Tak co nováček? Moc otravný?
Max se nad tou zprávou na WhatsAppu musel pousmát.
Až moc ukecaný.
Alfrédovi jen řekl, že dostal rozkazem zaučit nováčka. Často to nedělal, ale většinou to dopadlo stejně - daný nováček do týdne odešel. Alfrédovi to nikdy neřekl, ale nejspíš mu to došlo. Znal ho, takže věděl, že není týmový hráč. Takže to, aby někoho školil, nepřipadalo v úvahu.
To nasere.
Max se ušklíbl.
Až moc.
Doufám, že na mě budeš mít večer ještě energii. ;)
Max nad tím smajlíkem zakroutil hlavou. Zhasl mobil a zkusil se soustředit zase na práci. Elisa mu přidělila nějaká data a on na ně delší dobu kašlal - a blížilo se datum, kdy by měl podat nějakou ucelenou zprávu. Nesnášel to. Ale věděl, proč to udělala - aby nechal The Sidings spát, aby byl týmový hráč a ne zasraný sólista.
Mám udělat véču? Nebo dojedeš pozdě? zasvítila na něj další zpráva z WhatsAppu.
Co máš v plánu? napsal stroze.
Dát si tě jako zákusek. =D
Max nad tou zprávou zakroutil hlavou a mobil zase zhasl. Přesto se mu na tváři mihl drobný úsměv. Provokatér jeden.
„Manželka?“ dolehl k němu hlas jeho nového kolegy. Trochu protočil oči v sloup, než se na něj otráveně podíval.
„Co?“ zeptal se, protože ho předtím nevnímal.
„Manželka?“ poukázal mladší muž na jeho mobil a usmál se.
Max na něj nejdřív nechápavě zamrkal, pak se rozhodl, že si s ním pohraje: „Proč myslíš?“ Max odpověď ovšem už znal. Kenji mu pohotově ukázal na prsten, který patřil jeho otci - jeho pojítko s minulostí a slibem jeho matky, že přestane fetovat.
„Snubní prsten,“ zazubil se Kenji. Snad si myslel, že je to takhle jednoduché. V jeho věku by to dávalo smysl - aby se usadil, měl manželku, děti, dům, jistou práci… ale Max i v tomhle vybočoval z řady. Kromě té jisté práce a vlastního domu. Chtěl se mu vysmát, nakonec se ovládl a řekl si, že ho bude prostě ignorovat. „Jaká je?“ zazněla jeho další otázka a Max si povzdychl. Tohle bude sakra dlouhá šichta.
„Je žárlivý,“ řekl Max klidně a vychutnal si, když použil maskulinní tvar. A s úsměvem čekal na jeho reakci.
Všiml si, že Kenjiho systém se pravděpodobně zasekl a potřeboval restart. A to ho za dnešek pobavilo asi nejvíc. Když se konečně vzpamatoval, vypadlo z něj jenom: „On?“
„Jo. On. Problém?“ zeptal se Max přímo. Jasně mu tím nastavoval jejich budoucí hranice. A očekával jeho rychlé znechucení, že vedle něj sedí zasraný gay. Bude lepší, když si to vyříkají ihned, než aby to zjistil od ostatních způsobem, že z něj udělají nějakého kurevníka, co roztáhne nohy každému.
K jeho překvapení, Kenji nebyl jako většina jeho kolegů - byl přeci jenom z mladší generace, která se na tohle dívala už mnohem otevřeněji - proto ho jeho obranný postoj trochu překvapil. „Kdeže! Máš právo milovat, koho chceš. Mně do toho nic není,“ dodal s nejistým úsměvem. „Jen… mě to překvapilo. Nevypadáš na to. Teda - myslel jsem, že kvůli tomu prstenu - no víš, jak… žena-.“
„V pohodě,“ ušetřil mu trapnou situaci, když ji sám ukončil. Vychutnal si ho dostatečně i tak. Všiml si, že si něco zase pohotově poznačil do svého bloku. Tak tenhle poletí dřív, než skončí týden, super.
Očima se vrátil zpátky k obrazovce svého počítače. Nechtělo se mu zpracovávat data. Elisa mu je stejně podstrčila jenom proto, aby měl práci a on nemohl myslet na The Sidings. Stejně tak tohohle nováčka. Jasně mu připomínala svůj rozkaz: Drž se dál. Nakonec excelovskou tabulku shodil, koutkem oka zkontroloval nováčka, notebook si trochu posunul bokem k sobě, než si prohlédl fotky, které pořídil při poslední hře, na větší obrazovce. Měl by se spojit s dopravním oddělením, aby mu zjistili majitele těch SPZ? Nebo by měl nejdřív zkontrolovat záznamy, odkud jednotlivé vozy přijely?
Koutkem oka si všiml pohybu vedle sebe a rychle fotky vyměnil za excelovskou tabulku a předstíral zájem o čísla v ní. Jeho instinkt ho varoval před možnou hrozbou, kterou způsoboval zvídavý nováček, teď mu koukající přes rameno.
„Co to je?“ zeptal se Kenji nechápavě.
„Nudný počty. Rutina,“ řekl Max znuděně. Nikdo tohle nechtěl dělat.
„K čemu?“
„Na příští schůzi, aby měla Elisa o čem mluvit.“
„To jsou tvoje vlastní čísla?“
„Ne, zpracovávám je pro všechny.“
„Proč si to neudělají sami?“
„Protože jim by to trvalo měsíce.“
„Ach, takže vezmou část práce tobě, abys to zpracoval za ně a bylo to efektivnější.“
„Ne, pořád dělám svou práci a tuhle volovinu navíc.“
Nováček vypadal zmateně. „Myslel jsem si, že tohle se děje jen u nás,“ prohodil zmateně, spíš k sobě.
