Alfréd nezačal ihned. Max mlčenlivě pozoroval vlastní notebook. A vzhledem k připsaným 100 librám věděl moc dobře, o co se tady jedná. Mohl začít samozřejmě on a vyptávat se, proč vytáhl jeho počítač a naboural se do něj - to se tolik nudil? Takhle brzo ráno, kdy normální lidi spí? Ale moc dobře věděl, co tam hledal a co taky našel. Na druhou stranu neměl moc šancí si stěžovat - taky udělal pěknou volovinu. Mohli si maximálně podat ruce a odsouhlasit si, že jsou máklí, jak by podotkla Amy.
Alfréd uvažoval nad něčím jiným - má ho poslat se osprchovat, ať není nemocný a dostane se z těch mokrých hader? Nebo ho má potrápit a nechat ho, ať ještě chvílí váhá, proč tady je? Ne, oba to věděli od počátku, proč tu sedí tak brzo ráno. Ale ani jednomu se nechtělo začít. Všiml si, jak si muž naproti němu setřel kapky deště z tváře, co mu stekly z vlasů dolů. Obyčejné gesto, které nyní jenom utvrzovalo jeho vinu.
Maxovi neušlo, že si Alfréd to ticho a jeho úzkost trochu užívá. Chtěl ho potrápit psychicky, než začne. A měl na to plné právo. Jen na Maxe toho za tuhle noc bylo už moc. Neustálé napětí ho vysílilo natolik, že nepochyboval, že se mu opět povede usnout, aniž by to postřehl, nebo začal vůbec uvažovat nad něčím jiným než ničím. Ale získal to, co potřeboval. Kdyby se tomuhle hovoru mohl vyhnout, už by důkazy analyzoval.
Konečně k němu odhodlaně vzhlédl. Jasný náznak, že má začít, jinak v tomhle nemá smysl pokračovat.
Alfréd před něj posunul notebook beze slova.
„Hrabal ses mi v počítači,“ uznal Max nahlas jasný fakt, aniž by počítač potřeboval zkontrolovat.
„Taky jsem zaplatil pokutu,“ souhlasil Alfréd.
„Co jsi tam hledal?“
„Možná to samé, co ty dneska venku?“
Max se ostře nadechl nosem. Vzhlédl k němu s pevným pohledem. „Jasně jsem ti říkal, aby ses mi nehrabal v počítači.“
„Nedáš si jinak říct, Maxi.“
„Proč? Toužíš snad být zase poldou?“ ptal se Max klidně.
Alfréd chvíli mlčel a promnul si bradu. „Oba víme, že nesmím. Zákon mi to sám zakazuje.“
„Protože jsi vraždil,“ souhlasil Max cynicky.
„Jo, protože jsem zasranej vrah.“
„A já tě kryju.“
„Jo, protože jsi blázen.“
„Ne, protože jsem se zamiloval.“
Alfréd pozvedl obočí. Tolik sebereflexe a opravdovosti od Maxe nečekal. „Do vraha,“ dodal nejistým šeptem.
„Do vraha.“
„A ten vrah byl tak máklej, aby se před tebou objevil zase po pěti letech.“
„A převrátil mi život vzhůru nohama, jo.“
Nastalo mezi nimi krátké ticho, než Alfréd pokračoval: „Proč jsi tam volal, Maxi? Proč jsi tam šel znovu?“
„Viděl jsi, co jsem našel. Takže víš, že se toho pustit už nemůžu.“
Opět napjatá pomlka. Max odpovídal ihned a téměř mechanicky, jakoby jeho otázky očekával od počátku. Alfréd si rukami promasíroval spánky - chtělo se mu spát. Přesto k němu vzhlédl a oznámil mu jasný fakt: „Pokud na to tvoje bejvalka přijde, budeš mít větší problém než tehdy, když jsi zfalšoval svůj vlastní pobyt v Chicagu.“
„Ale pořád menší, než kdyby tě Elisa tady vyčmuchala.“
Alfréd souhlasně pokýval hlavou. „Takže potřebuješ parťáka.“
Max k němu zmateně vzhlédl.
