Předtím, než jsem byl ochoten ho pustit, mě napadla myšlenka. Dostatečně šílená, aby s ní souhlasil i Viktor. Byla to jediná možnost, jak tohle všechno zastavit nebo o všechno přijít. Záleželo na úhlu pohledu a na našem štěstí. Pokud by osud hrál v náš prospěch, i jiní aktéři by se dobrovolně zapojili ve správný čas, když moje matka bude mimo město, a dokončili to, co začali. Tu noc se nemohlo jednat jen o jednu malou skupinu, která by se rozhodla vydírat mou matku. Musí jich být více. A ti, kteří pomohli odpadlíkům dostat se do hlavní budovy… kolik v armádě takových skutečně je? Kolik lidí je schopno obětovat všechno jenom proto, aby viděli mou matku zklamat a zničit tak její veškeré naděje? Kolik lidí chce vidět padnout naše prohnilé Vedení?

„Viktore,“ oslovil jsem ho po chvíli. Jen ke mně vzhlédl. „Myslím… že mám plán.“

Viktor se pousmál. „Tak máš plán nebo ne? Jaký?“

„Celkem… složitý…“ začal jsem váhavě. Jak mu to vysvětlit, aby si to nevyložil špatně. Všechno bude totiž záležet na tom, jak to pochopí on a jak to chápu nyní já.

„Na složité věci moc nejsem,“ řekl mi hned upřímně.

„Až tak složité to opravdu není,“ ujistil jsem ho a snažil se najít vhodná slova, abych mu vše popsal do detailů. Když jsem vysvětloval svůj plán, pokojně mě poslouchal. Jako oddané štěně svého pána, ale také… starostlivý partner. Ukazoval jsem názorně rukama, chvíli jsem se zamýšlel, zda to neříkám příliš složitě. Když to pochopí on a bude schopný to přetlumočit i svým lidem, můžeme tuhle směšnou vnitřní válku ukončit jednou provždy!

Viktor mlčel. Přemýšlel o tom, co jsem mu všechno řekl. Sem a tam na mě pohlédl, než začal chodit z místa na místo. Skryti částečně cestou dolů do metra, měli jsme dostatek času na přemýšlení. Vše záleželo, jak se nyní Viktor rozhodne. Veškerá budoucnost, kterou jsme spolu mohli strávit, záležela nyní na jeho rozhodnutí. Rozhodnutí, zda chce tohle všechno skončit jednou provždy, nebo má ještě chuť pokračovat.

Bylo to těžké rozhodnutí.

Neměl jsem právo ptát se jenom jeho.

Měl jsem to možná říct nejdříve učitelovi, aby to řekl všem, a ti se potom poradili. Ale času nebylo nazbyt. Viktora jistě vyslechnou.

Konečně se zastavil a pohlédl na mě.

Čekal jsem na jakýkoliv jeho názor, jak tenhle plán vylepšit, nebo jeho úplné zamítnutí. Rezignaci. A také přiznání, že nechce obětovat nic, aby mohl jeho lid žít a být jednoho dne svobodný, že se rozhodne sobecky čistě ve svůj prospěch. O to větší pro mě bylo překvapení, že se mnou souhlasil.

„Budeš mě nenávidět,“ usmál se smutně Viktor.

„Nebudu… protože takhle budeme moci být jednou spolu,“ zašeptal jsem a stiskl jeho tváře mezi mými prsty. Spíše ty mě budeš nenávidět, až zjistíš, kdo jsou mí rodiče… „Jinak to nejde.“

Pohladil mě po dlani. „Jsi vážně šílený…“

„Pořád si mě chceš vzít?“

Viktor ke mně vzhlédl a pousmál se. „Ovšemže.“

„Tak to udělej tak, jak jsem ti řekl. Potom nebudou mít jinou šanci, než to povolit.“

„Slibuješ, že o tebe nepřijdu?“

Políbil jsem ho, jako jistotu svých slov, než jsem odpověděl: „Nikdy o mě nepřijdeš. Budu tady pořád jen pro tebe.“

Beze slov mě pozoroval delší chvíli, než mě váhavě objal. „Jak dlouho mám potom čekat?“

„Uvidím, ale… předpokládám tak rok. Počkej na mě rok, pak mě vyhledej.“

„To je mnoho dní,“ zašeptal Viktor zklamaně.

