Pořadatel seděl ve svém křesle, kousal se do nehtu, zatímco listoval v jedné složce. Očima za maskou skenoval slova na papíře jedno za druhým. Nakonec si jen ulevil, poměrně klidně: „Kurva.“ a složku zavřel a zahodil za sebe. Vykoukla z ní fotografie Amy. Byl to její spis, označený číslem 10. Vzal další složku, položil si ji do klína a listoval v ní. Cuklo mu v oku. Opět se z jeho úst ozvalo jedno slovo: „Kurva.“ ale tentokrát poněkud ostřeji. Složka opět proletěla kolem něj. Vypadly z ní fotky Čtyřky. „Kurvadrát!“ ozvalo se po chvíli naštvaně, když Pořadatel mrštil dvěma složkami o zem. Ty nesly na sobě číslice 8 a 9. Pořadatel vycenil zuby a rychle se začal škrábat na krku, dokud mu po chvíli nezrudl. Přesto nepřestával, oči vykulené, zuby vyceněné. Děsivě hleděly na obrazovku před sebou, kde byla Alfrédova fotka před Maxovým domem. „Co jsi kurva zač?“ zavrčel vztekle a propaloval fotku pohledem. „Proč na tebe ještě nemám složku, hajzle?“ zaskřípal zuby. Stiskl obrazovku mezi prsty a zatřásl s ní. „Co jsi zač?“ ptal se znovu, děsivěji. „Zničím tě! Zničím tě, hajzle jeden! Tys‘ měl být hráč!“ soptil vzteky a prskal při každém slovu.
Snažil se po chvíli uklidnit hlubokými nádechy. Civěl na monitor před sebou a nahlas si připomínal, že nesmí zničit další obrazovku. Nakonec fotku shodil, přejel myší po Ploše a otevřel další fotku. Nyní s vyceněnými zuby hleděl na fotku Maxe, zachycenou, když vycházel z domu.
„Sejmu tě,“ slíbil mu zlostně. „Ze mě si prdel dělat nebudeš, to si piš!“ řekl a udeřil pěstí do stolu, než si na ní začal okusovat klouby. Druhou rukou sevřel myš. „Nalákám tě na další hru. A ještě se rád zúčastníš!“ dodal a šíleně se zasmál. Jeho smích se rozezníval po celé místnosti, kde světlo vycházelo jenom z obrazovky počítače.

Když jim oběma přišla zpráva, zpozorněli. Max se podíval na Alfréda trochu skepticky, ale nic neřekl. A Alfréd také mlčel, když si zkontroloval vlastní zprávu.
23:00, Wapping Old Stairs, pozítří.
To je oba zaujalo. Místo zůstalo stejné, čas také, ale datum se momentálně určilo na jiný, specifický den. Vyměnili si pohled.
„To je poprvé,“ odpověděl na Alfrédovu nevyřčenou otázku. „Vždycky bylo jen místo a čas.“
„Poslali ji dopředu, aby mohli získat více lidí?“ uvažoval Alfréd.
„Většinou ji posílají den předem v průběhu dne… A všechny hry se prozatím odehrály v noci.“
„Ve dne by asi těžko dokázali něco takového skrýt.“
„Takže se potvrzuje jeden rys - hry budou hrané jenom v noci.“
„Tohle je ale otevřený prostor,“ zhodnotil Alfréd, když mu na mobilu ukázal lokaci. Max si pečlivě prohlédl fotky. „Chceš se tam jet podívat?“
Max ihned přikývl. Řídil Alfréd a pomocí GPS se tam dostali během chvíle. Wapping Old Stairs se zjevily z mlhy jako něco zapomenutého - úzké, kamenné schodiště, mizící v šedé vodě Temže. Oběma v hlavě vrtala jedna věc: Proč zrovna tohle místo? Jednalo se o dvojí schodiště vedle sebe. Vzduch kolem byl těžký, vlhký, voněl solí, špínou a dávnou krví. Stěny po stranách byly pokryté mechem, prastaré kroužky v kameni připomínaly spoutané přízraky minulosti. Každý krok dolů klouzal, jako by schody samy nechtěly nikoho pustit zpět nahoru. Když se rozhlíželi kolem, místo zelo prázdnotou a jistou mystickou děsivostí. Alfréd zkoumal okolí, zatímco Max si prohlížel schody před sebou. Přejel dlaní po všudypřítomných řasách na kameni pod jeho nohou. Když na ně přiložil nohu a trochu s ní zakroutil, potvrdil si, že jeden špatný pohyb a skončil by dole. Ve vodě. Ta pomalu stoupala schod po schodu, velmi zlehka, ale připomínala jim svou moc. Max pohlédl na čas. Bylo po desáté večer, skoro čas, kdy by se měli za dva dny setkat.
„Maxi?“ zavolal na něj Alfréd.
„Další hra bude souviset s vodou,“ došel Max k jasnému závěru.
„Proto ten čas posunuli a specifikovali i den,“ uvažoval Alfréd nahlas.
„V jednu ráno by bylo asi málo vody. Ale takhle brzo je to pro ně také riskantní,“ vysvětlil Max a sešel pár schodů, držel se kluzké zdi, než se dotkl studené vody Temže. ‚Co má v plánu?‘ uvažoval ve své mysli. ‚Jak tady chce dostat techniku, aby nás mohl sledovat? Co to bude tentokrát za hru?‘
„Maxi!“ dolehl k němu Alfrédův hlas a on se vrátil zpátky do reality. Všiml si, že voda mu nyní šplouchala na podrážky bot. Zvedl se a pozpátku pár schodů vyšel nahoru. Ohlédl se přes rameno a Alfréd mu starostlivě nastavil ruku pro oporu. Vděčně se pousmál a chytil se jeho paže. Nechtěl zkoumat, jak rychle by jeho tělo upadlo do šoku z náhlé změny tělesné teploty. Přesto pohlédl na řeku Temži s respektem.