„A ne neberu jako odpověď. Mám trochu představu z tvého prvního vyprávění a z toho, co jsi doposud našel, co se tam děje. Proto je sakra velký problém, abys na tom pracoval sám. Pokud ti Elisa dala stopku, je mi jasný, že nikoho tím nepověřila.“
„Ne… jsou důležitější případy.“
Alfréd znovu přikývl a nahnul se k němu. „Proto ti pomůžu, Maxi. Ať chceš nebo ne. Tuhle hru můžeme hrát i ve vícero lidech.“
„Co když prohrajeme?“
Alfréd se pousmál. „Prohrál jsem pouze jednou. A to ve chvíli, kdy jsi mi vstoupil do cesty. Když na ně budeme dva, jejich prohra bude o to potupnější.“
Max se také pousmál. „Blázne…“
„Taky tě miluju.“
Alfréd si vychutnal, když ta slova říkal, a také si vychutnal Maxovu zmatenou reakci a posléze i jeho nadávky a i ten hozený polštář jeho směrem, když se Max zvedal, že se půjde prohřát do vany.
Neodpustil si poznámku: „Připojím se!“
Maxův hlas z koupelny ho zpražil: „Pak ti napálím pokutu! Chci soukromí!“
Nechtěl ho mít na blízku po tak náhlém vyznání. A musel si v hlavě utřídit i jiné myšlenky. Položil mobil vedle vany a zaváhal, než spustil tlačítko Přehrát. Mezitím ze sebe sundal mokré oblečení a hodil je rovnou do pračky. Poslouchal šum a šustění a nevýrazné hlasy a slova. Nakonec nahrávku trochu posunul dopředu a pak jen zanadával. Byla nepoužitelná, jak se obával. Zkontroloval rychle fotky, které pořídil, ale bylo mu jasné, že tohle mu taky nikdo neuzná jako hmatatelný důkaz.
Pohltila ho frustrace, když stál pod sprchou a nechal na sebe dopadat vodu. Kvůli čemu takhle riskoval? Měl by to pustit. I když mu nyní Alfréd nabídl pomoc. Možná to celé bylo zbytečné. Měl by přestat? Bylo by to logické, to věděl. Ta racionální stránka mu za tohle nadávala od počátku, ale pak tady byl i ten tichý hlásek, který chtěl spravedlnost pro mrtvé z The Sidings. A možná jich je mnohem víc, jen je doposud nenašli. Protože v neohlášené hře nikdo přece nezemřel. A pokud ano, nikdo je nepostrádá… Opuštění, společností nechtění lidi se snadno ztratí. Nikomu nechybí. Potkáváte je denně - prázdné existence, které ani nevnímáte. Pořadatelovi vyvolení hráči.
Prudce vodu zastavil a díval se na dopadající kapky ze svých vlasů na zem. Jak Pořadatele přimět, aby udělal chybu? Aby zariskoval a sám se prozradil? Má se tam vrátit a zkusit zviklat na svou stranu jednoho ze spolupořadatelů? Čím si vůbec koupil jejich mlčenlivost a věrnost? Proč mu pomáhají? Dostávají za to prachy? Nebo je drží díky informacím, které na ně má? A pokud je Jednička vrah, jakým se zdá být dle popisu ostatních - je to právě důvod, proč proti Pořadatelovi nemůže jít? Protože na něj ví příliš?
Z myšlenek ho vytrhlo zaťukání na dveře.
„Usnul jsi?“
„Jo, měl jsem krásný sen. Probudils‘ mě,“ pronesl Max ironicky a natáhl se pro ručník.
