Ryuu zůstal mlčet po jejích slovech. Melafor… že se narodil zde? Stiskl ruce v pěst. Najednou měl chuť všechno kolem sebe zničit. Chtěl, aby Melafor pocítil stejnou prázdnotu, jakou cítil on, aby trpěl stejně nad ztrátou svého domova, jako kdysi on. Naštěstí si včas uvědomil, že tohle by Melaforovi nijak neublížilo, jen by se nad tím zasmál. Ublížil by lidem zde. Lidem, kteří za nic nemohli. Jen měli tu smůlu, že žili ve stejném městě jako on.

Beze slova dal pytlík s penězi ženě, která zmateně zamrkala.

„Dvacet zlatek mi dlužíš,“ řekl chladně.

Žena z pytlíku vysypala peníze a přepočítala je spěšným pohledem. Nakonec Ryuovi vrátila třicet zlatek. „Přepočítal jste se, pane,“ řekla, když mu posouvala peníze k druhému konci stolu. Lhala. Ale to nemusí stráže za dveřmi vědět. „Pokud hledáte nějaký vhodný hostinec k přespání, mohu vám a vašemu společníkovi doporučit Hostinec U Krvavé husy. Nocleh i jídlo tam bude odpovídat vaší štědrosti…“

Ryuu mlčel a po stole jí přisunul alespoň pět zlatek zpátky. „Díky za tvou milou radu,“ řekl a zbylých pět zlatek si schoval do kapsy.

„Rádo se stalo,“ řekla žena nepřítomným hlasem s pohledem někam do prázdna. Když ti dva mladí muži odešli, vzala papír, ale zastavila se předtím, než začala psát. Nakonec papír zase odložila a pomalu vydechla. Měla by poslat zprávu královi, že do města někdo zavítal, že mu část zlatek, jako poplatek, pošle v průběhu týdne. Ale nemohla. Pohlédla na zlatky ve svých rukách a pevně je stiskla.

Co byli zač ti dva?

Ryuu táhl oba koně a na jednom z nich i Mikaela, který se klimbal ze strany na stranu. Ani se nedivil, že to jeho křehké, lidské tělo nevydrželo. Zima byla tento rok krutější, než kdy předtím. I on sám měl problém ujít posledních pár metrů. Hledal onen hostinec, který ta žena zmínila.

Když si všiml obrazu husy, usoudil, že jsou na místě. Pomohl Mikaelovi z koně a do hostince. Usadil ho do křesla u krbu a přešel k muži, který stál za pultem a celou dobu je tiše, nečinně sledoval. Ryua si změřil od hlavy k patě a zase zpátky. Trochu si odfrkl a mírně znechuceně si od něj vzal potvrzení o pobytu. Stejně znechuceně mu jej zase vrátil. Ale tím způsobem, že ho pustil na pult, když se ho Ryuu chtěl dotknout.

Ryuu uvnitř sebe zuřil a chtěl tomu nafoukanci nejednu vrazit. Přemáhal se. Nadechl se nosem a popadl obě potvrzení. Stejným způsobem mu muž předal i klíč od pokoje. Ani za pozdrav mu nestál. O přání hezkého pobytu zde nebylo ani řeči. Ryuu se ho raději ani na nic neptal. Nebude plýtvat časem nějakého zatraceného snoba.

Prohrábl Mikaelovy vlasy, aby ho přiměl otevřít oči.

„Jen odvedu koně do stájí,“ oznámil mu.

Mladík mlčky přikývl. Vypadal o trochu lépe, když nyní seděl ve vyhřátém křesle u krbu. Ryuovi se zamlouvala představa, že se ke krbu taky posadí – ale nejdříve myslel na koně. Když koni budou mrznout venku a nedostanou najíst a napít, těžko s nimi budou moci pokračovat dál. I oni měli dost cestování pro dnešek. Shrábl jim ze zad sníh a vykartáčoval hřívu. Oba ho jemně hlavami postrkovali, když se věnoval tomu druhému z nich. Vysušil jim i kožich pomocí slámy a sundal sedla a ohlávky. Koně pohupovali hlavami a dupali kopyty. Ryuu se ušklíbl.

