Bylo už pozdě cokoli udělat a Marině se tak naskytl pohled na nepopiratelný důkaz mé nevěry. Ani kdybych sebevíc chtěl, těžko bych se nějak obhájil, protože to bylo přesně tak, jak to vypadalo.

Marina ale nevypadala překvapeně. Jako by už předem tušila, co se stalo a teď se jenom na vlastní oči přesvědčila, že se nejedná o lež.

Zastavila se před postelí a podívala se na mě s výrazem, který jako by říkal: „Jak jsi mi tohle mohl udělat?“

Ovšem tenhle bolestný výraz jí vydržel jenom chvilku. Brzy ho nahradil vztek.

„Já tě zabiju,“ zaječela a vrhla se k posteli. Já jen zavřel oči a připravoval se na poslední vteřiny svého života, když jsem na ucítil pohyb Warrenova těla. Zavřené oči jsem znovu otevřel, abych zjistil, co se děje.

Warren mě kryl vlastním tělem a já se mohl z bezpečí úkrytu za jeho mohutnými rameny dívat, jak Marina přímo srší vzteky.

„Není to jeho chyba,“ pronesl Warren vážně.

„A čí tedy?“ vyštěkla na něj.

„Moje. To já k tomu Blaina donutil.“

„A to mám vám jako věřit, Westone?“

„Ano. Byla to chyba, uznávám, ale už jsem to neunesl. Zkoušel jsem to po dobrém, ale on neprojevoval sebemenší zájem. Jako bych byl vzduch. Proto jsem se nakonec uchýlil k násilí,“ vyprávěl jí Warren a ona chápavě přikyvovala, jako by s ním soucítila.

„Takhle to nebylo,“ namítl jsem proto, ještě stále schovaný za Warrenem. Ten se na mě vrhl pohled, který jasně říkal: „Mlč, když se ti snažím pomoct.“

Marinin vztek se vrátil jako mávnutím kouzelného proutku a Warren se znovu obrátil k ní, aby se pokusil její vztek nějak utišit. Já ale věděl, že to nikam nepovede, tak jsem mu položil ruku na rameno, abych si získal jeho pozornost. On se ke mně otočil a já mu věnoval slabý úsměv.

„Tohle je jen mezi mnou a Marinou,“ řekl jsem a naznačil jsem mu tím, že nás má nechat o samotě. On se na mě díval docela znepokojeně, jako by nevěřil, že z toho vyjdu živý.

„Bude to v pořádku. Hlavně už běž,“ ujistil jsem ho a on se celkem neochotně řídil mým přáním.

 

Tak jsme s Marinou osaměli. Zdálo se, že její vztek už trochu polevil.

Přemýšlel jsem, co jí mám říct. Nechtěl jsem říct, že toho lituju, protože to nebyla pravda. Bylo mi líto, že jsem jí ublížil, ale věděl jsem, že kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to znovu. I když je moje žena a mám ji rád…nikdy jsem s ní necítil to, co s Warrenem.

„Nic mi neřekneš? Nebudeš prosit o odpuštění ani se obhajovat?“

„Mělo by to smysl? Vážila by sis mě víc, kdybych se tu se slzami v očích plazil u tvých nohou?“ zeptal jsem se, když se mi navrátil můj obvyklý klid.

„O tohle tu přeci vůbec nejde! Tobě prostě a jednoduše nestojím ani za omluvu. Záleží ti na mě vůbec?“

„Záleží mi na tobě. Proč si myslíš, že to tak není?“

„Protože se chováš, jako by to tak bylo. Je jedno, co dělám, jestli křičím nebo rozbíjím talíře, tobě je to jedno. Prostě se zavřeš v pracovně a ignoruješ mě.“

„Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak bych v našem domě nezůstával. Není mi jedno, co děláš, ale netuším, jak by se měl chovat, když máš vztek. Připadá mi, že cokoli řeknu nebo udělám, tě jenom víc rozzlobí.“

„Tak radši neděláš nic.“

„Ano. Prostě nepřilévám olej do ohně.“

„Jak chvályhodné.“

„Nebuď jedovatá. Mrzí mě, že jsem ti ublížil, ale ani ty nejsi svatá, sama to moc dobře víš.“

„Takže si za to můžu sama?“

„Jsi si jistá, že chceš odpověď?“

„A zase jsme u toho…já jsem ta špatná, protože vyvádím, ale nikomu nevadí, že pro tebe prakticky neexistuju!“

„Myslím, že stačí. Je jasné, že chyby jsou na obou stranách. Teď záleží jen na tom, jestli se to pokusíme spravit.“

„Děláš, jako bychom měli jinou možnost.“

„Jak to myslíš?“

„To je přeci jasné. Když už jsme se jednou vzali, jsme spolu svázáni do konce života. Ovšem jenom jednoho z nás,“ pronesla s uchechtnutím.

