Reagoval přehnaně? Možná. Nebyl si jistý, co ho předtím ovládlo - zda napětí, úzkost nebo strach. Stalo se to vůbec? Nebo to byla halucinace kvůli špatnému spánku? Jistota, se kterou ho Alfréd u sebe držel, ho přiměla, aby se uklidnil. A Alfréd věděl, že až bude připravený, řekne mu, co ho to popadlo. Co ovšem Alfréda trochu děsilo, byl pohled, který měl Max v očích, když ho takhle přirazil ke zdi a objal ho. Proto mu dal čas. Nechal ho, aby ho objímal, než mu objetí konečně také oplatil. Byl to zvláštní pocit - být přitisknut tak prudce na zeď bez vysvětlení. Max nedělal věci bez důvodu. Pokud tak náhle potřeboval jistotu jeho objetí, něco za tím muselo být. A věděl nejlépe, že až bude chtít, řekne mu, co se stalo. Prozatím potřeboval obejmout a jeho jistotu. Alfréd byl rád, že uměli fungovat i beze slov. Protože kdyby ne, ani jeden by toho druhého mnohdy nechápal. Prapodivné zvyky, díky kterým komunikovali na denní bázi, je spojovaly po celý rok, co spolu žili. Ticho bylo jejich věrným společníkem a mluvilo za ně, když nenacházeli správná slova. Protože někdy prostě neuměli popsat, co se jim děje v hlavě. A to bylo v pořádku - to je spojovalo víc, než byli ochotni připustit.

„Co se stalo?“ zeptal se Alfréd po nekonečné chvíli ticha. Všiml si, že stisk na jeho triku jenom zesílil. Proto i nadále mlčel. Ještě nebyl čas. To z toho gesta pochopil snadno. Opřel si bradu o jeho hlavu a nepouštěl ho. Přesto se musel sám pro sebe pousmát - Max byl málokdy ten, kdo inicioval takovéto výpady. Byl ten racionálnější, zdrženlivější. A dneska chytil Alfréda nepřipraveného na jeho objetí a náhlý vpád do jeho intimní zóny. Ve chvíli, kdy ten křečovitý stisk konečně povolil, si sám sobě dovolil trochu se odtáhnout. „Už lepší?“ zeptal se šeptem. Max mu tváří pořád spočíval na hrudi a mlčel. Alfrédovi neušlo, že pořád držel jeho triko mezi prsty, jen trochu jemněji. Prohrábl mu vlasy a rukou mu spočinul na temeni hlavy. „Co se ti honí hlavou?“ zeptal se jinak.
„Až moc sraček,“ hlesl Max šeptem. Ten tón se Alfrédovi moc nelíbil. Max by takhle nezněl, kdyby šlo jenom o hlouposti. Hned dokázal určit, že o práci nešlo - co ho teda mohlo takhle vykolejit? Přišel na něco ohledně her? Ne, to by souviselo s prací - dokázal by najít zdravý odstup. Jako vždycky.
‚Jen ne v případě Paula Lowa,‘ napadlo ho. Stíhaly ho noční můry nyní i v průběhu dne? Shlédl k němu dolů. „Co se stalo, Maxi?“ zeptal se znovu.
„Dlouhý den,“ zašeptal Max unaveně.
„To není odpověď.“
„Pro mě je. Tak mlč.“
Alfréd si povzdychl. Dokud nebude chtít, nic mu neřekne. To si Alfréd uvědomoval, až moc dobře. Věděl, že až si utřídí myšlenky, všechno mu řekne a vysvětlí, aby to pochopil. Očima zaputoval směrem k chodbě do kuchyně. Byl rád, že sporák vypnul, jinak by jídlo bylo spálené. Bylo směšné, že teď myslel na jídlo? Ne, spálené jídlo by znamenalo smrad a horší následky - v podobě nejhorší, která by byla požárem. A tím se opravdu zabývat nechtěl. Věděl, že Maxe jen tak nerozmluví. Proto ho pevně objal kolem pasu. Max mu instinktivně omotal ruce kolem krku, když se k němu sklonil - oba věděli, co měl v plánu. Vyhoupl si Maxe do náruče a jako malé dítě zavěšeného kolem jeho krku ho odnesl do ložnice. Tam ulehl s Maxem pod sebou a stiskl ho o něco pevněji. Starší muž mu nikdy neřekl, že právě tohle pevné, intimní objetí mu vždycky pomohlo víc než tisíc slov. A ten mladší by zase nikdy nepřiznal, že právě tohle prosté gesto také znamenalo víc, než tisíc slov pro něj. Rukou mu prohrábl vlasy, když ho drtil pod svým tělem, pořád v pevném spáru svých paží. Až bude mít zase jistotu ve svém hlase, dá mu to najevo. Řekne mu, co se stalo. To Alfréd věděl. Protože Maxe znal.

Sotva se pohnul, Alfréd to postřehl. Trochu se nadzvedl v loktech, aby mu dal trochu prostor se svobodně nadechnout. Do té doby ho držel ve svém náručí a tvořil neproniknutelnou hradbu vůči okolnímu světu. Jeho vnitřní svět myšlenek ovšem izolovat nemohl. Sotva stisk na jeho triku povolil a Max se pohnul, poznal, že už je mu pozice nepohodlná, že ho drtí pod sebou, nikoliv brání. Shlédl na něj a všiml si, že i Max mu nyní pohled konečně opětuje. Dlaní mu jemně přejel po tváři. „Už lepší?“ zeptal se jednoduše a Max přikývl.
„Díky. Promiň,“ ozval se Max šeptem. Věděl, že mu dluží vysvětlení. Ale sám sotva věděl, co by řekl. Když se Alfréd přesunul na bok, paži přes něj nechal. Dával mu svobodu, ale pořád ho bránil, kdyby potřeboval. Bylo tedy přirozené, že Max vyhledal jeho obranu a teplo tím, že se k němu zase přitiskl. Tentokrát ovšem ne tak zoufale, jako předtím. Alfrédova ruka mu vjela do vlasů. To, co viděl v Maxových očích, hovořilo jasně - buď ho něco vyděsilo, nebo ho vyděsily vlastní myšlenky. Reagoval takhle zdrženlivě a možná i dětinsky ve chvílích, kdy jeho racionalita selhávala.
„Co se stalo?“ zeptal se Alfréd, když ho přitiskl zase k sobě.
Max se zhluboka nadechl jeho vůně - byla to tolik známá vůně, která ho dokázala uklidnit. Uvědomoval si, že před lety reagoval stejně vystrašeně i na něj - když to nebyl Alfréd, ale vraždící bestie, která ho děsila. Tak proč tak reagoval na Kenjiho? Pokud na něj reagoval… a mysl ho nešálila. To, že si nebyl jistý, ho děsilo nejvíc. Usnul a mysl mu ukázala krátký, ale děsivý sen?
„Dlouhý den,“ zašeptal do jeho kůže, a aby se vyhnul dalším otázkám, zabořil mu tvář do hrudi. Jeho ruce mu spočinuly na lopatkách, když ho přitiskl blíž k sobě.
„Maxi,“ ozvalo se trochu přísně.
„Dlouhý den,“ trval na svém, když mu zase omotal ruce kolem krku.
Alfréd si povzdychl, ale rozhodl se, že na něj nebude tlačit. Přitáhl ho blíž k sobě, dlaní mu přejel po spánku a užíval si ten pohled, když viděl, jak se postupně uvolňuje pod jeho doteky. Přesto si Max všiml, že mu to vrtá hlavou. Věděl, že mu dluží vysvětlení. Jen sám netušil, co by řekl. V hlavě měl zmatek - a netušil, zda to bylo skutečné nebo se mu to zdálo. Dokud nebude mít jistotu, nechtěl nic říct nahlas. Ve chvíli, kdy by to pojmenoval, mohl by říct i něco, co se nestalo. A on by pak byl za blázna. Prozatím mu stačila jistota, kterou mu dávaly Alfrédovy paže kolem něj.

