Venuše jen přihlížela, jak se k její svatyni blíží z různých směrů plno mužů. Její učenkyně se budou stydět nebo jimi opovrhovat. Doposud do její svatyně vstoupila jen hrstka mužů. Za učně si vybírala výhradně ženy, ze kterých dělala mocné bojovnice. Tak mocné, že se jich musel obávat i Melafor. A přesto nemohla déle ignorovat situaci, která kolem ní probíhala. Spojila se s Melaforem z prostého důvodu - aby ji v případě nouze bránil. Pokud však přinutil vlastního muže, aby ho sám pozval do Jupiterovy svatyně, aby ji mohl zničit, už nebyla v bezpečí. Strach z Mistrů a jejich moci už jednou zahnal Melafora do kouta. Buď se s nimi spojil, nebo si je znepřátelil a musel je zbavit svatyně a života. Proč tedy Jupitera nechal naživu? Nevšiml si snad, že utekl, nebo se příliš bavil, když jeho svatyně hořela? Sevřela suknici svého hábitu a přimhouřila oči. Proč je nechal takovou dobu na pokoji a nyní znovu, takhle podle, zaútočil? Možná, že něco přehlíží. Něco, co Neptun nebo Mars vidí. Odjakživa přece v Agrevii panuje, že liška má dobrý zrak.

---

„Vítej, Shirowe,“ zlehka se Marsovi uklonila a její světle modré šaty se líbezně zazářily v odrazu slunečních paprsků. „Buď mým hostem zde a nechť i tví učni se zde dobře baví po dobu vaší návštěvy.“

Mars se pousmál, sevřel její dlaně a přikývl. „Jistě jsi měla dobrý důvod, proč jsi nás všechny tak narychlo svolala, Naomi,“ pravil mile. Sklonil se k ní a políbil ji. Venuše se na něj upřímně, nefalšovaně usmála a stisk rukou mu oplatila, než je znovu zlehka pustila. Sledovala ho, jak kolem ní prochází, skoro až omylem se o její rameno otírá tím svým, než pohlédla před sebe s tajemným úsměvem.

Když však měla přivítat dalšího mistra, již se neusmívala, opět měla pohled ledové královny, ale silné ženy, které se právem obávali i zdejší mistři.

„Kde je Neptun?“ zeptal se muž, kterého lidé zvali mistr Pluton, s hnědými vlasy, které se při odrazu svíčky měnily v ryšavé,

„Nemohl se dostavit. Nebude ho ale potřeba během dnešní schůze,“ pravila Venuše s rozvahou. Mistři si však mezi sebou začali tiše šeptat a debatovat. Svolala je přeci všechny, tak proč je Neptun výjimkou? A proč je svolala zrovna ona? Ta, která se spolčuje s vlčím démonem a vrahem? Venuše s úsměvem poslouchala jejich pomluvy a urážky. Však na ně měli nárok. Její učenkyně stály nehybně. Ale jedno příliš křivé slovo proti jejich paní a ti muži zde spolu se svými učni zemřou.

„Neptun je velmi rozporuplná osobnost,“ ozval se Mars, aby utnul zbytečné debaty, které nelichotily jeho uším. „Venuše se nemusí spoléhat na někoho, komu nemůžeme věřit.“

„Říká jeho vlastní bratr!“ ozval se pohoršen starší muž, který nesl jméno Kronos.

„Právě proto na to mám právo,“ zavrčel Mars nebezpečně.

„Spíše bys měl svého mladšího bratra naučit slušnému chování vůči ostatním,“ zaprskal Kronos.

„Nejsem jeho otec ani chůva!“ zahřměl Marsův hlas.

„Pche, kdyby váš otec byl co k čemu, nevymknul by se kontrole,“ poznamenal Kronos stranou. Mars se prudce zvedl, div nepřevrhl stůl, a zahleděl se na druhého Mistra pohledem očí, které nabraly tvar očí liščího démona.

„Ještě jedno křivé slovo proti mému bratrovi a neručím, že odsud odejdete po vlastních nohách, mistře Kronosi,“ varoval ho Mars, ještě mírným hlasem.

Kronos se zvedl stejně prudce a nahnul se přes stůl až k němu. „Vyhrožujete mi?“ zeptal se tiše, hrozivě.