„Doufám, že byl o mně.“
„Jo, nasazoval jsem ti zrovna želízka.“
„Tak to doufám byl divoký a erotický sen. Popíšeš mi ho do detailů?“
Max se musel pousmát. Proč si hned želízka spojil se sexem? „Ne, využiju to pak v realitě.“
„Tak to už se těším.“
Utřel si nejdřív obličej a pak tělo.
„Maxi?“ ozvalo se po chvíli, kdy se dostával do pyžama a županu. Byl pořád prochladlý z deště venku.
„Ano?“
Neodpověděl.
„Ano?“ zavolal Max hlasitěji, aby měl jistotu, že ho slyšel. Nakonec si povzdychl, pověsil ručník na věšák a přešel ke dveřím. Otevřel je a vykoukl ven. „Co?“ zeptal se. Alfréd se opíral o zeď vedle dveří a nyní se musel pousmát.
„Jen jsem chtěl říct tvý jméno,“ zazubil se.
„Pako,“ prohodil Max a dloubl ho do ramene. Alfrédův úšklebek se jenom zvětšil. Přesto, když k Maxovi přišel a objal ho, pro Maxe to bylo nečekané… a příjemné gesto. Po tom adrenalinu tam venku to najednou působilo tak správně - že ho obalí svým tělem a teplem a prostě jen obejme, ujistí ho, že tohle je realita, že tady je někdo, kdo by ho postrádal, kdyby se mu něco stalo. Nakonec mu kolem těla omotal ruce a také ho objal. Cítil, že Alfréd objetí jen zesílil.
Nastalo mezi nimi ticho, které ani jeden nenarušil po dobu několika minut. Užívali si blízkost toho druhého a jistotu, kterou jim jeho teplo dávalo.
Mezitím venku déšť ustal. Dokonale smyl veškeré stopy, které hráči zanechali na pahorkatině Chiltern Hills, Buckinghamshire.
Tu noc Max neusnul. Ne proto, že by ho pronásledovaly noční můry - bděl proto, že v hlavě skládal plán. Plán, jak Pořadatelovi překazit příští hru.

O to děsivější bylo, když v neděli dopoledne, když odcházel do práce, našel Alfréd další prokletou kartičku. Ležela přímo před prahem Maxova domu. Nic mu neřekl. Tak nějak vycítil, že tahle pozvánka byla speciálně pro něj. Kartičku si schoval a šel normálně do práce. Zpoza rohu ho přitom sledovaly hnědé oči plné strachu.
Rahul měl nyní jistotu, že pozvánku předal tentokrát správnému hráči.
Ještě před začátkem hry se Alfréd ledabyle zaregistroval do jejich systému pod falešným jménem: David Hill. Kdyby se to David dozvěděl, stejně by mu nevěřil, že něco takového skutečně existuje a děje se to jim pod nosem.
V neděli večer, po Alfrédově návratu z práce, si prošli, co všechno Max zjistil a na jakém místě oba stáli, co můžou dokázat, aniž by se do toho ponořili příliš, a kdy bude nejmoudřejší z toho vycouvat. Alfréd sledoval mapu pahorkatiny před sebou na Maxově notebooku, když mu popisoval jednotlivá místa, která byla podstatná pro hru. Stejně tak mu ukázal podrobný plán The Sidings a která místa pro něj byla klíčová i v této hře. Alfréd usoudil, že Pořadatel má podobný vzorec pro své hřiště - jednou uzavřený prostor, potom otevřený prostor, ale také svým způsobem ohraničený, obě místa měl kontrolované - buď kamerami nebo vojenskými drony. V obou případech byl jeden spolupořadatel pasivní, zatímco druhý střídal roli - jednou pasivní, potom aktivní. Nemohli se shodnout, zda při další hře bude zase pasivní nebo bude součástí hry. Také noví a staří hráči se mohli střídat - nejen kvůli smrti, ale i proto, že prostě nepřišli kvůli osobním věcem, jak podotkla Čtyřka a Amy. Časy byly také nahodilé. Ale místa - ta měl Pořadatel promyšlená, takže je musel vybírat pečlivě.
