„Tak rychle,“ popoháněl jsem Logana, který se zasekl u dveří.

„Počkej, zachytil jsem si rukáv,“ zašeptal a pokoušel se ho vytáhnout. Museli jsme se o kousek vrátit, abychom ho vyhákli. Nutno podotknout, že když nesete svého těžkého nejstaršího bratra je každý krok navíc utrpení.

Je sice hezký, že tolik cvičí, ale když je mimo, někam ho dostat je vážně umění. Nakonec jsme ho přece jen dotáhli až k lodi. Radši si nechci představovat, jak podezřele vypadali dva chlápci nesoucí nehybné tělo a jejich předvoj v podobě v kápi zahaleného Quinna.

Ale nikdo nás nezastavil. Na téhle malé zemičce je úžasné, že se nikdo radši do ničeho neplete. Každý si pěkne jede to svoje. Tak to mám rád.

U lodi na nás čekal Chris. Já ho znal jen od vidění, ale byl to Loganův dobrý přítel. Vzal od nás Andrého, jako by snad nic nevážil a odnesl ho po můstku na palubu lodi. Quinn se k nám otočil a z tváře si odhrnul kapucu, která do té chvíle skrývala jeho tvář.

Smutně se na nás podíval ledově modrýma očima. Myslím, že se dá pochopit, jak mohl André ztratit srdce.

Quinn nás oba objal a řekl: „Mějte se tu hezky.“

Pak utekl na loď. Bylo to tak lepší. Loučení je těžké a my jsme věděli, že už se asi nikdy nesetkáme. Quinn a André nebudou mít proč se vracet. Možná jsem jim trochu záviděl. Milovali se. Kdo nesní o něčem podobném?

Netrvalo dlouho a Chris se vrátil. Postavil se za Logana a rukama ho objal. Neměl jsem páru, jaké povahy byl jejich vztah. Ani jsem to vědět nechtěl. Už jsem si zvykl na to, že do většiny Loganových záležitostí mi nic není.

Vždycky mě držel dál, ať už dělal cokoliv. Smál se mým zvědavým otázkám a říkal, že mě tím nechce zatěžovat. Před něčím mě chránil. Že já jsem z nás dvou ten starší, jsem mu vysvětloval marně.

Bylo to tím, že dospěl dřív než já. Živě si pamatuju ten den, kdy jsem ho viděl a věděl jsem, že je něco jinak a že Logan už není dítě. Něco se stalo a i když jsem ho žádal, aby se mi svěřil, nic jsem z něj nedostal.

„Už jsem zapomněl,“ řekl a odvrátil zrak. Nebyl jsem hlupák a v jeho očích jsem tu bolest viděl. Ale Logan o tom nechtěl mluvit a já ho nenutil znovu vzpomínat, ať už se mu stalo cokoliv.

 

To bylo pár měsícu před mým vyloučením.

To byla nepříjemná událost. Na škole jsem se cítil fajn. Většinu času jsem trávil se skupinou mě blízkých přátel, mezi které patřil i Etien. Etien Tremaine. On může za to vyloučení.

Doteď jsem mu neodpustil. I když nevím, co jsem mu vlastně neodpustil. Bylo to vyloučení nebo fakt, že se neobtěžoval mi napsat a nějak mi své chování vyvětlit? Sám nevím. Co se týče Etiena, jsou mé pocity dost zmatené.

Ten den mě doprovázel až k mému pokoji jako každý večer. Byl o rok starší a vždycky tvrdil, že kdyby mě nechal jít samotného, něco by se mi stalo a on by si to nikdy neodpustil. Ten večer jsem ho pozval dál.

Už tehdy jsem věděl, že až příliš často potají pozoruju jeho vypracovanou postavu. Ano, bez mučení se přiznávám, že jsem do něj byl zamilovaný. Fascinovaly mě jeho dlouhé čokoládové vlasy, které nosil svázané černou stuhou.

Ten večer jsem doufal, že se něco stane. Díval se na mě a v jeho šedivých očích byla touha. Přesto nic neudělal. Seděl a díval se na mě. A já napjatě čekal.