Musel jsem se široce usmát. Pohladil jsem ho po hlavě. „Ale pak už budu pořád jenom s tebou. Věř mi. Přemluvím matku a ty přesvědčíš ostatní. Vyjde to – věř mi, Viktore. Moje matka má… ceněné slovo v armádě.“

„Co když nebude souhlasit… a ty zemřeš kvůli mně?“

„To se nestane. Matka přece nenechá zabít vlastní dítě.“

Opět na mě upřel ten smutný pohled štěněcích očí. Jakoby věděl něco, co jsem já zatím nevěděl. „Pokud to znamená, že si zachová hrdost… je matka schopná čehokoliv,“ řekl tiše. „Kdyby se to mělo zvrtnout, ihned tvůj plán rušíme a stahujeme se, je ti to jasné?“ zeptal se mě přísně.

Přikývl jsem.

Byla to jeho jediná podmínka, jediná námitka. Jinak s mým plánem souhlasil. Věnoval mi jeden ze svých dlouhých pohledů a nutil mě přemýšlet, nad čím přemýšlí. Co se mu honilo v hlavě?

„Vyjde to?“ zeptal se po chvíli.

„Za zkoušku to stojí, ne?“ zeptal jsem se nejistě. Mlčel. Přistoupil ke mně a chytil mě za ruku.

„Asi nebude čas na generální zkoušku, co?“

„Ne…“ usmál jsem se. „Rovnou premiéra a snad derniéra zároveň. Máme jen jeden okamžik překvapení. Pokud se ho zmocníme dokonale, vyjde to.“

„Jsi si jistý, že tví rodiče budou ve přední linii?“

Přikývl jsem. „Vždycky tam jsou,“ šeptl jsem s pohledem k zemi. Řekni mu to! Najednou jsem se smutně usmál. „Spíše ty mě budeš nenávidět.“

„Vyloučeno,“ Viktor mi prohrábl vlasy. Nevzhlédl jsem k němu, jen jsem ho pevně objal. Možná že je to naposledy. Chvíli váhal, ale nakonec mě také pevně sevřel v náručí. Nějakou dobu jsme byli potichu, v objetí toho druhého, poslouchali jsme jen tlukot srdce člověka, kterého jsme milovali, kvůli kterému jsme chtěli riskovat. Povzdychl jsem si.

„Je čas,“ řekl jsem po chvíli.

Viktor mi věnoval poslední pohled, než přikývl, a nasadil mi kapuci na hlavu. Spravil mi brýle a naposledy políbil.

„Proč tak protáhlý obličej? Vzdáváš se hned v úvodu bitvy?“ zeptal se s úšklebkem.

„Půjdu proti rodičům,“ připomněl jsem mu.

„Ale pokud se to povede, dokážeš jim, že to, co o nás říkali, je špatně. Budeš hrdinou.“

„K čemu být hrdinou, když přijdu o rodinu?“

„Získáš mě,“ usmál se široce. Letmo jsem ho plácl po hlavě a prošel kolem něj. Zhluboka jsem se nadechl. „Řeknu to ostatním… Chceš jít se mnou?“

„Až zjistí, kdo jsem po celou tu dobu byl, budou mě chtít zabít nebo mě použít pro výkupné. Ale chci ti být oporou a dávat ti pádné argumenty, abys je přesvědčil.“

Viktor mě chytil za ruku. „Chci, aby věděli, kdo jim vrátí jejich svobodu. Chci, aby znali tvoje jméno. Nyní ho možná nenávidí, ale kdo ví – třeba ho zítra už budou oslavovat,“ řekl optimisticky, než se vydal po schodech dolů, tahaje mě za sebou. Má pravdu… Dnešek všechno rozhodne. Jestli můj plán vyjde, získají svobodu. Jestli selžeme s Viktorem, všichni zemřou. I já, protože budu zrádce…

Viktorovi trvalo jen chvíli, než sehnal pár důvěrných lidí, kteří očividně měli jistou pravomoc v tomhle jejich malém světě. Jen jsem je mlčky sledoval zpoza roku s kapucí na hlavě. Když mi Viktor pokynul, abych šel k nim, sundal jsem si brýle a snažil se do ničeho nevrazit. Viktor jim sdělil můj plán, a co se od nich bude žádat. Ostatní odpadlíci si vyměnili pohledy a něco šeptem řešili mezi sebou. Když se Viktora zeptali, kde bere jistotu, že to vyjde, jen se na ně ušklíbl.