„Ano.“

Venuše zatleskala, aby si získala jejich pozornost. Vřele se usmála. „Nehádejte se prosím v mé svatyni. Nerada bych vás rozsadila jako malé děti,“ pravila k nim mile. Oba si všimli skryté hrozby a usadili se zpátky na svá místa. „Jakékoliv téma spojené s Mistrem Neptunem a jeho nepřítomností prosím vynechme. Kvůli němu tady nejsme,“ pokračovala veselým hlasem a s úsměvem. Když měla jistotu, že se oba mistři již zklidnili, úsměv jí zmizel. Usmívala se málokdy. A většinou to byl náznak jejího hněvu. Dokud budou na její půdě, budou ji poslouchat. Jinak toho budou litovat.

„Můžeme pokračovat?“ zeptal se Jupiter.

Nastalo souhlasné ticho.

„Svolala jsem vás sem za prostým důvodem,“ ujala se Venuše slova a zvedla bradu. „Je na čase, abychom se také zapojili do boje.“ Zvedlo se k ní několik zmatených pohledů. „Doposud jsme ctili a respektovali rozhodnutí našeho Mistra, který nás učil, že naši démoni jsou pouze na obranu, nikoliv k boji. Když ale někdo toto učení pošlapává, není naší povinností ho zastavit? Když nám byla věnována naše nová jména, přísahali jsme, že Agreviu ochráníme touto mocí, ale nezneužijeme ji proti lidem zde. A co se stalo? Jeden muž tuto přísahu porušil, byť se z něj nestal Mistr. Čekali jsme dlouhá léta. Nečekejme již! Melafor si zaslouží potrestání!“

V průběhu její řeči se ozývalo tiché brblání a pak bouřlivý souhlas.

„Kdo se však proti němu postaví?“ zeptal se Pluton rozumně. „Moc dobře víš, že proti němu nemáme sami šanci. Víš, jak dopadl Jupiter!“

Jupiter pohlédl k zemi a mlčel. Pár dalších mistrů souhlasně pokývalo hlavami.

Venuše se tajemně usmála. „Máme na své straně od samotného počátku mocnou zbraň,“ pravila tajemně. Mars zpozorněl a Venuše mu věnovala pohled. „Zbraň, kterou k sobě Uran nevědomky připoutal, vycvičil ji, ukázal jí, jaká je chuť ztráty a vyslal dál, aby se o něj postaral Mars, Jupiter a posléze také já sama.“

„O čem to mluvíš?“ svraštil Pluton obočí.

Venuše vstala od stolu. „Následujte mě,“ přikázala jim rázně, ladně se otočila a vyšla z místnosti. Mistři chvíli váhali, ale pak se vydali za ní.

Jupiter ji následoval jako druhý. Moc dobře znal její plán, který mistrům teprve chce sdělit. Budou souhlasit? Vydají se na tuhle sebevražednou misi spolu se svými učni? On, na rozdíl od nich, nemá co ztratit, proto souhlasil. Ale tito mocní muži mají lidi, které musejí bránit, místa, která mohou nazývat domovem a kam se mohou vracet. On přišel o vše. Zbyli mu jen dva učni, kteří ho zachránili. Ve jménu těch, které mu Melafor sebral, ovšemže musel souhlasit bez váhání!

Venuše se zastavila před dveřmi, které vedly ke cvičišti jejích učenkyň. Toho rána, než Mistři přijeli, požádal ji Ryuu, aby mu umožnila zde na cvičišti bojovat s Atsushim a jejími učenkyněmi. Vybrala ty méně schopné. V jeho zuboženém stavu sotva dokáže bojovat. A pokud tam bude Atsushi, který se naučil Pečetě u Neptuna, byť jen z větší části, i to bude stačit na jeho oslabení a zklidnění. Když dveře otevřela, nevěřila vlastním očím. Stejně tak Mistři hleděli zaraženě před sebe.

„Příšera,“ zašeptal Kronos pohoršeně.

Cvičiště bylo zničené, země popraskaná od několika ran, když se Ryuu netrefil, nástroje přelomené v půli. Venušiny učenkyně posedávaly unavené na schodišti. A nyní bojovali jen Ryuu a Atsushi, který si držel odstup. Vlčí hostitel jen ve zlomku síly, která v něm nyní dřímá. A s velkou nenávistí ke světu kolem něj, která jej pohání kupředu.