Až když na chodbě uslyšel hluk, přitáhl si mě blíž a políbil mě. Nevím, obětí jakého spiknutí jsem se stal. Nebyla náhoda, že o vteřinu později do mého pokoje vstoupil učitel matematiky.

Druhý den už jsem si balil věci na cestu domů. Etiena už jsem neviděl.

Když Logan zjistil, že mě vyloučili, dost se naštval o odešel. Do hodiny byl zpátky a slavnostně mi oznámil, že se vracíme spolu. Jako obvykle jsem se nedozvěděl, co vlastně udělal.

 

Vrátili jsme se domů a ta osoba, kterou jsem byl nucen nazývat matkou pro nás neměla víc než pohrdání. Nikdy jsem ji nepochopil. Nemůžete si přeci pořídit čtyři děti a dvě z nich nenávidět. To není normální.

Ale konec konců, už je mrtvá. Už se nikdy nedozvím, proč byla taková, jaká byla.

Vzhledem k tomu, že naše vztahy byly pod bodem mrazu, nemám paru, co mě tu noc donutilo navštívit její pokoj.

Vstoupil jsem do místnosti a to, co jsem spatřil mě překvapilo. Bílé zdi ostře kontrastovaly s černou postelí, šatní skříní a toaletním stolkem. Žádný jiný nábytek se v pokoji nenacházel. Přešel jsem ke skříni po jemném černém koberci a pečlivě jsme se rozhlížel kolem sebe. Hledal jsem něco, co mi by mi podalo nějakou informaci o obyvatelce tohohle pokoje.

Nakoukl jsem do šatní skříně, kde jsem objevil jenom horu šatů. Další na řadu přišel toaletní stolek. Ten malý šuplík v něm byl zamčený a klíč nikde, tak jsem se do něj vloupal násilím. Nikdo už ho stejně potřebovat nebude. Kdo by se chtěl nastěhovat do tak ponuré místnosti?

Mé počínání se vyplatilo. V šuplíku se skrýval poklad. Tlustá knížečka nadepsaná: Isabel.

Opatrně jsem tu malou věc otevřel, jako bych snad očekával, že na mě vyskočí něco odporného. Překvapivě se tak nestalo.

Byl to její deník. Tohle byla moje šance jí porozumět. Přál jsem si vědět, proč jednala tak, jak jednala.

 

Dnes jsem oslavila své patnácté narozeniny. Tatínek mi věnoval tehle deník, abych si mohla zapsat všechno důležité, co mě v životě potká...

 

Tak začínal první zápis. Musel jsem přeskočit několik let. V textu se často opakovala jména lidí, které jsem neznal. Naštěstí si psala jen krátké útržky a ne každý den. Kdyby tomu bylo jinak, nemohlo by se to do tak malé knihy vejít.

 

Tak jsem konečně dorazila do mého budoucího království. Malbenita se tu jmenuje. Už se těším až se tu porozhlédnu.

 

Mé nové bydliště je nádherné. Vše je zařízeno luxusně, ale s vkusem. Jedinou chybičku bych tu přece jen našla. Zatím jsem tu nepotkala svého snoubence. Prý je to ale krasavec.

 

Příprava na svatbu je v plném proudu. Všichni, kromě mého budoucího manžela, mě obskakují a dělají, co mi na očích vidí.

 

Konečně jsem ho zahlédla. O nečem mluvil se zahradníkem. Je opravdu nádherný. Ta jeho obrovitá postava...ach. Rozechvívá mě jen pomyšlení na to, že zanedlouho mě bude držet v náručí.

 

Tak a jsem vdaná. Královna Isabel. Zní to krásně. Čekám ve svém pokoji, až přijde můj manžel. Pevně věřím, že spolu budeme šťastní.

 

On je Preferuje muže. Viděla jsem ho. O naší svatební noci se miloval se zahradníkem. Na trávě v zahradě a vůbec mu nevadilo, že ho někdo uvidí.