„Odpočiňte si,“ řekl jen a odešel ze stáje.

Vrátil se zpátky do hostince. Mikael se za tu dobu ani nepohnul. Spíše usnul v křesle. Konečně se i Ryuu mohl zastavit u ohně a nechal si ohřát alespoň ruce. Alespoň trochu si zahřeje tělo, poté zkusí sehnat suchý šat.

---

Nechtěl Mikaela budit. Vypadal spokojeně, když se odevzdával spánku. Prohrábl mu vlasy a předal mu čistý a suchý šat, když se mladík trochu probudil. Pomohl mu na nohy a odvedl ho do jiné místnosti, aby se mohl převléct. Stál za dveřmi. Nakonec se ale neubránil a koutkem oka se podíval dovnitř. Mladík měl slabé, pohublé tělo. Odkud tedy čerpal tolik síly? Očima sklouzl po jeho tmavých, dlouhých vlasech sepnutých v nepodařeném copu přehozeném dopředu, s konečky na všechny strany, po nahém krku a zádech a směrem dolů k hýždím a tenkým nohám. Kdyby neznal sebeovládání, z té frustrace by se na něj možná i vrhl. Stál by mu za ten hřích, klidně i za několik hříchů. Ignoroval omrzliny, drobné jizvičky, nehezkou, vybledlou ránu, starou už mnoho let, uprostřed zad a modřiny na jeho těle. Soustředil se na tu krásnou, skoro nedotčenou pokožku. Tu nemohl pošpinit. Nebo mohl?

„Oblečení Karminy ti sluší,“ ušklíbl se, když se mladík loudal ven z pokoje, oblečený do oděvu, který zde nosili místní lidé. Mikael na něj vyplázl jazyk. Ale sám musel uznat, že Ryuovi hábit tmavě modré barvy se zlatými konci padl jako ulitý. Zdůrazňoval to, co jeho hábit z chrámu zakrýval.

„Ale ty vypadáš v něm jako pytel od brambor,“ zavtipkoval Mikael.

„Jak krutá pravda,“ ušklíbl se Ryuu.

Šat si nechali usušit u velkého krbu v jiné místnosti, kde většinou končívaly všechny mokré nebo špinavé hábity. Není možné, abyste chodili v něčem špinavém nebo mokrém zde v Karmině. Tady si potrpí na čistotu a krásu. A hlavně bohatství. Proto jejich oblečení neslo barvu modré a zlaté. Tmavě modrá, skoro spíš temně modrozelená zdůrazňovala čistotu, zlatá (pochopitelně) bohatství.

Když se Mikael znovu nahrnul ke krbu, Ryuu se musel pousmát. Pohlédl ven, kde nyní zuřila sněhová bouře. Stejně hustá, jako před lety, když utíkal do Santoji. Nevědomky pevně stiskl opěradlo křesla. Mikael ho tiše sledoval a při pohledu ven také znejistil. Zavřel oči a zabořil se hlouběji do křesla. Ani jeden z nich nic neřekl.

Za stejného ticha také strávili čas nad večeří. Ta teprve zobrazovala bohatství Karminy. Ryuu nikdy tak dobré jídlo nejedl. Jeho chuťové pohárky byly drážděny k nevydržení. Když předtím pokládal chudé jídlo v chrámu za jídlo, tohle musel být dar z nebes! A kolik toho lidé zde vraceli s tím, že jim nechutnalo! Div nezavyl z mučení, které mu ti lidé kolem způsobovali. Nejraději by vytrhl muži talíře z rukou a sám vše spořádal.

O to větší překvapení pro něj však bylo, když si i Mikael objednal o porci navíc. Možná měl jen hlad… ale v tom mladém muži jídlo i sladká medovina mizeli jedno za druhým jako v bezedné díře. Ani se mu nedivil.

Do svých pokojů se div nemuseli kutálet navzájem.