„Potřebuješ něco?“ uzemnil ho Max.
„Ach, ne, jen - co mám dělat?“ zeptal se Kenji upřímně.
„Seď a koukej do blba. Takhle rychle zapadneš,“ prohodil Max upřímně. Připomněl si, že je to nováček - takže je do tohohle ještě zapálený. Když koutkem oka postřehl, že si zase sedl, nepříjemně ho zamrazilo v zádech. Kdyby si ho nevšiml, ty otázky se mohly vyvinout úplně jinak. Dneska neměl náladu ani na Excel. Myšlenky se mu honily úplně jiným směrem. Pohlédl na svůj mobil, kde měl doposud nepřetažené obrázky a nahrávky z poslední hry. Nechtěl ovšem riskovat další otázky, proto se rozhodl, že to udělá, až ten nováček na chvíli vypadne. Kenji, připomněl si pro sebe. Protočil nad sebou očima.
Všiml si, že mu na mobilu zasvítila další zpráva z WhatsAppu od Alfréda: Fajn, nebudu provokatér. Počkám si na večer.

Chvilku klidu a soukromí nalezl pouze v momentě, kdy si musel odskočit. Když si poté umýval ruce a tvář, vzhlédl k sobě do zrcadla. Byl paranoidní? Proč byl tolik ve stresu? Je to jen nováček… a přesto mu mozek jel na plné obrátky. Hlas ti nesedí, povaha taky ne, nebuď magor, Maxi, nabádal se v duchu. Ale roky strávené jako policista mu jasně dokazovaly, že instinkt neobelže jen tak. A to, že se mu Kenji nezdál, něco znamenalo. Jen netušil co. Pozoroval tekoucí vodu, zatímco mu stékala po rukách dolů. Cítil jednotlivé kapky, jak mu padají dolů po tváři. Opět vzhlédl na sebe do zrcadla. Co mi uniká? Uvažoval v duchu. Očima pohlédl na vedlejší umyvadlo, kde odkapávaly kapky vody v pravidelném intervalu. Nakonec si tvář opláchl ještě jednou, aby zběsilé myšlenky uklidnil, a vodu zastavil. Opřel se o umyvadlo a zhluboka se nadechl. Pozoroval, jak mu kapky padají dolů po nose. Co mi uniká? Vzhlédl k zrcadlu, když slyšel, jak se dveře s hlasitým zaskřípěním otevřely. Dovnitř vešel jeho kolega - nikdo mu nikdy neřekl jinak, než zkráceně Bob. Kývli si na pozdrav, než Bob zaputoval do nejbližší kabinky a zavřel za sebou dveře. Max slyšel, jak si rozepnul zip a opasek a sundal kalhoty. Potom už nic. Bylo mu jasné, že vyčkává, až odejde. I když se respektovali navzájem, Max dobře věděl, že před homosexuálem svou potřebu prostě nevykoná. Natáhl se proto pro ručník, utřel si obličej a odešel z toalety. Neměl mu to za zlé - už tak, že kvůli němu vlezl do kabinky, i když to nepotřeboval. Max věděl, že když je v místnosti s ostatními, nikdo z nich pisoáry nepoužije.

Když vidličkou nepřítomně dloubal do fazolí, uvažoval nad Pořadatelem a jeho motivy. Zda udělal chybu nebo má skutečně jistou tendenci hru ohraničit a sledovat každý detail. Nepochyboval o tom, že si ty záznamy jistě přehrává a baví se nad nimi. Nebo je prodává dál. A za to získává prostředky pro další hry? Nejen jako odměny pro ně, ale pro spolupořadatele - pokud je pro toho Japonce jednodušší být spolupořadatelem, jistě v tom jedou nemalé prachy. Pořád tu byla možnost, že na něj Pořadatel ví něco, co nechce prozradit. Nebo čistě z důvodu, že ho viděl vraždit a teď ho drží v šachu jako svého věrného koně, aby bránil svého krále. Zabodl vidličku do hrášku a cynicky se usmál. Zvedl zelenou kuličku před sebe a sledoval, jak z ní kape omáčka dolů po vidličce. Neviděl před sebou jídlo, ale své vlastní myšlenky, které se před ním zhmotňovaly v podobě daných lidí. Poletovaly mu kolem hlavy, když uvažoval. Napadlo věrného rytíře zradit svého krále? Nebo si to nedovolí, protože ho střeží jiný kůň? Hlídají se navzájem?
„Je něco v nepořádku?“ slyšel Kenjiho hlas a vidličku položil na talíř. Asi nepůsobilo úplně nejlépe, že před ním pitval zeleninu, aniž by si to uvědomil.
„Ne, jen přemýšlím,“ zhodnotil Max popravdě. Obrazy byly pryč. Už se nesoustředil.
„Ten hrášek za to nemůže,“ snažil se Kenji vtipkovat. A Maxovi došlo, že zřejmě mají stejně špatný smysl pro humor.
„Jeho smůla, že se mi dostal do cesty.“
„Chudák, beztak by ti raději skončil v žaludku než být rozčtvrcený zaživa.“
„Není živý.“
„I tak si zaslouží trochu uznání. Víš, jak trpěl, když ho rozehřívali a předtím zmrazili?“ Max nad ním zakroutil hlavou. Až moc mluvil. „Nad čím uvažuješ?“
„Nad tím, že moc mluvíš.“
„To mi doma říkají furt. Neumím být s vlastními myšlenkami.“
Max na něj otráveně pohlédl. ‚Fajn, tak tohle určitě není on - hlas nesedí a ten by sotva něco řekl za celou hru,‘ pomyslel si, než se zase podíval před sebe a hrášek konečně skončil v jeho puse.
Tak proč měl pořád tak nejistý pocit kolem něj? Byl skrytý rasista, že všechny Asiaty nyní viděl stejně? Tak proč ho jeho instinkt před něčím pořád varoval?
