1

Bouře utichla až k ránu, ale burácení větru dvojici, v hlubokém spánku, nemělo šanci vzbudit. Byli tak unavení a vyčerpaní z předchozího boje s mrazem. Zbytek noci spali v sedě, opření o stěnu a jeden druhého a vůbec jim taková pozice nevadila. Vnímali jen příjemné teplo a sucho.
První otevřel oči Ravil, když ucítil jak s ním někdo cloumá. Rozlepil víčka a spatřil ženu, která měla ve tváři nejistý pohled. Druhou rukou už budila i Klesse, který se s mírným leknutím probral, než mu došlo, kde je.
„Musíte se schovat! Rychle!“ Zašeptala naléhavě. „Hlídka tu bude každou chvilkou, tak dělejte, dělejte!“ Popoháněla je a ukázala prstem na dvě lůžka. „Zalezte pod ně a buďte zticha,“ přikázala.
Stále rozespalí se dali rychle do pohybu. Lehli si na zem a skryli se, Kless při tom dával pozor na stařenčiny nohy, které vyseli dolů, protože seděla nad ním. Ravil měl trochu problém – lůžka byla nízká a on zdaleka ne tak drobný, jako jeho přítel. V prvním okamžiku to skoro vypadalo, že se do úzkého prostoru nedokáže vměstnat, nakonec se mu to ale přeci jen podařilo. Leželi teď na zádech, neodvažující se pohnout ani o milimetr a doufali, že je vojáci nenajdou.
Malk ještě v rychlosti sundal z bydel nad ohništěm usušené šaty. Spolu s jejich vaky je hodil pod lůžko, kde spávali chlapci a se ženou pak přes všechna přehodili přikrývky. To už se zvenčí ozývaly hlasy a postupně sílily, jak se hlídka přibližovala.
Teď se zastavila u vedlejšího přístřešku, odhadoval Kless podle hlasitosti. Vojáci mluvili velmi hrubě a hlasitě, proto byli slyšet, ale co říkali nešlo rozpoznat. V Ravilovi najednou hrklo, když si uvědomil, že by se někdo z těch, u kterých v noci prosili o pomoc, mohl promluvit. Podle všeho by stačila jen zmínka o dvou cizincích, co se tu potulovali a mohlo by být zle. Hlídka by mohla rázem převrátit celou vesnici naruby, kdyby připustili možnost, že jim někdo nakonec pomohl. Teď se začal modlit, aby všichni drželi jazyk za zuby.
Od vedle se ozval ženský křik a pak několik dalších. Těžko domýšlet, co se dělo, nikdo ven ani nenakoukl. Během hlídky museli být všichni obyvatelé ve svých příbytcích, pokud jim nebylo nakázáno jinak. Každé ráno a večer tedy rodina napjatě seděla a čekala, až vojáci vtrhnou dovnitř a co se bude dít. Někdy jen nakoukli a šli zase dál, to se pak následně všem ulevilo. Jindy ale, když měli Ziyarovi muži náladu být krutí, nebo měli špatnou náladu, nebo vlastně cokoliv, co jim mohlo přelétnout přes nos, to bylo horší. To se pak mohlo stát cokoliv – mohli vtrhnout dovnitř a zpřeházet všechny věci za účelem prohledání, mohli vybrat jednoho z členů rodiny a zbít ho, nebo kohokoliv, kdo se bránil, nebo bránil druhé.
Už i na popravy párkrát došlo. V žádném takovém případě nebyli vojáci v právu, vždy šlo prostě jen o to, aby ublížili, zranili, ukázali svou moc. Obzvláště krutí byli v případě, že rodičům násilně vzali děti. Ty pak odvedli do chaty bývalého náčelníka, který byl taktéž popraven. Rodiče je nemohli navštěvovat, nevěděli, co se s jejich potomky děje, kdy a zda vůbec se vrátí. V neustálém strachu a zoufalství pak čekali i několik dní, až děti znovu spatří. Doposud se nakonec vrátili všechny živé, ale zanedbané, hladové a vystrašené. Když se jich pak ptali, co s nimi dělali, děti mlčely. Příliš se báli promluvit, neboť měli od vojáků přísně zakázáno mluvit o tom, co se v chatce dělo. Těžko říci, zda jim bylo opravdu ublíženo, či zda to bylo jen psychologické mučení jejich rodičů, kteří v těch chvílích zažívali nejhorší strach.