„Nejsem si jistý, zda se to skutečně stalo, nebo jsem na chvíli vypnul…“ dokončil Max ještě trochu třesoucím se hlasem, ruce v klínu, zatímco se opíral o kuchyňskou linku, s pohledem k zemi. „Nedostatek spánku může způsobovat i halucinace během dne. Takže si se mnou mohla pohrávat moje mysl. Když jsem se vrátil, nebyl tam. A jediný východ byl ten, kde jsem byl já. Proto by to bylo logické… ale sám si nejsem jistý.“
Alfréd stál naproti němu a ruce měl složené na hrudi. „Byli jste tam sami dva?“ zeptal se po chvíli. Max přikývl. „A on se tě nijak nedotkl?“ Max měl pocit, že v té otázce byla i špetka žárlivosti. Ne špetka, ale kopa, jen ji Alfréd dobře skryl.
„Ne… proto je tady i ta možnost, že se mi to zdálo. A probudil mě až tvůj telefonát.“
„A kdyby se ti to nezdálo? Co by se na tom měnilo?“
„Že málem překročil hranice.“
„Málem?“ ozval se nyní Alfréd trochu prudčeji, než zamýšlel.
„Nejsem si jistý, Alfréde, jestli se to skutečně stalo, nebo mě moje mysl ošálila,“ připomněl mu Max zlomeně. Alfréd nyní chápal, proč vypadal tak vystrašeně, zoufale, když se vrátil domů. Protože nevěděl, co byla pravda a co ne. Protože toho svého kolegu, jehož jméno si Alfréd neobtěžoval zapamatovat, nemohl přímo konfrontovat. Proto potřeboval mít jistotu v něm, že on je skutečný. Teď mu ta náhlá, téměř zoufalá náklonost dávala větší smysl.
Povzdychl si. „Fajn. Nebudeme o tom mluvit. Pokud se to hovado o nic zítra ani později nepokusí, nejspíš se ti to zdálo. To musíš usoudit ty, dobře?“ Max jen přikývl. Přesto mu neuniklo, že mladší z páru neskutečně žárlil.
„Promiň. Opravdu si nejsem jistý.“
„Nemusíš se omlouvat.“ Ale Max věděl, že musel. Přivřel oči, když mu Alfréd prohrábl vlasy, než se natáhl pro talíře nad jeho hlavou. Jídlo dal ohřívat beze slova. Postřehl Maxovy paže kolem svého pasu, ale nic neřekl, ani nepohnul hlavou, aby mu dal najevo, že o něm ví. Také si nyní nebyl jistý - co si má myslet. Obával se momentu, kdy mu Max potvrdí, že si nováček něco na něj dovolil. Věděl, odkud pramení ta neskutečná žárlivost. Ale raději to skryl do prudkého pohybu, když do jídla přidal trochu víc pepře. Víc, než původně plánoval, ale to bylo jedno. Pokud udělal jenom tohle a nic od vzteku nerozbil - pořád to bylo v normě. Max ovšem cítil, jak je napjatý, proto se ho nepouštěl. Nyní ten mladší z páru potřeboval ujistit, že ty nevyřčené myšlenky jsou směšné a zbytečné.
„Jsme oba blázni,“ zhodnotil Max nad jídlem a poprvé za ten večer se musel pousmát. „Netušil jsem, že kari má být pepřové,“ dodal sarkasticky.
„Sklapni,“ odsekl Alfréd uraženě - ale koutky úst se mu nepatrně pohnuly nahoru.