Ze dvou her nemohli přijít k jasnému závěru, ale něco ty hry spojovalo - kartičky jako pozvánky, dva spolupořadatelé, jeden Pořadatel… a až dětinské náměty her, které se mohly (a měly) zvrhnout na děsivé události.
Nakonec se shodli, že až přijde další SMS s místem hry, hned mu dá vědět a společně něco vymyslí.
Alfréd mu samozřejmě neřekl, že už je ve hře také registrovaný.

Když ráno vyprovázel Alfréda pohledem, oba měli něco na jazyku, co nevyřknuli. A oba věděli, co to je. Alfréd jen ve vtipu prohodil: „Nedostaň se do průseru. A nezapomeň na Olivera. Máš s ním schůzku v jednu.“
„Jo, já vím,“ souhlasil Max.
Právě kvůli tomu měl dnes posunutou směnu na odpolední. Kvůli tomu si přivstal, aby ho mohl aspoň vyprovodit, protože se zase minou. Protože tentokrát Alfréd nedostal volno, aby mohl jít s ním a trochu ho podpořit. Zarazilo ho, když mu prohrábl vlasy a vzhlédl k němu. Alfréd mu druhou rukou stiskl bradu a sklonil se k němu pro ranní polibek.
„Hlavně ho nenaser. Pak beztak bude volat tvý bejvalce,“ ušklíbl se Alfréd.
„Tak ať.“
Cítil jeho ruku na své tváři, jak mu pomalu sklouzla po krku na rameno. Alfréd ho přitáhl blíž k sobě pro další polibek, tentokrát smyslnější. Slyšel, jak se zhluboka nadechl, než polibek přerušil.
„Už teď žárlím, že bude mít tvůj čas místo mě,“ zdůvěrnil se zhrublým hlasem.
„Přijedeš pozdě,“ připomněl mu Max.
Nečekal ovšem ještě jeden polibek, ještě dravější, než ten předchozí. „Musím si tě vychutnat, dokud mohu,“ usmál se Alfréd proti jeho rtům. „Kdo ví, kdy budu mít zase příležitost.“
Max se pousmál, ruce mu omotal kolem krku a stáhl ho dolů pro další polibek. Ani on se ho neuměl dnes ráno nabažit. Usmál se do polibku, když cítil jeho majetnické ruce, které zkoumaly jeho tělo.
„Běž, nebo přijdeš skutečně pozdě,“ zašeptal mu proti rtům.
Alfréd se ušklíbl. „Za delší dobu s tebou by mi to stálo za to,“ svěřil se.
Nakonec se ovšem odtáhl a Max mu jen velmi nerad sundal paže z ramen. Všiml si, že mu Alfréd držel ruku o něco déle, než obvykle, jemně ji stiskl a poté konečně pustil. Pak se otočil a odešel. Dveře se za ním s drobným skřípěním zabouchly. A Max zůstal ve svém domě opět sám.

Na schůzku s Oliverem jít nechtěl. Do toho mu měl přijít nový kolega, kterého měl zaškolit. Poprvé měl nechuť jít do práce. Nebo vůbec vyjít z domu, protože nic z těchto událostí nemohl ovládnout ani navést tam, kam chtěl. Oddaloval svůj odchod, co nejdéle to šlo, a raději bezcílně pochodoval po domu a znovu a znovu poslouchal svou nahrávku, i když věděl, že jednotlivé pasáže jsou stejně nepoužitelné. Analyzoval pořízené fotky a hledal na nich detaily. Amyino auto bylo překvapivě čisté. Fotky jiných aut byly třeba trochu rozmazané, protože je fotil ve spěchu a za chůze. Světlo taky nebylo nejlepší a otravná vlhkost deště mu neumožňovala pokaždé fotku zaostřit. Ale SPZ byly výrazné a čitelné. Na tom si dal opravdu záležet. Až se dostane do práce, zjistí si, odkud přijeli. V chůzi se zarazil. Ne dneska, dneska se kolem bude ochomýtat ten nováček. Sevřel si vlasy mezi prsty, než si je rozcuchal.
