Nikko Michihara

 

Domů jsem se dostal docela pozdě a jediný, na co jsem dokázal myslet, byla sprcha a postel. Jako by ze mě někdo vysál všechnu energii. Nebylo mi ale dopřáno v klidu uskutečnit svůj plán. Přede dveřma mýho bytu stál nějakej chlapík a čekal. Předpokládal jsem, že na mě.

Zpoza rohu jsem si ho pozorně prohlížel, ale vůbec jsem netušil, proč na mě čeká. Byl jsem si jistej, že ho vidím poprvý, hlavně kvůli opravdu neobvyklýmu tetování na jeho holý hlavě. Vypadalo to jako by někdo udělal do jeho hlavy otvor a tím odhalil soustavu koles, kterou skrývala. Bylo to opravdu dobře udělaný a vypadalo to až neskutečně opravdově.

Když jsem odtrhl oči od toho tetování, líp jsem si ho prohlídl. Vypadal, jako by trávil celej svůj den v posilce. Mohutný pletence svalů, to byly jeho ruce i nohy. Doufal jsem, že mi nepřišel rozbít hubu.

Tak jako tak, mi nezbývalo, než vystoupit ze stínu a zamířit si to k němu. Když mě zaregistroval, ani to s ním nehnulo. Nevypadal jako někdo, kdo mě přišel zabít.

„Mám nějaké informace, které by vás mohli zajímat,“ řekl klidně.

„To by mohl říct každej. Kdo vůbec jste?“

„Záleží na tom?“

„Nemám ve zvyku důvěřovat cizincům.“

„Řekl bych, že to nebude tak úplně pravda.“

„Co tím myslíte?“

„Nic zlého. Jenom, aspoň podle mě, máte ve zvyku důvěřovat cizincům, ovšem pouze těm blonďatým. Nebo se snad pletu?“

„Narážíte na Kenza? O něm chcete mluvit?“

„To není tak, že bych přímo chtěl. Ovšem na druhou stranu myslím, že si zasloužíte vědět, do čeho se vlastně zaplétáte.“

„Co víte? A kdo vůbec jste?“

„Nezáleží na tom, kdo jsem. Jde o to, co vám teď řeknu. On vás chce zabít. O nic jiného mu nejde. Nemyslete si, že na to nemá. Nebudete první.“

„To mě zajímá. Někdo přede mnou už špatně skončil?“

„Tady to všechno je,“ odpověděl a do ruky mi vložil obálku. Aniž by čekal na moji reakci, několika rychlými kroky opustil chodbu. Slyšel jsem dusot jeho kroků, když scházel schody a pak jen ticho.

 

Doma jsem tu obálku položil na stůl a chvíli jsem se na ni vrhal naštvaný pohledy, jako by ona snad mohla za to, co mi ten týpek tak nešetrně připomněl. A ani se nepředstavil nezdvořák jeden. Ví toho příliš mnoho. Kdo to vůbec je?

Dal jsem si sprchu, pořádně jsem se najedl a vrátil jsem se do obýváku, odkud ten nepříjemnej předmět nezmizel. Přemýšlel jsem, jestli to vůbec otevřít, ale moje zvědavost nakonec zvítězila.

Uvnitř bylo několik spisů s přidruženými fotkami. Všichni ti muži byli mrtví. A všichni do jednoho postřeleni do hlavy. Četl jsem jejich složky a dozvěděl jsem se, že se jedná především o členy gangu. Jedinou výjimkou byl mladej policajt a ten mě děsil ze všech nejvíc. Vypadal, jako by jenom usnul. Ležel klidně na posteli s prostřelenou hlavou. Pravděpodobně nic nečekal.

 

Najednou ale někdo zazvonil. Rychle jsem schoval ty fotky a strčil jsem je do prvního šuplíku, kterej jsem měl po ruce. Pak jsem se šel podívat ke dveřím.

Nahlédl jsem kukátkem na chodbu, kde stál Kenzo. V tu chvíli jsem bojoval sám se sebou, jestli ho pustit dovnitř nebo ne. Ta část, kterou bych pojmenoval zdravej rozum, mi říkala, že ne. A ten zbytek ji postupně zatlačil někam do pozadí.

Vpustil jsem ho tedy dovnitř.