Vidličkou přejel po tmavé fazoli před sebou, než ji nabodl na trojí hroty.
Co mu unikalo?

„Mám tě ho zbavit?“ dolehl k němu hlas, když bezradně koukal do excelovské tabulky. Vzhlédl. Před ním stál jeden z jeho kolegů - Maxovi chvíli trvalo, než si vzpomněl na jeho jméno - James. Pohlédl vedle sebe a Kenjiho nikde neviděl. Pak si vzpomněl, že se ho předtím ptal, zda si dá s ním kávu, ale on ho potom úplně odignoroval, takže si pro ni šel k automatu na břečky nejspíš sám.
„Jestli ti nevymluví díru do hlavy, klidně,“ zhodnotil Max nezaujatě.
James se srdečně zasmál. „Hele, oba víme, že ti ho Elisa hodila na krk, jen aby ses ho zbavil. Kdyby ho chtěla udržet, dala by ho někomu z nás.“
„Elisa jen krásně potvrzuje náš skrytý rasismus a suchý smysl pro humor. Nic víc. To je její práce.“
Zpozorněl, když před ním přistál balíček s kešu oříšky. Vzhlédl k Jamesovi. „Posílá Bob. Na nervy prý.“
A s tím se v podstatě rozloučil a odešel. Max balíček založil do šuplíku vedle sebe, kde se podobných malých balíčků s různými obsahy postupně hromadilo už několik, a zase se zaměřil na tabulku před sebou. Tohle byla jejich typická kontrola - děláš tu práci i za nás, že jo? A tady je nenápadný úplatek od jednoho z nás, protože víme, že to uděláš lépe, než my. Bylo mu to jedno - takhle postupně sbíral nechtěné dárky, které pak předával jiným kolegům na jejich výročí nebo narozeniny. Nemusel uvažovat nad dárky. Stejně tak Jamesova nabídka, že ho Kenjiho zbaví, nebyla vůbec pravdivá - jen potřeboval získat jeho pozornost, aby mu předal úplatek. Vykonal tím dobrý skutek a Max mu přece na oplátku taky někdy jindy pomůže.
Maxe tohle někdy ubíjelo… ale věděl, že takhle se tady hrálo odjakživa.
Tak trochu v tom bylo i něco z jeho sarkasmu a sebeobrany - vyhovím jim a oni mě nebudou šikanovat za to, že nepálím za ženskýma.
Protože i když doba byla trochu modernější, myšlenky o něco lepší… pořád zde byla stará morálka policajtů, kteří si potrpěli na to, aby všichni táhli za jeden provaz. A uvažovali stejně. Když jeden vybočoval - ať už orientací nebo smyslem pro týmovost - dávali to okatě najevo. A protože si Max skrytou hrozbu uvědomil dřív, než se stala skutečností, dělat za ně občasné nepříjemné úkoly mu nevadilo. Když mu dali pokoj a nevšímali si ho, byla to výhra na obě strany.

Domů se vracel psychicky unavený.
Kenji se ho pořád na něco ptal a on byl nucen mu odpovídat. Zároveň se musel soustředit i na svou práci. Když mu Kenji nabídl pomoc, bylo by příliš zdlouhavé mu vysvětlit, co má v Excelu vlastně dělat.
Takže mu raději zadal jednu starou složku, aby si ji přečetl, a zítra mu podá hlášení, co si myslí o verdiktu daného strážníka a zakončení případu - zda daný podezřelý byl skutečně vrahem či nikoliv. A jak se mu mohlo povést utéct z vazby dřív, než byl odsouzen. Byl to šest let starý případ z Chicaga… jeho vlastní. Případ jeho a Alfréda. Ano, i po tak dlouhé době ho občas přepadly myšlenky, zda se rozhodl správně… a potřeboval slyšet od někoho jiného, co si o tom myslí. Samozřejmě, že jména upravil, data pozměnil a události si lehce vyobrazil do tohoto soukromého, testovacího spisu jinak. Realitu by nikdo nezkousl ani by mu ji neuvěřili. Tenhle případ se neměl nikdy dostat na světlo světa. I v Chicagu byla podobná složka - ale pravdivější. Se stejným verdiktem. A s dodatkem, že podezřelý a vrah byli oba na svobodě. Nikdy nevyřešený případ sebevražd mladých lidí… S razítkem Davida Hilla, který ji označil jako za složku s Důvěrnými informacemi. A pohřbil v archívech, aby se na případ zapomnělo. Případ, díky kterému přišel o bratra a o kolegu, o kterém si myslel, že má hájit zákon s ním, přitom nevědomky po celé ty roky skrýval vraha. A Max ho nyní skrýval u sebe doma. Ne, pravdu o Chicagu by nikdo nedokázal snést ani zkousnout. I když část z toho řekl Elise, ji spíše štvalo, že se tam dostal bez jejího povolení místo někoho jiného. Štvalo ji, že případ vyřešil po svém. Proto se ta složka neměla nikdy dostat do rukou nikoho jiného v celé pravdě - proto se upravila. A vznikla „poživatelnější“ verze pro všechny. Kdyby pravda vyšla najevo, pozice mnoha lidí by se tím ohrozily. Proto bylo potřeba každodenní přetvářky a důvěry jeden v druhého. Protože tak to prostě chodilo. Prostě se něco ututlalo a výměnou za mlčenlivost dojde ke kompromisu u všech. Třeba takové náhlé povýšení a zásluhy výměnou za úplné utajení pravdy. Protože případ Chicago měl zůstat v tajnosti, pohřbený do prachu na dně archívních skříněk pro nedostatek důkazů a informací. Pro všechny to tak bylo bezpečnější.