Medoviny dnes večer moc nevypili, za to snědli jídla snad pro tucet vojáků každý. Když tvrdě dopadli do měkkých postelí, div oba neusnuli ihned.

„To bylo dobré,“ zavrněl Mikael rozespale. Ryuu se pousmál.

„Kdyby to nebylo tak drahé, klidně bych tu zůstal delší dobu,“ zabrblal do měkkého polštáře.

„K čertu s cestováním – zůstaňme tady,“ ozval se Mikael a pomalu se překulil na záda. Pořádně vydechl a vyplázl lenivě jazyk.

Ryuu zamručel v souhlas a přivřel oči.

Přemýšlel, kolik by asi stálo, kdyby tady vážně mohli zůstat po zbytek svého života.

‚Ryuu!‘ ozval se hřmotný hlas jeho démona po chvíli a on s sebou trhl, až se prudce posadil. ‚Vzpamatuj se! Karmina je jedno ze zlatých měst. Ovšem, že si bude zakládat na prvotřídních službách! Ale rozhlédni se pořádně. Copak nevidíš, v jakých podmínkách žijí místní lidé? Ano, dávají ti hromady jídla a pití, ale jen po dobu, kdy jim platíš! Když nezaplatíš, staneš se občanem tohoto města a budeš moci jenom líbat novým hostům podrážky! Pamatuj na to! Karmina tě jen svede a pak vyplivne, když už jim nebudeš platit.‘

Ryuu zamrkal.

‚Skutečně?‘ pomyslel si.

‚Skutečně!‘ ozval se jeho démon zlostně. ‚Znám toho mnohem víc, než ty. Proto mi dovol, abych tě varoval. Věř mým slovům, jinak toho budeš litovat! Zůstaňte tady jenom pár dní. Nikoliv týden. Pak už odsud neodejdete.‘

Ryuu si přikývl pro sebe. ‚Rozumím. Děkuji,‘ poděkoval svému démonovi za varování.

Nevědomky si otřel pot. Musel se mít na pozoru. Pochyboval, že si z něj démon dělal blázny. Váhavě pohlédl na Mikaela, který už usnul, zachumlaný pod hrubou peřinou. Vstal z postele a přešel k oknu.

Po chvíli slyšel nějaký hluk, zvýšené hlasy, ale nerozuměl jim, o čem se hádají. Po další chvíli se ve tmě venku pod ním objevilo světlo a ze dveří byl vyhozen nějaký muž. Ryuu pohoršeně sledoval, jak ho muž z dřívějška mlátí nějakou dřevěnou násadou a hulákal na něj, aby mu zaplatil. Po chvíli spatřil skupinku dalších mužů, kteří už muže brali mezi sebe, něco na něj pokřikovali a dávali mu do rukou koště. Vhodili ho, zmateného, do jiného hostince a Ryuu viděl, že za okny onoho hostince na něj křičí nějaká žena a muž spěšně zametal podlahu. To mu jako důkaz stačilo.

Na chvíli se sice zasnil, že by zde mohli zůstat delší dobu… ale to by vyžadovalo obrovské peníze. Nakonec, až by neměli ani zlatku, skončili by stejně jako ten muž předtím. Pohlédl směrem ke spícímu Mikaelovi. Prozatím mají zaplacený vstup na týden. Čím dřív však odejdou, tím lépe pro ně.

Přešel k posteli a nahnul se nad Mikaela, který už tvrdě spal. Jen tak ho mlčky pozoroval. Nadechl se zhluboka nosem a na krátký okamžik měl pocit, že tu vůni zná už z dřívějších dob. Přivřel smutně oči. Na tu vůni nikdy nemohl zapomenout. Byla to ta nejkrásnější vůně, která ho obklopovala po celou dobu jeho dětství a část dospívání. Sehnul se k mladíkovi a přejel mu pomalu po horním rtu palcem. Druhou rukou mu prohrábl vlasy.

