1

Kamil koukal z okna do ulice, když očekávaný vůz konečně zaparkoval před jejich vilou. Položil hrnek s čajem a hned běžel ven, aby přijíždějící návštěvu uvítal. Moc se na ně těšil. Než vyšel ven, vystoupili z auta dvě děti, chlapečci, a za nimi žena. Jak ho kluci uviděli, běželi k němu s nadšením a když si klekl, vpadli mu do náručí.
„Ahoj! To není možné, kluci! Tolik jste vyrostli,“ řekl svým synovcům, pětiletému Aleškovi a tříletému Adámkovi. Pak se postavil, aby se přivítal se sestrou.
„Brácho, ahoj.“ Pozdravila svého mladšího bratra a objali se. Patricie, které ale od dětství nikdo neřekl jinak než Paša, se na Kamila usmála. Byla moc ráda, že ho vidí.
„Vypadáš dobře, sluší ti to,“ řekl Kamil a pak ho chlapci začali tahat dovnitř. Pokusila se je za to napomenout, ale on nad tím s úsměvem mávl rukou a pak se všichni odebrali do domu.
Když si odložili a vešli dál, Kam se sklonil k dětem a tajemným tónem se je snažil navnadit na hru, kterou pro ně připravil.
„Takže, kluci. Teď pozorně poslouchejte. Někde tady v bytě,“ rozhlédl se tajuplně kolem, „je schovaný poklad. Jestli ho chcete najít, musíte být hodně všímavý. Ale pozor!“ Zvedl varovně ukazovák, „když nebudete spolupracovat a místo toho bude slyšet jak se hádáte, poklad zmizí. A už se nikdy neukáže.“ Řekl naoko vážně. Kluci na něj zírali v očekávání. Bylo to kouzelné. „Tak běžte hledat,“ vyzval je a oni se nadšeně rozeběhli. Díval se za nimi, jak začali zkoumat, kde by mohla být ukrytá krabička se sladkostmi a usmál se. Pak odešel do kuchyně, kde u stolu seděla jeho sestra.
Tahle malá hra měla děti potěšit a zároveň sourozencům dopřát pár chvilek, aby si mohli popovídat. Už to bylo dlouho, co se viděli naposled.
„Dáš si kafe?“ Zeptal se Kamil a ona přikývla. Opřela si hlavu o dlaň a okamžik ho sledovala, jak připravuje kávu. Ráda viděla, že se cítí dobře. „Tak co, bráško. Jak se máš?“ Zeptala se. On postavil šálky na stůl a sedl si naproti ní.
„Tak nějak pořád stejně. Spíš povídej, co ty? Co kluci? Mám pocit, že za ty dva měsíce strašně vyrostli,“ zasmál se.
„Čím větší jsou, tím víc zlobí. A hlavně jsou pořád v sobě,“ postěžovala si Paša. „Není dne, kdy bych je od sebe neodtrhávala, jak se furt perou, je to na palici,“ zakroutila očima ale pak se usmála, tak jak to matky dělávají. „David je v práci?“
Kamil upil ze svého šálku. „Jo jo. Ale za chvilku by měl dorazit. Mají toho teď v práci taky hodně, ale slíbil, že dnes přijde včas,“ řekl a ona zvážněla.
„No, Kame,“ začala opatrně, „a co ty? Jak se cítíš, je to dobrý? Kdy máš další kontrolu?“ Zeptala se, přestože věděla, jak nerad o tom mluví. Ale musela se zeptat. Byl to její bratr, měla ho ráda a ona zase byla jedna z mála osob, se kterými o tom mluvil, když už musel. On zase chápal její starost, ale nesnášel to. Nejradši by jí odsekl, ať se na to vykašle, ať mluví o nějakém jiném, příjemnějším tématu i kdyby měli klábosit o naprostých blbostech. Neviděli se ale docela dlouho a on věděl, že je to z její strany jen starost a sourozenecká láska. Protentokrát se tedy rozhodl odbýt to odpovědí, která jí upokojí.
„Je mi skvěle. Kontrolu mám za pár týdnů. A vím jistě, že to bude dobrý,“ odpověděl jí tónem, který dával jasně najevo, že víc se k tomu vyjadřovat nebude. Zdálo se, že prozatím, je s tím spokojená. Přikývla.