Kless slyšel nářek ženy, která předtím vykřikla jako první. Spolu s ním se ozývaly i hrubé hlasy mužů. Mladík zatnul dlaně v pěst a zavřel oči. Její pronikavý hlas mu prostupoval do uší za vzpomínek na noc, kdy přepadli jeho domov. Přesně takový zoufalý křik se tenkrát ozýval ze všech stran osady, bylo těžké na něj zapomenout a nevnímat ho. Dostal vztek a nejraději by teď vyskočil ze svého úkrytu, popadl sekeru a vyběhl na ty parchanty. Jenže i kdyby přemohl tuto skupinku, k ničemu by to nebylo. Zanedlouho by přišli další, vystřídat své kolegy, a jak by zjistili, co se stalo, dostal by obyvatele této bezejmenné vesnice do ještě větších problémů.
Ne, to nemůže riskovat. A nesmí ani riskovat svoje plány. Není tu přeci, aby dělal hrdinu a pokoušel se o povstání. Chce jen najít své sestry. Napjatý tedy zůstal na místě, v prachu, který jej svědil v nose. Štvalo ho i to, že ze své pozice nevidí na Ravila. Nevěděl, jestli by ho uklidnil pohled na něj, ale prostě by teď rád viděl jeho tvář.
Žena zvenčí umlkla. Hned nato se ozvaly mužské hlasy a pak dokonce dětský pláč. Dítě muselo být malé, mělo hlas typický pro batole. Kless zatínal pěsti, až mu bělaly klouby a nehty se zatínaly do kůže. Kdyby mohl zvednou paže, nejspíše by si zakryl uši, ale lůžko bylo tak nízké, že mohl jen ležet naznak.
Mužské hlasy zesílily, jak se přemístili před vchod jejich úkrytu. Na rodinu zakřičeli, aby je pustili dovnitř a žena ihned začala rozvazovat plátěný závěs. Sotva to udělala, m uži v černých uniformách vpadli dovnitř. Byli tři, měli ony černé uniformy a v rukou meče. Nastoupili dovnitř a rozhlédli se kolem. Teď tu bylo už celkem těsno, na tolik lidí začínal být příbytek malý. Jeden z nich pak vkročil doprostřed místnosti.
„Vstát!“ Zavelel a Malk s chlapci se postavili. Jen stařena zůstala sedět, jako kdyby se jí dění kolem netýkalo. Ve svém stáří už byla zřejmě pomatená, spokojeně se krčila na lůžku a mírně se usmívala. Pohled měla nepřítomný.
Voják si toho všiml a kývl na ženu, aby stařenku zvedla na nohy. Ta k ní rychle přispěchala, opatrně ji popadla kolem ramen a zdvihla a přidržovala ji, zatímco se babička opírala o hůl. Mohli ji samozřejmě nechat sedět, ale to by bylo až moc patrné gesto vstřícnosti a to vojáci nedělali.
Ziyarův muž začal pomalu obcházet místnost. Zbylí dva stáli u vchodu, ve tvářích důležitý varovný výraz. Rodina ani nedutala, kdykoliv na ně spočinul nepřátelský pohled, pokorně sklopily zrak k zemi. Ravil s Klessem se téměř neodvažovali dýchat. Ne snad, že by neměli strach o sebe, ale v tuto chvíli hlavně nechtěli dostat do problémů rodinu, která jim tolik pomohla. Napětí bylo téměř neuvěřitelné, těžké a nepříjemné, jako by se mělo každou chvilkou zhmotnit.
Voják se zastavil u Malka a dětí, které stály po jeho bocích. Jejich otec se musel hodně kontrolovat, aby zůstal zticha, když muž popadl Leviho bradu a začal si chlapce prohlížet. Kroutil mu hlavou ze strany na stranu, jak zkoumal jeho tvářičku a Malk se jen modlil, aby chlapec ve své dětské naivitě něco neřekl, nebo dal nějak najevo nevoli. Levi ale statečně a naučeně snášel ten hrubý, bolestivě pevný dotyk a nehnul ani brvou. Klopil víčka k zemi a nedal vojákovi jakoukoliv záminku k tomu, aby se mohl rozčílit.
Konečně chlapce pustil a beze slova dokončil obchůzku. Zase šlo jen o to, aby je vystrašil a znervózněl. Dnes už se ale nejspíše vyřádili na rodině od vedle, takže se naposledy otočil a zaburácel:
„Připravte se k nástupu!“ Zahřměl hlubokým strohým hlasem a pak spolu s kolegy opustil přístřešek. Jen zmizeli, žena ihned přiskočila ke vchodu a pevně jej zašněrovala. Malk, který jako kdyby se až teď odvážil nadechnout, se svezl na lůžko, kde se posadil a úlevně zavřel oči. Krve by se v něm nedořezal, když tu Ziyarovi muži byli, nemohl přestat myslet na cizince a doufat, že se nějak neprozradí. Ze všeho toho stresu se mu udělalo špatně od žaludku.