„Ne,“ usmála se Venuše. „Muž, který porazí Melafora.“

Mistři jí věnovali zmatené pohledy.

Země se otřásla, když se Ryuu znovu netrefil do Atsushiho, který se pohotově stáhl zpátky. Sledoval zlatavé oči a plnou soustředěnost svého nepřítele v tomto cvičném souboji. Má jen dnešek na to, aby zjistil, co všechno v sobě Ryuu skrývá. Pak se bude muset vrátit k mistrovi Neptunovi. A přinutí ho, aby dokončili výcvik Pečetí. Zúčastní se boje a pomstí Tsume. Zničí Melafora jednou provždy i za Ryua!

S námahou opět vykryl další z Ryuových výpadů.

„Jen málokdo se dokáže postavit hostiteli démona v pěstním souboji a přežít bez zranění. A to neberu v potaz, že se jedná o hostitele vlčího démona. Tenhle Atsushi má buď velké štěstí, nebo je to blázen, který přišel o vše,“ zhodnotila Venuše, když je sledovala, jak bojují. Mars kolem ní prošel. „Nezastavuj je. Mohli by ti ublížit,“ usmála se mile.

„Je povinností mistra, aby zastavil zbytečný boj mezi učni,“ řekl jen Mars.

Venuše nad ním zakroutila hlavou. „Když myslíš?“

Když se proti sobě Atsushi a Ryuu znovu vrhli, vmísil se mezi ně i Mars. Co však nečekal, byl Ryuův rychlý výpad. Chytil ho za zápěstí a jednoduše mistra Marse přehodil přes sebe. Jistě by s ním praštil o zem, kdyby mu v tom spěšně nezabránil Atsushi. Sotva ho Ryuu poznal, pustil Mistra, který spadl z malé výšky na zem. Nechápavý výraz měli oba dva na tvářích.

„Mistře?“ zeptal se Ryuu po chvíli, kdy jeho oči nabraly opět normální barvu. Hned o krok ustoupil. „Omlouvám se.“

Mars vstal a setřepal ze sebe prach. Nic však neříkal. ‚Během tak krátké chvíle…‘ pomyslel si Mars a otřepalo jím při vzpomínce na předešlou událost. ‚Aniž by si to stihl rozmyslet. Jednal zkratkovitě? To se mu nepodobá…‘

„Omlouvám se, Mistře,“ uklonil se Atsushi taktéž. „Nevšimli jsme si vaší přítomnosti na bojišti a jednali jsme neukázněně vůči vám.“

„V pořádku. Na tomto cvičišti nejsem vaším Mistrem,“ připomněl jim a starostlivě pohlédl na Ryua. Cítil z něj temnotu, vztek, zlost, chuť zabíjet. Stejně temnou sílu, jakou cítil z Melafora. Pohlédl na Venuši, která měla lehce sklíčený výraz. Moc dobře věděl, že myslí na to samé. Hostitelé vlčích démonů jsou nejspíš opravdu všichni stejní.

---

„Ryuu, dovol mi představit ti tyto muže, Mistry, kteří pocházejí ze stejné generace mistrů, jako já, Uran nebo Mars,“ pravila Venuše, když se usadili všichni kolem stolu. Ryuu seděl vedle ní a jeho pohled se náhle stal lhostejným.

„Není třeba znát jména vrahů,“ řekl chladným hlasem.

Mistři na něj zmateně hleděli.

„Ryuu,“ ozval se Jupiter jako první, když se probral z šoku.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Mars pokojně.

Ryuu zvedl pohled k němu a přimhouřil oči. „Byli jste tam tehdy. Mluvili jste s mistrem Uranem. Ke komu z vás bych se měl vydat, pokud bych se vymknul kontrole. Nemluvili jste o mně jako o člověku, ale jako o démonovi samotném. A když vás Mistr Uran potřeboval nejvíce, nikdo z vás mu nepřišel na pomoc!“ ke konci zvýšil hlas. „Raději jste se spokojeně schovali ve vlastních svatyních a nechali jste, aby všichni zemřeli!“

„Ryuu,“ oslovila ho Venuše prudce.

