ospalče,“ zašeptám a pohladím ho. Sklenici odnesu do kuchyně a pak se k němu vrátím. Pořádně ho uložím a lehnu si k němu. Dnešek nemohl dopadnout lépe. Získal jsem totiž mnohem víc, než jsem si mohl přát.  Přitáhnu si ho do objetí. Necítím už to teplo jako dříve a ani bušící srdce, ale mám něco mnohem víc, celou věčnost s ním. Nakonec zavřu oči a usnu s ním v náručí. Už si ho nenechám od nikoho vzít.