Max zaparkoval před svým domem a všiml si, že se v kuchyni svítí. Za oknem viděl i Alfréda, jak stojí před hrncem a něco v něm míchá. Postřehl jeho ruce, jak upravily teplotu, nejspíš aby se dané jídlo nespálilo. Neubránil se pousmání. Jak atypicky tohle vypadalo - vrah a vařil pro policistu večeři. Nejednou, když se vracel domů, Maxe napadlo - jak dlouho ještě mají? Kolik času jim zbývá, než se něco posere a ostatní zjistí, kdo je Maxovým spolubydlícím, kdo je jeho přítelem, partnerem? A co se stane, když na to přijdou? Ty následky si nechtěl představit. Raději na to nemyslel. I nyní se jen natáhl pro svou tašku s věcmi a vylezl z auta. Zkontroloval poštovní schránku, která zela prázdnotou. A když odemkl dveře, hned ho udeřila silná vůně koření a masa. Přivřel nad tou vůní oči a žaludek se mu ozval. Bylo po desáté večer.
Když pověsil své klíče na kliku, tichounce zacinkaly a prozradily tak Alfrédovi, že je skutečně doma. Když se totiž otočil, stál v chodbě za ním a pozoroval ho.
„Vítej doma,“ řekl Alfréd. Tak ledabylá fráze, na kterou si Max zvykl příliš rychle. Vlila mu život do žil. I když ten den byl dlouhý a náročný, náhle zjistil, že se usmívá a vše mu dávalo smysl.
„Ahoj,“ řekl, když se k němu vysoký muž přiblížil a snížil se pro polibek na přivítanou. Přitáhl ho k sobě do objetí a rukami mu vjel do vlasů. Polibek záměrně prodloužil a prohloubil. Snad toužil po ujištění, že se před lety rozhodl správně… a když mu dal svobodu, dal tak svobodu i sobě samotnému.
Když polibek pomalu přerušili, zahleděli si do očí.
Nic víc neřekli, Alfréd ho jen přisunul blíž k sobě a pevně ho objal. Maxe napadlo, že voněl po koření. A jeho svalnatá paže, která ho držela u něj, byla tak zvláštně ochranitelská, jako nikdy předtím. Cítil jeho ruku ve svých vlasech, když mu je prohrábl. Užíval si tyhle krátké chvíle, kdy se jen nemíjeli, ale prostě žili spolu. Byly to vzácné chvíle, které se mu postupně zarývaly do kůže čím dál hlouběji. Nejen jemu, ale i Alfrédovi. Každá minuta strávená spolu pro ně byla velmi vzácnou a cennou.
Proto, když se Alfréd sehnul pro další polibek, vyhověl mu.

Opřel se mu o rameno a měl pocit, že takhle je to správné. Seděli na gauči po pozdní večeři, televize byla jenom na vyplnění ticha mezi nimi, zatímco se dotýkali tělem toho druhého. Zavřel oči, když ucítil Alfrédovu dlaň zase ve svých vlasech. Prsty mu zavadily o ucho, když mu vlasy odhrnul na stranu. Užíval si každý pohyb jeho prstů. Když ovšem ucítil, že mu zavadil prsty o tvář, oči opět otevřel. Cítil, jak ho jemně prsty tlačí na tváři, a proto k němu vzhlédl. Alfréd nic neřekl, jen ho koutkem oka sledoval a na tváři mu hrál drobný úsměv.
„Co?“ zeptal se Max.
„Nic jsem neřekl,“ hrál Alfréd tajemného.
Max se pousmál, než mu hlavu opět položil na rameno a zavřel oči. Druhou ruku mu majetnicky přitáhl k sobě a jejich prsty propletl. Alfréd mu stisk oplatil stejně pevně. To ticho a nezávazná intimita mezi nimi byly pro dnešní večer dostačující pro oba. Alfréd věděl, kdy je moudřejší se na nic neptat, a Max byl rád, že respektuje jeho neochotu dnes večer mluvit o ničem. Stačilo, že byl vedle něj, občas mu prohrábl vlasy a nechal ho držet svou ruku. Nic jiného Max dnes večer nepotřeboval. Možná jen občasné polibky do vlasů, které působily jako to nejlepší postupné uspávadlo. Netrvalo dlouho a Alfréd si všiml, že Max mu skutečně usnul na rameni. Jeho ruku měl ovšem pořád propletenou s tou svojí. Alfréd si nedovolil se pohnout a jejich ruce rozplést. Jen se usmíval pro sebe. Televizi ještě víc ztlumil a užíval si ten okamžik ticha a něhy mezi nimi. I tohle málo jim oběma stačilo. I tohle ticho je spojovalo a upevňovalo to, co mezi nimi bylo. Beze slov, bez zvuků. Jen dotek kůže na kůži, tělo na tělo. Hlavu opřel o tu Maxovu a přivřel oči. Pro dnešní večer mu stačilo poslouchat, jak dýchá ve spaní a jak ho drží za ruku.
Všiml si, že Maxovi přišla nějaká zpráva. I jemu zasvítil po chvíli mobil. Všiml si poznámky Soukromé číslo na displeji. Dovtípil se, že hra byla nejspíš zrušena, jak Max předpovídal. Ani se pohnul. Pro teď byl polštářem pro Maxe a na nic jiného se nesoustředil. I jenom tahle blízkost mu bohatě stačila. Nic jiného dnes večer nepotřeboval.
„Dobrou noc, Maxi,“ zašeptal mu do vlasů, než mu do nich vtiskl polibek. Jeden z mnoha pro tento večer, o kterých policista nebude mít ráno ani potuchy. Netušil, jaké nepohodlí Alfréd v průběhu noci snášel - Maxovo teplo a blízkost pro něj byly dostatečnou odměnou.