„To kvůli vám jsou mrtví! Máte na rukách jejich krev! Kdybyste vyslechli jeho varování, která vám skrytě podsouval, mohl dnes žít!“

„Ryuu!“ zahřměl Marsův hlas.

Ryuu mu věnoval chladný pohled a Mars na chvíli zaváhal. „Pletu se snad?“ zavrčel Ryuu hrozivě.

Nastalo hrobové ticho.

Ryuu vstal od stolu. „Není o čem diskutovat,“ řekl jen a otočil se k odchodu.

„Zastav!“ slyšel prudký Marsův hlas.

Ryuu se po chvíli skutečně zastavil. Když se na Marse podíval, měl Mars pocit, že se na něj dívá sám Uran. „Vy jste se taky nepokusil zastavit Melafora,“ zavrčel Ryuu nenávistně. „Kvůli vám Tsume trpěla.“ Atsushi po jeho slovech pohlédl k zemi. „Kvůli vám zemřelo plno lidí. Jen proto, že jste museli v klidu čekat.“ Zamračil se. „Jen proto, že jste si mysleli, že se to nějak samo vyřeší! Jen proto, že jste mistra Urana zavrhli, protože se vydal ke králi a chtěl učinit něco dobrého pro ostatní hostitele démonů, aby nemuseli žít ve stínech a v hanbě. A vy jste ho nechali, aby zemřel!“

Mars byl najednou u něj a svíral jeho hábit mezi prsty, zatímco se mu ruce třepaly. Ryuův pohled se však nezměnil. Po chvíli ho Mars pomalu pustil zpátky na zem a odstoupil o krok. Uklidnil se.

„Máš pravdu,“ řekl najednou a Atsushi zpozorněl. „Kdybych se tehdy bláhově nerozhodl, že mu dám čas, který by strávil s tebou navíc, Melafor by tě možná nikdy nenašel. A pokud ano, byl bys v bezpečí v Santoji. Měl jsem ho zastavit. Jenže Uran byl paličák, který si myslel, že tě ochrání sám. Tak za to zaplatil životem. Jenom proto, že se povrchně zamiloval.“

Krátce poté všichni v místnosti oněměli.

Ryuu totiž udeřil Marse tak silně, že ho poslal jednou pořádnou ránou tváří napřed k zemi. Podlaha napraskla všude kolem a země se otřásla.

Nebylo moudré, aby Mars provokoval hostitele vlčího démona, který se ztrácel v nenávisti vůči všemu a všem. Chyběl mu jen poslední krůček, aby se dobrovolně spustil do temnoty a nikdy z ní nevyšel.

„Ryuu,“ zhrozil se Atsushi.

„Není snad pravda, Atsushi?“ zeptal se Ryuu zle a vzhlédl k němu. Atsushi zaváhal.

„Máš pravdu,“ ozval se místo toho Mars tiše a pomalu vstal. Pohlédl mladému, rozzuřenému muži do očí. „Kvůli mé hlouposti Uran zaplatil životem, když tě bránil. Kdybych ho přemluvil, tahle tragédie by se nikdy nestala. Ale - byl to sám Uran, kdo se tě nechtěl vzdát. Bláhově věřil, že tě ochrání, že tě vycvičí, že v tobě vlčího démona potlačí, až bude třeba. Jediný, koho můžeš vinit, jsi ty sám. Protože ses narodil se stvůrou uvnitř!“

Opět nastalo ticho.

Mars řekl to, čeho se všichni doposud obávali. Pravdu. V Ryuovi je přece nebezpečný démon, který se neměl nikdy víckrát narodit. Všichni hostitelé, až na Melafora, měli být přece mrtví. Tak odkud se tento mladík vzal? Proč se zrovna v něm zrodil vlčí démon? Nedopadne náhodou stejně jako Melafor? Neměli by ho připravit nyní o život, aby zabránili další temné budoucnosti?

Atsushi jakoby vycítil jejich myšlenky a postavil se před Ryua.