„Ahoj.“ Přivítali jsme se polibkem a já ho odvedl do obýváku.

„Dáš si něco k pití? Čaj, kafe nebo tak něco?“

„Jenom vodu, prosím.“

Nechal jsem ho tedy v obýváku a sám jsem se přesunul do kuchyně. Když jsem se s vodou vrátil k němu, hned mi bylo jasný, že je něco špatně. Kenzo stál celej ztuhlej a zíral na na nějakou fotku. Asi na dvě vteřiny jsem doufal, že to není to, co myslím, ale moje naděje se brzo rozplynuly, když mi Kenzo ukázal fotku a chladně se zeptal: „Co to má znamenat?“

Z fotky na mě hleděl tam mladej policajt. V tu chvíli jsem si opravdu toužebně přál, aby mě ten chlápek nenašel a vůbec mi ty fotky nedával.

„Vím já? Dostal jsem to s varováním, že mě brzo zabiješ. Ty ho snad znáš?“

„Znal jsem ho. Ale už zemřel. Na té fotce je to vidět. No nic, asi půjdu domů,“ řekl a zamířil ke dveřím.

„Počkej, já jsem ti nechtěl ublížit.“

Kenzo se na mě otočil se smutným úsměvem.

„Nemůžeš za to, co já jsem způsobil,“ pronesl a chystal se odejít. Jenže já v tu chvíli nechtěl, aby odešel. Nemohl jsem ho nechat jít.

„Stůj. Opovaž se zmizet.“

Kenzo se zarazil a pomalu se otočil ke mně. Ve tváři měl překvapení.

„Proč?“

„Protože jsem to řekl. Pojď sem,“ přikázal jsem rozhodně. Kenzo už otvíral pusu, aby něco namítl, ale něco v mým pohledu ho zarazilo. Mlčky splnil můj příkaz a zastavil se jen několik centimetrů přede mnou. V tu chvíli jsem ho objal.

„Takhle tě nenechám odejít.“

„Já to nechápu. Proč to děláš? Víš přece, o co mi jde.“

„Vím. Ale nesedí mi to k tomu Kenzovi, kterýho jsem poznal. Ne, nic neříkej. Nevyvracej mi to“

„Jak si přeješ,“ zašeptal tiše a opřel se hlavou o moje rameno. Cítil jsem, jak se postupně jeho ztuhlé tělo uvolňuje a napětí mizí.

„Zůstaň tu dnes v noci. Prosím.“

„Rád.“

Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli v objetí, jenom mlčky vnímajíc jeden druhého. Přál jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil.

Když jsme se pustili, Kenzo si šel odskočit a já něj chtěl počkat v ložnici. Jenže ve chvíli, kdy se moje hlava dotkla polštáře, jsem zavřel oči a okamžitě usnul.

 

Kenzo Kagami

 

Nestrávil jsem v koupelně ani pět minut, ale když jsem přišel do ložnice, Nikko už tvrdě spal. Přikryl jsem ho a po špičkách jsem se vykradl z pokoje, abych ho neprobudil. Chystal jsem prohledat jeho věci a nebyl jsem z toho zrovna nadšený.

Systematicky jsem procházel pokoje, otevíral šuplíky, přehrabával věci a pak je zase uklízel na jejich správné místo. Neobjevil jsem nic zajímavého, kromě jedné obálky. V té byly policejní spisy všech těch mužů, jejichž smrt jsem způsobil.

Nikdy jsem nezmáčkl spoušť. Není to omluva, ale pomáhá mi to se alespoň trochu srovnat s tím, co bylo. Technicky vzato bych jsem jenom prozradil pár informací, ale reálně je to jako bych tu spoušť skutečně zmáčkl. Nijak zvlášť jsem toho nikdy nelitoval, kromě jediného případu. A teď jako bych stál před podobným rozhodnutím.

Ne. To se nestane. Nikko tu nic podezřelého nemá. Vůbec nic neobvyklého, prostě normální byt. Nemůžu tu nic najít. Nechci tu nic najít.

A tak jsem zanechal prohlížení a vrátil jsem se zpátky do ložnice. Lehl jsem si do postele a přitulil jsem se k němu.