Snížil se o něco níž. Tohle nebyl on, Ryuu, který zatvrdil své srdce a žil jenom pro pomstu. Na chvíli zadržel dech, aby spícího mladého muže neprobudil. Nakonec ho však jen letmo na rty políbil. Okusil jejich sladkou příchuť. Vzpomněl si hned na rty Mistra. Ta vzpomínka zabolela. Ale přesto měl najednou chuť po více těchto skrytě ukradených polibcích. Stejně jako tehdy. Pevně sevřel deku mezi prsty. Snad ještě jednou… Snížil se znovu, nyní pro trochu hlubší polibek, který ho sváděl. Mikaelovy rty skoro volaly, aby je líbal i nadále, zatímco Mikael sám doposud tvrdě spal. Neměl by zneužívat situace. Opřel se opatrně o postel a ukradl si i třetí polibek. Pohrával si s mladíkovým spodním rtem o něco déle, než i jej propustil.

Prudce se najednou odtáhl a zhluboka se nadechl. Sevřel si vlasy mezi prsty. Rychle, ale neslyšně chodil po místnosti. Co to zatraceně vyvádí?!

Tu náhlou touhou ale nemohl ignorovat. Věděl, že měl přestat u jednoho polibku… nebo ještě lépe - jít spát a nic nedělat!

Váhavě pohlédl na Mikaela znovu. Přešel k němu. Sledoval ho. Sevřel ruce pevně v pěst, aby se ovládl. Jen mu peřinu přitáhl blíž k bradě a prohrábl mu vlasy.

Mohl si ho vzít, ale pak by nebyl o nic lepší než Melafor. Rychle odešel z místnosti. Prošel kolem prázdné hlavní místnosti a usadil se do křesla. Plamen v krbu už skoro vyhasl. Pozoroval jiskřičky, které tančily vzduchem. Prsty klepal o opěradlo křesla. Nemohl pořádně myslet. Netrpělivě dupal nohou o zem.

Trvalo mu až překvapivě dlouhou dobu, aby se uklidnil. Vydechl nosem. Tiše vyšel po schodech nahoru zpátky do jejich pokoje. Mikael pořád tvrdě spal, ale nyní si všiml, že se mladík trochu klepe zimou.

Vzal jednu z náhradních peřin a přehodil ji přes něj.

Otočil se k němu zády, když ulehl zpátky na svou postel. Přál si usnout. Přál si, aby sněhová bouře přestala. Přál si odsud odejít.

Po chvíli ho konečně únava začínala pomalu dostávat.

„Ryuu…?“ slyšel najednou jeho tichý hlas uprostřed noci.

Ospale otevřel oči. Sotva se mu povedlo usnout… „Copak?“ zeptal se jen.

Slyšel, jak se pod dvěma peřinami trochu pohnul. Nedíval se na něj, neviděl ho. Mohl jen předvídat jeho kroky. „Je tu zima,“ ozval se Mikael po chvíli. Ryuu chvíli nic neříkal, nakonec si povzdychl.

„Brzy přejde.“

Slyšel, jak se zvedl a obě peřiny odsunul. „Ryuu…?“

„Copak?“ zeptal se znovu. Mladík však mlčel. Ryuu si znovu povzdychl a otočil se k němu. Viděl mladíka zabaleného do obou peřin, od hlavy až k patě, jak stojí u jeho postele. Skoro. Nemusel nic říkat. Ryuu se pousmál pro sebe. „S tebou to bude vážně zábava,“ řekl jen, než se posunul na své posteli na kraj a zvedl peřinu.

Mladík během vteřiny byl pod ní i se svou dvojitou peřinou. „Promiň,“ špitl.

„To nic,“ pousmál se Ryuu. Už to byla doba, kdy se dělil o peřinu s další osobou. „Pořád je zima?“ zeptal se po chvíli ticha. Mikael jen mlčky přikývl. Byl rád za tmu kolem. Takhle rudé tváře snad neměl ještě nikdy. Trochu se nahrbil a chtěl se schovat pod peřinu. Co to s ním je? Tohle by normálně nedělal… Tváře mu zrudly o to víc, když ho Ryuu přitáhl k sobě a omotal kolem něj pevně ruce.