„V příští hře využije vodu,“ zopakoval Max své myšlenky. „Ale jak?“
„Máme dva dny,“ prohodil Alfréd, jeho ruku ovšem nepouštěl. „Můžeme zkusit něco zjistit kolem. Zda se tu někdo bude ochomýtat v průběhu dne nebo noci.“
„Takhle ale zahodíš svůj den volna,“ poznamenal Max.
„To je fuk. Když zjistíme dopředu, co chystají, budeme na ně připravenější.“
Max přikývl. „Dobře. Zítra to tady pohlídáš ty, pozítří já.“
Alfréd se ušklíbl. „Trochu mě sere, že na to padnou naše dny volna, ale pro ten pocit, že je doběhneme? Těším se na ty jejich ksichtíčky, až jim to dojde.“
„Hlavně se neprozraď.“
Alfréd se pousmál. „To říkáš ty?“
Max mu úsměv opětoval.

I to, že spolu mohli trávit čas venku a ne moc idylicky, pro ně znamenalo mnoho. Když se vraceli domů, Max se znovu musel usmívat nad rukou na svém stehnu. Tentokrát ji ovšem sám chytil a nepouštěl.
„Mám se poptat kolem?“ zeptal se najednou Alfréd a Max k němu zaputoval pohledem. „Budu mít čas. Můžu slídit kolem. Občas bezdomovci něco zahlédnou a za pár liber prohodí pár dobrých slov.“
„Tak takhle obstaráváte ztracené balíky?“ zeptal se Max sarkasticky. Alfréd se ušklíbl.
„Nemusíme platit reklamace,“ zažertoval dlouhán vedle něj.
„Chytré a nezákonné, víc nekomentuju.“
„Není to nezákonné, když tomu balíku fakt nic není.“
Max se usmál, když si všiml, jak se ruka pod tou jeho mírně pohnula blíž k němu. Opět ji chytil a vrátil zpátky na místo. Alfréd se nevinně usmál a díval se před sebe.

Když dorazili domů, dostihla je únava. Max měl sice v plánu to Alfrédovi trochu vynahradit a zbytek večera strávit v jeho blízkosti pod dekou na gauči, ale únava ho stíhala už ve chvíli, kdy se sprchoval. Řekl si, že s ním bude aspoň chvíli. Když usne na gauči, bude si to vyčítat jen sobě, že bude ráno rozlámaný. Přesto se přistihl, když seděl s hlavou opřenou o jeho rameno, že se cítil bezpečně a klidně. Alfréd postřehl, že během chvíle muž vedle něj usnul. Tolik asi ke společnému večeru, napadlo ho trochu zklamaně. Ale nezlobil se. Opřel si hlavu o tu jeho a užíval si jeho teplo. Vyhledal jeho ruku pod dekou a pevně ji stiskl. Ucítil prsten Maxova otce, jak se mu tlačil do prstu. Byl pro něj od počátku připomínkou, že Maxovu minulost nezná… a že jí nebyl součástí dlouhé roky.
Ale i tenhle jeden rok v jeho přítomnosti pro něj byl mnohem lepším, než život před Maxem. Jejich vztah nikdy nebyl ideální, ale oba za něj bojovali svým způsobem. Mohli to vzdát - mohli se rozloučit před lety v Chicagu. Nikdy se zase nevidět. Max ho mohl nechat odsoudit. Anebo on mohl zůstat v Německu. Nikdy by se znovu nesetkali. Ale byl by Max šťastný? Byl Max šťastný to ráno, kdy ho opouštěl, když mu dal svobodu? Nikdy se ho na to nezeptal. Protože neměl právo se na to ptát. Měl povinnost mu být do konce života vděčný, že mu dal druhou šanci mimo zákon, aby mohl začít znovu. Za cenu, která ho mohla stát všechno. Proto ho po letech znovu našel… v naději, že mu dá druhou šanci, aby ho přesvědčil, že se změnil, že s ním chce být, i když je sprostý vrah.
„Dobrou noc, Maxi,“ zašeptal do ticha noci a sledoval jeho spící tvář.

Alfréd jen rozespale otevřel oči, když si uvědomil, že Maxova hlava už nespočívala na jeho rameni. Podle shrbeného sedu poznal, že ho probudila noční můra. Protáhl se, než se k němu nahnul a paži mu omotal kolem ramen. Cítil, že z něj třas postupně opadával. Sňal mu vlastní ruku z úst, ale nic neřekl. Věděl, že výjevy, které Max viděl ve svých snech, mu nikdy nepopíše do detailů. Přitáhl si ho do svého klínu a pevně semknul ve svých pažích. Po chvíli cítil i jeho paže kolem sebe a pousmál se rozespale do jeho vlasů.
„Divím se, že neusínáš v práci,“ zašeptal mu do vlasů.
„Možná proto mám halucinace,“ usoudil Max šeptem. Cítil Alfrédovy rty ve svých vlasech a jeho dech, který ho zašimral na temeni. Cítil jeho teplé velké dlaně, které mu přejížděly po zádech. Opřel se mu o hruď a poslouchal tlukot jeho srdce. Ten zvuk ho dokázal vždycky postupně uklidnit.