„Sakra, Eliso, moc dobře víš, že neumím jednat s novými lidmi,“ zaprskal naštvaně, založil ruce na hrudi a nasupeně pochodoval tam a zpátky. „Ani nevím, jak se jmenuje,“ zabrblal si nahlas pro sebe. Chyba, pamatoval si to až moc dobře, ale chtěl to jméno zapomenout. Vůbec se mu nelíbilo to načasování. Něco mu na tom šeredně smrdělo a vadilo mu, že původ toho pachu nemohl ještě určit na 100%. Kdyby to byl Asiat, tak moc by ho to neštvalo - ale on byl Japonec. Kenji Kuroda je japonské jméno. A ten pohled v jeho očích taky nebyl moc přátelský. To nemohla být náhoda! Nebo nad tím moc uvažoval? Tváří se tak Asiati tradičně, když je fotí?
Naštvaně si víc rozcuchal vlasy na všechny strany. Chtěl odpovědi na své otázky, ale věděl, že musí být trpělivý. A to ho štvalo nejvíc.

Když vstupoval do ordinace Olivera, připomínal si, že nemá být hrubý ani tak sarkastický, protože vystudovaný psycholog jen stěží dokáže pochopit jeho vtipy nebo jim vůbec porozumět. Ale jeho vtíravé dotazy nakonec způsobily, že Max přepnul na autopilota a dal mu ty otravné otázky sežrat i s úroky. Stačila jediná, dobře mířená otázka z jeho strany. Věděl, že si ho Elisa hned předvolá a dá mu nějaké to kázání o morálce a tak, ale za ten lepší pocit to stálo. Hned se cítil líp. Když ovšem vyšel z budovy, kde se nacházela Oliverova ordinace, přišla mu také SMS ze Soukromého čísla. Bylo to až moc brzy. Ale zvědavost ho přemohla dřív, než mohl začít přemýšlet racionálně.
01:00, Wapping Old Stairs.
Místo dalšího setkání. Maxe hned napadlo: ‚Moc brzy. Tuhle hru zruší.‘
Přesto se v jeho mysli objevil hlodající červ a tu myšlenku se mu snažil rozmluvit. Napsal Alfrédovi zprávu, kde se pravděpodobně bude konat další hra s poznámkou, že ji pravděpodobně zruší. I předtím tomu tak bylo - uběhlo jen pár dní na to, aby si mohli dovolit pořádat další hru.
Byl natolik ponořený do vlastních myšlenek, že málem přejel i své pracoviště. Zakroutil nad sebou hlavou a couval zpátky k vjezdu do parkoviště. Když se ujistil, že auto má zamknuté a všechny potřebné doklady u sebe, promnul si kořen nosu.
„Nechci nikoho zaučovat,“ pronesl si spíš pro sebe, než se vydal ke vstupní bráně.
Všiml si koutkem oka, že směrem k parkovišti přijelo i nové, tmavě modré Mitsubishi Outlander. Nikdo v této pobočce nejezdil japonskými auty. Na to byli až moc velcí, skrytí nacionalisti - přesto jejich parkovišti vládly především Fordy, Peugeoty a Volva. Kdo vlastnil Škodovku, už dostával přednášku, že by si měl pořídit pořádné britské auto. Jenže ani jedna z těch značek nepocházela z Británie - ale o tom se nemluvilo. Mluvilo se o typu motoru a jiných detailech, které Maxe moc nezajímaly. Pravděpodobně stačilo, aby auto pocházelo z Evropy. Nebo aby danou zemi v minulosti aspoň částečně obsadila Britská monarchie.