„R-Ryuu…?“ vyjekl Mikael tiše.

„Klid, nesním tě,“ zabrblal mu Ryuu ospale do vlasů. „Je ti zima? Fajn. Ale nech mě spát.“

Mikael cítil srdce skoro až v krku. Sice Ryuu chtěl spát, ale tímhle způsobem už tím tuplem neusne. To mu ale bylo jedno. Pokud je mu zima, nezná jiný lepší způsob, než ho zahřát vlastním tělem. Když někomu bylo v chrámu zima, nerozdělával se oheň speciálně pro něj. Musel vydržet přítomnost jiné osoby, ať už chtěl nebo ne. Nebo mohl taky mrznout. Většina mnichů proto raději mrzla, než aby spala po boku jiných mnichů. Raději si zachovali vlastní hrdost, než aby v pohledu ostatních viděli nějaké nevyřčené narážky.

Cítil jakýkoliv mladíkův drobný pohyb.

„Už je líp?“ zeptal se po chvíli. Sám cítil to drobné teplo, které mezi sebou vytvářeli.

Mikael mlčky přikývl.

„Mám tě pustit?“

Odpovědí mu bylo tiché zavrtění hlavou.

Ryuu se pousmál pro sebe a přitáhl si mladíka obaleného do dvou peřin blíž k sobě. Mikael se snažil svýma medovýma očima dívat jinam než na muže, který ho tiskl k sobě. Ne, že by mu to bylo nepříjemné, ale připadal si dětinsky. Na jeho obranu – zimy v Agreviy bývaly opravdu kruté. Někteří jedinci v průběhu dlouhé zimy také zemřeli.

„Předtím… sledoval jsi mě v horkých pramenech,“ promluvil Ryuu najednou do ticha. Mladík s sebou trochu škubl.

„T-To…“ zakoktal a raději zmlkl.

„Nic se neděje. Nezlobím se,“ vydechl Ryuu do jeho tmavých vlasů.

„Tys… Tys mě dnes také sledoval. Když jsem se převlékal…“ zašeptal Mikael skoro až stydlivě. Ryuu se ušklíbl. Pořád tak naivní a čistý. Nemusel ho ani svádět, aby mu mladík podlehl sám.

„A co když ano?“ zašeptal mu do ucha.

Mikael se mírně zatřásl vzrušením, které mu způsoboval Ryuův tichý hlas. Co to s ním je? Nikdy takhle nereagoval. Váhavě se na Ryua podíval.

„Ne-… Nepohrdáš mnou?“ zeptal se skoro až vystrašeně.

„Nepohrdám? Ovšemže ne…“ pousmál se Ryuu. Pomalu mu přejel po tváři ošlehané větrem. „Jen si nemyslím, že jsem ten pravý, ke komu by ses měl chtít takhle poutat.“

„Proč ne?“ vydechl Mikael.

Ryuu přimhouřil oči.

Přiměl ho si lehnout na záda a sám se nad ním nyní tyčil. Mikael ho sledoval dokořán otevřenýma očima a tiše, rychle dýchal.

„Není mi souzeno, abych se s někým spojil na delší dobu. Nechci, abys byl kvůli mně v nebezpečí. A zároveň ti nechci dávat falešné naděje.“

„Ale…“

„Nenuť mě, abych ti ublížil. Protože pak… už se možná nezastavím,“ přerušil ho Ryuu tiše, než se k němu snížil a políbil ho. K jeho překvapení ho mladík chytil za tváře a polibek mu oplácel. Opět měl pocit, že líbá svého Mistra… Po chvíli se odtáhl, ale viděl, že mladík nemá ještě dost, že se skoro natahuje, aby polibek ještě nemusel přerušit. Cítil jeho horký dech na své tváři. Taky se tak choval vůči svému mistrovi? Taky byl tak… nenasytný?

Snížil se k němu, aby ho mladík mohl znovu políbit.

S takovou mu polibky nebudou stačit.