„Už je lépe?“ dolehl k němu hlas, když se soukal do pyžama. Max se ohlédl přes rameno a viděl, že on už byl hotov a čekal v posteli na něj. Chvíli uvažoval nad jeho otázkou, než protáhl přes hlavu i vrchní díl.
„Nejspíš,“ usoudil. Sám netušil. Usadil se na postel, pořád zády k němu.
„Chceš si o tom promluvit?“
Max zakroutil hlavou. „Pořád mám v hlavě bordel.“
Slyšel šustění prostěradla. Poté ucítil Alfrédovu dlaň na své hrudi. Jemně ho zatlačila dozadu. Poddal se tomu tlaku a zády vrazil do jeho hrudi. Všiml si Alfrédových nohou, které nyní ležely vedle těch jeho. Ucítil paže, které ho objaly zezadu. Vzhlédl k němu a Alfréd se k němu zrovna sklonil, aby ho políbil na rty. Jemně, něžně, neobvykle laskavě na něj.
„Měl bys být jasnější ve svých hranicích, Maxi.“
‚Hranicích?‘ pomyslel si Max zaraženě.
Alfréd mu dlaní přejel po tváři a poté dolů po krku až ke klíční kosti schované pod pyžamem. „Většina chlapů si vysvětlí laskavost jako flirt.“
Max se musel pousmát. „Ne každý musí uvažovat jako ty, Alfréde.“
„No dovol, já jsem gentleman.“
Max jen pozvedl obočí a potlačil smích. Rukou přitiskl tu Alfrédovu pod svým pyžamem blíž k sobě. „Nejdřív zjistím, zda se mi to zdálo nebo ne. Pak ho můžu začít obviňovat.“
Alfréd se k němu sklonil, nosem zajel do jeho vlasů a zhluboka se nadechl jeho vůně. Druhou paží si ho přitáhl blíž k sobě, zatímco ta první doposud zůstala pod Maxovým pyžamem, nevinně položená na jeho klíční kosti. Svraštil trochu obočí, když na něm ucítil jinou vůni - kořeněný parfém, který ho rozčiloval. „Dej mu jasně najevo, že jsi zadaný a máš žárlivou polovičku,“ promluvil mu do vlasů.
„To ví. Řekl jsem mu to hned první den.“
„Tak asi zapomněl.“
Max do něj lehce šťouchl loktem, ale usmíval se.
„Nebo si tě označím a on na tebe už nesáhne,“ zazubil se Alfréd.
„Pracuju i s heteráky a nepotřebuji jejich přednášky, jo?“ varoval ho Max.
„Pravda, ještě by se z nich stali taky homouši.“
Oba zadrželi smích. Alfréd poté zkusil být trochu drzý a rukou pod Maxovým pyžamem zajel o kousek níž k jeho bradavce. Byl zadržen jen chvíli před ní.
„Kampak?“ zeptal se Max se vševědoucím pohledem.
Alfréd se jen nevinně ušklíbl. „Na výlet,“ zavrkal provokativně. Trochu zatlačil, aby se dostal z jeho sevření, než prsty záměrně zavadil o jeho bradavku. „A možná i za nabídkou hravé noci,“ zašeptal mu nyní do ucha svůdně. Max cítil, jak se mu po tom šepotu postavily chloupky na krku. Ucítil jeho rty na svém krku, jak ho okatě dál sváděl, zatímco mu druhou rukou vjel pod pyžamo také a nyní mu hladil břicho a boky. „Nebo jenom mazlení,“ dodal Alfréd šeptem, když mu mapoval rty jeho šíji. Max přivřel oči a poslepu mu rukou vjel do vlasů. Lehce zaklonil hlavu dozadu, když cítil, jak se Alfréd rty dobýval k jeho hrdlu. Zhluboka vydechl, když cítil jeho rty na svém ohryzku. Alfrédovy ruce nezůstaly pozadu a mapovaly jeho tělo pod pyžamem.
„Ale-…“ vydechl Max po chvíli, ale Alfréd mu přiložil ukazováček přes rty. Omámením už nedokázal vyslovit ani celé jeho jméno. A to se mu líbilo. Dostával ho tam, kam chtěl. Max pootevřel oči nad tím gestem.
„Tiše,“ přerušil ho šeptem ten smyslný, zhrublý hlas u ucha. „Svádím tě,“ usmál se proti jeho kůži. Cítil, jak jeho ruka ve vlasech prudce zatáhla. „Ne?“ zašeptal smyslněji, provokativněji a jazykem mu přejel pomalu krku. Viděl Maxovy reakce na jeho provokaci, proto odpověď znal dřív, než Max. Pohrával si s jeho bradavkami a trýznil ho, trpělivě čekal, až zhmotní své vlastní přání.
Z počátku měl na mysli jen mazlení v posteli, než oba usnou. Ale myšlenka, že by se mohl objevit někdo, kdo by o Maxe projevil zájem, ho přiměla žárlit. A když ucítil cizí vůni na Maxovi, zmocnila se ho ještě větší žárlivost. A Alfréd neuvažoval racionálně - samozřejmě, že se na Maxe mohla dostat cizí vůně, když se kolem něj pořád někdo motal. Toužil po Maxovi víc, než bylo zdrávo. Nikdy by nahlas nepřiznal, že umí hodně žárlit. Max věděl, že Alfréd dokáže být majetnický, ale tohle škádlení a svádění bylo jiné. Každý dotek se mu vrýval do kůže, kde Alfréd zanechával svou značku. Každý polibek po sobě zanechával jemné pálení. Způsob, jakým se na něj tiskl, od počátku značil, že po něm touží, i když si tomu sám brání. Maxovi z úst utekl vzdych, když mu Alfréd jemně stiskl bradavky mezi prsty a zatahal. Jazykem mu pomalu přejel po krku.
„Čekám,“ zašeptal zhrublým hlasem a Maxem projelo příjemné chvění. Čekal na jeho odpověď. Na svolení, že může pokračovat.
Vědomí, že o nadcházející chvíli má rozhodnout on, bylo pro Maxe svým způsobem vzrušující taky. Sevřel mu vlasy pevně mezi prsty a přiměl ho se trochu předklonit. Jazykem mu zkoumavě přejel po rtech. Jako by je okusil poprvé.
„Pokračuj,“ svolil konečně, když měl jistotu, že i on po něm toužil.