„Maxi?“ rozezněl se hlas v Alfrédově nitru po chvíli a Max se nad tím zvukem pousmál. To, jak jeho hlas rezonoval proti jeho hrudnímu koši, nyní způsobovalo příjemné vibrace proti jeho tváři a uchu. „Maxi?“
„Nevnímal jsem, promiň,“ přiznal se Max a vzhlédl k němu. Alfréd se pousmál a zakroutil nad ním hlavou.
„Nebylo to podstatné,“ usoudil nakonec, než se k němu sklonil pro polibek na čelo. Poté ho sám přitiskl na svou hruď a prohrábl mu vlasy. Všiml si času na hodinách. Max dokázal spát v klidu pouze čtyři hodiny. Sklonil se k němu a rty mu přejel po krku. Pousmál se nad Maxovými dlaněmi, které ho nyní tlačily jemně do hrudi v odpověď. Zavřel oči a soustředil se na jeho teplo kolem sebe.
Rozespalý Max se musel pousmát. Přistihl se, že si tu blízkost užíval. Když vzhlédl k Alfrédovi, všiml si, že nejspíš usnul. Hlavu měl trochu skloněnou na bok. Úsměv mu zůstal na tváři, když se k němu nahnul, aby ho jemně políbil na rty, aby ho neprobudil.
„Miluji tě, ty blázne,“ zašeptal spíš pro sebe. Nevěděl, že ho Alfréd slyšel, ale nedal to nijak najevo. Cítil Maxovy prsty, jak mu pomalu přejíždějí po tvářích a přes rty. Velmi jemně, aby ho neprobudil. Když měl jistotu, že mu Max usnul s hlavou na rameni, pousmál se pro sebe. Otevřel oči a pohlédl do temnoty noci, tam, kde cítil na rameni jemný tlak Maxovy hlavy. Přitiskl ho blíž k sobě.
„Taky tě miluji,“ zašeptal do ticha noci. Sklonil se k němu a ukradl mu polibek. Také velmi jemně, aby ho neprobudil. A ne jen jeden - byl chamtivý. Dával si ovšem záležet, aby jeho vzácný spánek nenarušil. Když měl dost, přehodil přes ně pořádně deku a uvelebil se od lepší pozice pro spánek v sedu. Nepohodlí mu nevadilo. Pokud znamenal pro Maxe bezpečí, kdy v jeho náručí mohl skutečně usnout a odpočinout si, nevadilo mu spát v sedě. Rukami mu spočinul na stehnech a zavřel oči.
Usnout se mu už nepodařilo. Netušil, jak dlouho tam seděl v tichosti, bez hnutí, ve tmě a užíval si Maxovu přítomnost, možná víc, než měl. Musel se ušklíbnout, když si vzpomněl na Maxova slova. Ale nepotřebuju, aby ses po Londýně procházel s boulí v kalhotách.
‚No, tak dneska tomu tak bude,‘ pomyslel si ironicky. Nevadilo mu to. Věděl, že Maxovi brzy zazvoní budík. Bude muset vydržet a doufat, že ho tím nevzbudí. Pokud si toho nevšimne, nechá ho odejít a pak se toho problému zbaví.
V tu chvíli byla každá minuta nekonečně dlouhá.
Alfréd si domlouval, aby zachoval klidnou hlavu a problém prostě ignoroval. Jenže jen těžko dokázal ignorovat Maxe, který se na něj takhle lepil po celou dobu. Zaklonil hlavu dozadu a bezhlasně zanadával. Kdyby se jakkoliv pohnul, Maxe by probudil. Pokud se chtěl toho problému nějak zbavit, potřeboval se pohnout.
Cítil, jak se mu horko dostává do tváří. Tyhle problémy by měli mít puberťáci, ne on, napadlo ho, přesto se křečovitě snažil zadržet smích. Ne, bylo to v pořádku - prostě reagoval na to, že osoba, o kterou jeví hodně velký zájem, na něm ležela a spala. Spíš by bylo divné, kdyby ho to nevzrušilo.
‚Tak už kurva zazvoň,‘ prosil téměř zoufale ve své mysli.
Jeho přání mělo hořkou pachuť, když se splnilo. Na jednu stranu vyhrál a Max byl zpočátku příliš rozespalý na to, aby si něčeho všiml, když ho ze sebe jemně sundával na gauč. Na druhou stranu věděl, že tenhle problém se sám neodčiní. Nabídl, že mu uvaří kávu nebo čaj, aby mohl na chvíli z jeho dosahu. Potřeboval se uklidnit. Když pak sledoval, jak do sebe Max nalil postupně celý vařící čaj, kroutil nad ním hlavou. Dobrovolně si takhle pálit hrdlo po ránu? O to sladší ovšem byla pusa na rozloučenou.
„Dávej si bacha,“ připomněl mu Max vážně.
Alfréd mu prsty přejel po tváři. „Zkusím vyčmuchat, co nejvíc půjde,“ ušklíbl se.
„Nejsi můj pes.“
„Haf.“
Max se uchechtl nad jeho odpovědí. Prohrábl mu vlasy a sarkasticky prohodil: „Hodný kluk.“
Oba se snažili zadržet smích.
Alfréd ho s úsměvem vyprovázel a sledoval, jak autem míří pryč. Když osaměl, šel si umýt tvář studenou vodou. Když tohle ke zklidnění nepomohlo, pokrčil nad tím rameny.
„No co, je to normální,“ zhodnotil nahlas.
Cestou do ložnice popadl kapesníky.