Probudil je Maxův budík na ranní směnu. Tichá omluva a ospalost, neochota se odtáhnout od toho druhého a touha zůstat u něj. Nakonec se Max natáhl po mobilu a budík prostě vypnul. Pohlédl na Alfréda, který se mírně protahoval. Dovtípil se, že se zrovna dobře nevyspal. Přesto ho překvapilo, když se k němu Alfréd jako první nahnul pro polibek.
„Můžeš mi to vynahradit jinak,“ mrkl na něj Alfréd hravě, aniž by Max cokoliv řekl.
Max se rozespale usmál a znovu se protáhl. Zarazily ho majetnické ruce, které se kolem něj omotaly, a tvář na jeho hrudi. Alfréd odmítal ještě vstávat. Max mu prohrábl vlasy a opřel se o sedačku. Zkontroloval čas - když dneska přeskočí snídani a ranní čaj, může mu ten večer trochu vynahradit.
„Ještě chvíli,“ zabrblal Alfréd rozespale. „Pak tě pustím.“
Max se usmál o trochu víc a za vlasy mu trochu zatahal. Alfréd ospale otevřel oči a nečekal, že ho Max jemně políbí na rty. „Nemusíš,“ zašeptal mu proti rtům.
„Snídaně?“
„Dneska ne.“
Alfréd se pousmál a víc se k němu přitiskl. Tváří se mu otřel víc o hruď a víc ho sevřel ve svém objetí. Max mu jednu paži omotal kolem zad a přitáhl ho blíž k sobě. „Budeš mít hlad,“ ozvalo se rozespale.
„Najím se v práci. Spi.“
Rukou mu vjel do vlasů a poslouchal jeho pravidelný dech. Netrvalo dlouho a Alfréd opět usnul. Max zkontroloval čas a prosebně pozoroval každou ubíhající minutu, aby se zpomalila a on mohl takhle zůstat, co nejdéle. Věděl, že kdyby si lehl a přitiskl se k Alfrédovi blíž, hned by usnul. Proto musel zůstat sedět. I když nechtěl. I když chtěl s ním zůstat doma, líbat ho, možná i něco víc, než jen prosté, rychle vyměněné dotyky na gauči, něco víc, než jen čistou něhu… ale i tohle mu bohatě stačilo. I tohle bylo ujištění, že svého rozhodnutí nelitoval. I tohle pro něj byla láska.
„Polib mě,“ ozvalo se rozespale a on pohlédl na Alfréda, který spal na jeho hrudi. Prohrábl mu vlasy. O to víc ho překvapilo, když mu ruku zastavil a políbil její hřbet, než k němu vzhlédl. „Polib mě,“ zopakoval mu znovu. Znělo to trošku vědoměji. Max se usmál, přiměl ho, aby se zády opřel o gauč a usadil se mu do klína. Ruce mu omotal kolem krku a prsty mu vjel do vlasů. Postupně ho probouzel, aby vnímal každý jeho pohyb. Plně se mu nyní věnoval a napjatě očekával, co bude dál.
A Max se k němu nakonec sehnul a políbil ho na rty. Smyslně, chtivě a vášnivě. Tak, jak Alfréd chtěl, aby ho líbal takhle po ránu. Kdy oba věděli, že za chvíli to bude jen hřejivá vzpomínka na společné ráno. Proto mu ty majetnické doteky dovolil. Proto mu ten jazyk v krku odpustil. Pro ten pocit, že je do něj blázen a že je žárlivější, než si uvědomuje. Pro ty majetnické ruce, které si přivlastňovaly to, co mu patřilo už dlouhou dobu. Pro ty rty, které křičely: Líbej mě a jenom mě! Pro ty oči, které bedlivě sledovaly každý jeho pohyb.
Jen velmi nerad ten polibek přerušil. „Spokojený?“ zašeptal mu proti rtům.
„Ještě,“ zněl Alfrédův dychtivý, chtivý šepot ve tmě. „Abych vydržel celý den.“
Alfréd ucítil stisk ve svých vlasech a přivřel oči. Rukami instinktivně vyhledal Maxova stehna a pevně je stiskl mezi prsty.
„Ještě,“ zopakoval znovu, panovačněji, ale pořád šeptem.
Maxovi se na tváři objevil ještě větší úsměv. Vrhl na jeho rty a líbal je ještě chtivěji, než předtím - pohrával si s jeho spodním rtem, než jej pomalu pustil a opět se jazykem dobýval do jeho úst. Alfréd nebyl pozadu a stejně vášnivě mu polibek oplácel, zatímco rukami svíral jeho stehna. Snad jako pojistku, aby si uvědomil, že jim polibek musí protentokrát stačit. Na nic dalšího by neměli čas, i když toužili po víc. Ucítil Maxův dech proti svým rtům, než se na jeho rty vrhl znovu. Přitiskl ho blíž k sobě. Připomínal si, že mají čas jen na líbání, přesto jeho tělo toužilo po víc.
Krutou připomínkou reality byl Maxův druhý budík, který je oba probral. Nechali ho zvonit, ale počínající vzrušení z nich postupně opadlo. Alfréd ho k sobě jen pevněji přitiskl a tvář mu zabořil do hrudi. Max mu sevřel vlasy mezi prsty a přitiskl se k němu blíž, jako by se bál, že když se odtáhne, kouzlo okamžiku se rozplyne. Cítil jeho teplý dech na své kůži a paže, které ho svíraly o to silněji. Najednou nechtěl přijít o jedinou jistotu, kterou poslední dobou cítil. Nechtěl přijít o tohle brzké ráno. Ale budík pořád neúprosně zvonil.
„Zasraný krám,“ zašeptal Alfréd to, co si mysleli oba.
Max ho sevřel o něco silněji k sobě a cítil, jak se mu jeho prsty zarývají do masa na oplátku. Ještě chvíli.