Podařilo se mu pak zavést rozhovor jiným směrem. Kluci mezitím našli v obývacím pokoji poklad – košík plný sladkostí. Měli radost a po svolení jejich matky si dopřáli část zasloužené odměny. Pak si šli hrát s několika hračkami, které tu měli schované, když přijedou na návštěvu.
Konečně se otevřeli dveře do bytu a David se vrátil z práce.
„Ahoj,“ zahalekal z předsíně. „Slyšel jsem, že prý nám tu pobíhají nějací raubíři.“ Zasmál se a už bylo slyšet cupitání dětských nožek, jak běžely přivítat strýčka.
„Nazdar, kluci! Teda, vy už jste pěkný chlapáci, čím vás ta máma krmí, že tak rostete?“ Objal je a šel se přivítat s Pašou. „Ahoj. Jak se máš?“ Zeptal se, když jí líbal na tvář. Měl Kamovu sestru rád, vždycky si rozuměli. Odpověděla, že dobře a on se posadil k nim ke stolu, kde mu Kamil hned podal kávu. Dlouho si pak povídali, sem tam přiběhli chlapci, posedali si k nim a když se opět utvrdili v tom, že poslouchat dospělé je vážně nuda, odběhli si zase hrát. Strávili tak všichni hezké odpoledne.
„To už je tolik? Musím jít,“ řekla později Paša, když se mrkla na telefon. Za chvilku se měla sejít s manželem, Kryštofem. Měli naplánovaný hezký večer a kluci tu měli přespat. Kryštof totiž kvůli zaměstnání hodně cestoval, býval pryč i celé týdny, takže když se poté vracel, chtěli manželé strávit nějaké chvilky jen spolu. Většinou tedy volala bratrovy, jestli by děti nepohlídal a ten souhlasil. Vůbec to jemu, ani Slunci nevadilo, naopak. Užívali si, když tu chlapci byli a i kluci tu rádi trávili čas.
Začala se vypravovat. Když se obouvala, loučila se s dětmi. Každému dala pusu na čelo, ponoukla je, aby byli hodní a slíbila, že hned zítra pro ně s tatínkem přijedou.
„My to zvládneme, neboj se. Že jo, chlapi?“ Usmál se David a děti, rozdováděné, vytržené ze stereotypu horečnatě kývali. Skoro Pašu strkali ze dveří, aby měli strýčky jen pro sebe.
Rozloučili se a Kamil zavřel za sestrou dveře. „Tak,“ sklonil se k Aleškovi a Adámkovi, „půjdeme teď poprosit strejdu, aby nám udělal večeři a pak bychom mohli ještě na chvilku na zahradu, co vy na to?“
Děti se rozeběhli do kuchyně, kde se začali motat kolem Slunce. „Stlejdo, my chceme véču!“ Vyhrkl starší. „Plosííím!“ Dodal mladší a třel malými dlaněmi o sebe, jak to děti dělávají. Davis jim slíbil, že jim udělá něco dobrého a pak se s Kamilem odebrali na zahradu, kde měli také pár hraček. Kam se usadil na lavičku před altánem a sledoval, jak se honí s míčem. Byl už večer, ale stále bylo teplo, příjemně. Míč se občas zakutálel k jeho nohám, zvedl jej tedy, podal jej dětem a chválil je za podařené kopy a hody. Zanedlouho se na balkoně objevil David a volal je k jídlu. Kluci, stále rozdovádění, téměř neúnavní, běželi napřed, když se mladík zvedal z lavičky.
Přestože vstával celkem pomalu, jak narovnal nohy, začala se mu motat hlava, dokonce tak moc, že trochu zavrávoral a musel se opřít o opěradlo. Ruce se mu trochu roztřásly, zavřel tedy oči a čekal. Za několik vteřin jej závrať naštěstí přešla. Ohlédl se, jestli to Slunce neviděl, ten ale naštěstí odešel z balkonu hned po tom, co viděl kluky, jak běží dovnitř. Ulevilo se mu, že to nezahlédl, ale cítil se najednou strašně unavený. Zkusil se opět narovnat a když zjistil, že žádná další závrať nehrozí, odebral se pomalu do domu.
Dali si pak společně večeři, kde se hodně nasmáli. Byl to hezky strávený čas, jen kdyby se Kam necítil tolik unavený. Dařilo se mu to ale dobře maskovat, držel se, aby nedal nic najevo a když už byl čas, nahnat chlapečky ke spánku, ujal se dobrovolně pozice předčítače pohádek.