Masturbace mu trochu uvolnila mysl. Nebyl to takový požitek, jako kdyby to udělal Max, ale myslel přitom jen na něj a doufal, že v příští podobné situaci bude poblíž, aby se o tom postaral lépe. Musel se zasmát sám nad sebou, když se oblékal do terénu. Tělo mu jasně dokazovalo, že měl akutní nedostatek Maxovi blízkosti a on to dlouhodobě ignoroval. Mohli si oba podat ruce. Nebylo divu, že když měli možnost, šíleli jeden z druhého.
S klidnější myslí se vydal do ulic Londýna získávat informace. Předtím se ovšem stavil v pekařství pro pár nutností. Kolem osmé hodiny ráno se objevil přímo u Wapping Old Stairs a viděl, že řeka Temže schody skoro celé pohltila. Racci ho svým křikem přivítali a smrad rzi se mu dostával do nosu. Kalná voda narážela do kamenných stěn jako netrpělivý pes před řeznictvím. Ochomýtal se po okolí a snažil se najít něco, co by tam obvykle nebylo. Když potkal nějakého bezdomovce, za drobný úplatek v podobě pár liber nebo čerstvého pečiva dostal výměnou informace.
„Vobvykle kolem devátý tu někdo šmejdí,“ řekl mu jeden, kterému chyběly vepředu dva zuby, než se s radostí pustil do čerstvé, vonící housky. „Vuž hasi tak hýden,“ dodal s plnou pusou.
„Jak vypadá?“ ptal se Alfréd trpělivě.
„Malej, přičmoudlej,“ pokračoval muž a rychle se zase zakousl. „Hocela nešhodnej.“
„Byl tu s ním někdo další? Přivezli nebo odvezli něco?“ ptal se ho Alfréd trpělivě. Muž jen zakroutil hlavou.
„Často tu nežebrám, chlape,“ pokračoval. „Ale zeptej se po Tommym, ten tu sídlí nejčastěji. Poznáš ho snadno. Nosí klobrc a hůlku. A díky za žrádlo, chlape. Máž tho vu mě,“ dodal poslední větu s plnou pusou se zbytkem housky, snad aby mu ji Alfréd nesebral. O to víc ho překvapilo, když mu Alfréd vtiskl do ruky desetilibrovku.
„Sleduj pozorně. A až se příště někdo zeptá na to samé, řekni mu všechno, co víš. Jasný?“ předal mu Alfréd jasné instrukce. Muž zasalutoval a přikývl dvakrát hlavou. Rukami mu sevřel ruku s penězi, než je sebral a vydal se rychle pryč. Alfréd věděl, že peníze a jídlo byly pro muže dostatečná motivace, aby mu nelhal a nezkoušel nějaké triky. Vydal se dál, aby našel toho Tommyho. A nehledal moc dlouho.
Když se vrátil zpátky ke schodišti, které bylo nyní pohlcené vodou, poznal ho podle klobouku a hůlky, o kterou se opíral. Tommy působil, jako by byl ze starého světa. Alfréd by mu tipoval tak osmdesát, možná víc. Když si ho muž s bílými kudrnatými vlasy, které pod černým kloboukem byly hodně zacuchané a zakudlané, všiml, opřel se o svou hůl a s námahou se otočil k němu. Alfréd si všiml, že nemá pravou nohu. Předtím před ním byla skrytá, proto si toho nevšiml, až nyní viděl plandající nohavici. Díval se na něj párem zelených, jasných očích, které ovšem vypadaly nebezpečně a bez života zároveň. Takové oči měl jen někdo, kdo přežil příliš mnoho zim a smrtí. Vysílal jasný vzkaz - vypadni z mého teritoria nebo nevypadneš vůbec. Alfrédovi neušlo, že hůl nebyla jen na okrasu - byla zčernalá krví, starou už mnoho let. Neušel mu ani způsob, jakým hůl nyní držel - tohle nebyl člověk, který by ji potřeboval k chůzi. Šedivé vousy, které měl zacuchané a špinavé, skrývaly jeho ústa. Když promluvil, Alfréd si všiml, že nemá většinu zubů, snad jenom shnilé stoličky.
„Na co čumíš?“ zahřměl Tommyho hlas, doprovázený hlasy racků, kteří se zrovna prali o kus staré kůrky chleba. Měl mocný hlas, silný a rázný. K jeho pohublé postavě se moc nehodil. Starý, špinavý kabát s dírami na muži působil téměř komicky, protože se v něm ztrácel. Byl to jeho jediný zdroj tepla s blížící se zimou. Ale když se v něm pohnul, připomínal Tommy spíš starého predátora než žebráka. „Na něco ‘sem se ptal!“ zněl jeho hlas za doprovodu šplouchání vody a hlasů racků, kteří ještě zintenzivnili svůj boj o kůrku.
Alfréd k němu vyrazil rázným krokem. Snažil se ho zastrašit, zatímco vypadal takhle? Ne, protože vypadal takhle, měl plné právo snažit se ho zastrašit. Jelikož o něm ten druhý bezdomovec mluvil s jistým respektem, Alfréd nepochyboval, že je to nebezpečný muž. I jen s jednou nohou a téměř bezzubý. I s tím hrbem na zádech. Ale protože Alfréd věděl, že nejlepší obrana je útok, vydal se proti němu. A protože se mohl bránit jenom tou holí, očekával výpad z jeho pravé strany. Nemohl se rozmáchnout bez rozmyslu - mohl by ztratit rovnováhu a spadnout. Co ovšem Alfréda překvapilo, byl jeho náhlý výpad… hlavou. Div neztratil rovnováhu, ale musel se do něj nazpátek zapřít celou svou vahou. Poté bylo jednoduché mu podkopnout nohu a skolit ho k zemi.