„Vylezte,“ vyzvala je polohlasem žena, když si byla jistá, že je to bezpečné. Muži se vysoukali z úkrytů a ještě ani pořádně nestáli na nohou, když jim hodila šaty. „Oblečte se, za okamžik musíme na nástup,“ přikázala jim.
„Nástup?“ Zeptal se Ravil, když se soukal do kalhot.
„Celá vesnice se shromáždí před chatou a bude jim přidělena práce na dnešní den,“ vysvětlil Malk a naběračkou nabral vodu ze džberu, aby se napil. Pak nabral i chlapcům a pomohl jim se obléknout. Děti nesměly zůstávat v obydlích sami. Ty starší už také pracovali, ti menší se potloukali v blízkosti rodičů, odejít však nesměly. Batolata si ženy uvazovaly na hruď do velikých šátků. Zůstat mohli jen nemocní a staří, kteří už nebyli schopni práce. Pokud je tedy vojáci ušetřili a nezabili.
„To bude také váš čas,“ instruovala je Malkova manželka, zatímco se sama oblékala. „Až budou všichni na jednom místě, vyplížíte se ven a opustíte vesnici. Skryjte se mezi příbytky a zmizte v lese.“ Zastrčila si konce plédu pod lem sukně a přistoupila k nim.
To už byli oba oblečení. Ona jim pohlédla do tváří a smutně se usmála. „Nemám nic, co bych vám mohla dát na cestu,“ jako kdyby se omlouvala.
Rázně zavrtěli hlavami. Nemohli uvěřit, že se, po tom, co pro ně udělali, ještě cítí provinile. V této rodině bylo tolik dobra a zároveň tolik nespravedlnosti, kvůli tomu, co se jim děje.
„To my bychom měli dát něco vám. Tolik jste nám pomohli,“ řekl Ravil za oba.
Jak to řekl, Klesse něco napadlo. Rychle popadl svůj vak a zašátral v něm. Vylovil látkový balíček se zbytky zásob sušeného masa a podal jej ženě.
„Není toho moc, já vím. Ale je to vše, co mám, vezměte si to prosím,“ řekl pokorně. Ravila to překvapilo. Neměli by to dělat, sami doufali, že nějaké zásoby spíše získají. Ale chápal to a vlastně s tím souhlasil. Nakonec udělal to samé a podával ženě i svůj tenký balíček. Ještě jim zbývalo něco málo chleba. Pak se uvidí.
Žena zvědavě rozmotala látku a když spatřila, co je uvnitř, podala balíček zpátky. „To si nemůžu vzít. Co byste jedli? A mohli by to u nás najít,“ řekla odmítavě.
„Musíte! Vezměte si to, prosím,“ přemlouval ji Kless. „Je to jen zlomek toho, co vám dlužíme, vím. Ale berte. Alespoň pro chlapce,“ apeloval.
„My si už nějak poradíme,“ přidal se Ravil. V ten okamžik se zvenčí ozvaly hlasité rány. Jako kdyby někdo bušil kovem o kov, nejspíše znamení k nástupu. Rodina se dala do pohybu.
„Musíme jít,“ oznámil Malk a měl se k odchodu. Naposledy se otočil k cizincům a smířlivě kývl hlavou. „Hodně štěstí,“ řekl ještě a než vešli s chlapci ven, Kless hlesl:
„Levi!“ Oslovil ho a chlapec se otočil. Mladík se zadíval do jeho velikých nevinných očí. „Nezapomeň, co jsi mi slíbil,“ řekl téměř otcovsky. Levi napnul hrdou hruď a přikývl. Pak s otcem a bratrem opustili příbytek.
Jako poslední s nimi, mimo babičky, zůstala žena. „Buďte opatrní. Budu se za vás modlit,“ usmála se a než stihli ještě něco říct, i ona vyběhla ven za zbytkem rodiny. Balíčky s jídlem jim zůstali v dlaních a jen se chvilku mlčky dívali na vchod do přístřešku. Teď museli počkat, až budou všichni obyvatelé na nástupu a oni mohli vyklouznout ven.