Hrubé doteky od počátku značily, že Alfréd se nechce jen milovat. Oba to věděli - a oba preferovali tvrdší sex. Milování a mazlení bylo v pořádku. Ale v rámci uvolnění stresu se jim osvědčilo, že tvrdší sex měl své kouzlo. Neunavilo je zkoušet to pokaždé jinak. Okořenili si svůj milostný život, kterého měli i tak pomálu poslední dobou. Dodávali do něj rytmus a jakousi stabilitu, vlastní kontrolu. Když mu Alfréd zajel rukou pod kalhoty, nebránil se mu, spíš se uvolnil pod jeho dotekem. Třel jeho úd v pravidelném rytmu, zatímco jazykem a zuby značkoval jeho krk a ucho. Bedlivě pozoroval Maxovy reakce, aby měl jistotu, že jeho svádění dostávalo druhého muže do té správné nálady. Kdyby si jeho manipulaci neužíval, nemělo by to smysl. Osvobodil bradavku z jeho sevření a rukou mu stiskl bok mezi prsty. Dostalo se mu tichého, souhlasného vzdechu. Zaputoval tedy pod jeho kalhoty a stiskl mu zadek. Stejná reakce, jen trochu hlasitější. Palcem zavadil o jeho otvor a cítil, jak se trochu napnul. Masturbace, spojená s drážděním jeho zadku, způsobila, že Max přestával uvažovat a poddával se tužbě. Místností se ozývaly jeho vzdechy. Hlas se mu na chvíli zlomil, když ucítil, jak mu Alfréd dráždil otvor.
Byl po chvíli umlčen právě těmi prsty, které se do něj snažily dostat. Tentokrát plenily jeho ústa, dostávaly se mu až hluboko do krku a trochu ho i dávily. Alfréd ovšem věděl, co dělá. Protože Maxovo tělo znal lépe, než on sám, věděl, co si smí dovolit a co už by bylo příliš. Poslouchal, jak se Max chvíli dáví, než mu opět dovolil dýchat. Vlhkými prsty mu přejel po rtech, než je vrátil zpátky pod pyžamo. Přitiskl ho znovu na sebe, než mu prsty vjel do nitra. Ostrý nádech a pomalu, třesoucí se výdech. Alfréd by ho mohl poslouchat takhle vzdychat klidně celou noc. Dal mu jen chvíli, aby si zvykl na jeho prsty uvnitř, než jimi začal hýbat. Cítil, jak ho zatahal za vlasy, ale to mu nevadilo - bral to jako odezvu jeho těla, že má pokračovat.
Sklonil se k němu a chtivě zašeptal jeho jméno. Lehký třas jeho těla od vzrušení byla odezva, na kterou Alfréd čekal. Miloval, jak Max reagoval na jeho doteky a hlas. Jemně mu stiskl krk - jen jemně, i to bohatě stačilo, aby ho Max zase vnímal i skrz vlastní vzrušení. Druhá ruka v jeho klíně konečně přestala dráždit jeho úd a přesunula se k jeho boku.
„Otoč se,“ zazněl Alfrédův zhrublý hlas do ticha místnosti. Tichý rozkaz, který Max hned splnil. Věděl, co přijde. Pomohl Alfrédovi z kalhot a jeho ztopořený úd přivítal svým jazykem. Alfréd přivřel oči, když ho Max hned pohltil do úst a provokoval ho pohledem. Nyní to byl on, kdo ho zatáhl za vlasy a prudce přirazil do jeho úst. ‚Neprovokuj.‘ Tichý rozkaz, který ovšem Maxe pobavil. Bylo to součástí jejich hry. I to, že mu Alfréd přidržel hlavu níž a nechal ho, ať se zase chvíli dusí. Když se odtáhl, odměnou mu byl chtivý, vzrušující polibek. „Nadrženče,“ zašeptal Alfréd a Max se musel nad jeho slovy ušklíbnout.
„Říká ten, co mě vzrušil,“ oponoval mu. Cítil, jak mu stiskl bradu mezi prsty.
„Samozřejmě. Je to pak větší zábava,“ svěřil se mu Alfréd, než mu část slin setřel jazykem. „A zbožňuju, když se dusíš na mým ptákovi.“
Max to věděl. I on to věděl. Kdyby nebyli naladěni na stejnou vlnu, nikdy by nemohli vést takový rozhovor. Proto ho Alfréd nechal, aby ho na posteli uzemnil a vyhoupl se mu do klína. Mocenské hry byly součástí jejich sexu od počátku. Byly tím správným kořením, které to pro ně oživovalo.
Alfréd měl sice v plánu si ho vzít zezadu a vyhecovat, co nejvíc to šlo, ale pokud Max chtěl převzít iniciativu, nebránil mu. Takhle bude mít dokonalý výhled na celé jeho tělo a klenoty a na tvář, kterou bude dělat, až do něj bude pronikat. A že to stálo za ten pohled. Všímal si všech detailů, jak se postupně měnily, když klesal na jeho údu, když cítil, jak ho roztahuje. Dlouze vydechl nosem a sevřel jeho stehna mezi prsty.
‚Teď tu velí on, vydrž,‘ nabádal se Alfréd, ale jen stěží se držel zpátky. Pohled to byl dokonalý, ale věděl, že oba chtějí víc. Dal Maxovi tu svobodu jen na chvíli. Aby se mohl dosyta na něj vynadívat.
Ve chvíli, kdy to ovšem už vydržet nemohl, prudce z něj vysunul, otočil ho na břicho a přirazil k posteli s rukou za zády. Sklonil se pomalu k němu a poslouchal, jak pomalu, napjatě dýchal. Jazykem mu přejel po páteři.
„Pomalé,“ zhodnotil jednoduše. Slyšel, jak se Max ušklíbl do polštáře. ‚Provokatér,‘ pomyslel si Alfréd. Dělal to pomalu záměrně.
Rukami přejel po jeho zádech, než mu sevřel půlky mezi prsty a prudce je roztáhl. Poslouchal, jak se Maxův hlas láme, když do něj pomalu pronikal. Pomalu, ale přesto se silou. To byl ten správný pocit. Byl to jiný požitek, když jejich hrátky vedl on, to věděli oba. Stejný pohyb a přitom jiný význam, jiná síla. Nezastavil se, dokud neproniknul do Maxe celý. S úsměvem sledoval, jak svíral prostěradlo mezi prsty a snažil se vydýchat tu náhlou plnost. Sehnul se k němu a kousl ho do krku. Věděl, že Max ho předtím nepohltil celého, protože doufal, že si ho vezme takhle - provokoval ho, aby skončili právě takhle.
„Nadrženče,“ zopakoval šeptem, než mu sevřel vlasy mezi prsty a prudce zatáhl. Max toužebně vydechl nad tou silou. Cítil Alfrédovu druhou paži, jak se mu pohybovala po celém těle, než ho vytáhl nahoru k sobě. Byli nyní kůže na kůži. „Ráno nevstaneš,“ varoval ho Alfréd vzrušeně. Max se nad jeho slovy jen chlípně ušklíbl. Odpovědí Alfrédovi bylo, když mu Max poslepu rukou přejel po boku dozadu a stiskl mu zadek. Byla to příjemná obrana, která Alfréda jenom víc vzrušila.
Semknul mu obě paže k sobě, aby měl jistotu, že neztratí rovnováhu. A začal přirážet. Tvrdě a rychle. Držel ho vzpřímeného, aby mu vrátil veškerou tu provokaci. Poslouchal, jak se jeho hlas láme, jeho vzdechy a nevyřčené prosby, jeho hlavu, kterou si opřel o jeho rameno, když to vzrušení už bylo moc, a zvuky jejich těl, když do něj přirážel. Přesto Alfréd nepřestával a bral si ho hrubě. Netrvalo dlouho a Max vyvrcholil. Cítil, jak se kolem něj semknul silněji, když k tomu došlo, ale Alfréd nepřestával. On ještě neměl dost. Jednou rukou mu pořád držel paže, druhou rukou mu nyní stiskl krk. O něco tvrději, než předtím. Ale pořád v rámci hry. Reagoval jako zvíře - instinktivně se naučil, co Maxe dokázalo vyhecovat a co by na něj bylo už příliš. A proto věděl, že nyní je v tom okamžiku čirého blaha, kdy si jen užíval, že někdo má nad tím takovou moc. S každým tvrdším přírazem cítil, jak se mu třesou nohy.
Když se blížil k vlastnímu orgasmu, stiskl mu krk o něco silněji, než plánoval. Ale už nemohl zastavit. Poslouchal, jak lapá po dechu, zatímco si ho surově bral zezadu. Cítil Maxovu ruku na té své, jak se snažil dostat se ke kyslíku. A když konečně vyvrcholil, dostalo se jim oběma potřebné úlevy a kyslíku. Chvíli jen zůstali v té pozici, než ho Alfréd konečně vypustil ze svého sevření, aby se Max svalil na postel jeho první. Následoval ho hned vzápětí, s rukou kolem něj.
Trvalo chvíli, než oba popadli dech a zase začali uvažovat. Jako prvnímu se to povedlo Maxovi, který k němu stočil pohled, sotva dech popadaje. Alfréd byl ještě chvíli v opojení unikajícího vzrušení. Když se z toho oparu probral, slabě kolem něj otočil nohu, aby ho přitáhl k sobě. Na víc se nezmohl s vlastní silou. Max se nad tím gestem pousmál, když ho Alfréd postupně nasoukal k sobě do velmi líného objetí. Nebránil se mu. Nechal ho, ať ho drží u sebe, zatímco oba vydýchávali vzrušení.
Když i to pominulo, nemohl si Max odpustit sarkastickou poznámku: „Kdože je ten nadrženec?“
Odpovědí mu byl jenom Alfrédův úšklebek.
Ale Alfréd se cítil jako vítěz - ať už to byla halucinace nebo pravda, on byl skutečný. Max byl jeho. A všem to dá jasně najevo.