„Ani nepřemýšlej o tom, že by ses mě zbavila. Moje rodina v čele s Wolfem mě pomstí.“

„O tom syčákovi ani nemluv.“

„Co ti provedl?“

„Mně? Spíš tobě…“

„K věci, Marino.“

„Každý, kdo má všech pět pohromadě vidí, že je do tebe Weston zakoukaný. Já to vím už od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila a předpokládám, že tvůj protivný mladší bratr to ví taky. Takže když ti vybral jako doprovod Westona, dozajista směřoval k tomu…“

„Nemyslíš si doufám, že počítal s tím, že já a Warren…“

„Přesně to si myslím!“

„Tak to už snad přeháníš, ne? Wolf by přeci…“

„Neříkám, že to myslel zle. Jenom ti prostě chtěl dopřát řádný odpočinek se vším šudy. Je to skvělý bratr, švagr už o dost horší.“

„Tomu nevěřím!“

„Věř si, čemu chceš, já ti to vymlouvat nebudu.“

Chvíli jsme oba jen mlčeli, hleděli na sebe a snažili se odhadnout, co tomu druhému povědět. Nevím, jak ona, ale já na žádné uspokojivé řešení nepřišel.

„Vím moc dobře, jak tohle celé napravit. Mám pro tebe nabídku.“

„Poslouchám.“

„Ne teď. Až později. Nejdřív si promluv s Beltarziem.“

„Jak o tom víš? Kdo ti řekl, že se sem chystá?“

„On sám. Kdo myslíš, že mě sem přivezl?“

„Děláš si ze mě legraci?!“

„Nikoli. Běž se dolů přesvědčit sám,“ pobídla mě. Možná bych to i udělal, kdyby do mého pokoje nevtrhl André.

Chvíli na mě a Marinu překvapeně hleděl, jako by nemohl uvěřit svým očím, ale nakonec nic neřekl, jenom nevěřícně potřásl hlavou.

„Beltarzio dorazil. Jelikož s ním budeme mluvit hlavně o tobě a tvých bratrech, chci, abys byl do deseti minut v mé pracovně.“

„Svoji fúrii si můžeš vzít s sebou,“ dodal ještě na odchodu. Marina si jenom uraženě odfrkla. Já se rychle převlékl, upravil se a s Marinou po svém boku jsem zamířil do Andrého pracovny.

 

Když jsem vstoupil, naskytl se zajímavý pohled.

André v rudém, ověšený masivním zlatým řetězem, seděl za svým stolem s opravdu nepěkně zamračeným výrazem, zatímco Quinn mu pevně svíral rameno a stál, jako vždy, po jeho boku. V modrém hedvábí mu to dnes obzvlášť slušelo a to i přesto, že měl ve tváři obavy.

Naproti těm dvěma seděl muž, kterého jsem identifikoval jako Beltarzia. Překvapilo mě, jak je drobný a hlavně mladý. Mocného čaroděje jsem si rozhodně nepředstavoval jako mladíka, který vypadá mladší než já. V obličeji měl chlapecké rysy, jako by mu ještě zbývalo pěkných pár let, než dospěje. Nevypadal zle, ale nebyl to žádný krasavec. Chybělo na něm něco, co by trochu zvýraznilo ty pravidelné rysy, světle hnědé vlasy a šedivé oči. Něco, co by to celé podtrhlo. Tak jsem to aspoň viděl, do chvíle, kdy se na mě usmál. Odhalil tím dokonalé bílé zuby a najednou jsem měl docela jiný názor. Jako bych na chvíli spatřil jiného člověka. Úsměv bylo přesně to, co udělalo z nevýrazného hocha přitažlivého chlapce.

Když jsem přestal přemýšlet nad jeho obličejem, všiml jsem si, že je oblečen dost jednoduše, do bílé košile a tmavých kalhot, jako by si jen vyšel na procházku. Nic nenasvědčovalo tomu, že se právě účastní důležitého jednání.

A stranou toho všeho stál Warren a s tváří staženou v trpkém úšklebku čelil mému zkoumavému pohledu. Marina se do mě zavěsila a vrhla na něj vítězoslavný pohled. Já jsem se jí vykroutil a odstoupil jsem od ní. Nechtěl jsem Warrena zbytečně zraňovat.

„Když už jsme tu všichni, myslím, že můžeme začít,“ pronesl André vážně.