Uvelebili se v posteli, Kamil uprostřed a začal číst. Kluci se zprvu pokoušeli řádit, ale pak je náročný den přemohl a konečně jen tiše leželi a poslouchali. Nejprve usnul malý Adámek, aniž by si toho Kam všiml. Hned na to zabral i Alešek a to už se i Kamilovi klížily oči. Byl tak unavený, že nakonec i on usnul, s otevřenou knihou na prsou, uprostřed stránky. Slunci pak bylo divné, že se dlouho nevrací. Šel se tedy podívat a našel je, jak spokojeně oddechují. Pomyslel si, že je to docela roztomilé a hezké. Opatrně je pak všechny přikryl, zhasl lampičku a šel si lehnout na rozložený gauč v obývacím pokoji. Netrvalo dlouho, než jej program v televizi přestal bavit a také usnul.

2

Druhý den se děti probudily brzy, plné energie. Hned započali válčení s polštáři, skákali po posteli.
„Kluci, nemůžete na strejdu takhle skákat,“ napomenul je David, když ho vzbudil hluk a přišel do ložnice. Kamil střídavě lechtal jednoho a pak druhého chlapce, hrál si s nimi a oni na něj dopadali, jako by byl součást matrace. Se smíchem popřál Slunci dobré ráno a řekl, že to nevadí. Ten si povzdechl.
„Budeš mít zase spoustu modřin,“ řekl rezignovaně a Kam nad tím mávl rukou.
Celé dopoledne si pak hráli, nejdříve uvnitř, pak na zahradě. Těsně před obědem dorazila Paša s Kryštofem. Kluci je nadšeně přivítali a po chvilce přemlouvání od Davida a Kama zůstali ještě na oběd.
Nakonec se po šálku kávy rozloučili. Kamil jim mával, dokud neopustili parkoviště a nezmizeli v útrobách ulice. Potěšilo jej, že je zase viděl, ale když zmizeli za rohem sousedního domu, spustil ruku, přestal se usmívat a musel, i když opravdu nechtěl, přiznat, že ho návštěva naprosto vyčerpala.
Šel by si teď nejraději lehnout, alespoň na pár minut. Jenže Slunce by měl zase starost, ze starosti otázky a to on nechtěl. Musí to do večera nějak vydržet. Byla neděle, takže stačí překlepat jen dnešek a zítra, až bude v práci, může spát celé dopoledne.
Vrátil se domů. Slunce právě sklízel nádobí, když se na přítele usmál.
„Je tu najednou takové ticho, co?“ Prohodil a Kamil přikývl. „Napadlo mě, co kdybych na večer zamluvil stůl? Hezky se najíme, pak si uděláme pěkný večer? Co ty na to?“ Navrhl nečekaně.
Nedělej to, nedělej to! Víš jak večeře s tebou miluju, ale dneska...pomyslel si mladík.
„Myslel jsem, že bych šel spíš malovat. Cítím, že by to šlo dnes dobře,“ odmítl jeho návrh opatrně. Slunce se však nenechal jen tak odbít. Přistoupil k němu, objal ho a pak ho začal líbat. Když se jejich ústa oddělila, zašeptal mu do ucha. „A to by nešlo odložit? No tak, užijeme si to.“ Vysílal signály tak zřejmé, že by to nepochopil jen naprostý idiot a pohledem mladíka přímo přemlouval. Kamil přemýšlel, jak by se z toho vykroutil, opravdu se mu dnes nechtělo. Ale uvědomil si, jak zklamaný by David byl a navíc, tomu jeho pohledu nešlo odolat. Nakonec tedy souhlasil a doufal, že to nějak zvládne.
„Dobře. Tak já půjdu pracovat teď, ať nemám výčitky, že jsem se flákal,“ řekl a donutil se k úsměvu. Slunce nadšeně přikývl.
Cestou do ateliéru ho napadlo, že by si mohl zdřímnout tam. Vlastně to byl moc dobrý nápad, věděl, že teď ho David rušit nebude, měl na nědělní odpoledne svůj program.