„Zkurvysynu! Hajzle jeden! Idiote!“ a mnohé další nadávky vycházely z úst Tommyho, který náhle vypadal neškodně, možná až dětinsky. Proto Alfréda překvapilo, když se nad něj nahnul, že se rozmáchl holí a dobře mířenou ranou ho zasáhl do břicha. Tommy se rozchechtal. „Naletěls‘, červe!“ smál se, když se holí rozmáchl znovu. Tentokrát mu ji ovšem Alfréd vyškubl z ruky a zahodil za sebe. „Fajn, kurva. Vyhráls‘,“ vzdal se Tommy překvapivě krotce. Měl naštěstí dostatek rozumu, aby věděl, kdy se vzdát. Šance protiútoku určitě přijde zase brzy.
K Tommymu překvapení se nad něj Alfréd sklonil znovu a nastavil ruku před sebe. Zůstal na něj chvíli vyjeveně civět. Když mu pomohl zpátky do stoje, Tommy si ho podezřívavě měřil přivřenýma očima.
„Co ’si zač?“ zeptal se přímo, když mu Alfréd zašel po chvíli i pro hůl.
„Spíš jak mám v plánu tě využít?“ opáčil Alfréd.
Naštěstí Tommy chápal rychle, a když se ušklíbl úšklebkem bez zubů, věděl Alfréd, že ho bude poslouchat, ať už mu nabídne cokoliv. Nepsané pravidlo ulice totiž bylo ve všech koutech Londýna stejné - úkon za odměnu.
Když mu Alfréd stroze popsal, co s Maxem zjistili a co se tu má stát v průběhu zítřejší noci, Tommy jenom poslouchal, hladil si vousy, občas se zamračil, ale neřekl ani slovo.
„Takže? Co o tom víš?“ zeptal se Alfréd přímo.
Tommy ještě chvíli mlčel, díval se do prázdna a uvažoval, zatímco si mnul vousy. „Poptám se chlapů kolem. Vím, že tady slejdí vobčas jiný lidi, ale moc často tu nechodí nikdo v noci. Pochybuji, že bych si jich nevšim‘.“
„Tím pádem sis musel všimnout i mně.“
„Ne, tebe ‘sem tu nikdác neviděl.“
„Zítra se tady bude potloukat ještě jeden chlap. Je se mnou. Asi takhle vysoký,“ řekl Alfréd a poukázal na Maxovu výšku. A uvědomil si, že bezdomovec byl vyšší, než Max. Tommy zaujatě přikývl. Alfréd si udělal poznámku, aby Maxe před ním varoval - nevěřil mu. „Doptá se tě na pár věcí. Být tebou mu nelžu - je nebezpečnější, než já.“ Všiml si Tommyho pohledu - až tak moc nelhal a aspoň si tím zajistí, že se Maxovi nepokusí lhát. Ne, že by to policista hned neodhalil, ale usnadní mu tím práci.
Tommy se však křivě usmál, až na něj vycenil zkažené dásně. „To bych si netrouf‘,“ lhal mu okatě.

Max si uvědomoval, jak stísněně ta místnost působila. Elisa seděla ve středu stolu, vedle ní bylo prázdné místo pro Jacka Sparrowa, který zrovna mluvil o jejich výsledcích před tabulí… a chytře při tom používal Maxovu excelovskou tabulku. Nejednou mu škublo ve tváři, když si všiml, že mluví a přitom ukazuje na špatný dokument. Kdyby ho to trochu motivovalo, klidně by to odříkal za něj. Ale za to placený nebyl, a pokud ano, tak velmi mizerně. Elisa si všimla jeho kyselého výrazu a škubání v obličeji a skrz SMS ho napomenula, aby se ovládal.
Jak asi, když mele blbosti a ukazuje na blbou tabulku? To ji vidí prvně?
Káravě se na něj podívala po jeho odpovědi skrz SMS.
Trochu úcty by ti neškodilo.
Jdi do háje.
Mám tě dát na hodinu mimo službu?
Už mlčím.
Nemělo smysl se s ní hádat přes SMS ani slovně nahlas. Jasně mu dokazovala, že jí nečiní problém zneužívat svou pozici ve vlastní prospěch. Zároveň měl ovšem Max drobnou jistotu, že po této nepříjemnosti mu dá zítra v době jeho volna pokoj. Bylo podstatné, aby na tuhle schůzi bylo vše připravené, oni si vyhodnotili prozatímní výkony a všichni (tedy spíš lvice Elisa a pirátský kapitán Jack Sparrow) byli spokojeni. Ostatní ani jeho řeč moc nevnímali - Bob celou dobu čuměl do mobilu, křenil se, jak magor - nejspíš mu to zase klapalo s manželkou v posteli a nemusel spát na gauči - a takový kolega Thomas použil čepici, aby bezpečně skryl, že celou schůzi prospal. Jediný, kdo bedlivě vnímal každé slovo jejich kapitána, byl nováček Kenji. U něj dávalo smysl, že byl ještě pro tuhle práci zapálený - hlouček mužů a žen kolem něj ovšem pociťoval syndrom vyhoření.
„Tím bych dnešní schůzi uzavřel,“ řekl John Sparrow a všichni se jako na povel hned zvedli, popadli své věci a s radostí se vydali pryč ke Kenjiho překvapení a pohoršení. Snad očekával, že si tam ještě chvíli posedí a poklábosí o tom, co se dozvěděli.