 

Ráno jsme společně v tichu posnídali, ale nebylo to takové to těžké ticho. Chystal jsem se brzo odejít, ale ještě před tím, jsem chtěl zjistit pár informací.

„Od koho ty složky máš?“ zeptal jsem náhle, což ho trochu vyvedlo z míry. Rychle se ale vzpamatoval.

„Nikdy předtím jsem ho neviděl a on se odmítal představit. Ale myslím, že nebude těžký ho identifikovat.“

„Má na hlavě opravdu hodně výrazný tetování,“ řekl a pak mi podrobně popsal, jak vypadal. Mě to taky vůbec nic neřeklo. Ale chtěl jsem vědět, kdo to je, protože šel proti mně. Ta představa se mi ani trochu nezamlouvala.

 

Cestou od Nikka jsem si doma vyzvedl kabelu a pak jsem si to zamířil rovnou do školy. Bylo to tam docela fajn, dokud jsem nepotkal Kasumi. Nevadila mi ona, ale to co mi řekla, se mi moc nelíbilo.

„Táta už začíná být netrpělivej. Chce s tebou mluvit.“

„Nechce se mnou mluvit. Znáš ho přeci.“

„Až moc dobře. Už mě upozornil, abych se přes víkend neukazovala doma. Pozval si tebe?“

„Ne, pozvání jsem neobdržel. Zas na druhou stranu, včera jsem doma prakticky nebyl, takže nevím...“

„Tak to je jasný. Uvědomuješ si, jak je blbý, když můj nejlepší kámoš klatí mýho vlastního tátu?“

„Ujišťuji tě, že z toho nemám ani sebemenší potěšení.“

„No právě, to je na tom asi nejhorší. Asi bych skousla, kdybys do něj byl šíleně zamilovanej, ale štve mě, že je to jen kvůli tomu, že pro něj děláš.“

„Já myslel, že už jsi s tím smířená.“

„Já si to taky myslela, jenže nedávno jsem nad tím přemejšlela a přišlo mi docela smutný, že oba moji nejlepší kamarádi příležitostně spí s mým tátou. Pak si stěžuje, že nejsem jako ostatní,“ pronesla s protočením očí.

„Ty mi něco povídej. Já jsem tu ten, který se toho účastní, takže nenormálnější jsem tady jednoznačně já.“

„Zas se tolik nevytahuj, jo?“

„Ty mi zkazíš každou legraci.“

„Já? Taková přející osoba? Nepleteš si mě s někým?“

„Ty a přející? Dovolo, abych se zasmál.“

„No ti teda fakt nedovolím. Na druhou stranu chápu tvůj postoj. V porovnání s Yasuem, jsem docela nepřejícná.“

„To je fakt. Když už jsme u něj, prý na něj Benjiro křičel. Je to už v pohodě nebo se to bude muset ještě nějak dodatečně žehlit?“

„Táta už skoro zapomněl, protože ten prasák Minoru je spokojenej. Ten chlap se mi fakt příčí. Ale mnohem větší starosti mi dělá jeho synátor. Ta potetovaná hora svalů se kolem Yasua nebezpečně vochomejtá.“

„Potetovaná hora svalů? To zní opravdu zlověstně.“

„Taky je. Měl bys ho vidět, ty kolesa, který má na hlavě jsou vážně děsný.“

„Počkej, kolesa?“

„No, kolesa vytetovaný tak, aby to vypadalo, že jsou uvnitř lebky.“

„Jako vážně?“ zeptal jsem se a už v tu chvíli jsem věděl, že je ten chlapík. Kolik jiných může tedy v okolí asi být?

„Jo. Co se o něj tak zajímáš? Nechceš ho snad kocouru modroočkovi přebrat, ne?“

„Ani mě nehne. Ale zajímá mě, o co mu jde. Co s Yasuem mají?“

„On ti o tom neříkal?“

„Říkal, ale třeba toho víš víc. Tak mluv!“

„No jo, hlavně klid. Já vím jen to, že v tom bylo vydírání a sex. Yasuo tvrdí, že se nesnášejí, ale kdyby to tak bylo, přece by ten týpek pořád nečmuchal kolem, ne?“

„Na tom něco bude.“ Pak už zazvonilo na poslední hodinu a tím náš rozhovor skončil. Poskytl mi ovšem dost cenných informací, které mě popohnaly domů.