Za tmy dojel před policejní stanici a promnul si oči, když zaparkoval. Bylo moc brzy - na všechno. Rozsvítil si obrazovku mobilu a všiml si nějaké zprávy. Když si ji zobrazil, všiml si, že hra, která se měla odehrát dnes ráno v 1:00, byla zrušena pro malý zájem. Maxe napadlo, co bylo skutečným důvodem, proč ji zrušili. Zase. Hned na to mu přišla jiná SMS - od Alfréda.
Snad dneska bude klidnější den.
Max se pousmál a odpověděl mu: Máš spát.
Bez tebe je to těžší.
Ta odpověď byla pro Maxe to nejdůležitější ujištění za dnešek. Všechno ostatní mu nemuselo dávat smysl - ale ta slova - Alfrédova slova mu dodala dostatek energie i takhle brzo ráno.
Přesto oba pociťovali značný nedostatek toho druhého po celý den, nedokázali se soustředit na svou práci a myšlenkami byli často mimo. Max si jen hořce uvědomil, že dnes dorazí domů jako první a bude muset čekat dlouho do brzkých ranních hodin, aby se s Alfrédem zase viděl. Nepřítomně pozoroval čaj jako svou brzkou snídani. Ozval se mu nepříjemně prázdný žaludek, když si vzpomněl na večeři, kterou pro ně Alfréd udělal včera večer. A kterou ani neochutnal, protože oba usnuli. A také na něhu, kterou oba cítili v průběhu večera. Cítil, jak mu zahořely uši, proto se párkrát poplácal po tvářích, aby se vzpamatoval.
Soustřeď se!

Než přijel nováček do práce, měl Max trochu času si zkontrolovat své dosavadní stopy. Fotky a nahrávky, udělal si k nim poznámky, pověřil určité lidi, aby mu zjistili majitele SPZ, které nafotil, jinému oddělení zase udělil úkol zjistit, odkud dané auto přijelo. Protože sám by na to neměl nikdy dostatek času. A tolik potřebné soukromí. Ne nyní, když se kolem něj věčně někdo ochomýtal. Další den po boku Kenjiho se neskutečně vlekl a Max si uvědomoval, že zbavit se tohohle chlapa bude možná těžší, než s těmi předchozími. Většinou po prvním dni už vykazovali známku, že jsou znudění tou rutinou a chtěli sami skončit. Ale on se vrátil s úsměvem na rtech a se složkou a se rčením, že přišel nejspíš na to, co se mu snažil s tímhle případem říct.
„Jsou tam upravené detaily, že jo?“ zeptal se Kenji rovnou a Maxe tím zaujal.
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se, mozek pořád rozespalý.
„Jednoduše. Časy nesedí. Počty mrtvých ke konci také ne. Někdo se v tom hrabal. A ten konec? To jako fakt zmizel jen tak? Pitomost. Takže kde je opravdová složka?“
Max neměl náladu na tolik otázek tahle po ránu.
„A hlavně motiv,“ pokračoval Kenji, „v celém záznamu se dotyčný ani jednou nezmínil, co byl motiv vraha. Takže se nedivím, že případ nebyl uzavřen.“
„Případ byl uzavřen,“ vyvedl ho Max z omylu. Byl mrzutý, protože měl hlad a chtělo se mu spát. „Vrah se dostal na svobodu. A nikdo neví, kde je.“
„To je právě to! Neexistuje dokonalý zločin! Někdo mu pomohl!“
„Nebo prostě převezl chicagskou policii.“
„A proč by se jen tak přiznal? To ho nenapadlo, že může být odposloucháván?“
Max si otráveně pomyslel, že byl až moc hlučný. Nebylo ani šest hodin ráno. Unaveně si promnul spánky.
„Pletu se snad?“ pídil se Kenji po jeho odpovědi.
„Promiň, je moc brzo a ty jsi moc hlučný,“ uzemnil ho Max.
„Strávil jsem nad tím celou noc! Chybí mi detaily! Je to jen poloviční složka, že jo?“
Max si pomalu promnul kořen nosu. „Víc toho není,“ lhal.
„Blbost!“ Kenji hodil složku s případem před něj. „Kde je zbytek?“
„Víc toho není.“
„Nevěřím ti!“
„Je to uzavřený případ, protože toho víc není. Nic víc za tím nehledej. Rád vysírám nováčky, že jim tohle dávám, aby si to pročetli. I takové případy existují.“
„Proč? Proč ho prostě neodsoudili hned? Proč čekali? Proč po něm nepátrají?“
Max na jeho otázky nereagoval. Protože chicagská policie nechtěla hned odsuzovat jednoho z nich. I když se jim sám přiznal, potřebovali víc důkazů, ne jen jeho přiznání. Ne, nechtěli ho odsoudit hned. Proto ho dali do vazby. A David vědomě odkládal oficiální soud. Proto měl možnost dostat Alfréda na svobodu. Věděl David, že to byl on? Proto se případ uzavřel jako nedořešený? Proto mu na to Elisa nikdy nic neřekla? Proto byl povýšen - aby ho umlčeli? Že něco pokazili a snažili se to dostat pod koberec?
„Maxi, proč se ten případ nikdy neuzavřel?“ zeptal se Kenji přímo.
„Protože už se nebylo čeho chytit,“ zhodnotil Max, než vstal a šel vylít zbytek svého čaje do dřezu. Přešla ho chuť.
Proč se případ nikdy neuzavřel? Protože by se dopátrali toho, že Max pustil Alfréda na svobodu a zajistil mu bezstarostnou cestu do Evropy. A ten samý Alfréd Riddle se ocitl pak v Británii u něj. A on ho potom kryl po dobu jednoho roku a plánoval tak činit i následující roky. Protože zradil zákon. Jednou jedinkrát v životě zradil zákon. Proč? Protože se zamiloval. A uvědomoval si, že tahle láska ho může stát cokoliv, na čem mu do té doby záleželo nejvíce. Byl nyní Alfréd ten, na kom mu záleželo víc než na práci?