 

Trvalo mu týden, než se odhodlal vstoupit do mé ložnice. Ani na mě při TOM nepromluvil. Bylo to krátké a bolelo to. Bude to tak pokaždé?

 

Ne, pokaždé to nebolí. Ale rozhodně to taky není nic příjemného. Co bych měla dělat, aby to bylo jako to milování v zahradě?

 

Viděla jsem toho zahradníka. Jmenuje se Tristan. Má krásné oči. Přímo září štěstím. Já mu tak šíleně zavidím. Měla jsem to být já, já jsem měla být šťastná a milovaná.

 

Dnes jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Očividně se mu ulevilo.

 

Pak pokračuje popisem průběhu těhotenství. To jsem přeskočil.

 

Dnes se narodil André. Můj malý princ. Nemohu uvěřit, že z něčeho tak obyčejného může vzniknout takhle nádherný chlapeček.

 

Doufala jsem, že mi dá pokoj. Má přeci syna, ne? Ale on znovu přišel. Něco pil. Asi se potřeboval posilnit. Bránila jsem se, ale nepomohlo mi to. Může manžel znásilnit svou vlastní ženu?

 

Netrpělivě jsem přeskočil až ke svému narození.

 

Můj druhý synáček. Jmenuje se Douglass. Tak se jmenoval můj dědeček.

 

Má dny plynou klidně jako voda. Trávím spoustu času se svými chlapci. Jsou tak krásní. Miluji je.

 

Bodlo mě u srdce. Když mě milovala, tak proč mě poslala pryč? Hledal jsem odpovědi na své otázky a taky jsem je našel.

 

Udělala jsem chybu. Pokusila jsem se zničit ten nemorální vztah. Chtěla jsem své místo na slunci po králově boku. Po těch letech jsem stále chtěla, aby mě dokázal milovat. Ale nepovedlo se. Nejenže mě potrestal a odebral mi syny, ještě jsem otěhotněla s jeho milencem. Co jsem komu udělala?

 

Quinn. Pojmenovala jsem ho Quinn. Je to syn milence mého manžela. Ale jinak jsme úplně normální rodina.

 

Léta v jejím deníku vypisovala svou nenávist. Pořád jsem chtěl vědět, kdy mě začala nesnášet. A tak jsem hledal dál.

 

Nebudu se dívat na to, jak kazí mé syny. Nedovolím, aby byli jako on. Roger mi pomůže. Je jako každý muž. Chtěl moje tělo a taky ho dostal. Je jako ostatní. Sobecký mužský, který myslí jen na své potěšení.

 

Můj milovaný manžílek trpí. Nemůže se hnout. Ale já mu nehodlám pomoci. Ne teď.

 

Konečně jsem se dostala ke svým synům, ale mám výčitky svědomí. Nedokážu se na Dougiho a Logana podívat. Jsou jako malé kopie Gilberta. Jsem špatná matka, ale nemůžu je snést. Musí pryč. Někam daleko.

 

Tak a je to tu. Nijak se mi však tím vědomím neulevilo. Přeskočil jsem k našemu návratu ze školy.

 

Vrátili se. Vyhodili je ze školy. Tolik me hryže svědomí. Měla jsem to nějak překonat.

 

Nechala jsem si zařídit pokoj v černé barvě. Chci, aby to tu odpovídalo ponuré náladě, kterou mám poslední dobou pořád.

 

Spoustu dalších stránek zabírají státní záležitosti a starosti o Andrého. Jen jsem je prolétl pohledem a najednou jsem zjistil, že se blížím ke konci.

 

Cítím v kostech, že se blíží něco zlého. Poslední dobou se často modlím. Modlím se za své děti. Ať se dočkají šťastnějšího života než já.

 

Moji synové si zasloužili lepší matku, než jsem já. Doufám, že mi jednoho dne odpustí.

 

Je mrtvá a nemůže to tedy slyšet. Přesto jsem si přál to říct nahlas. Možná, abych dokázal sám sobě, že jsem už za tím.

„Odpouštím ti.“

Odpovědí mi bylo jenom ticho.

Poslední zápis byl starý jen pár dní.