 

Yasuo zrovna sledoval nějaký seriál v televizi.

„Máme problém.“

„Jo, já vím. Ta holka je úplně blbá. Kdyby mu řekla, že ho miluje jedenáct epizod dozadu, mohla nám ušetřit spoustu trápení,“ odpověděl mi, zcela zabrán do seriálu.

„Já nemyslím tohle.“

„Jakej problém tedy máme?“

Stručně jsem mu tedy vysvětlil, co se vlastně stalo, což ho nadzvedlo ze gauče. Potom se zuřivým výrazem vyrazil z bytu a mumlal něco jako: „Já toho idota zabiju.“

 

Tetsuya Akatskuko

 

V práci jsem skončil poměrně pozdě. Ještě jsem se stavil doma, abych se převlékl a trochu upravil. Chtěl jsem vypadat aspoň trochu k světu. Chtěl jsem zase rychle letět, ale doma na mě čekal Kaito. Seděl ve svém oblíbeném křesle poblíž v nejtmavším koutě místnosti a znuděně se opíral o ruku.

„Už tady na tebe čekám pomalu hodinu. Kde se flákáš?“

„Byl jsem v práci. To tak občas normální lidé dělají, víš?“

„A je to tu zas. Já mám slušnou práci, bla bla, nežiju jenom z tátových peněz, bla bla, měl by sis taky nějakou najít a tak dále. Nemůžeme tuhle část přeskočit?“

„Klidně. Přeskočíme třeba k tomu, jak jsi mi zničil auto. To je dobré téma, ne?“

„S tebou je tedy dneska legrace. Já ti auto nerozbil.“

„Počkej, já zapomněl, ona si ho asi půjčila mamka a jezdila s ním jako šílenec. To je přesně její styl, na tohle balí lehký holky. Že já idiot si to neuvědomil dřív,“ odsekl jsem ironicky a vyvolal tím na jeho tváři pobavený úsměv.

„Takhle zníš úplně jako Nikko. Od něj bych takový rejpnutí čekal spíš.“

„Věř mi, kdybys tohle udělal Nikkovi, neodejdeš se zdravou kůží.“

„No jo, tak promiň. Můžeme se tedy zaměřit na to, o čem jsem chtěl mluvit já?“

„Nějak si nevzpomínám. Co jsi chtěl?“

„To je mi nadšení. Já tady překonávám tisíceré překážky, jen abych ti podal důležité informace a ty se tváříš, jako bych tě obtěžoval,“ pronesl se dramaticky.

„No tak už mluv, proboha.“

„Že seš to ty, tak ti to teda řeknu. Máti o tobě roznáší bohapusté lži. Víš už o tom, že si myslí, že jsi gay? A prej spíš s nějakým zrzkem z pracující třídy. To je úlet, co říkáš?“

Mě došla slova a chvíli jsem na něj jen zíral, ale on si toho nějak nevšiml a pořád mluvil dál: „A ještě říkala, že za to může Nikko. Jako by homosexualita byla přenosná nemoc. Musel jsem se smát. Ale ty se vůbec nesměješ. Co ti je?“

„Ale nic. Jenom jsem trochu nervózní, protože už jsem měl být někde jinde. Potřebuješ ještě něco?“

„Ne, jenom jsem si chtěl pokecat s bráchou, ale ten má očividně naspěch. Jdeš na rande?“

„Cože? Proč myslíš?“

„Vypadáš tak nějak upravenějc. Vypadá to docela dobře, není to přehnaný. Tak běž, ty Casanovo. Kup jí cestou nějakou kytku. A brzo ji přiveď domů, ať mamka může přestat tvrdit takový hlouposti,“ vyprovodil mě Kaito.

 

Jeho radu jsem si vzal k srdci jenom z části. Vydal jsem se do ztemnělého města shánět nějakou drobnost, kterou bych Akirovi přinesl. O tom zbytku jsem ani neuvažoval. Už jen představa toho, že bych Akiru matce oficiálně představil jako svého přítele, mi přišla směšná.

Pobíhal jsem po městě a netušil jsem, co vlastně hledám. Nechtěl jsem nosit květinu, protože mi to přišlo prostě zvláštní, bonboniéra se mi zdála ohraná a moje fantazie, jak se zdálo, všecka vyprchala.