Dlouhou dobu poté se jenom líbali a dotýkali toho druhého. Tentokrát se sprchou nespěchali. Nevěděli, kdy budou mít takovou příležitost, takže si chtěli vychutnat každou vteřinu navíc. Každý polibek, každý dotek, bez nutnosti se provokovat nebo hecovat, dostával jiný význam. Maxe zarazilo, když mu Alfréd svými rty jenom přejel po těch jeho, ale nebránil se tomu gestu. Užíval si jeho pozornost, když ho Alfréd rozmazloval doteky a polibky, a vycházel mu vstříc.
„Žárlivko,“ prohodil po nekončící době ticha.
Alfréd se usmál nad jeho oslovením. „Jen si rád označím, co je moje,“ pronesl hrdě.
„Tvoje?“
„Vadí snad?“
Odpovědí mu byl lehce majetnický polibek ze strany Maxe. A ten chutnal jinak, než ty předešlé. „Ne,“ zašeptal proti jeho rtům. Alfréd mu rukou přejel po boku - nijak chtivě, ale majetnicky.

Další den vstávali oba s čistější myslí. Nakonec nepadlo ani slovo o tom, co chtěl Max původně dořešit doma místo hlasové zprávy. Nyní Maxe příjemně bolelo tělo, ale to mu nevadilo. Byla to dokonalá připomínka jejich žhavého sexu. Musel jen kroutit hlavou nad všemi značkami, které na něm Alfréd zanechal. A mladší z páru si je hrdě osahával a neodpustil si poznámku, že měl někde přitvrdit.
„Příště to neodfláknu,“ prohodil s úšklebkem.
„Jestli jo, ráno tě zkopu,“ ušklíbl se Max nazpátek, když vytřepával peřinu.
Odpovědí mu bylo chytnutí za ještě trochu bolavý zadek. „Napravím to,“ slíbil mu Alfréd smyslným hlasem v jeho uchu. Max jen přivřel oči, než mu prudkým loktem v jeho žebrech připomněl, že se má chystat do práce. „Večer s tebou byla větší sranda,“ podotkl Alfréd přiškrceně, když si držel bolavá žebra. O to víc ho překvapilo, když ho Max stáhl dolů - a políbil. Smyslně, bez varování. Snad jako omluvu.
„Je se mnou sranda,“ zašeptal mu Max proti rtům chtivě, než se ušklíbl: „Ale nepotřebuju, aby ses po Londýně procházel s boulí v kalhotách.“
Alfréd si zkousl spodní ret. Neřekl nic - ale měl podezření, že po tomhle ta boule v kalhotách opravdu přijde.

Loučil se s ním napjatým, dychtivým polibkem. Tiskl ho k sobě, snad aby si připomněl jejich vášnivou noc. Rukami držel jeho boky a nemohl se nabažit jeho rtů.
„Přijdu pozdě,“ usmál se Max rozespale proti jeho rtům. Alfréd se jen zazubil v odpověď a znovu ho políbil.
„Rovnou si vybereš ten včerejší přesčas,“ sváděl ho zhrublým hlasem a rukami jemně přejížděl po jeho bocích.
Max chytil jeho ruce, jemně je na sebe přitiskl, než je trochu násilně ze sebe sundal. Oba věděli, že tohle udělat nechtěl, ale musel. Alfréd postřehl ten zasněný výraz v jeho očích, když se mu zaměřil na rty. Chtěl víc, ale sám si to odpíral. Proto ho k sobě pevně přivinul a zasypal jeho krk polibky. Pro sebe se usmíval nad zarudlou kůží, která všude nesla známky jeho náklonnosti.
„Už musím,“ vydechl Max, téměř zoufale, a sám se odtáhl. Alfréd jen svěsil ruce k bokům. V tom gestu bylo všechno, co si doposud nevyřkli a nevyřknou. Alfréd dlouze vydechl nosem. Nic neřekl, jen se k němu sklonil pro ještě jeden poslední polibek, než mu uhnul stranou a pustil ho ke dveřím.
Bezradně se díval, jak se za ním zavřely.
Do hodiny po něm jeho dům opustil taky, ale ne s takovou něhou, s jakou ho opouštěl Max.

Max ráno zaparkoval na svém obvyklém místě. Než se usadil za svůj stůl, očima projel prostor kolem. Vše bylo tak, jak to včera večer opouštěl. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu s ním Kenji byl i večer. Přesto ho pořád neopouštělo napětí. Zjistí pravdu podle toho, jak se bude tvářit, až dojde. Pokud kolem něj bude cokoliv jiného, Max si to nevymyslel. A přesto, když zelenáč skutečně přišel… vše bylo jako dny předtím. Necítil na něm žádnou změnu, nechoval se jinak ani neprojevoval jisté záminky, které by utvrzovaly jeho vinu. Vymyslel si to? Ne, na to to Maxovi přišlo až moc reálné. Proto se před ním měl pořád na pozoru. I když působil neškodně - stačilo málo a Maxovy obavy by se naplnily. Že si to nevymyslel a vedle něj skutečně seděl muž, co možná o něj jeví zájem. I když ví, že je zadaný a gay. Ta nejistota ho trochu děsila. Proto se upínal k myšlence, že si to jen vymyslel. Protože Kenji se skutečně pořád choval normálně a vše probíhalo v rámci mezí a pracovního poměru.
Zkontroloval si poštu a vykoukl na něj e-mail od Boba. Nečuč na toho nováčka tak. Max otráveně vzhlédl od svého notebooku a Bob ho zrovna káravě pozoroval. Max mu odpověděl rychle: Jdi do prdele, Bobe. Sjel trochu níž a zkontroloval si další zprávy. Přišla mu nová zpráva od Boba. Nedělám si prdel. Bude si stěžovat u Elisy a budeš mít zase kázání. Max k němu opět otráveně vzhlédl a Bob vážně přikývl. Maxovi škublo v oku. Odpověděl mu rychle: Jsem šťastně zadaný již víc než rok a neroztáhnu prdel každýmu, Bobe. Díky za optání. Naštvaně přitom praštil do Enteru víc, než chtěl. Když si to Bob přečetl, uteklo mu hlasité uchechtnutí. Odpověděl tentokrát stroze: Sorry, kámo. Jen tě vysírám. Max si otráveně povzdychl. Opravdu neměl náladu vyměňovat si milostná psaníčka s Bobem přes e-mail.
„Ještě něco?“ zeptal se ho proto rovnou.
„Ne, ne, to je vše,“ zamával Bob rukou a dusil v sobě smích. Očividně to stačilo, aby mu dal s tímhle tématem pokoj. Bob byl jeden z těch, co si z něj často utahovali kvůli orientaci. Ale jen skrz zprávy, nahlas by tuhle konverzaci mít nemohli. Snažil se to Maxovi vysvětlit nejednou - nemá s jeho orientací problém, protože dělá svou práci dobře. Ale občas mu to prostě „v palici přepne“ a přestane filtrovat, co říká. Max mu to neměl za zlé. Za ty roky si na to i do jisté míry zvykl.
„Děje se něco?“ nakoukl mu přes rameno Kenji a Max prudce notebook zavřel.
„Ne,“ řekl rázně. Kenji obranně zvedl ruce a odtáhl se. Max postřehl, že to bylo jen v rámci zvídavosti - ne moc blízko, ne moc daleko. Pořád vlastnímu úsudku nedůvěřoval, proto se měl na pozoru. Dokud nebude mít stoprocentní jistotu, nejspíš se toho pocitu nezbaví. Koutkem oka sledoval, jak se Kenji zase usadil za svůj stůl.