Ano, byl.
Ale nahlas by nikdy nic neřekl.
Bylo snazší hrát hloupého a označit případ jako za nedořešený. Kevin Hill tak dostal možnost začít znovu a Alfréd Riddle se vytratil z povrchu zemského. A zrodil se Alfréd Kreuz - muž bez minulosti.
Kdyby Samanta žila, dostala by od něj také druhou šanci?
Kam se vůbec poděl Kevin?
Nepřítomně sledoval, jak voda přetékala z jeho hrnku, když ho přestal umývat.
Kdyby je všechny tři nechal odsoudit - jak moc by se jeho život změnil?

Alfréd seděl na židli a kartičkou ťukal o stůl. Nakonec se rozhodl, že to prostě zkusí. Vytočil číslo na kartičce a netrpělivě klepal nohou o zem. Sotva mu někdo hovor zvedl, rovnou se zeptal: „Proč byla poslední hra zrušená?“
Na druhé straně bylo ticho, zeptal se proto prudčeji, naštvaněji: „Proč byla poslední hra zrušená? Děláte snad zasranou reklamu pro vtípky nebo co?“
„Vy vydržet. Já vás přepojit,“ ozval se ten hlas, který ho uvítal i předtím, a poté ticho. Alfréd trpělivě vyčkával. Byla to pitomost, ale překvapivě se mu dařila. Ani nečekal, že se s ním budou chtít ještě bavit mimo registraci.
„Přeješ si, Hráči?“ slyšel ten hluboký, upravený hlas, kterému předtím vysvětlil důvod své touhy pro hraní.
„Proč byla poslední hra zrušena? Jel jsem k Wapping Old Stairs jako magor a zbytečně.“
„Za nepříjemnosti se samozřejmě omlouváme,“ ozval se hlas o něco vlídněji. „Občas se vyskytnou problémy, se kterými nemůžeme počítat dopředu.“
„A co můj čas a prachy? Jak mi to vynahradíš, co?“
„Uklidni se, Hráči. Budeš mít možnost zapojit se do další hry. Pořadatel už hru připravuje. Chvíli strpení, prosím.“
„Na to ti seru - kdy to bude a kde? Nebo to zase zrušíš?“
„Hráči, až budeme vědět víc, ozveme se sami. Prozatím nemohu prozradit nic, co sám nevím. Žádáme tě ještě o chvíli strpení. Až bude hra oficiální, ozveme se sami.“
„A co když ji zase zrušíte?“
„Tentokrát by se neměla zrušit.“
„A předtím mohla?“
„Pořadatel ti pak vysvětlí, proč byla předešlá hra zrušená. Prozatím vydrž na další pokyny.“
Alfréd stiskl mobil pevně mezi prsty. „Co když chci hrát hned?“
Na druhé straně bylo ticho. Poté se hlas ozval znovu: „Další hra bude již brzy. Vydrž na pokyny, Hráči.“
A poté ticho, protože hovor skončil.
Alfréd pohlédl na černou obrazovku svého mobilu. Co od toho čekal? Že mu snad řekne víc? Chtěl ho snad sám zastrašit? Od počátku to byla pitomost. Ale kdyby se ozvalo víc hráčů, co by byli stejně naštvaní, něco by se přece muselo stát. Nebo jim to bylo jedno, protože neměli prostředky nebo vhodné místo pro další hru?
Chvíli váhal, než Maxovi napsal, co udělal za pitomost. Došla mu po chvíli hlasová zpráva.
„Bude to rychlejší, když to namluvím. Mám čas i soukromí, zelenáč je v tahu. Ne, nebyla to pitomost. Učinil jsi na ně tlak a myslím si, že nejsi jediný,“ slyšel Maxův hlas a ani si z počátku neuvědomil, že téměř nedýchá, snad aby ho nepřerušil. V pozadí slyšel šum, jak Max převracel nějaké stránky a poté cvakal do počítače. Dokázal si ho živě představit a musel se pousmát nad tou představou - mírně shrbený a plně ponořený do své práce, a přesto si našel chvilku na něj a jeho zprávu. „Pokud se takhle ozve více nasraných lidí, budou muset reagovat. Předpokládám, že chvíli bude ticho, ale ozvou se. Na jednu stranu je logické, že hry nemůžou být tak časté - za prvé prostředky, za druhé noví hráči. Možná i něco dalšího - teď se nesoustředím. Vysvětlím jindy. Až budu doma. Takže ještě jednou ne - nebyla to pitomost.“ A poté ticho.
Alfréd se usmál. Vymezil si jen tak krátkou chvíli ze svého dne, aby ho ujistil, že neudělal pitomost. Vzal mobil a namluvil krátkou zprávu i pro něj.
Když si ji Max pustil, ozval se Alfrédův hlas, který řekl prosté: „Díky, Maxi.“

Ten den se Maxovi nakonec neskutečně táhl. Zatímco všichni už vesele odešli, on byl pořád v práci. Musel zůstat o tři hodiny déle, aby všechno stihl. Dnes byl poslední den, kdy mohl dokončit tu pitomou tabulku v Excelu. Rozčilovalo ho to. Ale byl skoro hotový. A když stiskl tlačítko Odeslat, úlevně vydechl. Jedna otravná věc byla pryč. Ta druhá vedle něj bohužel zůstala.