Nic mě napadalo, dokud jsem neprošel kolem jednoho malého květinářství. Já, co jsem o kytkách říkal, ale tam byla opravdu nádherná plně rozkvetlá rudá růže, ze které jsem nemohl spustit oči. Nakonec jsem ji i koupil a uháněl jsem k Akirovi, protože už se značně připozdívalo.

 

Zazvonil jsem a když mi Akira otevřel, spustil jsem: „Nechtěl jsem původně nosit květiny ani to pak nějak zvlášť vysvětlovat, ale jak vidíš, nakonec se mi to úplně nepovedlo. Když jsem procházel kolem jednoho květinářství, zaujala mě tahle růže. Je už rozkvetlá a tak by si ji pravděpodobně nikdo nekoupil, ale já si řekl, že ji tam nemůžu jen tak nechat. A tak jsem ti ji přinesl. Doufám, že si ji necháš, i když růže jistě není dárek, který bych měl muži přinést.“

Akira se po celou dobu mého proslovu pobaveně usmíval.

„Bál jsem se, že nedorazíš a vůbec mě nenapadlo, že zachraňuješ nechtěnou růži. Rozhodně si ji nechám, když jsi kvůli tomu přednesl takový hezký proslov. Ale nebudeme se vybavovat ve dveřích. Pojď dovnitř,“ pobídl mě a aniž by mě nechal nějak zareagovat, vtáhl mě dovnitř a zavřel za mnou dveře.

Ocitl jsem se v malé předsíni, ze které mě Akira vyvedl do poměrně prostorné kuchyně, ve které se nacházel i jídelní stůl.

„Posaď se tady. Já jdu najít vázu,“ pronesl a zmizel v nějakém pokoji. Brzy byl i s vázou zpátky a ona růže nakonec obsadila čestné místo přímo uprostřed stolu.

„Dáš si kávu?“

„Ano, prosím.“

 

Akira Nakazawa

 

Vařil jsem Tetsuovi kávu a ruce se mi úplně šíleně klepaly a já málem vysypal cukr mimo hrníček. Byl div divoucí, že jsem před něj kávu dokázal postavit, aniž bych ji na něj převrátil. Když jsem mu ji podával, jen tak mimoděk jsem se o něj otřel a projelo mnou příjemné zamrazení. Chtěl jsem se ho dotýkat víc, ale nějak mi chyběla odvaha, tak jsem se o něj alespoň nenápadně otřel, když jsem mu přinesl cukr a potom i mléko (nechápu, jak jsem ho tam mohl zapomenout dát, ale stalo se).

Chystal jsem se ještě ukrojit kus koláče. Stál jsem u kuchyňské linky a byl jsem tak zabraný do vlastních myšlenek a ani jsem si nevšiml, že Tetsuya se zvedl. Zaregistroval jsem ho, až když stál jenom několik centimetrů za mnou.

„Netuším, co touhle provokací sleduješ, ale moje trpělivost není nekonečná,“ zašeptal mi do ucha a já jsem se celý zachvěl.

„Já netuším, co tím myslíš,“ odpověděl jsem a pokoušel jsem se soustředit na krájení koláče.

„Možná jsem si ty tvoje nenápadné doteky jen špatně vyložil, protože už z tebe šílím. To mi ale musíš říct ty.“

Prudce jsem se k němu otočil, abych na něj viděl. Na tváři mu pohrával lehký úsměv, ale v očích bylo něco jiného. Usadila se v nich touha.

„A co když ne?“

„To by mi to značně usnadnilo.“

„Jak?“

„Mohl bych pak klidně udělat tohle,“ řekl a políbil mě. Zprvu hodně jemně, jenom zlehounka se mazlil s mými rty, jako by se snad bál mé reakce. Chtěl jsem říct, že nic takového není nutné, ale nechtěl jsem ten polibek přerušit, tak jsem se do toho sám vložil o něco prudčeji. Bylo to tak nějak instinktivní, ani jsem nad tím moc nepřemýšlel.

Tetsu zaznamenal mou snahu zcela správně do polibku se pořádně opřel. Připravil mě tím o dech i o veškeré kloudné myšlenky. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byly jeho pohybující se rty.