„Já nejsem proti. Z dopisu, který jsem obdržel, jsem pochopil, že ode mě chcete něco důležitého. Tak o co se jedná, Velsigneti?“

„Jde nám o jediné…přáli bychom si, abyste zrušil kletbu, kterou jste na naši rodinu kdysi uvrhl.“

„Tušil jsem, že se to týká toho. Ale proč tak najednou. Nejsi snad spokojený, André?“

„Nejedná se o mě, ale o Loganovy syny a příští generace.“

„Takže máte pocit, že vaše rodina už pykala dost, za hříchy některého z vašich dávných předků?“

André to potvrdil kývnutím. Všichni jsme napjatě očekávali Beltarziovu reakci. Můj pohled sklouzl k Warrenovi, který na něj hleděl s prosbou v očích, a mě v tu chvíli došlo, že si nepřeju, aby Andrému vyhověl.

„Nemohu udělat to, co po mě žádáš, André.“

„Ale proč? Nechápu, čím si to Blaine, Wolf a Cayden zasloužili.“

„Nezasloužili, ale stalo se. Nemohu zrušit prokletí a to hned z několika důvodů.“

„A mohu je znát?“

„Ale jistě. Tak začnu třeba Thornwolfem. Nemohu zrušit jeho prokletí a to hlavně proto, že si to nepřeje. I kdybych se na hlavu stavěl, nic s tím neudělám. V případě Blaina je to to samé.“

Všechny pohledy se v tu chvíli upřely na mě. André se na mě díval s výrazem: „Že já se vůbec snažím.“ Quinn se na mě spokojeně usmíval, zatímco Marina vrhala na všechny nepřátelské pohledy, jako bychom se proti ní spikli.

A Warren? V životě jsem neviděl šťastnějšího člověka a to i přesto, že neměl valnou naději, že jeho city budou akceptovány a opětovány. Zasáhlo mě to víc, než jsem si byl ochoten přiznat.

„A Cayden?“

„To je v zájmu vás všech.“

„Prosím?!“

„Caydenův milenec bude v nadcházející válce vaším důležitým spojencem. Dokonce zachrání jednomu z Velsignetů život.“

Po jeho prohlášení nastalo hrobové ticho. Vidina války všechny na chvíli zmrazila. André se ovšem probral jako první.

„Jaká válka?“

„Nemohu nic prozradit. Už teď jsem řekl více než bych měl.“

Znovu se rozhostilo ticho.

„Ale jedno vám slíbit mohu. Vašim dětem dám tu možnost, aby z rodu kletbu sňali,“ obrátil se na mě a na Marinu.

„Našim dětem?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jistě. Vašim dvěma synům.“

„Budeme mít dva syny?“ zajímala se Marina.

„Ano. Dva syny a dceru. No, myslím, že jsem vás nechal nahlédnout do budoucnosti až příliš. Sbohem, Velsigneti,“ pronesl a prostě zmizel.

„To byla zase jednou úspěšná akce,“ rýpla si Marina.

André jí na to odpověděl podrážděným pohledem.

Marina se o něj ale víc nestarala a místo toho se obrátila ke mně.

„Jdeme,“ přikázala mi.

„Kam?“ zajímalo Quinna.

Marina se k němu obrátila a s úsměvem prohlásila: „Pracovat na dětech.“

 

Aniž by se starala o to, v jak velkém šoku zanechala všechny zúčastněné, mě odtáhla zpátky do našeho pokoje.

„Bylas hrubá.“

„To mi nijak zvlášť nevadí.“

„To by ale mělo.“

„Proč se zabývat takovými hloupostmi?“

„Čím jiným se chceš zabývat?“

„Nabídkou, která nám zachrání manželství.“

„Tak jen do toho. Stejně nemám na práci nic lepšího,“ řekl jsem jí na to a ona mi věnovala kyselý úšklebek.

„Hodně jsme o tom přemýšlela cestou sem a už vím, co chci. Nejdřív ti řeknu, co po tobě budu chtít a pak, co ti nabízím na oplátku, takže pozorně poslouchej, ano?“

„Ano.“

„Takže zaprvé, chci tvou pozornost. Žádám, abys se mnou trávil volný čas, jako správný zamilovaný manžel.“

„Dobře. Co dál?“

„Chci mít děti…takže na nich začneme intenzivně pracovat.“

„Ani to není nesplnitelné…ještě něco?“

„Nebudeš mi nevěrný.“

„Dobře, ale já si nadiktuji vlastní podmínky.“

„Jak si přeješ.“

„Nebudeš na mě ječet a budeš se chovat hezky k veškerému vybavení naší domácnosti.“

„Když je to nutné…“

„To tedy je. Dál, když ti něco řeknu, poslechneš mě. Nechci na veřejnosti poslouchat žádné tvé odmlouvání.“