Ravil se postavil ke vchodu aby lépe slyšel, co se venku děje. Z dálky se ozývaly hrubé povely vojáků a když kousíček poodhrnul plátno, mohl vidět část nástupiště. Jen zlomek, ale i to mu pomáhalo odhadnout ten správný čas.
Kless stál na místě a cítil se najednou bezradný. Tolik by si přál rodině poděkovat. Nevěděl proč, snad kvůli malému Levimu, který mu připomněl bratra, ho osud těchto lidí zasáhl více než by chtěl. Podíval se na své ruce, ve kterých držel oba balíčky, Ravil mu svůj podal, když šel hlídat situaci venku. Pak se rozhlédl.
Jeho pohled spočinul na stařence, sedící blízko ohně. Slábl, kvůli nim zapomněli přiložit, jak spěchali. Mladík se pomalu sklonil k malé zásobě dřeva u ohniště a vhodil do plamenů dvě polínka. Když při tom mihl pohledem přes stařičkou ženu, měl pocit, jako by se maličko pousmála. Kless k ní přistoupil a poklekl před ní. Díval se jí do tváře, ale nevypadalo to, že by ho nějak vnímala. Přes spadlá víčka dál pokojně sledovala oheň. Mladíka napadlo, že je možná nejspokojenějším člověkem v osadě, protože nemá tušení o těch hrozných věcech, co se dějí kolem ní. Možná nad ničím už nepřemýšlí, možná žije ve svých šťastných vzpomínkách, to nevěděl. Ale skoro jí záviděl to odtržení od reality, ve kterém žila.
Jemně nadzvedl její vrásčité dlaně, co měla doposud složené v klíně, tak nějak obřadně, s úctou k jejímu stáří. Nejspíše ani nevěděla, že se jí dotýká. Poodhrnul zástěru, uvázanou na sukni a opatrně pod ní vložil oba balíčky. Dlaně jí pak položil zpátky na místo a ještě okamžik sledoval, zda se nedostaví nějaká reakce.
„Myslím, že teď je čas,“ hlesl tiše Ravil od svého stanoviště a nespustil zrak ze svého velmi omezeného výhledu. Kless nic neřekl, jen se postavil, ruce stále položené na stařenčiných. Už chtěl odejít, když v tom se jedna z křehkých dlaní zvedla a slabě ho uchopila. Překvapeně se zarazil a sklonil se, aby babičce viděl do obličeje. Nepodívala se na něj, dál sledovala plameny.
A přesto měl v ten moment pocit, že ho jistým způsobem vidí. Že ho vnímá, a ne jen jeho. Že možná celou dobu ví.
„Děkuju,“ zašeptal k ní.
Ani teď na něj nepohlédla. Ale byl si naprosto jistý, že viděl ten nepatrný náznak úsměvu v jejím vrásčitém obličeji.
„Klessi! Musíme jít,“ řekl Ravil a mladík od stařeny odvrátil zrak. Přikývl, nasadil si vak a přistoupil k muži, připraven odejít.
„Vylezeme ven, obejdeme přístřešek a schováme se za ním. Pak rovnou do lesa na druhou stranu, od které jsme přišli,“ oznámil napjatým šeptem Ravil svůj plán. Musí být tišší a nenápadní, když budou opatrní, měli by to zvládnout.
Měli v plánu projít v podstatě celou vesnicí, aby se mohli schovat mezi stromy za hranicí osady. Naposledy si kývli na znamení, že jsou připraveni. Ravil poodhrnul látku a ihned se přikrčil, aby jej nebylo vidět, Kless jej následoval.
Venku byla hromada sněhu, co celou věc komplikovalo. Nejen, že jim vrstva stěžovala chůzi, ale bílá pokrývka také při každém kroku křupala a vrzala. Ihned si uvědomili, že se musí hýbat jen když uslyší hlasy, jinak by je mohl někdo slyšet. Nejen vojáci, ale i obyvatelé, kteří by na ně mohli upozornit.
Oba skrčení co nejrychleji oběhli přístřešek a schovali se za ním. Vchod do příbytku směřoval přímo k nástupišti, takže teď byly skrytí. Ravil vykoukl a zkontroloval, jestli si jich nikdo nevšiml. Žádný neobvyklý projev, co by naznačoval prozrazení nepostřehl a tak se podíval na Klesse a kývl, že pokračují. Odpíchli se od místa a byly jako myši, tišší a rychlí. Postupně přebíhali od jednoho přístřešku k druhému, kryli se za nimi a kontrolovali, zda je vzduch čistý.