SMS od Alfréda ho vyrušila v půli cesty zpátky k jeho stolu. Hned zaputoval na toalety, aby měl trochu soukromí. Zahlédl rozmazaný text na displeji, promnul si oči a znovu se zaměřil na displej mobilu. ‚Zase,‘ pomyslel si. ‚Zatracenej spánek.‘ Uvědomoval si nedostatek a špatnou kvalitu spánku, ale co s tím mohl nyní dělat?
Opřel se o studenou kachličku stěny. Únava mu projela tělem jako vlna, ale příjemný chlad kachličky ho držel vzhůru.
Našel jsem ti spojku - ptej se na Tommyho.
„Tommy?“ přečetl nahlas a naklonil hlavu na stranu.
To je kdo?
Krátké, ale výstižné.
Spojka.
‚Tos‘ mi toho hodně řekl,‘ pomyslel si Max, až mu škublo ve tváři. Lepší vysvětlení by nebylo?
Ne.
‚Tak běž do háje,‘ pomyslel si Max otráveně, než si povzdychl a mobil zase schoval do kapsy.

Na zvyky tamějších lidí se Alfréd ochomýtal kolem až moc dlouho. Netrpělivé pohledy mu to dávaly jasně najevo, i když se dotyční tvářili, že spí nebo že se baví mezi sebou. Cítil jednotlivý pár očí, kamkoliv se hnul a poblíž byli lidi. Přesto žádný z nich nebyl tak poutavý a nepříjemný jako Tommyho. Jelikož už žádné stopy nenacházel, rozhodl se, že je čas vyrazit domů.
A v tu chvíli ho spatřil - mladého Inda, který až příliš vyčníval mezi místními chuďasy. I na něj se upíraly jednotlivé páry očí, ale vypadal, že na jejich pohledy je zvyklý. Rahul se zde ochomýtal už několikátý den po sobě, vždycky v jinou hodinu. Také sbíral informace, uplácel místní, aby mu vyhověli a zodpověděli otázky. Nikoliv jeho, ale Pořadatelovy. Zároveň jim pokaždé připomněl, že by si v noci měli najít lepší útočiště někde v teple, než poblíž řeky Temže. Nebyla v tom starost jen o bližního svého, ale také pohnutka, aby na nadcházející hru bylo vše připraveno a ulice zely prázdnotou. Nenápadně jim musel vnuknout myšlenku, že v noci je tady nebezpečno, aby se nepletli pod nohy Hráčům.
Za denního světa nepotřeboval být v utajení, takže masku neměl na tváři. Alfrédovi neušla úzkost, která byla v jeho očích, kdykoliv se zahleděl na obrazovku mobilu. Pronásledoval ho, kamkoliv se hnul a poslouchal jeho rozhovory zpovzdálí. Neušla mu jeho špatná angličtina ani to, jak se zadrhával u některých slov. Místní k němu ovšem byli přívětivější - znali ho déle, než Alfréda, to mu došlo ihned. Jejich chování nebylo vůči němu tak nepřátelské.
Jediný, kdo ho vyháněl a hrozil mu nebezpečím, byl překvapivě Tommy. Jako predátor mu jasně dával najevo, že kdyby chtěl, bylo by už po něm. Takže by se měl pakovat z jeho teritoria. U něj Rahul nepochodil a před jeho holí raději utíkal. Věděl, že jeho vyhnat z jeho území se mu nepovede.
Alfréd jen v duchu zaklel, když viděl Inda nasedávat do auta a pak teprve někomu volal. Spěšně něco říkal do telefonu, ale Alfréd neslyšel co. A když se přiblížil, Ind domluvil, nastartoval auto a odjel pryč. Alfréd si neobtěžoval zapamatovat jeho poznávací značku - žádnou totiž neměl.

Nikdy nebyl raději, když zatáčel poslední zatáčku před svým domovem. Max výjimečně dorazil v normálním čase, nikoliv s nepovinným přesčasem v zádech. Sotva za sebou zavřel dveře, pousmál se nad znějícími kroky, které se blížily k němu.
„Dneska jsi tu na čas,“ dolehl k němu Alfrédův hlas. Otočil se k němu a pousmál se. Odložil klíče na věšák a rovnou přešel k němu.
„Nudil by ses, kdybych přišel později,“ ušklíbl se na něj Max.
Alfréd mu úšklebek vrátil a sklonil se k němu. Trpělivě čekal. Max jen pozvedl obočí s nevyřčenou otázkou, ale vševědoucí úsměv Alfrédovi jasně naznačoval, že ví, na co čeká. Proto Alfréd ještě počkal skloněný. Když cítil Maxovy paže kolem svého krku a jeho rty na těch svých, bral to jako drobné vítězství pro sebe. Přisunul ho blíž k sobě a objal ho. „To je pravda,“ souhlasil konečně. Sklonil se k němu ještě pro další polibek - nemohl ho přece nechat vyhrát! Max se nad jeho dětinskostí musel usmát. „Máš hlad?“
„Spíš bych se prospal.“
„Vypadáš příšerně.“
„Díky za kompliment.“
„Rádo se stalo.“
Max ho dloubl do tváře, protože pořád ji měl v dosahu, a zazubil se. „Neprovokuj nebo spíš venku.“
„Chyběl bych ti.“
„Možná.“
Oba se na sebe pousmáli, než ho Max k sobě opět přitáhl pro další polibek. Byla to odměna za jeho šmejdění kolem. Nepochyboval, že mu řekne víc za chvíli.