„A doma odmlouvat můžu?“

„Pro mě za mě.“

„Myslím, že to úplně stačí. Já mám k té naší domluvě ještě bonus.“

„Jaký bonus?“

„Warrena Westona přece.“

„Neřekla jsi, že nechceš, abych ti byl nevěrný?“

„Jistě. Celých šest dní z týdne. Co si děláš nebo neděláš ten sedmý, na to mi nezáleží. Stačí, když těch šest dní budeš dokonalý manžel.“

„To myslíš vážně?“

„Nevypadám na to snad?“

„Ale proč? Nechtěla jsi mě za to před chvílí zabít?“

„Já…nevím, jak to vysvětlit. Jde o to, že tě mám opravdu ráda a chci, abys byl šťastný. A chci, abys mě miloval. Nebojím se kvůli tomu obětovat něco ze svých majetnických sklonů…přece jen, já budu mít většinu tvého času, takže to není nevýhodné.“

„Víš, že sis mohla přát, abych ti nebyl nevěrný nikdy. Máš na to svatosvaté právo.“

„To mám. Ale byl bys tak šťastnější? Uvědom si laskavě, že moje štěstí závisí na tvém, takže tento malý ústupek není zas až tak obrovský problém.“

„Takový přístup jsem od tebe opravdu nečekal.“

„Jsem ráda, že tě ještě po čtyřech letech manželství umím překvapit.“

„To tedy umíš.“

„Ale aby bylo jasno, tvá žena jsem já a nenechám se Warrenem zastínit. Na veřejnosti budu mít vždycky přednost já…rozumíš?“

„Velmi dobře.“

„Takže dohodnuto. A teď zmiz.“

„Co prosím?“

„Nechceš mu to snad říct?“

„Já…ano, chci…děkuju, Marino,“ řekl jsem ještě, než jsem vyrazil z místnosti.

 

Hledal jsem Warrena po celém sídle, ale nikde jsem ho nemohl najít. Nikdo netušil, kam mohl jít, i když to byla jenom chvilka, co opustil Andrého pracovnu. Nebyl nikde, tak jsem zvolil nejsnazší možnost, počkal jsem v jeho ložnici. Zatímco jsem se snažil přijít na to, jak mu to řeknu, přičemž jsem hleděl na obraz krajinky na stěně, ani jsem si nevšiml, že se otevřely dveře a Warren vešel dovnitř. Až, když jsem ucítil jeho pohled, tak jsem se probral.

„Co tu chceš?“ zeptal se podrážděně.

„Chtěl bych ti něco říct.“

„Aha. A ženu s sebou nemáš?“

„Ne. Ty se na mě zlobíš?“

„Na to jsi přišel sám?“

„Klidně buď uražený, ale chvíli mě poslouchej. Dohodl jsem se s Marinou a dostal jsem od ní docela dobrou nabídku. Rozhodně lepší, než jsem čekal. Můžeme spolu být jeden den v týdnu. Vím, že to není moc, ale víc ti nemůžu dát. Ale i tak, doufám, že o mě ještě stojíš,“ vysvětloval jsem a sledoval, jak nabručený výraz na Warrenově tváří mizí.

„Jestli o tebe stojím? Co je tohle za hloupou otázku?“

„Každý rozumný člověk by si ji položil, kdyby se mu dostalo stejného přijetí, jako mně.“

„Nebyl jsem zrovna příjemný…ale měl jsem vztek, po tom, co jsem viděl tvoji ženu, jak si nárokuje právo stát po tvém boku, to právo, které já nikdy mít nebudu.“

„Na tom přeci ale nezáleží, ne? Ne, dokud můžeme být spolu. I když jen jeden den z týdne. I kdyby to měl být jeden den z měsíce nebo z celého roku, stálo by to za to. Mě ano.“

„Já teď asi sním. Cože jsi to teď právě řekl?“

Tvář mi polil ruměnec. Věděl jsem, že jsem prozradil hodně o svých citech.

Když jsem neodpovídal, Warren nakrčil obočí a řekl: „Pojď blíž.“

Udělal jsem tedy jeden krok vpřed.

„Ještě blíž.“

Další krok, tentokrát o něco kratší.

„Pojď až sem,“ přikázal mi a já ho poslechl.

On před sebe natáhl ruku a lehce se dotkl mé tváře, jako by se bál, že rozplynu.

„Opravdu jsi skutečný? Nemůžu tomu uvěřit.“

„Chceš snad důkaz?“ zeptal jsem, načež Warren rázně souhlasil. Nakonec je nutné podotknout, že se ono dokazovaní mé existence, protáhlo až do ranních hodin.