Vše šlo překvapivě hladce. Nikdo si jich nevšiml a ani se pak vcelku rychle ocitli u hranice osady. Naposledy vykoukli zpoza příbytku, sehnutí vběhli do lesa a ušli ještě pár kroků, aby je stromoví dokázalo schovat. Až když byli o několik metrů dál, konečně se postavili a najali záda. Zůstali stát.
Měli by mít radost, že přežili a že se jim podařilo zmizet tak lehce. Jenže pocity byly spíše smíšené, hlavně Klesse se celá ta situace, ve které lid byl silně dotkla. Pořád musel myslet na Malka a jeho rodinu. Na Leviho a jeho bratříčka, na to, že se ani nezeptal na jméno ženy, která jim nejspíše zachránila život. Muži se na sebe podívali.
Chvilku prostě stáli, jako kdyby vstřebávali poslední dva dny. Pak se oba zároveň pohnuli za stejným účelem, obejmout toho druhého. Kless položil Ravilovi hlavu na hruď, ten jej pevně sevřel a pohladil dlaní po vlasech. Dlouze setrvali v uklidňujícím objetí.
„Půjdeme,“ řekl pak tiše Ravil. Mladík k němu vzhlédl a beze slova přikývl. Rozešli se pomalu do hloubi lesa, vzájemného dotyku se však nechtěli vzdát. Beze spěchu kráčeli vpřed, držíc se za ruce.

2

Slunce sice nesvítilo, ale nevypadalo to, že by mělo začít sněžit. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla přihnat další bouře a doufali, že to tak i zůstane. Napadaného sněhu bylo požehnaně a v lese panovalo podivné, ale klidné ticho.
„Připomínal mi Tobeho,“ řekl najednou do toho klidu Kless. „Levi.“ Ani nevěděl, proč o tom začal, prostě měl pocit, že by to mohl Ravilovi povědět. Ten se trochu pousmál.
„Myslel jsem si to,“ přiznal. O něco více stiskl jeho dlaň a povzbudivě roztáhl ústa v úsměvu. „Líbilo se mi, co jsi mu řekl. Bylo to hezké.“
Na to mladík nic neřekl a jen sledoval vlastní kráčející nohy. Když dlouho mlčel, Ravil se zeptal:
„Není ti líto toho náhrdelníku?“
Hoch zavrtěl hlavou. „Připadalo mi v tu chvíli, že bych mu ho měl dát. Že pak třeba bude mít větší váhu to, co říkám. Víš,“ zamyslel se na moment, jako kdyby přemýšlel, jak má myšlenku vyslovit. „Myslel jsem to vážně. Všechno co jsem mu řekl. Nechtěl jsem jen konejšit malýho kluka, chtěl jsem, aby doopravdy věděl, že to dokáže, když bude třeba. Nebo že pro to musí udělat všechno.“ Poslední větu smutně zašeptal.
Ravil se zastavil. Vnímal mladíkovo rozpoložení a nechtěl, aby se cítil špatně. Dal mu ruce na ramena a podíval se mu do očí.
„Jako ty,“ řekl mu pevně. Kless sklonil hlavu a svěsil ramena.
„Nebylo to dost. Možná, že kdybych-“
„Udělal jsi vše, co bylo ve tvých silách,“ přerušil ho důrazně přítel. „Ty to víš. A musíš si už přestat vyčítat, co se stalo, Klessi. Protože to není tvoje vina. Jednou pro vždy už si musíš odpustit!“ Apeloval na něj. Ucítil, jak se chlapec roztřásl a když k němu pak zvedl zrak, oči měl zalité slzami.
„Nedokážu to,“ zašeptal zoufale a rozplakal se. Ravil mu věnoval lítostivý pohled a pak ho k sobě pevně přitiskl, ve snaze ho ukonejšit. Mladík smáčel slzami jeho plášť na hrudi a nemohl přestat. Celá ta věc na něj dolehla a on si nemohl pomoct, nedokázal zastavit ten příval a vzpomínky na bratra. Zvedl paže a prsty pevně sevřel Ravilovi šaty.
Byl unavený. Ze všech těch pocitů – výčitek, strachu, vzpomínek. Nevěřil, že by si ale někdy dokázal přestat dávat za vinu smrt blízkých. Neustále přemýšlel, co by udělal jinak, jak by mohl zvrátit to, co se tehdy stalo. Mučil sám sebe těmito myšlenkami a nemělo to konce.