Alfréd ho našel, jak spí na gauči, když mu nesl ohřívané jídlo. Zakroutil nad ním hlavou, jídlo vrátil do mikrovlnky a přešel se zpátky k němu. Usadil se na gauč vedle něj. Seděl v naprosté tichosti a doufal, že šéf inspektor York tentokrát bude spát o něco déle, než měl zvykem. K jeho smůle se mu tohle přání nesplnilo a Max se po chvíli probudil, unavenější, než předtím.
„Měl bys zítra spát,“ nadhodil Alfréd.
Max unaveně zívl a zakroutil nad ním hlavou. „Přejde to,“ trval Max na svém.
„Kdy?“
Místnost naplnilo tíživé ticho. „Nevím.“
Alfréd si povzdychl. „Donesu ti jídlo,“ dodal jenom a vstal. Max se díval nepřítomně před sebe, když kolem něj prošel.
Povečeřeli v tichosti. Pak Maxe překonala zvědavost a konečně se zeptal, co Alfréd dokázal najít. A tak mu Alfréd vše řekl - včetně nečekaného zjevení Inda, který se až moc potloukal kolem.
„Znáš ho?“ zeptal se Alfréd a neuvědomoval si, že to byl ten stejný Ind, který jim do poštovní schránky vložil tu prokletou kartičku, že to byl ten samý Ind, který je vyrušil při jejich pobytu na wellness. Nikdy jeho tvář neviděl pořádně, ani si ho nijak neprohlížel. Když mu Max ukázal kartičku a ono první setkání mu připomněl, věděl, že Alfréd na to zapomněl. Jenže Max ne. Pamatoval si detaily, které ostatním vypadly z mysli. „Takže jsme se s ním už setkali,“ usoudil Alfréd.
Max přikývl.
Natáhl se pro malý notes pod stolem a tužku. Nakreslil na papírek tři postavy. Představil je Alfrédovi jako Pořadatele a dva spolupořadatele - Japonec a Ind. Přiblížil mu jejich povahy a Alfréd přikývl.
„Jo, byl to on,“ poukázal na jednoduchý obrázek Inda, který představoval jen kolečko pro hlavu a čáry pro tělo. „Malý, kudrnaté vlasy, tmavé, větší frňák.“
Max se nad jeho krátkým popisem pousmál. Do kolečka pod Indem nakreslil poloviční kolečko pro nos.
Alfréd se nad tím uchechtl. „Perfektní,“ dodal jen. Ucítil, jak si o něj Max opřel hlavu. Úsměv mu trochu opadl, když mu prohrábl vlasy. „To máte tak akutní nedostatek lidí?“ zeptal se opatrně.
Max chvíli mlčel, jakoby uvažoval, na co se ho zrovna ptal. „Tahle profese není zrovna lákavá,“ zhodnotil unaveně.
„Přesto ji nechceš změnit.“
„Nikde jinde by mě nevzali. Nebo by to se mnou nevydrželi. Ve službách bych nevydržel se svým sarkasmem. A v korporátu bych umíral.“
„A na jiné profese jsi malý.“ Schytal ránu pěstí do žeber. „Žertuji,“ zazubil se a prohrábl mu vlasy.
K jejich smůle tu noc Maxe pronásledovaly noční můry, kdykoliv zavřel oči. Alfrédovi se nelíbilo, když mu řekl, že se jde projít na čerstvý vzduch. Přesto věděl, že mu nemá jak pomoct, když ho k sobě nepustí. Potřeboval si srovnat myšlenky, které ho během spánku stíhaly neustále.
Unaveně si prohlížel temné domy v jejich okolí, kde jejich obyvatelé spali, protože spát mohli. Pohlédl na sebe do kaluže a uvažoval… jak se cítil Paul, když umíral? Nad čím uvažovala Laura, než se oběsila? Co si přála Temperance, když mačkala spoušť? Kdyby se jim do života nikdy nepřipletl, obě ženy by byly pořád naživu, se svým hříchem. Stejně tak by Simon nenašel smrt v plamenech. Žaludek se mu stáhl při myšlence, že byl zodpovědný i za smrt Thomase Kinga. Na rukách měl mnohem víc krve - lidi z Chicaga, lidi z minulosti… Nakonec šlápl do kaluže, až se jeho obraz rozostřil. Kolik z nich nedokázal zachránit, protože zaváhal a potřeboval důkazy?
S pohledem k zemi se vydal kupředu. Byl rád, že v tu chvíli vedle něj bylo něco k zachycení, protože se mu objevily mžitky před očima. Lampa mu byla rychlou kotvou, která mu zabránila před pádem na zem, když ztratil rovnováhu. Chladivý kov ho studil do prstů, když se zhluboka nadechl a vydechl.
‚Fajn, Maxi, takhle to dál nejde,‘ pomyslel si. ‚Ani ty dál nepůjdeš.‘ Jeho vlastní sarkastický dovětek v hlavě měl jen vyústění v tom, že mu cuklo v levém oku. Promnul si koutky očí a znovu vydechl. Opřel si čelo o lampu, v mysli zanadával, že mu zamrzne mozek, ale chvíli tak zůstal. Přivřel oči. O kolik by pro něj bylo snazší, kdyby se s nimi nikdy nesblížil? Kdyby neznal jejich jména a minulost? O kolik snazší by bylo, kdyby pro něj byli jen jména ve spise s nepovedenou fotkou po smrti a před ní? Ne, Max nedokázal některé případy jen tak pustit z hlavy. A právě případ Prodaného ženicha byl tím červem, co mu hlodal v hlavě neustále. Od samotného počátku i po jeho konci. Kdyby se ho uměl zbavit… nad kterým případem by uvažoval místo toho?