„Mohl jsi jít domů,“ připomněl Kenjimu. „To, že jsem tu zůstal přesčas, nebyla pozvánka i pro tebe.“
„Je zajímavé tě pozorovat při práci druhých,“ svěřil se Kenji. Max po něm střelil koutkem oka pohledem, ale nijak jeho poznámku nekomentoval. „Baví tě to?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Protože by se na to vysrali, a to by bylo teprve otravné.“
Kenji upil ze své studené kávy v kelímku a dál na něj hleděl. „Budou tě bolet oči. Z modrého světla.“
„Jsem zvyklý,“ odbyl ho Max chladně. Snažil se ignorovat fakt, že si ho Japonec okázale prohlížel. To se tolik nudil? Nakonec přestal psát a ruce složil do klína. Konečně se na něj podíval a ostře se zeptal: „Co?“ Rušil ho i ten pohled.
Kenji nejdřív neodpověděl, jen kousl do víčka kelímku se studenou kávou a pořád na něj civěl. Potom řekl: „Jak moc je tvůj manžel žárlivý?“
„Co?“ nechápal Max.
Kenji poukázal na jeho prsten. „Nebo to byla včera jen výmluva, aby ses mě zbavil?“ ušklíbl se samolibě.
Max si nad ním otráveně povzdychl. „Debile,“ procedil skrz zuby a zase pohlédl na obrazovku před sebou. I jeho prsty se daly zase do pohybu. Opravdu neměl náladu na blbé vtípky.
Kenji vypadal, že se náramně baví. Vypil zbytek studené kávy a odložil kelímek na stůl. „Takže mám pravdu? A žádný manžel neexistuje?“
„Moc mluvíš.“
„Jsi gay, Maxi?“ Max přestal psát a otráveně si povzdychl. Konečně se na něj podíval. V tu chvíli se ovšem Kenji zvedl ze židle a přešel k němu. Nahnul se až do jeho osobní zóny, čím Maxe zarazil. Jednou rukou se držel opěradla jeho židle, druhou se opíral o jeho stůl. A byl až nečekaně, nebezpečně blízko. „Konečně mě vnímáš. Mám snad pravdu - žádný manžel není?“ zeptal se nyní důvěrně tiše.
Max nevědomky stiskl roh stolu. Zhluboka se nadechl nosem. Dolehla k němu Kenjiho kolínská - ostrá, kořeněná vůně, která přesně odpovídala jeho drzosti.
Oba mírně nadskočili, když se prázdnou místností ozvalo Maxovo vyzvánění příchozího hovoru. Kenji se rychle odtáhl, když se Max natáhl přes něj pro mobil na stole. Ještě před malou chvíli působil nováček sebejistě a odhodlaně - a stačilo tak málo, aby se stejně rychle stáhl. Max nikdy nebyl radši, když na displeji uviděl Alfrédovo jméno.
„Ano?“ zeptal se lehce přiškrceně, když spěchal z místnosti. Potřeboval na vzduch.
„Děje se něco?“ ozvalo se po chvíli ticha.
„Ne,“ vydechl Max téměř okamžitě.
V uších mu zvonilo. Když se dostal na noční vzduch, zhluboka se nadechl.
„Moc mi to tak nepřipadá. Kde jsi?“
Max pohlédl na čas a v duchu zanadával. Teď se Alfréd vracel z práce - pokud neměl přesčasy. A dneska očividně neměl.
„Zapomněl jsem se v práci. Promiň.“
„Trošku dlouhá doba, nemyslíš?“
Max dlouze vydechl. „Promiň.“
„Nic neříkám.“
Ale v tom tónu bylo všechno řečeno.
„Počkám na tebe s večeří.“
„Díky,“ ozval se Max přiškrceným šeptem. „Alfréde-…“ začal, ale Alfréd už hovor ukončil. Max dlouze vydechl ústy. Mírně se nahnul a pro oporu si sevřel kolena, když byl v předklonu. Nechtěl se tam vracet. Ale měl tam věci…
‚Nic už neudělá. Jen využil momentu překvapení, aby tě otestoval,‘ pomyslel si, když se vracel zpátky. Snažil se uvažovat nad tím racionálně. Co jiného mu zbývalo? Možná si s ním jenom mysl pohrávala.
A když vešel, místnost zela prázdnotou. Po Kenjim tam nezbyl ani kelímek od kávy. Max si úlevně oddychl. Popadl svoje věci, pozhasínal a rychle zmizel z budovy. Zatímco jel domů, snažil se uklidnit rozházené myšlenky v hlavě a nepříjemně rychlý tep. Chtěl ho zastrašit? Chtěl mít jistotu, že mu nelže? Možná se mu to zdálo… kdy se naposledy vyspal pořádně… že by si s ním mysl pohrávala? Proč by se tady Kenji zdržoval mimo pracovní dobu? Jo, to by sedělo… Prostě si s ním mysl pohrávala… až moc dobře. Snažil se nemyslet na to, co Kenji chtěl udělat a proč se k němu tak nahnul - teď byl myšlenkami především u Alfréda.

Cesta domů byla nekonečná.
Když konečně zaparkoval před svým domem, úlevně si všiml vysoké postavy, která ho čekala ve dveřích. Přivítal ho Alfrédův letmý úsměv, ale také trochu přísný pohled. Věděl, že má otázky… ale nyní Max myslel jen na jednu věc. Chtěl jeho ujištění. Proto Alfréda beze slova objal, sotva za sebou zavřel dveře. Přirazil ho ke zdi a sevřel o něco pevněji.
„Maxi?“ ozval se Alfréd trochu překvapeně.
Když ovšem ucítil, jak pevně mu muž sevřel látku trika mezi prsty, usoudil, že bude moudřejší, když bude pro teď mlčet. Neváhal ani chvíli a objetí mu stejně tvrdě vrátil. Netrvalo dlouho a napětí z něj postupně opadlo. Svěsil ramena a konečně si dovolil se trochu uvolnit.
Poprvé od toho rozhovoru s Kenjim. Pokud k němu skutečně došlo.