Pak bylo britské.

Obvykle mu nevadilo, když směny začínaly později odpoledne. Dnes ovšem byl vzhůru až příliš brzy a celkově toho moc nenaspal. Chtěl vyprovodit Alfréda, takže vstával s ním. A noc předtím spánku taky moc nedal, protože čekal na Alfréda, až se vrátí z práce. Nejen aby mohli plánovat a uvažovat nad systémem her, ale i na trochu intimity. Ne nic divokého, ale touha po něčem tvrdším tady byla vždycky. Musel se pousmát nad vzpomínkou, jak Alfréd rázem ožil, když si uvědomil, že by ten večer mohl být i něco jiného než jen spánek u televize nebo probírání práce. Vzpomínka na jeho majetnické ruce dneska ráno Maxe příjemně zahřála - byl žárlivý, aniž by si to uvědomoval. Mladší z páru neměl jen více energie, ale i více soutěživosti vůči Maxovým kolegům. Každý z nich pro něj byl snad rivalem, se kterým musel bojovat o Maxovu pozornost, i když to znělo absurdně. Možná proto byl poslední dobou majetničtější, než předtím.
Maxovi pohled spočinul na složce na jeho stole a úsměv mu povadl. Přitáhl si ji k sobě a otevřel. Vykoukla na něj fotka Japonce. Kenji Kuroda. Nezaujatě si jeho složku zase přečetl, aby projevil trochu zájmu. Proč by se sakra Japonec hlásil k nim? Ne, nechtělo se mu zaškolovat nováčka. Měl by ho odradit, aby skončil do týdne jako většina nováčků? To by bylo super, aspoň by měl klid.
To papírování a hádky s Elisou mu ale dopředu jasně říkaly, aby se aspoň trochu snažil a byl rádoby týmový hráč. Už tak jen čekal na okamžik, kdy si ho předvolá.
Netrvalo to dlouho a obdržel její hovor, kdy po něm spíš řvala, než aby mu cokoliv kloudného řekla. Z jejího hněvu vydedukoval, že se má k ní dostavit. Jak mu mohla šéfovat emočně labilní ženská? Protože protekce od manžílka, to byl důvod. Velmi neochotně se za ní vydal a doufal, že ho tam třeba zdrží dostatečně dlouho, aby nemusel nováčka přivítat osobně a někdo jiný by se ho ujal.
Ani neřekla, aby se posadil - rovnou spustila, že se jí jeho chování nelíbí. Zapomíná, že tam chodí mimo pracovní dobu a nemůže mu rozkazovat, jak se má chovat nebo ne. Všiml si nepořádku na jejím stole - pohádala se snad s manžílkem, proto ten bordel? A potřebovala si vybít zlost na něm? Raději držel jazyk za zuby a připomínal si, aby nic neříkal - bývalo to pak rychlejší. Elisa si odvede svůj monolog a on neřekne nic, čím by ji nasral ještě víc, než je nyní.
„Doufám, že jsem se vyjádřila jasně?“ dokončila Elisa naštvaně. Maxovi neušlo, jak rozcuchané vlasy má. Velmi neobvyklé na ženu, která si i přes svou pozici zakládala na vzhledu.
„Ano, veliteli Shionová,“ souhlasil Max a přitom ani moc nevnímal, co mu všechno vyčítala a říkala.
„Odchod!“ zněl její rozkaz.
A Max další pobídku nepotřeboval.

Pohlédl na hodiny, když se vrátil ke svému stolu. Nejspíš by měl předstírat zájem o nováčka, než bude zmatený a nechtěný stát před recepcí a nebude vědět, která bije. Záměrně ho tam nechal pár minut čekat a zavolání od Elisy bylo dokonalým zdržením, na které se mohl případně vymluvit, kdyby si chtěl někdo stěžovat. Vzal jeho složku a za pochodu si ji ještě jednou proletěl očima, přestože věděl, s kým bude mít tu čest. Aspoň podle toho, co vyčetl z papíru o něm. Zastavil se za rohem, kde měl výhled k recepci.