Konečně se odsunul od lampy, když měl opět jistotu ve vlastních nohách a hlavě. Vzhlédl k potemnělému nočnímu nebi bez hvězd.
Myšlenkami se vrátil do Chicaga, k jednotlivým obětem, které nemohl a neuměl zachránit… k oběti zvané Samanta… k obětem se jmény Kevin a David Hillovi… a Alex Blackberry… a v neposlední řadě také k oběti jménem Alfréd Riddle.
Nehty přejel po kovu pod svou dlaní.
Případ, který mu předtím také nedával spát.
Kolikrát si v mysli říkal, že měl udělat věci jinak.
Nebo se vůbec nezúčastnit.
S nejistým krokem se vydal zpátky domů.
Po pár krocích se ovšem zastavil.
Viděl před sebou jednu oběť, které nezabránil v pomstě.
Alfréd měl přes sebe přehozenou jen mikinu. Mlčeli oba. Max netušil, jak dlouho tam stál, ani jak dlouho byl sám venku nebo ponořen do vlastních myšlenek.
Oba si uvědomovali, že případ Chicago a případ Prodaného ženicha je oba poznamenaly. Ať už pozitivně či negativně, nesli si je oba s sebou.
Unaveně se usmál a přijal jeho nabídnutou ruku.
Domů se vrátili společně.

„Chceš si o tom promluvit?“
„Ne.“
„Pak si o tom promluvíš s Oliverem.“
„Ne.“
„Maxi.“
Max si povzdychl a zastavil se. Alfréd se na něj koutkem oka podíval.
„Pomohlo by ti, kdyby ses víc otevřel. To, že to dusíš v sobě, tě ničí.“
„Já vím.“
„Tak to nedus v sobě.“
„Snažím se.“
„Nesnažíš, Maxi. Utíkáš před tím.“
Na to Max nic říct nemohl, protože věděl, že má pravdu. Jeho ruku stiskl o něco silněji.
„Nedokážeš o tom mluvit?“ dovtípil se Alfréd. Ale Max měl ten prázdný, nepřítomný pohled, který Alfréd znal až moc dobře. Už ho nevnímal. Náznak, že konverzace na tohle téma skončila.
Maxe probralo jeho náhlé objetí a Alfrédovo teplo kolem něj.
„Počkám si, až o tom budeš chtít mluvit,“ slíbil mu Alfréd.
Nebyla to prostá slova - to věděli oba. Byl to slib, který Alfréd vždycky dodržel.

Moc spánku jim noc nepřinesla. Max nic neřekl, ale Alfréd na něm poznal, že si to vyčítá. Přesto, když se chystal do práce, musel se pousmát při pohledu na Maxe, který mu chystal svačinu. Prosté gesto, které pro ně bylo vzácné. Protože věděli, že kdyby pravda vyšla najevo, o tyhle jednoduché věci by rázem přišli. Jako poděkování ho objal zezadu a krk mu posypal polibky, když s přípravou skončil.
„Vyspi se,“ domlouval mu, když odcházel.
„Pokusím se,“ slíbil Max unaveně.

Na dlouhou dobu se mu to nepovedlo. Pohlédl na mobil, kde našel dvě nepřečtené zprávy od Alfréda.
Spíš? zněla ta první.
Až se vzbudíš, najez se, zněla ta druhá.
Max se pousmál a mobil zase zhasl. Hlavu položil zpátky na polštář a zahleděl se do stropu. Ještě chvíli zůstal v posteli a vdechoval Alfrédovu vůni z peřin, než konečně vstal, aby si uvařil čaj.

Nečekal, že ve zprávách se něco dozví. Přesto si je pustil ke snídani. Obvyklé zpravodajství ho nevzrušovalo a mezinárodní vztahy poslouchal jen na jedno ucho. Nebylo třeba informovat širokou veřejnost o každé vraždě. Stejně tak Pořadatel si dával pozor, aby na sebe nijak neupozornil. Nezískal žádnou novou informaci.
Cinkla mu na mobilu další zpráva. Už jsi vzhůru? Hodila by se odpověď, když už sis to přečetl…
Jo, odpověděl stroze.
Vzbudil jsem tě?
Ne.
Měl jsi snídani?
Jo, za chvíli vyrážím.
Bezpečnou cestu.
Max se nad těmi prostými zprávami pousmál. Díky, odpověděl stroze, než vstal, aby se připravil. Zvolil civilní šat, ale vzal si s sebou i odznak. Věděl, že na lidi z ulice stačí jen odznak. A doufal, že nedojde k ničemu, při čem by zbraň potřeboval.
Cítil na sobě něčí pohled, když vyšel z domu. Rozhlédl se po ulici, ale nikoho neviděl. Pomalu si na ten nepříjemný pocit začínal zvykat, ale přesto mu to znepříjemňovalo den. Netušil, že pár hnědých očích ho skutečně sledoval. A ve chvíli, kdy vyjel z ulice, spustil se další motor auta a to se vydalo za ním.
Auto bez SPZ si udržovalo velký rozestup, aby si ho Max nevšiml. A pokud ano, byli by od sebe pořád příliš daleko na to, aby se mohl Max otočit a pronásledovat ho. Byl to vypočítaný tah někoho, kdo tuhle hru hrál už mnohokrát.
A kdo chtěl rozehrát nebezpečnější hru.
Nebyl tak hloupý, aby bral s sebou zbraň na veřejnost. Nechtěná pozornost byla to poslední, co chtěl. V Británii měla zbraň jasný význam: jsi ozbrojenější než zdejší policie - a tedy viditelný.
A tak se rozhodl jít na to po staru.
S holýma rukama.