Je stejně nezkušený, jako býval on. Touží po něčem, co mu Ryuu nemůže dát. Uzemnil jeho ruce, které se po něm sápaly a stahovaly ho k němu dolů. Zahleděl se do těch vzrušením zakrytých očích. Ten klučina sotva mohl chápat, co nyní dělá, o co se pokouší. Dělal to snad nevědomě? Sváděl ho snad sám Ryuu a neuvědomoval si to? Tak či onak – už mu to bylo jedno. Sám po něm toužil… Snížil se k němu a kousl ho do krku. Mikael tiše zavzdychal. Mírně se třásl. Skoro jako lasička v moci vlka…

Ryuu poodkryl jeho přikrývky a rty tvořil cestu z kousanců a slin dolů přes jeho krk a klíční kost, přes hruď a břicho až k zahalenému, pulzujícímu klínu.

„R-Ryuu…“ zatahaly ho Mikaelovy drobné ruce. „Prosím…“

O co prosil?

Najednou se Ryuu zamračil a zle zavrčel. Zakryl roztřepaného Mikaela, prudce vstal a rychle odešel. Schody dolů div neseběhl. Rozrazil dveře a opláchl si obličej ve vodě z vědra.

„Co to bylo?!“ zeptal se vztekle a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

‚Copak? Skoro jsi ho měl,‘ slyšel posměšný hlas svého démona. ‚To jsi přece chtěl, ne?‘

„Ale ne takhle!“ zakřičel Ryuu zle a udeřil do stolu s vědrem. „Nepleť se do mých starostí laskavě!“

‚Musím, jinak bys pošel během prvního týdne, kdy bych tě opustil,‘ zasmál se vlčí démon. Ryuu vztekle zavrčel a udeřil do stolu znovu, až ho rozbil. Vědro s vodou dopadlo s hlasitým duněním na zem, ale nerozlilo se. ‚Uznej sám, že je to mocná síla. Mít možnost svést kohokoliv, ale ty ji nevyužíváš. Mohl bys z něj vytáhnout dostatek informací a nezahazovat se s ním.‘

„Zmlkni už!“ zavrčel Ryuu a snažil se uklidnit.

Jeho démon se jen zasmál nad ubohostí vlastního hostitele. Byl tak blízko k pokoření toho mladíka, ale jediné, na co se zmohl, bylo jen stáhnutí ocasu a odchodu. Žalostné. Opravdu žalostné. A to si myslel, že už se z něj se stal muž hodný jeho formátu.

Ryuu si opláchl obličej znovu. Opravdu ho nikdy předtím nenapadlo, že by démon mohl být něčeho podobného schopný. Myšlenka, že se nyní podobá o tolik víc Melaforovi, se mu hnusila. To přece tolik nechtěl…

Ale vlčí démon je stejný, nehledě na jeho hostitele. Nejspíš.

Pravdou je, že Mikaela chtěl.

Ale ne takhle…

Svedeného démonem, bez vlastní vůle.

To by byl sobec, vyžívající se jen ve vlastní rozkoši. Pohlédl na zčásti rozlitou vodu na zemi. Vzal hadr a vytřel ji. Alespoň se trochu uklidnil a mohl myslet. Mikael se jistě bude ptát. Má přiznat vlčího démona, pokud to mladík ještě neví? Nebo se vymlouvat, že na něj dopadla těžkost medoviny? Dočasné selhání zdravého rozumu? Netušil. Jeho démon se musel urazit. Tu noc už na něj nepromluvil. A Ryuu tu noc spal v místnosti s mokrými věcmi v křesle. Nahoru do pokoje za Mikaelem se (alespoň pro dnešní noc) neodvažoval.

---

Dalšího rána si přivstal a jako první se dostal do horkých pramenů. Na vrátnici si od nevrlého chlápka zjistil, kde jsou. Dlouhou dobu v nich byl sám. Poté slyšel kroky a kradmo se podíval za sebe. Nejdříve netušil, co mám říct, pak nakonec jen řekl: „Dobré ráno…“

„Dobré,“ zívl Mikael.

Žádné otázky nebo komentáře ke včerejší noci?