„Yorku, kafe?“ ozvalo se přátelsky a Max vzhlédl od spisu. James na něj přátelsky mával od dveří, zatímco byl ve svém kabátě. Začínala mu obědová pauza.
„Ne, díky,“ usoudil Max.
„Kenji?“ otočil se kolega na nováčka. Oslovil ho jménem, protože jeho příjmení neuměl ještě vyslovit správně.
„Ještě mám z rána, děkuji,“ usmál se Kenji mile a zatřepal s poloprázdným kelímkem kávy.
„Užij si tu ledovou břečku,“ zazubil se James a se smíchem a vtipem na rtech vyšel z místnosti, zatímco už ten vtip plival před sebe na záda Boba a dalších. Hromadný smích k nim ještě dolehl, zatímco se Max snažil soustředit na spis před sebou. Až pak mu došlo, že v místnosti zůstal jenom on a Kenji.
‚Klid, nejspíš se ti to zdálo,‘ pomyslel si Max a koutkem oka pohlédl na Kenjiho, který byl na svém mobilu a něco rychle vypisoval. ‚Po celý den si drží odstup a o nic se nepokusil. Závěr je tedy jasný - halucinace. Zdálo se ti to, Maxi. Nedostatek spánku udělá svoje.‘
Tohle utvrzení ho trochu uklidnilo a uzemnilo. Jakoby si dovolil konečně dýchat v Kenjiho přítomnosti.

Max přesto cítil jakési dusno, když byl v místnosti s Kenjim o samotě. Proto navrhl, že jim zajde pro vodu. Byl to marný pokus rozbít ledy, které mezi ně sám vehnal. Když stál u velké nádoby s vodou a kelímkem v ruce, uvažoval. Došel opět k závěru, že si s ním jeho mysl předtím pohrála. ‚Nic víc za tím nehledej,‘ nabádal sám sebe v duchu, když se předklonil, aby naplnil první kelímek s vodou. Náhle ho zamrazilo. Rychle se rozhlédl. Na chodbě s ním nikdo nebyl, přesto ho jeho policejní instinkt nabádal, aby byl v pozoru. Protože něčí oči na sobě skutečně cítil. Rozhlédl se znovu. Těžce polkl a naplnil i druhý kelímek. ‚Jen se ti to zdálo,‘ přesvědčoval se v duchu, když se vracel. Přivítala ho prázdnota místnosti, když se vrátil. Ostatní měli ještě obědovou pauzu, ale on měl jistotu, že Kenjiho tady zanechával, když se ho ptal, zda chce taky něco k pití. Otočil se a pohlédl na prázdnou chodbu. Zamířil na záchody. Když nakoukl dovnitř - jak čekal - Kenji nikde. Moc nad tím uvažoval? Zarazilo ho ovšem, když prošel kolem nádoby s vodou, že z ní tekla voda. Předtím přece netekla - a on měl jistotu, že kohoutek utáhl pořádně. Zastavil ji znovu, tentokrát pevněji. Vrátil se zpátky - a tam ho uviděl. Jak si kapesníky otírá ruce.
„Co děláš?“ zeptal se ho.
Kenji se k němu otočil a váhavě se usmál. „Ty ručníky byly až moc mokrý,“ vysvětlil a zamával mokrými kapesníky v ruce, než je vyhodil do koše vedle sebe. Max jeho činy nekomentoval. Když se usadil, měl v hlavě plno myšlenek.
‚Klika nebyla mokrá,‘ pomyslel si Max ihned. Snažil se tu myšlenku ignorovat. Koutkem oka nyní skenoval jeho ruce. ‚Moc nad tím uvažuješ…‘ usoudil. Promnul si kořen nosu, než se rozhodl znovu soustředit se na svou práci.

Max chvíli zůstal civět na nově příchozí e-mail. Byl od jeho kolegy z dopravního, kterého důvěrně požádal, aby mu našel jednotlivé majitele aut, ze záznamů, které mu předal. Nejdřív se kolega zdráhal - ví o tom Elisa, že se v tom hrabeš? - ale nakonec mu vyhověl. Napsal mu, že některé SPZ nebyly dostatečně čitelné, aby je v systému našel, na kamerách se některé neobjevily vůbec. Poslal mu záznamy těch, které vypadaly podobně - a těch bylo mnoho. Max si trochu bezradně vložil hlavu do rukou - měl by to pustit. To by mu řekl každý kolega, kdyby mu někdo tohle jen tak předhodil. Ale Max věděl, že v tom byl ponořený až moc hluboko, aby toho nechal. Soubory si přetáhl do zaheslované složky. Až bude mít klid a soukromí, podívá se na to. Nyní přepnul na PDF dokument, do kterého hleděl už půlku dne. Přitom byl myšlenkami mimo a nemohl se soustředit ani na jedno slovo. Na ruch kolem něj a občas hlasité projevy jeho kolegů si zvykl už dávno a ignoroval je. Potíž byla v tom, že nyní ho bedlivě sledoval jeden pár očí navíc.
„Už máš hotovo?“ zeptal se odměřeně a konečně se na něj podíval. Nováček se úplně rozzářil. Jako štěně, které si právě někdo adoptoval.
„Ano,“ oznámil mu vesele a snad na to čekal už půlku dne, aby si ho všiml a zadal mu něco dalšího.
„Tak pokračuj,“ předal mu Max další hromadu složek, které způsobily, že Kenjiho úsměv se vytratil.
„Další?“ zeptal se zmateně.
„Někdo to musí naházet do počítače. Do toho,“ odbyl ho Max.
Aspoň mu dá pokoj a on se bude moct soustředit. Nebude na něj tak tupě civět a bude si hledět svého. Nebo si uvědomí, že tahle práce je jen další rutinní záležitost, a tak často se tu moc záživné věci nedějí. Ano, snažil se ho takto zbavit, udržet si ho od těla a mít jistotu, že jako důvod ukončení poměru nepřímo zmíní nudu, nikoliv jeho nesnesitelnou povahu. A on bude mít zase klid na svou vlastní práci. Především měl ovšem jistotu, že takhle nebude mít šanci uvažovat nad pitomostmi, pokud se ta událost předtím skutečně stala. Prozatím vše nasvědčovalo tomu, že ho Max šikanuje bezdůvodně.