 

Našla jsem Andrému ženu. Gemskou princeznu Katherine. Je to prý klidná a půvabná dívka. Doufám, že mu pomůže překonat záchvaty vzteku.

 

Vzal jsem tu malou věc a odnesl jsem ji do svého pokoje. Uložil jsem ji mezi knihy mé osobní knihovny někam hodně dozadu, aby ji jen tak někdo nenašel.

 

Uplynul týden v mém novém postavení. Párkrát v životě jsem uvažoval nad tím, jaké by to asi bylo být králem, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych dostal tu možnost a ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil.

Však ono taky není po čem toužit. Pořád se musí něco řešit a člověk nemá ani chvíli pokoj.

Ráno připlula do přístavu loď. Byl kolem toho docela poprask, protože to byla gemská královská galéra. Majestátně nám zabírala v přístavu až moc místa. Neočekával jsem od toho nic dobrého.

Odpoledne mi byl ohlášen příchod vyslance gemského království. Co asi tak může chtít? Tohle je dost oficiální návštěva.

Asi to bude kvůli sňatku. V matčině deníku bylo něco o tom, že chtěla Andrého oženit za princeznu z Gemy. André se ale ženit nebude. Na to bych mohl přísahat.

Byl jsem připraven převzít jeho závazek. Připravil jsem si pár frází, které osvětlí vyslanci momentální situaci. Sám jsem nevěděl, jestli už je všeobecně známá věc, že náš král utekl, když ho chtěli popravit.

Všechna slova mi však došla, když do místnosti vstoupil Etien a obřadně se mi uklonil.

To si ze mě děláte legraci. Ke všem čertů, proč zrovna já mám takovou smůlu.

Změnil se. Měl delší vlasy a už to nebyl kluk. Bohužel mu to spíše přidalo na přitažlivosti než ubralo.

„Vaše Výsosti,“ řekl a poklekl na jedno koleno. Tss, tohle si mohl odpustit. Při našem posledním setkání mi před učitelem strkal jazyk do krku a teď se choval, jako by mě neznal.

„Vstaň. Známe se dost dlouho na to, abychom mohli vynechat zbytečné formality.“

„Jak si přeješ,“ řekl. Když vstal, věnoval mi jeden z těch svých pověstných úsměvů. Měl jsem chuť ho uhodit. Nebo hůř, políbit ho.

Je to...děsně sexy chlap. Ne to jsem nechtěl. Je to bídák. Z mě neznámého důvodu mě chtěl nechat vyhodit ze školy. Ale já se ho na to nezeptám. V žádném případě nehodlám přiznat, že se mě to ještě nějak dotýká.

„Co tě sem přivadí?“

„Gemský král Vladimír je potěšen tvou žádostí o ruku princezny Katherine. Srdečně tě tímto zve na návštěvu Gemy a doufá, že budeš souhlasit, aby obřad proběhl tam. Je již starý a rád by svatbu viděl. Cesta sem je pro něj však příliš náročná. Dává ti proto k dispozici svou galéru, abys neměl s cestou zbytečné náklady.“

Jak jsem si myslel, jde o něvestu. Asi jsem ji teď zdědil já. Nabídka přišla od malbenitského krále, takže vlastně žádná změna.

„Nechť se stane, jak si král Vladimír přeje. Nemám žádný problém učinit, o co mě žádá. Kdy vyplujeme?“

„Co nejdříve. Nejlépe již zítra. Stihneš se připravit na cestu?“

„Samozřejmě.“

„Pak se zde tedy sejdeme zítra. A už se na mě nezlob kvůli tomu, co se stalo kdysi. Byl to jenom polibek,“ pronesl a odkráčel si.

Co si to dovoluje? Taková drzost. Já se přece... No tak jo, zlobím se, ale choval jsem se k němu dobře. Co by jako ještě chtěl?

 

Zaúkoloval jsem všechny královské švadleny, aby dohlédly na přípravu mého oblečení. Vše muselo být dokonalé, hlavně roucho, které jsem měl na korunovaci. Bylo ze všech nejnákladnější a proto jsem se rozhodl oženit se v něm.