Na jednu stranu byl rád, na druhou stranu ho to trochu děsilo.

Mladík s sebou skoro doslova žuchnul vedle něj do vody a obstříkl ho. Ryuu ho trochu starostlivě sledoval.

„Už je líp?“ zeptal se nejistě.

Mikael přikývl a pousmál se.

„Měl jsem dost přikrývek,“ usmál se zářivě.

„To jsem rád,“ pousmál se Ryuu starostlivě. Výborně… Nic si nepamatuje. Tohle by asi vysvětloval jen stěží.

Chvíli oba seděli nazí, celí skrytí pod vodou, vedle sebe a odpočívali.

„Ach, jen tak mimochodem,“ zamyslel se Mikael a Ryuu se na něj podíval.

„Hm?“

Mladík se ušklíbl, během chvíle se vyšplhal na jeho klín a šklebil se na něj, zatímco Ryuu na něj jen zmateně hleděl.

„Ještě jednou ode mě zdrhneš uprostřed noci a necháš mě jen tak ležet vzrušeného bez pořádné omluvy, tak poznáš, jaký démon se skrývá ve mně,“ šklebil se na něj. Ryuu na chvíli zalitoval, že kdy souhlasil, aby mu tenhle člověk dělal společnost. Na druhou stranu – proč ho vzrušovalo, když na něj mluvil tímhle hlasem a tónem? Nebo to bylo možná proto, že mu seděl na klínu a on měl dokonalý výhled na vše, co voda ještě nezakrývala?

Ať tak či onak, rozhodl se vyhovět mu a přikývl.

Mikael se zářivě usmál. „Dobře, jsem domluveni!“ zavrněl jako kotě, než se opřel dozadu, dokud s sebou nežuchl zpátky do vody a neplaval na hladině. Ryuovi se poskytl pohled na jeho nahé tělo. On to snad dělal schválně! Není to náhodou taky hostitel vlčího démona? Nebo jenom mistr ve svádění?

„Moc mi nepomáháš,“ ušklíbl se Ryuu, když se vypravil za ním. Mikael usmál ještě víc.

„To je tvůj trest za to, že jsi mě nechal samotného,“ odstrčil ho od sebe. Ryuu se však k němu zase po chvíli přiblížil. Tentokrát ho Mikael neodehnal. Místo toho mu omotal ruce kolem krku a nohy kolem pasu. „Tentokrát mi neutečeš, draku,“ zašeptal mu proti rtům.

„To rozhodně nehrozí,“ ušklíbl se Ryuu a přitáhl ho blíž k sobě.

Cítil, jak moc je vzrušený. Celkem ho těšilo, že nebyl sám, kdo bojoval se vzrušením. Pevně mu stiskl hýždě.

„Nejdřív mě vzrušit až za krajní meze a pak zdrhnout? To ti nedaruji,“ slíbil mu Mikael, když ho kousl do spodního rtu.

„Mám ti to tedy vynahradit?“ zeptal se Ryuu, když s ním doplaval ke kraji a otřel se o něj. Mikael se ušklíbl o to víc.

„To bys měl,“ zašeptal svůdně do jeho ucha, než ho pomalu olízl. „A pořádně.“

Ryuu se zhluboka nadechl nosem.

Vyzvedl ho na břeh a chvíli poté ho následoval i on. Mikael si provokativně olízl rty, když viděl jeho nahé tělo. Ryuu ho přiměl se trochu posunout, než se k němu nahnul a za boky ho k sobě znovu přitáhl.

„Odřež si zadek,“ řekl mu upřímně.

„Sklapni a vezmi si mě,“ mrkl na něj Mikael provokativně.

K čertu s tímhle svůdníkem! Dokonale konkuruje jakémukoliv hostiteli vlčího démona!

Ryuu téměř hladově sledoval, když se Mikael sám připravoval. Byl to… sakra vzrušující pohled. Držel se zpátky, jak dlouho jen mohl. Dal mu čas. Ne sice dostatečný, aby se na jeho vpád připravil, ale alespoň nějaký.