„Tak za dva dny, chlapi,“ ozval se James přátelsky. Všudypřítomné rozloučení s kolegou, který odcházel na jednodenní dovolenou, se neslo spíše v tichosti nebo jako rychlé zabrblání „ať se baví“. Max byl jedním nepřítomným hlasem v tom sboru hlasů. Vnímal, že někdo odcházel, ale od obrazovky nevzhlédl. Všiml si příchozího mailu od Elisy, ve kterém stroze oznamovala, že si zítra udělají poradu. Oznámení zrušil křížkem. E-mail si ani nepřečetl. Věděl, že bude mít zase kecy o tom, že se málo snaží a případy váznou.
Koutkem oka zkontroloval nováčka, zda se náhodou nefláká, aby měl dobrý důvod ho za něco buzerovat… ale k jeho smůle viděl, že je pilný jako včelka a skutečně veškerou jeho práci dělal za něj. Max by si ji v klidu udělal, kdyby ho nemusel hlídat jako malé dítě. A kdyby z něj nebyl sám trochu na nervy. Pořád nedošel k jasnému závěru - a to ho děsilo. Hlava mu tvrdila jedno - logické vysvětlení. Ale instinkt byl pořád v pozoru a něco se mu nezdálo. Ve chvíli, kdy si jeho zkoumavého pohledu všiml i Kenji, neuhnul pohledem.
„Děje se něco?“ zeptal se Kenji, když na něj zkušenější kolega pořád tak zíral.
„Ne,“ odsekl Max podrážděně, když konečně od něj odvrátil pohled.
„Udělal jsem něco špatně? Chci říct - poslední dobou mě až moc… kontroluješ?“
„Nekontroluju.“
„Pořád mě pozoruješ, takže asi jsem něco zvoral?“
Max si povzdychl nahlas. „Moc mluvíš,“ řekl podrážděněji.
„To je ten důvod?“
Max nad ním protočil oči v sloup, ale už neodpověděl. Moc nad tím uvažuješ, snažil se přesvědčit sám sebe. Jenže ten vtíravý pocit v něm pořád hlodal. A za celý svůj život věděl, že když ten pocit ignoroval, něco se potom solidně posralo.
Přesto v něm hlodala i jiná myšlenka - že kvůli stresu a nedostatku spánku by mohl mít halucinace. Ta nejistota ho děsila. Protože prozatím byl Kenji pořád jen otravný a vlezlý, tak jako dřív. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl o něco pokusit.
Promnul si kořen nosu. Chtělo se mu spát.

Max mlčky vzhlédl, když se nováček vedle něj zvedl a oblékl do kabátu. Už odcházel? Očima opět zaputoval na obrazovku před sebou. Zkontroloval čas. Taky mu končila oficiálně šichta. Ale chtěl něco ještě dokončit.
„Zase zůstáváš přesčas?“ slyšel jeho hlas.
„Jo,“ řekl stroze. Postřehl, že mu posunul několik složek blíž k němu.
„Zbytek dodělám zítra,“ usmál se Kenji mile, než se s ním rozloučil a odešel. Max ho vyprovázel pohledem, než očima střelil po složkách vedle sebe. Pořád si nebyl jistý. Všechny hmatatelné důkazy mu říkaly, že se nic skutečně nestalo. Ale toho vnitřního pocitu se neuměl zbavit. Protože ve chvíli, kdy měl Max jistotu, že je opravdu sám, dlouze vydechl. Jako by do té doby nemohl svobodně dýchat. Pravda, místo vedle něj bylo dlouhé roky prázdné, většinou se tam někdo zdržel jen pár dní. A tomuhle zelenáči se pomalu blížila konečná stanice zvaná Sedmý den. Děsila ho myšlenka, že by to nevzdal. Spíš ho děsila představa, že s ním bude spolupracovat i v terénu.
‚Bude vůbec použitelný? Jaké měl vůbec výsledky ve fyzických testech?‘ zamyslel se Max a zpod kopy jiných složek vytáhl tu Kenjiho. Mohl se jí už dávno zbavit, ale zapomněl na to. Díky hromadě práce od jiných. Prolistoval jeho záznamy a pozvedl obočí. Překvapivě měl dobré výsledky ve fyzických testech. ‚Kondičku má dobrou, psychicky taky zdatný,‘ pročítal si Max v duchu jeho složku. ‚Tak proč šel k policii, sakra? S těmi výsledky mohl jít na doktora a mohl brát randál…‘
Lhostejně jeho složku vrátil pod hromadu jiných a opřel se o židli, až tiše zasténala. Odrazil se od stolu do volného prostoru. Zavřel oči a roztočil se. Dětinské? Kdeže. Když byl sám, pomáhalo mu to myslet.
Po chvíli se prudce zastavil a vstal. Před sebou viděl Kenjiho výsledky. Číslice poletovaly kolem něj. Snažil se přijít na pravý důvod, proč šel zrovna do Londýna a nezůstal třeba v Tokiu. Platově by si do budoucna moc nepolepšil - jedině že by ho lákal nováčkovský bonus. Max se trochu kysele usmál. On byl ještě jedním z těch, kterým byl nováčkovský bonus přislíbený, ale nikdy neproplacený. Ale nestěžoval si - k policii nešel pro peníze, ale pro spravedlnost. Šílené na dnešní poměry, to si uvědomoval. Nakonec si povzdychl, zase se posadil a odrazil se na židli zase o kus dál. Směrem ke Kenjiho stolu. Když se zastavil, opřel se o kolena a zíral na jeho uklizený stůl. Až moc uklizený stůl.
Přisunul se na židli ke Kenjiho stolu a zíral na něj. Žádný polda, se kterým kdy pracoval, neměl nikdy stůl takhle uklizený. Ani on sám - ale vždycky tvrdil, že v tom bordelu má smysl. A taky, že měl. Kdybyste se Maxe zeptali, kde má danou složku, dokázal by vás ihned navigovat. Tady ho znervózňovala ta čistota kolem. Všechno bylo až moc uhlazené. Nahnul se ke stolu a trochu se snížil. Pozvedl obočí, že nenalezl ani smítko prachu. Uvažoval, kdy si tady stihl sám uklidit. Možná ve chvíli, kdy ho okázale ignoroval. Zakroutil nad tím hlavou a přesunul se na druhou stranu vedle Kenjiho židle. Ničeho se nedotýkal - pořád respektoval, že ho přijali jako jeho kolegu - takže i když to byl zelenáč, neušlo by mu, že se mu někdo hrabal ve věcech. A bylo by to neetické, samozřejmě. Pro ty problémy to Maxovi nestálo za to být zvědavý příliš. Založil ruce na hrudi. Ten pořádek ho znervózňoval, stejně jako Kenjiho přítomnost.
Z myšlenek ho vyrušila příchozí zpráva. Odrazil se nohami od země a doputoval ke svému stolu. Natáhl se pro mobil.
Mám tě vyzvednout nebo už jsi doma?
Max se nad tou zprávou musel usmát. Nacvakal rychlou odpověď, popadl kabát a odeslal ji.
Už mizím.