Už se viděl v pohodlném ratanovém křesle, kde by si mohl na chvilku odpočinout. Jenže pak spatřil, že na lavičce u altánu sedí Aneta. Četla si a popíjela kávu. Když ho uviděla, pozdravila ho a zapálila si cigaretu. Kamil si nenápadně povzdechl, že je jeho plán zničen. Aneta by totiž měla také spoustu otázek, kdyby se najednou vyvalil do křesla a usnul. Rezignovaně si tedy sedl vedle ní a měl náladu pod psa. Poprosil jí o cigaretu a ona mu ji neochotně dala.
„Jestli to David uvidí, zabije nás oba,“ řekla a připálila mu. Na to nic neřekl a vychutnával si první potáhnutí. Nebyl kuřák, co by si musel zapalovat denně. Ale sem tam, obzvlášť když měl špatnou náladu a byla příležitost, zapálil si. Věděl moc dobře, že by neměl a kdyby to Slunce zjistil, bylo by opravdu zle, ale občas to prostě potřeboval. Možná taky díky tomu, že se na pár chvilek cítil normální. Jakýsi osobní vzdor.
Aneta mu v těchto chvílích, i přes počáteční handrkování, bývala častým komplicem. A ačkoliv to bylo hloupé, možná absurdní, byl jí za to vděčný. Vstal a přešel k přehrávači v altánu.
„Co to bude dneska?“ Houkla na něj. Už si zvykli, na jeho pracovní rituály a hudbu, kterou si u nich pouštěl. Kam probral v ruce několik cédéček, jedno vybral a vložil jej do přehrávače.
„Bizet,“ odpověděl stručně, když hudba začala hrát.
„Jsi v pohodě?“ Znepokojila se Aneta. Znala Kamila už dlouho a dnes jí přišel jiný. Podrážděný. A to u něj prakticky neexistovalo – ač se jí to zdálo neuvěřitelné, když ho poznala, on byl vždycky, ale opravdu vždycky, usměvavý, v dobré náladě, hovorný. Za ta léta, co ho znala, nezažila, že by se rozčílil, urazil. Byl-li svědkem, nebo přímo účastníkem nějakého konfliktu, vždy zachovával klid a snažil se věc řešit s humorem. Zdálo se to až neuvěřitelné, ale on takový opravdu byl. Nemohla si vybavit jediný okamžik, kdy by ho zažila, jak projevuje nějaké negativní emoce. Jednou jí napadlo, že to působí, jako by neměl čas, zaobírat se takovými věcmi a možná to on sám tak bral.
Jenže dnes byl jiný. Neobvykle zamlklý a bez výrazu. Navíc vypadal hodně unaveně.
„Jasně,“ prohodil a jako by jí četl myšlenky, usmál se a odhalil řadu bezchybných zubů. Pak zasedl ke stojanu a pustil se do práce. Jenže neměl dobrý den, téměř s každým druhým tahem byl nespokojený a aby toho nebylo málo, začaly se mu klepat ruce. Když mu konečně došlo, že to dnes nepůjde, vztekle hodil štětec na paletu vedle sebe.
„Sakra!“ Zaklel hlasitě, až se Aneta otočila a překvapeně na něj pohlédla. Bylo mu mizerně, tak moc, že si přál, aby tenhle den už skončil a on si mohl jít konečně lehnout. Byl tak krásný den ale on by ho nejradši celý prospal.
„Kame…?“ Ozvala se opatrně jeho kamarádka. Byla skoro v šoku. Kamil se rozčiluje, ten Kam, který tohle NIKDY nedělá. Pak ho uviděla, jak unaveně zabořil obličej do dlaně. Vstala, došla k němu a lehce mu položila ruku na rameno. Sklonila se, aby se znovu optala, jestli je v pořádku, ale jeho zvednutá dlaň ji zarazila.
„Jsem jen unavený,“ řekl, aniž by se na ni podíval. Pak zvedl hlavu a pousmál se. „Promiň. Chlapečci mi dali zabrat víc, než jsem čekal.“ Pronesl to skoro zahanbeně.
„Měl by sis jít dáchnout,“ odpověděla mu starostlivě. Na to přikývl, zvedl se a šel dovnitř vily. Před vchodem se otočil.
„Anet. Nech si to pro sebe, jo?“ Poprosil jí. Ona gestem naznačila, že má pusu na zámek. Když pak zmizel za dveřmi, tiše si pro sebe zaklela.