Stál k němu otočený zády, ledabyle se loktem opíral o stůl, levou nohu měl ve stoje lehce pokrčenou. V mezičase mu už obstarali i uniformu. Max očima pohlédl na recepční, která zjevně koketovala s nováčkem, a on její pozornost ochotně opětoval. A dle se všeho jí muž věnoval dostatečně poutavě, jinak by v tom nepokračovala, nejspíš po celou tu dobu, co tam na něj čekal. Zavřel jeho složku. Je na čase poznat, co je tenhle Kenji Kuroda vlastně zač.
Rázným krokem se vydal k nim.

„A tak jsem se ocitl na mezinárodním letišti, bez ponožky a bez pasu,“ dokončil ten muž nějaký příběh a žena za recepcí se mohla smíchy přetrhat, když k nim Max došel. Ruce si založil ledabyle do kapes a snad čekal, až si ho všimnou. Když se k tomu neměli a pořád se smáli, jako dva puberťáci, odkašlal si. V tu chvíli se na něj ten muž konečně zaměřil. Tmavě hnědé oči vypadaly neobvykle klidně.
„Očividně se náramně bavíte v pracovní době,“ podotkl Max ironicky.
Žena si odkašlala a hned zaujala trochu profesionálnější postoj - už se nenahýbala přes pult k nováčkovi a už se neusmívala. Upravila si neposedný pramínek vlasů za ucho a uhnula pohledem. Mladší muž se trochu nervózně usmál, než vytáhl ruce z kapes a konečně se otočil Maxovi čelem.
„A ty jsi?“ zeptal se, trochu nejistě. Netušil, jak se má k menšímu muži chovat - netušil ani kdo to je. Jen podle uniformy usuzoval, že patří na tuhle pobočku. Maxe napadlo, že moc vnímavý tedy nebyl. Většina jeho kolegů hned kontrolovala šarži na uniformě, ale to po nováčkovi nemohl chtít. Neměl zkušenosti a očividně ani mozek. Nebuď hned skeptický, Maxi.
„Šéf inspektor Max York,“ představil se mu Max lhostejně.
Ale očividně to zabralo, protože pohled toho muže se změnil. Hned mu zasalutoval a omluvil se. Max jen pozvedl obočí.
„Nepoznal jsem vás, pane,“ pokračoval Japonec, tělo mírně ztuhlé. „Kenji Kuroda, šéf inspektore Yorku!“
„Pohov. Nepotrpím si na šarže,“ uklidnil ho a založil si ruce na hrudi, přičemž složku trochu skrčil v podpaží. „Ale měl bys respektovat, že si máš hledět svého a ne koketovat s naší recepční, která je zasnoubená,“ informoval ho.
„Zasnoubená?“ vykulil na něj Japonec oči a pohlédl zmateně na ženu.
Ta se jen nevinně usmála a zamávala mu rukou s prstenem na prsteníčku. Japonce to očividně naprosto vykolejilo. Max nad nimi jen protočil oči. Toho by si snad nevšiml jen slepý nebo naprostý ignorant - tak mladá žena na recepci by si sotva brala do práce zlatý prstýnek na prsteníčku. Hlavně si musel všimnout, že kdykoliv jí přišla zpráva, rozsvítila se jí obrazovka mobilu, kde měla fotku svého snoubence - zdejšího kolegu, samozřejmě.
‚Proto tě nesnáším, Sally. Ráda si z nováčků utahuješ,‘ pomyslel si.