„Vymyslel to on,“ ukázal na mě. „A nepochybuji, že by se mýlil.“

Muži si mě změřili nehezkými pohledy, ale nakonec souhlasili.

„Seženu všechny bojeschopné muže,“ řekl ten nejvíce vpravo a odešel.

„Porozhlédnu se po učitelovi,“ řekl nějaký jiný a odešel. Jen jsem tiše přihlížel. Skutečně to přijali jako vhodnou chvíli na protiútok?

„Vypadá to, že i mezi obrýlený lidmi máme spojence,“ řekl plešatý muž a předal Viktorovi starý tablet, na kterém mu ukázal nějaké obličeje. Rozeznal jsem jen některé z nich. Byli to muži a ženy z řady armády. „Postarají se, že vojáci, kteří sem vstoupí, se nedostanou ven, dokud nevydáme rozkaz. A posily se nedostanou dovnitř. Odřízneme Vůdkyni jednou provždy a skončíme to.“

Viktor se na mě podíval.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se mě.

„Je potřeba, aby zemřela?“ zeptal jsem se tiše.

„Ovšemže!“ ozval se plešatý muž pobouřeně.

„Není,“ zamračil se na něj Viktor. „Dáme jí možnost vyjednávat. Pokud naši poslední nabídku odmítne, zaútočíme.“

„Nemůže to být nějaký generál, nebo… někdo jiný?“ zeptal jsem se nejistě.

„Proč bychom měli mluvit s nějakým generálem, když ona je na vrcholu a řídí všechno?“

Mlčel jsem. Ano, matka udělala špatná rozhodnutí, ale… aby pykala za špatná rozhodnutí jejího předchůdce… to by bylo přeci kruté.

„Co kdyby… měla nástupce, který by vám potom zajistil svobodu?“

„Ti, kteří se k ní dostali do domu a zaútočili na jejího syna, jen řekli, že jako vůdce by byl ihned zabit někým zevnitř, protože je příliš slabý na to, aby se usadil na její místo.“

To trochu zabolelo, ale měl pravdu.

„Co kdyby měl jiné plány?“ zeptal jsem se tiše.

Viktor mi věnoval zmatený pohled. „Ty toho kluka snad znáš?“ zeptal se mě nevěřícně.

„Viktore, jsme připravení,“ vrátil se k nám nějaký muž ve chvíli, kdy jsem chtěl odpovědět.

„Hned jsem tam,“ řekl Viktor jeho směrem, věnoval mi poslední pohled, než mě chytil za ruku a oba jsme následovali toho muže. Musím mu to říct, dřív, než bude pozdě. Může svrhnout matku, může ji zesměšnit, ale… hlavně, aby ji nezabíjel! Rozpoutá tím teprve pravé peklo! Dokud bude ikonou pro ostatní lidi, bude mít jistotu, že její slovo uslyší i ti nahoře. Pokud zemře, už nikdo nebude poslouchat ničí názor.

Zaváhal jsem. Viktor mě však přisunul blíž k sobě, zhluboka se nadechl, než přešel před ostatní odpadlíky, když ho plešatý muž vyzval. Všiml jsem si učitele, který stál po jeho boku. Věnoval mi jen starostlivý pohled. Stiskl jsem ruce v pěst a přikývl jsem na jeho nevyřčenou otázku. Jsem si jistý. Stojí to za zkoušku!

Moc jsem nevnímal, co Viktor ostatním vykládá, ale zpozorněl jsem, když všichni hlasitě zadupali nebo zakřičeli a zvedli pravou ruku sevřenou v pěst nad hlavu. Pohlédl jsem na Viktora, který zůstal na chvíli nehybně stát, než ke mně konečně stočil pohled.

„A nebyl jsem to já, kdo přišel s tímhle nápadem!“ zakřičel na jásající dav. A jéje… Už, už jsem chtěl vzít nohy na ramena, ale Viktor byl rychlejší, odstřihl mi cestu a násilím mě tlačil před sebe.