Maxovi se na tváři objevil úsměv, když viděl Alfréda před policejní stanicí. Nenapadlo ho, že tam bude. Ale napadlo ho, že je blázen, že riskuje, ale přesto ho potěšilo, že tam byl. Byl to Alfréd, kdo ho popadl do své náruče a objal. Max to měl sice v plánu, ale předběhl o asi tak o dva kroky.
‚Blbé dlouhé paže,‘ pomyslel si Max sarkasticky, než ho objal a šeptem řekl: „Ahoj.“
„Můžu vás ukrást, šéf inspektore?“ zazubil se Alfréd.
„Ty? Vždycky,“ uchechtl se Max. Objetí jenom zesílilo. Max ho zatahal za kabát - jasné, výmluvné gesto. Alfréd se ušklíbl a sklonil se. A odměnou mu byl polibek.
„Měl bys mi vždycky napsat, když budeš dělat přesčasy. Pak tě vyzvednu,“ ušklíbl se Alfréd cestou k autu.
„Ty přesčasy přicházejí samy,“ podotkl Max.
Alfréd mu rozcuchal vlasy. „Tak je přestaň sám přivolávat.“
Max nad ním převrátil oči. „Nastup nebo jdeš pěšky.“
Cestou domů Maxovi na tváři pořád hrál unavený úsměv. Bylo to proto, že čísi majetnická ruka spočívala na jeho stehně po celou dobu cesty, zatímco Alfréd mluvil. Max se přistihl, že ho moc nevnímá, ale vnímal jeho hlas a přítomnost, a to ho uklidňovalo. Když zastavil na oranžovou, ucítil, jak mu Alfréd stiskl stehno silněji.
„To bychom stihli,“ rozezněl se jeho hlas.
„Ne,“ zamítl Max nekompromisně.
„Dostal jsi někdy pokutu?“
„Dělám čest svému zaměstnání. Takže ne.“
Oba se zasmáli.

Když Max kontroloval poštu, Alfréda napadlo, že by mu neměl tajit svou plánovanou účast na další hře. Bylo to od něj pokrytecké - nejdřív mu dával přednášku, jak je to nebezpečné, ale pak se ho zmocnila zvědavost taky. Když se pídil po informacích, věděl, že nejlepší informace budou ty u zdroje. A taky ho děsila představa, že by měl Max pokoušet osud sám. Mohlo se mu cokoliv stát. Když na ně budou oficiálně dva, budou ve výhodě. Proto se rozhodl ho konfrontovat.
„Maxi,“ oslovil ho, když odemykal.
„Ano?“ stočil k němu Max pohled.
„Zaregistroval jsem se taky.“
Max na chvíli mlčel. Snad doufal, že se přeslechl. Pak jen řekl: „Doufám, že je to blbý vtip.“
„Ne.“
Opět ticho. Potom k němu Max prudce přešel, popadl ho za ruku a zatáhl do domu. „Tak doufám, že jsi připravený, že ti jednu vrazím,“ promluvil konečně, když za sebou zavřel dveře.
„Dáš mi právo se bránit?“
„Ne, dám ti právo se jít udat, sakra.“ Spěšně k němu přešel a popadl ho za kabát. Přesto pořád zachovával klid a doufal, že žertuje. „Zešílel jsi snad?“
„A ty snad ne?“ zeptal se Alfréd klidným hlasem.
Max přimhouřil oči. „Nebudeš hrát, Alfréde.“
„Ty taky ne. Nechci se dostat do bodu, že se vrátím domů a ty ne.“
„To se nestane. Posbírám důkazy a ukončím tu jejich hru.“
„A co když se něco posere? Napadlo tě někdy, že na některé věci nestačí jen jeden člověk?“
„Tu registraci zrušíš.“
„Ne.“
Chvíli se propalovali pohledem.
„Proč bys mohl hrát ty a já ne?“
„Protože když se něco posere, jsi civilista a já budu mít za tebe zodpovědnost.“
„V tu chvíli nemáš na sobě uniformu ani odznak, takže to ti nesežeru, Maxi. Najdi si lepší lež.“ Všiml si, že jeho stisk na jeho kabátu zesílil.
„Řekl jsem ne,“ řekl Max pevným hlasem.
„Zúčastním se další hry,“ trval Alfréd na svém.
„Paličáku.“
„Jsi stejně paličatý.“
„Ale ty jsi civilista, sakra!“
„A ty jsi jenom jeden člověk, Maxi.“ Viděl, jak Max zatnul zuby. „Oba to víme, Maxi. Pokud ti Elisa nepřestane házet klacky pod nohy, nepohneš se. Nemáte na to lidi, proto ji to nezajímá. A nemáš důkazy, které by pro ni měly cenu. Proto ti je pomůžu získat. A jak jsem řekl: Nechci se dostat do bodu, že se vrátím domů a ty ne. Proto na další hru půjdu s tebou, ať už to bude cokoliv. A nemůžeš mi rozkázat jinak.“
Max se naštvaně nadechl nosem. Alfréd moc dobře věděl, že zuří uvnitř sebe. Ale to on taky. Nežertoval ani na okamžik. A měl připravené velmi dobré argumenty, kdyby s ním nesouhlasil. Proto ho překvapilo, když Max prudce vydechl ústy. Jako by tak ze sebe dostával všechen vztek. Uvědomoval si, že změnit už to stejně nepůjde. Proto rychle uvažoval, co dál, jak má naložit s těmito novými informacemi. Alfréd mu dopřál ticho a tolik času, kolik potřeboval, aby to zpracoval.
Po chvíli viděl, že Max kapituloval. Nic jiného mu nezbývalo.
„Nepřej si mě, jestli se něco posere a ty budeš u toho,“ řekl Max nakonec a prošel kolem něj. Alfréd se usmál pro sebe. Bylo to malé vítězství za cenu jisté prohry. Zradil Maxovu důvěru… ale získal šanci si ji znovu získat. Parťáka bude potřebovat, to věděl - vyšetřovat něco takového sám by byla cesta do záhuby. Když mu zákon hází klacky pod nohy, je potřeba jít i proti zákonu, aby mu pomohl. Uvědomoval si, jak moc riskoval. Když ho někdo odhalí, Max v tom bude lítat taky. Ale pokud přijde Maxova šéfová na to, že pokračuje ve vyšetřování i přes její zákaz, bude mít taky průser. Takhle to může zahrát do outu, že to on chtěl pokračovat, protože se do hry zapojil taky. I když prohrál tuhle bitvu s Maxem, vedl ji především proti Elise. A možná i sám proti sobě. Možná to byl trest pro něj samotného - být tak blízko práci, kterou miloval… ale sám se o ni připravil, když si zvolil pomstu a zabil. Věděl, že uniforma a odznak už mu nenáleží.
Nešlo mu ale o to bránit zákon a lidi kolem něj…
Chtěl chránit jen jednoho muže, který zachránil jeho.
Před jeho nejtemnější částí.