„A tady je kávomat - produkuje všechny možné břečky za moc liber, takže s chutí do toho,“ pronesl Max, když prošli kolem stroje, který za celý život nikdy nepoužil. Stačila mu reakce ostatních kolegů, když poprvé zkusili instantní levnou kávu za drahé peníze z automatu a nechtěl riskovat střevní chřipku. Kávomat zde zůstal, ale jenom jako dekorace, na kterou se celoročně prášilo, a občas se provedly úpravy. Jediný, kdo pil kávu z tohohle přístroje, byl jejich Jack Sparrow - komisař John Sparrow, vedoucí pobočky. A ten si na instantní kávu nemohl stěžovat - ba dokonce to byla láska jeho života. Časem možná předčí i Elisu. Proto zde přístroj zůstal. A všichni se obávali, že odejde pouze v případě, že Jack Sparrow odejde do důchodu.
„Kafe moc nepiju,“ uznal Kenji trochu nervózně.
„To nikdo tady, neboj. Proto je tak zaprášený,“ uklidnil ho Max a bylo vidět, že si Kenji náležitě oddychl. „Kdyby se Jack ptal, kávu dělá výbornou,“ dodal.
„Jack?“ zeptal se Kenji zmateně.
Kurva, pomyslel si Max, až mu škublo ve tváři.
Všichni ho tu přejmenovali na Jacka a všichni věděli, o kom je řeč, až úplně zapomněli, že se jmenuje John.
„Říkal jsem John,“ trval na svém Max s vlídným úsměvem.
„Asi jsem se přeslechl,“ usmál se Kenji trochu nejistě. A Maxovi neušlo, že si hned udělal poznámku do svého malého bloku. Ten vytáhl, sotva mu Max nabídl prohlídku jeho nového pracoviště, a vše si důkladně zapisoval. Až to Maxe trochu štvalo.
Trochu klidu ovšem získal, když si uvědomil, že jeho paranoia byla skutečně jen jeho paranoiou a možná i drobnou posedlostí - byl to sice Japonec, ale jeho hlas zněl jinak, než od toho spolupořadatele. Moc nad tím uvažoval - bylo vyloučené, aby se jednalo o stejného muže. Chování měl také jiné. Typický Japončík vlezdoprdelka.
Nebuď tak skeptický, Maxi, připomněl si otráveně.
Neměl náladu na mluvení, proto se musel přetvařovat. A to ho unavovalo. A do toho ho ještě předtím naštvali Oliver a Elisa. Raději by se ponořil do nějakého případu, než aby tady někomu dělal chůvu.

„Tady zaparkuj. V případě dotazů se neboj zeptat,“ zakončil a ukázal mu prázdné křeslo vedle sebe. ‚Raději se na nic neptej, nemám na to dneska mozkovou kapacitu,‘ pomyslel si, ale nahlas nic neřekl. Usadil se do svého křesla vedle něj a napjatě doufal, že se na nic skutečně ptát nebude. Ani dnes, ani do konce týdne, kdy očekával, že raději sám podá výpověď. Protože pokud bude jeho parťák, jen těžko Maxe snese. Většinou nováčci, co skončili jako jeho parťáci, vydrželi týden. Protože je nepřímo vystrnadil. Protože ho velmi rychle začali nenávidět, a tak raději odešli, než aby se s ním přeli. Málokdo snesl Maxovu povahu a on to věděl. Otevřel si jeho složku a znovu si pročítal informace o něm. „Ty máš vejšku?“ prohodil jakoby omylem. Věděl to, ale snad chtěl jeho potvrzení.
„Ano,“ usmál se Kenji mile. „V mé zemi je to téměř povinnost, abys získal dobře placenou práci.“
„Hm,“ prohodil Max. Nezajímalo ho to tak moc. „Tak proč tady?“
„Hm?“ nechápal Kenji.
Max k němu konečně vzhlédl. „Proč Británie?“
Kenji se trochu pousmál a pohlédl před sebe. „Protože mám rád britskou kuchyni a kulturu.“
‚To ti nežeru,‘ pomyslel si Max skepticky.