Mikael vyjekl, když do něj Ryuu vsunul svůj úd, a zaryl mu nehty do ramen. Ryuu mu dal jen chvíli, aby si na něj zvykl, než se v něm začal hýbat. Nebral ohled na jeho prosby, aby zpomalil. Čím víc ho Mikael poškrábal, tím dravěji si ho bral. Sám moc dobře věděl, že když si někoho bere poprvé, musí to udělat rychle. Když to bude pomalé, bude to bolet. Pohlédl dolů na mladíka, jehož tváře byly rudé a on sám sotva popadal dech. Snížil se k němu a dovolil mu, aby ho dravě políbil. Sakra! Ten kluk byl vážně číslo…

Ryuu věděl, že dlouho takhle nevydrží.

Bylo to až příliš intenzivní. Jeho poprvé, kdy si někoho bral. Jeho poprvé po pěti letech. Možná, že si ho bral až příliš dravě, ale Mikael nezaostával, co se týkalo škrábanců na jeho zádech. Sice prosil, aby zpomalil, ale oči naplněné chtíčem mluvily o něčem jiném. Možná ho měl trochu víc připravit…

Mikael zasténal, když mu Ryuu zakousl do krku (skoro jako vlk) a vyvrcholil do něj. Mikael zavřel oči a třel si rychle úd, aby ten prožitek mohl mít i on. Po chvíli roztřesenou ruku svěsil k zemi a oddychoval, když i on vyvrcholil. Pootevřel oči. Ryuu jeho krk opatrně pustil a pohlédl na něj.

Oči zaplněné chtíčem a sotva schopni popadnout dech.

Mikael k němu pomalu natáhl ruku a trochu ho stáhl k sobě. Chtěl snad další polibek? Kdepak. To ho jenom kousl do spodního rtu, aby mu krvácel. Mikael se slabě ušklíbl.

„To máš za to, pako,“ řekl se slabým smíchem v hlase. „Mohls být trochu milejší…“

Ryuu si špičkou jazyka olízl spodní ret.

„Mohl, ale nebyl,“ usmál se nevinně a vysunul se z něj. Mikael svěsil hlavu dozadu a vydechl.

„K čertu s tebou,“ zasmál se trochu a praštil ho do hrudi.

„Díky, taky jsem si to užil,“ ušklíbl se Ryuu. Mladík se znovu trochu zasmál.

„To by mě zajímalo, jak takhle pojedu na koni,“ svěřil se.

„Můžeme tady klidně ještě den, dva zůstat.“

„Dobře. Opovaž se na mě jenom sáhnout v průběhu těch dvou dnů,“ zakřenil se na něj Mikael, když mu Ryuu pomohl do vody.

„Slibuji,“ zvedl Ryuu ruku, ale hned na to mu škodolibě rukou prohrábl vlasy. Mikael se líně usmál.

„Za tohle tě za chvíli kopnu,“ řekl milým hlasem.

Ryuu se ušklíbl a vklouzl do vody za něj. „Abych tě umyl, musím se tě přece dotknout, ne?“ mrkl na něj škodolibě.

„Raději zůstanu špinavý,“ vyplázl na něj Mikael jazyk.

„Hm, když myslíš?“ zavrněl mu Ryuu do ucha.

„Ještě jsem ti neodpustil, že jsi mě v noci opustil.“

„To mi to budeš vyčítat ještě dlouho? To ty si sváděl mě.“

„Já si to pamatuji jinak, hříšný smilníku.“

„Tak hříšný smilníku, říkáš? Před chvíli jsi sténal něco jiného.“

„Asi tě taky o něco v noci připravím, jestli mě nepřestaneš provokovat.“

„To asi bude nemožné,“ mrkl na něj Ryuu hravě.

Měli štěstí, že v čas vlezli do vody. Jinak by neměli jenom tichého svědka, vodu, ale i pár lidí, kteří se přišli po ránu okoupat. Naštěstí se na nic neptali a dvou mužů, kteří se myli navzájem, si nevšímali.