„Přeskočilo ti?“ zasyčel jsem tiše. „Pokud mě poznají, budou chtít verzi s výkupným!“

„Neboj se, o to se postarám,“ mrkl na mě.

„Jsi šílenec.“

„Ale toho šílence si vezmeš!“

Zasténal jsem ve své hlavě. Do čeho jsem se to proboha dostal…? Do špatné komedie?

„Omlouvám se za chvilku čekání!“ zasmál se Viktor a já to využil ke svému úniku. Skoro by se mi to podařilo, kdyby mě nestihl v čas zase zachytit. „Stydí se, protože ten jeho plán je naprosto geniální!“ volal na ostatní, kteří se smáli.

„Já tě přerazím!“ slíbil jsem mu žalostným hlasem.

„Ale až vyhrajeme,“ ušklíbl se na mě a dotáhl mě zpátky. Nejistě jsem se rozhlédl po mužích a ženách pode mnou. Pohltila mě panika. Co když mě někdo z nich pozná? Není mezi nimi ten Eduardo, nebo jak se jmenoval…? Viktor mě najednou chytil za ruku a pevně stiskl. „Klid, jsem tady,“ ujistil mě. Promluvil znovu ke svému lidu: „Toto je Mirek! Je to stejný člověk, jako jsme my! Jen ho lstivý osud doběhl, když se musel narodit za našimi hranicemi! Ano, kdysi možná patřil k obrýleným lidem, ale jeho mysl nebyla tak zkažená jako ta jejich! Přišel nám na pomoc! Někteří z vás ho tady už mnohokrát viděli v přestrojení! A má mnohem víc spojenců, než se může na první pohled zdát! Dodavači našich jídel se také nabídli, že nám pomohou. Proto se náš útok na Hlavní budovu povedl! A nově jsme získali stoupence v řadách dalších obrýlených lidí, kteří jsou ochotni zneškodnit jednotky, které zůstanou ve městě a odříznout ty, které vede Bestie u nás!“

Nejdříve byli všichni potichu, něco si šeptali, ale slova o spojencích přiměla lidi mlčet a poté hlasitě hulákat v radosti, dupat štěstím a zvedat ruce nahoru za bujarého veselí. Nebyla to sice cvičená armáda, ale měli něco, co naše jednotky postrádaly už delší dobu – smysl bojovat.

„Ať odhalí svou tvář, zbohatlík jeden!“ zakřičel jeden protivný hlas. Poznal jsem ho ihned. Byl to právě onen Eduardo, skrytý vzadu s kapucí na hlavě. Viktor se zamračil po jeho slovech. Pohlédl na učitele v naději, že mu pomůže.

„Chceš ode mě získat důvěru?“ zakřičel jsem, aby mě slyšet a lidi okolo utichli. Šlo sice jen o odhalení tváře, ale i to by pro mě mohlo znamenat okamžitou smrt. Ale Viktor stojí tady vedle mě. Kdyby se sem někdo nahoru dostal, jistě by mě ochránil. Viktor mě chytil za zápěstí. „Ne, v pořádku. Jinak mi nikdy neuvěří,“ řekl jsem s přísným pohledem. „Ať mě raději mají za ohavného spojence než za mrtvého zrádce.“

Sundal jsem si kapuci a nasadil si brýle.

Možná to byla pitomost a oni mě ihned zastřelí, ale pokud chtěli důkaz, že jsem skutečně člověk, který nosí (a bohužel potřebuje) brýle pro svůj život, tak tady ho mají. Zase se rozhostilo ticho, které sem a tam vyrušilo tiché šeptání.

„Za Mirka se mohu zaručit i já sám,“ ozval se najednou učitel a předstoupil vedle mě. „Už nejednou se sem dostal, aniž bychom si toho pořádně všimli, a to je snad dostatečný důkaz jeho schopností. Navíc mezi vojáky má své bližní, kteří na něj nedají dopustit. Následujme jeho plán a garantuji vám, že Vůdkyni svrhneme jednou provždy!“

Opravdu stačilo jenom pár slov, aby jim vrátili umírající naději na protiútok? Opravdu jim stačily dvě výpovědi, aby mi důvěřovali? Na druhou stranu – když jste beznadějní, nejspíš se chopíte čehokoliv.