„Ryuu má pravdu,“ promluvil konečně. „Aniž byste se kdy starali, nechali jste naši svatyni vyhořet. Jenom díky štěstí se mně a Ryuovi povedlo dostat se do Santoji, skoro na pokraji života a smrti! Jsme vám vděční, mistře Marsi, že jste nám pomohl v nouzi. Ale ostatní - ostatní mistři…“ sevřel ruce v pěst a zamračil se: „Co jste dělali vy? Ani jednou jsem o vás neslyšel. Nestarali jste se. Tak se vypálila jedna svatyně, no a co? Uran si za to mohl sám. Jděte k čertu! Kdyby to potkalo vás ostatní, co byste dělali? Spěchali byste k našemu Mistrovi pro pomoc, protože on by vás vyslechl! My jsme měli jenom jedno místo, kam jít, protože to byl poslední rozkaz našeho Mistra! Santoji. Místo, které nenávidím, kterému bych přál zkázu, a přitom místo, díky kterému jsem zesílil a přežil…“

Ryuu Atsushiho tiše poslouchal. Cítil stejnou nenávist vůči Mistrům, jakou cítil i on.

To z nich dělalo spojence ještě větší, než kdy dřív.

Jako první vstal Jupiter a přešel k Ryuovi a Atsushimu. „Uznávám svou vinu. Dovol mi, abych ji odčinil. Budu tě následovat, Ryuu. Stejně tak mí dva zbylí učni. Ať už nás zavedeš do zkázy nebo nám ukážeš světlo,“ řekl s rozvahou. Nesl stejnou vinu na událostech, které se děly posledních několik let. Nic neudělal, jen tiše přihlížel. Pokud bude moci Ryuovi nějak pomoci, udělá to s hrdostí, možná i radostí.

Po vzoru Jupitera, stejně tak učinili posléze i mistři Kronos a Pluton.

Bylo to bláhové - věřit stejnému vlkovi, který je předtím přivedl do zkázy.

Ale netrvalo dlouho a i zbylí Mistři (i Venuše) slíbili věrnost Ryuovi. Až na Marse.

Mars se zastavil těsně u Ryua a chvíli mlčel.

Díval se do očí muže, který již přišel o vše. Neměl co ztratit. Ale Mars toho měl hodně. Měl ještě co chránit. Přivede spolu s tímto mužem lepší zítřek pro Agreviu, nebo ho sám zabije pro lepší budoucnost tohoto království. Tak se rozhodl.

„Nemohu tě prosit, abys mi kdy odpustil. Ale dovol mi připojit se k tobě. Protentokrát. Pokud si pak budeš přát mou smrt, bez váhání ji přijmu,“ pravil Mars hrdě. Venuše zalapala po dechu. Marsovi dva učni, kteří ho doprovázeli, sevřeli ruce v pěst a probodli Ryua vraždícími pohledy.

Ryuu ho lhostejně sledoval, než se k němu otočil zády. „Smrtí neodčiníš své hříchy, Marsi,“ řekl jen, než se vydal kupředu. „Atsushi,“ řekl jen. Atsushi ho následoval. Věděl, že Ryuu chce ještě trénovat. A bylo mu jasné, že raději odporovat nebude. Obzvlášť, když je takhle rozzuřený na mistry kolem sebe.

Venuše si jen pomyslela, že to nebyl ten nejlepší nápad, ale bude jich potřeba.

Kdyby mistři věděli, jaký osud je čeká, souhlasili by všichni?

---

Psal se třicátý šestý rok jedenáctého století, pomalu se ke slovu hlásilo léto a Agrevia zažívala úpadek. Nejen kvůli postupující válce s Greciou, ale také proto, že přišla o většinu svých hospodářských výdělků, když byli rebelové chyceni. Lidé se již vzdali naděje, že se jejich situace kdy zlepší.

Šestnáctého dne šestého měsíce byly hradby Agrevie nestřežené, pouze dva vojáci měli službu již třetí den. Byli unavení a hladoví.

Stačila jen chvilka nepozornosti, která je oba připravila o život skrz jed z bylinek.

Chvilka nepozornosti, kdy za hradby vkročilo nemalé množství hostitelů démona, kteří se rozhodli bojovat po boku Ryua, Neohroženého vlka.

Chvilka nepozornosti a osud královského hradu a jeho obyvatel uvnitř byl zpečetěn.