Nebudu si kvůli svatbě pořizovat speciální oblečení. Nejsem žádná parádnice, abych potřeboval věci, které si na sebe vezmu jenom jednou.

Večer jsem si nalistoval v knize stránku o ní. Z portrétu na mě hleděla půvabná slečna, kolem pětadvaceti, s bledým obličejem srdcového tvaru, který rámovaly blonďaté prstýnky vlasů. Křehká kráska se zdála být vzhledově perfektní.

Její vlastnosti mě už tolik neuchvátily. Klidná. To zní, jako bych kupoval klisnu. Dále pak vzdělaná a sečtělá. Laskavá. Miluje květiny. Pořád nic moc. Nevím, jestli si budeme rozumět. Doufám v to. Chci mít dobré manželství. Můj otec ho neměl a zaplatil za to poměrně vysokou cenu.

 

Ráno bylo vše sbaleno a Etien už na mě čekal. Na tváři mu stále pohrával ten úsměv. Ale já si zakázal dívat se na něj víc, než bude nutné. Nenechám se rozptylovat. Jedu se oženit proboha živého. Žádný muž už nemá v mém životě místo.

Plavba do Gemy obvykle trvá kolem deseti dnů. Vzhledem k tomu, že královská galéra nezastavuje nikde jinde a je schopná dosáhnout větší rychlosti než plně naložené kupecké lodě, je možné, že tam do týdne budeme.

Celý den jsem se výhybal Etienovi, i když mi to značně stísněný prostor velmi ztěžoval. Nebylo kam utéct.

 

Večer jsme spolu zasedli ke stolu. Na lodi nebyl nikdo jiný, kdo by měl postavení na to, aby se k nám mohl připojit.

Dnes více než obvykle jsem cítil nutkání ho políbit. Možná proto jsem nemohl odtrhnout zrak od jeho plných rtů. Tohle bude dlouhý večer.

Abych si to nějak zkrátil, rozhodl jsem se zjistit něco o ní od živého zdroje. Knihám člověk nemůže stoprocentně veřit.

„Znáš princeznu Katherine?“

„Ano.“

„A řekneš mi o ní něco?“

„Je krásná.“

„To vím. Viděl jsem portrét. Jaká je?“

„Velmi milá. Proč tě to zajímá?“

„Třeba protože si ji budu brát?“

„To nic neznamená. Znám nejméně dva tucty šlechticů, kteří mají manželku jako doplněk domácnosti.“

„Já chci mít dobré manželství.“

„Ty nikdy nebudeš mít dobré manželství.“

„Proč jako?“

Etien se zvedl a příblížil se na nebezpečně krátkou vzdálenost.

„Protože po mě toužíš,“ řekl mi sebejistě.

Vím, že jsem měl znechuceně říct něco jako: „To ani náhodou.“ Jenže já to říct nechtěl. Etien byl moc blízko.

„Tímhle výrazem si o to přímo říkáš,“ řekl mi když se ke mně skláněl. Měl jsem se odtáhnout. Ale já to neudělal. Jeden polibek mě nezabije.

Neměl jsem zapomenout, jak je jeho polibek opojný. Ztratil jsem rozum a v žádném případě jsem si nepřál znovu ho najít.

Když mi rukama vklouzl pod oblečení a opustil má ústa, aby mohl líbat můj krk, vydechl jsem: „Tohle bys neměl.“

„Když řekneš ne, přestanu,“ zašeptal mi do ucha.

Měl bych to říct. Hmm. Ještě jeden polibek.

„Polib mě,“ přikázal jsem mu. Etienovi zajiskřilo v očích, než mi znovu detailně prozkoumal ústa svým jazykem.

Když náš polibek ukončil, chystal se přesunout níž.

Teď nebo nikdy.

„Ne,“ zašeptal jsem.

V další vteřině jsem zůstal v pokoji sám. Sesul jsem se na zem a snažil se uklidnit zběsilý tlukot svého srdce.

Tohle bude problém. Velikánský problém.