David měl nejspíš pravdu – vrací se to. Byla z toho smutná. Už jednou zažila, jaké to je, když se jeho nemoc vymkla kontrole a nebylo to nic hezkého. Vlastně to bylo hrozné a ona si pomyslela, že jestli je to opět tady, bude to zase o něco horší.
Už se nemohla soustředit na knihu a i kafe jí přestalo chutnat. Otráveně se tedy zvedla a šla domů.

3

„Co si dáš? Já to vidím na nějaký super steak,“ řekl David, když zkoumali menu v jejich oblíbené restauraci. Byl v dobré náladě, skoro jako malé dítě, co vyrazilo na pouť. Kamil mezitím zadumaně hleděl na nabídku jídla. Neměl hlad ani chuť, žaludek měl zase na vodě a představa, že vloží něco do úst jej přinejmenším znepokojovala. Byl tak vyčerpaný, že už téměř viděl dvojmo. Jenže Slunce byl tak nadšený, tolik se těšil a měl rád, když si takhle vyrazili, že mu to prostě nechtěl, nemohl, zkazit. Navíc, byl už večer, a když vydržel takto celý den, teď už to zvládne. Jen z toho sexu, který byl z Davidovi strany víc než očekávaný, se bude muset nějak vymluvit. Ale to už snad pochopí.
„Já si dám něco odlehčeného.“ Odpověděl mu a když přišla obsluha pro objednávku, poprosil o lososa. David si všiml, jak se mu třese ruka, když podával jídelní lístek číšníkovi. Přestože ho to trochu znepokojilo, neřekl nic. Doufal, že má jeho přítel dost rozumu, aby se mu svěřil, že se necítí dobře. A ptát se nechtěl, protože věděl, že by to Kama rozladilo.
„Jak to vypadá v práci?“ Zeptal se Kamil.
„Tenhle týden toho bude ještě hodně. Asi budu zase chodit pozdě domů. Ale jen co se přežene ten největší nápor,“ odpověděl mu a natáhl se přes stůl, aby jej chytil za ruku. Kamil se pousmál a ujistil ho, že to chápe. Povídali si a zanedlouho jim přinesli jídlo. Slunce se do něj s chutí pustil a Kam musel přiznat, že vypadá moc dobře. Přesto se mu do něj nechtělo, normálně by si ho vychutnal, ale dnes se musel hodně přemlouvat, aby vložil sousto do úst. Zkusil první a když zjistil, že se mu žaludek neobrací vzhůru nohama, ulevilo se mu a pokračoval. Jinak výtečné jídlo, které měli v tomto podniku vyzkoušené, dnes chutnalo jak prach. Večeři do sebe přímo tlačil a mezitím se snažil tvářit, že je vše v pořádku a povídat si se Sluncem.
Jenže když měl snědenou necelou polovinu porce, udělalo se mu zle. Přepadla jej silná závrať, hlava se mu roztočila a jeho nenapadlo nic hloupějšího, než se pokusit zvednout a odejít na toaletu, kde by se vydýchal.
„Jen si odskočím,“ zamumlal tiše a David se na něj starostlivě podíval. Postavil se, ale jak to udělal, před očima se mu zatmělo a nohy vypověděli službu. Byl to jen okamžik, snad dvě sekundy, ale když byl opět schopen vnímat okolí, byl už na zemi a David klečel vedle něj. Všiml si, jak horečnatě sbírá ze stolu ubrousky a pak mu je přikládá k nosu. Krvácel, aniž by to cítil. Celá restaurace se na ně teď dívala a naproti Slunci dokonce klečel jeden z číšníků a snažil se pomoci.
„Mám zavolat sanitku?“ Optal se starostlivě muž.
„Ne,“ řekl vcelku rázně Kamil, který už se posadil a sám si teď přidržoval ubrousek u nosních dírek. „Už je to dobré. Jen se mi zamotala hlava, promiňte.“
„Neomlouvej se. Můžeš vstát?“ Ozval se David a jeho přítel přikývl. Pomalu se za jeho pomoci zvedl.
„Jste si jistý, pane? Dost to krvácí,“ zeptal se ještě jednou číšník. Kamil ho ještě jednou ujistil, že je v pořádku a poděkoval. Pak se otočil na Davida.