„Tvůj plán možná zní jednoduše, ale v jednoduchosti je krása,“ řekl učitel mým směrem, když jsme se oddělili. „Pokud vše půjde tak, jak má, možná se to i povede.“

„Kdyby ne, ihned vycouváte,“ připomněl jsem mu vzápětí.

Pousmál se po mých slovech. „Byl by z tebe rozený stratég, ne-li skvělý vůdce.“

„Nechci následovat matku v jejích krocích,“ řekl jsem s pohledem k zemi.

„Možná nemusíš. Ale pokud se dostaneš na její místo… čistě teoreticky… všichni by tě museli poslechnout. Když se nad tím zamyslíš racionálně, tvé rozkazy by museli splnit bez rozmyslu. To by bylo nejlepší řešení ze všech.“

„Co tím myslíte?“

Věnoval mi tajemný úsměv. „Jakýkoliv rozkaz by museli splnit. Uvažuj o tom. Vždycky je tady více než jedna cesta.“

Prohrábl mi vlasy.

„Hrozně jsi poslední dobou vyrostl… Tví vrstevníci by sotva dokázali přemýšlet o tom, o čem ty přemýšlíš denně.“

„Měl jsem dobrého učitele,“ vrátil jsem mu úsměv.

„Mirku!“ zavolal na mě najednou Viktor a já se za ním ohlédl. „Pojď, je tady někdo, koho bych ti chtěl představit!“

Popadl mě za ruku a tahal pryč.

„Můžeme si popovídat později,“ usmál se na mě učitel, když jsem se na něj omluvně usmál.

„Kdo to je tak důležitý?“ zeptal jsem se, zatímco mě pořád tahal bůhvíkam.

„Spojenci,“ řekl jen tajemně. Převrátil jsem nad ním očima.

„Někdo konkrétní?“

„Uvidíš!“

Už tehdy, jsem možná cítil jakousi zradu. Veškeré ty konverzace, vyzvídání… Mělo mi to všechno napovědět už dopředu, co se mělo dít. Ale byl jsem naivní. Nepřipouštěl jsem si náznaky, které jsem měl při každém našem setkání přímo před očima. Nebo jsem je možná nechtěl vidět. Chtěl jsem ho vidět jako správného člověka, nikoliv zkaženého jako jsem byl já, ne někoho, kdo jde proti společnosti, proti hodnotám, kterým by měl věřit.

Když jsme došli k velkým vratům, u kterých stála dvě velká auta, a muži s brýlemi, ozbrojení a chráněni výbavou pro armádu, dovnitř nosili několik krabic, které očividně neměly v sobě jen jídlo, jak to zpočátku vypadalo. Dva stáli u vrat a dívali se všude možně. Nejspíš kontrolovali, aby se v průběhu zásobování nedostali jiní vojáci dovnitř a nepozabíjeli by všechny přeživší odpadlíky.

Když však z vozu vyšel i ještě jeden poslední, prudce jsem se zastavil a udělalo se mi nevolno. Žaludek se mi stáhl strachem. Potřeboval jsem oporu.

„Mirku?“ zeptal se Viktor zmateně a chytil mě, jinak bych nejspíš spadl.

Přál jsem si, ať vidím špatně.

Stejně tak ten muž, který vyšel ven z vozu a všiml si mě, pustil krabici s jídlem na zem. Rýže a náboje se rozkutálely po zemi.

Oba jsme na sebe chvíli němě hleděli skrz brýle.

„Co tady děláš…“ vydal jsem ze sebe po chvíli vystrašeně. „tati?“

Můj otec Jeremy na mě pořád jen šokovaně hleděl, nehýbal se a snad si srovnával v hlavě, na co se ho to vlastně ptám a jak to, že jsem vůbec tady. Nakonec si povzdychl a provinile se usmál. „Očekávám, že chceš nějaké vysvětlení, že?“ konečně ze sebe vydal, zatímco se drbal zezadu na hlavě.

„No… nejedno by se hodilo,“ souhlasil jsem, pořád v šoku.

Nervózně se zamyslel.

„Kde začít?“ zeptal se sám sebe nahlas.