„Můžeme jet prosím domů?“ Otázal se poraženecky. Měl toho už dost. Byl vyčerpaný a cítil se trapně, že způsobil takový rozruch. Teď si chtěl jen lehnout do postele a spát. Slunce přikývl, posadil ho na židli a i přes odmítající obsluhu zaplatil. Když se vrátil, pomohl mu vstát a něžně jej podpíral, dokud nedošli k autu a Kamil se usadil. Pak se rozjeli domů.

4

Krvácet přestal asi v polovině cesty. Ohlédl se po muži, který řídil a smutně sklopil oči, když spatřil, jak se tváří. Navíc dosud neřekl ani slovo.
„Jsi naštvaný,“ promluvil Kam do ticha. Dlouho se nic neozývalo, než Slunce, se zrakem upřeným na silnici před sebe neodpověděl.
„Jo,“ řekl suše a dál se pohledem věnoval vozovce.
„Proč se zlobíš?“ Zeptal se jeho přítel tiše. V autě teď bylo opravdu dusno. Teď už se na něj ale David otočil a mračil se.
„Ještě se ptáš, Kamile? To nemyslíš vážně.“ Zvedl dokonce trochu hlas. Kamil však zůstal klidný.
„Ano, ptám.“
To Slunce rozčílilo ještě víc. Udeřil vztekle dlaní do volantu a rozkřičel se; „Protože mi máš říct, že ti není dobře!“ Vyhrnul ze sebe nejen vztekle, ale i trochu zoufale. Dlouho nebyl takhle rozčilený. Jeho spolujezdec si jen povzdechl.
„Byl jsem jen trochu unavený. Nemohl jsem přeci vědět, co se stane,“ zalhal. Na to David něco vztekle zamumlal, ale Kamilova slova ho nijak neuklidnila. Spíše naopak.
„Zastav,“ řekl pak mladík a Slunce se na něj tázavě podíval. „Tak zastav,“ naléhal pořád Kam.
„Proč?“
„Protože jsi rozčílený. A když jsi rozčílený, nemůžeš se soustředit na řízení,“ odpověděl mu prostě a klidně. David vztekle sevřel volant, až mu prsty zbělely. Přesto, když zahlédl vhodné místo, zapnul blinkr a zastavil u krajnice. Zmáčkl tlačítko pro výstražná světla, jeho přítel mezitím netečně hleděl z okénka. Věděl, že Slunce ticho nevydrží a začne mluvit a přesně to chtěl. Mají-li o tom mluvit, tak ať je to teď a je to za nimi.
Chvíli bylo ticho.
„Děláš idioty z nás obou,“ řekl konečně David, naštvaně a jízlivě.
„Proč si to myslíš?“ Zeptal se bezelstně Kamil.
„Nejsem slepý, Kamile. Musel bych být úplný ignorant, abych si nevšiml, že se s tebou něco děje. Vím, že mi lžeš a hrozně mě to sere. Myslel jsem, že jsem v tom spolu.“ Řekl, teď už spíše zklamaně.
Kamil musel přiznat, že ho chápe. I když neměl tušení, že má Slunce podezření. Dosud si myslel, že se mu daří problémy skrývat. Znovu si povzdechl.
„Promiň, Slunce,“ řekl nakonec tiše. „Nechtěl jsem tě strašit, dokud si sám nebudu jistý,“ což byla pravda. „Sám jsem se bál. A asi si to ani nechtěl připustit.“
Na to David nic neřekl. Oba dva ale cítili, že se navzájem pochopili. A oba dva pocítili úlevu, že je hádka za nimi, a zároveň smutek, když jim došlo, co to celé vlastně znamená.
Chvilku opět oba mlčeli, pak vzal David Kamila za ruku a nakonec se opět rozjeli domů. Byl skoro zázrak, že mladík po cestě neusnul i když pár metrů před domem začal klimbat. Jak zastavili, probral se a než stihl sám vystoupit, Slunce už otevíral dveře na jeho straně a pomáhal mu ven. Jemně ho podepřel a dovedl jej domů, kde mu pomohl vyzout a dovést do ložnice. To už Kam usínal prakticky v sedě, když mu pomáhal se svléknout.
Konečně si mladík lehl, ucítil jen, jak jej Slunce přikryl, políbil ho na čelo a za pár vteřin spal tak tvrdě, jako by mu někdo podal utěšující drogu.