„Zvládneš to,“ zašeptal mu muž do vlasů, zatímco jej kolébal v náručí. „Musíš, Klessi. Jinak tě to utrápí.“
„Mám strach, Ravile. Pořád se bojím,“ plakal tiše. „Jestli je najdeme. Tolik bych si to přál. Ale pak si představím, že se tak stane a já se jim budu muset podívat do očí a uvidím, jak moc jsem selhal. Pak jim řeknu, že jsem nedokázal ochránit rodiče a Tobeho a ony budou tak zklamané. Jak mám tohle dokázat? Jak se jim mám zodpovídat?“
„Ach, Klessi,“ sevřel jej ještě těsněji. „To se nestane, neboj se. Nebudou zklamané, budou rády, že tě vidí, že jsi naživu. Vědí, že by jsi udělal cokoliv, abys rodiče a bratra zachránil, stejně, jako jsi zachránil je samotné. Vždyť jen díky tobě a tvému vedení mohli utéct, na to nezapomínej,“ povzbuzoval ho. Pak mladíka jemně uchopil za bradu a donutil ho podívat se na něj uplakanýma očima. „Nebudou tě soudit,“ řekl vážně a pak se odhodlal dodat: „Jsem si tím tak jistý, jako tím…,že tě miluju, Klessi.“
Mladík překvapeně zamrkal. Cítil pouto mezi nimi, ale slyšet to takhle na přímo, nahlas, bylo přeci jen něco jiného. Ravil ho stále jemně držel za bradu a nakonec se sklonil a políbil ho. Kless se nechal. Rád se nechal, až mu nakonec začal polibek oplácet. Omotal mu paže kolem širokých ramen a položil se do toho romantického projevu.
S Ravilem se cítil mnohem lépe. S ním měl pocit bezpečí a díky němu dokázal věřit, že jeho život bude jednou lepší. Že s ním a nikým jiným to všechno jednou doopravdy možná překoná.
Na druhou stranu, nebyl ještě připraven vyslovit to samé co muž. Poslední, komu to řekl byl Elba a ten ho zradil tím nejodpornějším způsobem. Ne, ještě nemá sílu mu ta slova opětovat.
Mírně se od přítele odtáhl a opět mu položil hlavu na hruď. Ještě chvilku chtěl setrvat v tom vřelém, teplém objetí.
„Ravile,“ oslovil muže omluvným tónem, připravený vysvětlit mu, že možná pociťuje to samé, ale potřebuje čas. Ten však, jako kdyby mu vyděl do hlavy a usmál se.
„Neboj se. Nečekám, že bys mi to také řekl. Jen jsem chtěl, abys to věděl,“ uklidňoval ho. Nebyl ani naštvaný, ani zklamaný a Kless si pomyslel, jak je vůči němu nespravedlivý. Ten muž je mu naprostou oporou, tolikrát mu pomohl a naprosto mu rozumí. Je tak empatický a trpělivý, až bylo mladíkovi líto, že mu to nedokáže vrátit.
„Už se cítíš lépe?“ Zeptal se ho Ravil a přerušil tak tok jeho vyčítavých myšlenek. „Měli bychom jít.“
Kless přikývl a odlepil se od něj. Přítel se na něj usmál a on se donutil mu úsměv opětovat. Nakonec, přeci jen mu bylo líp, když ze sebe vypustil trochu těch emocí, které v něm neustále bublaly, stlačené jako v parním hrnci. Trochu upustit bylo příjemné a on se cítil tak nějak lehčí. A moc dobře věděl, že je to díky Ravilovi.
Vydali se opět na cestu a po chvilce váhání mu přeci jen opět stiskl dlaň. Byl rád, že je mu nablízku.

3

Bylo úlevou, že další dny bylo počasí příznivé. Teplota byla sice velmi nízko, mrzlo, ale nefoukal vítr a i když sem tam sněžilo, nikdy nebyli promočení, jako v den oné bouře, takže riziko podchlazení nikdy nebylo tak vysoké.
Cestování bylo náročné, ale dalo se zvládnout. Od chvíle, kdy opustili vesnici svých zachránců, jim do cíle zbývali asi tři, čtyři dny. Už pociťovali permanentní únavu. Vždy se jim podařilo někde nějak utábořit, ale spaní venku za takových podmínek jim rozhodně neposkytovalo tolik odpočinku, kolik by po celodenní chůzi potřebovali. Vždy se pod provizorním přístřeškem zabalili do kožešin a tiskly se k sobě, ale to stačilo možná na to, aby nezmrzli. Sem tam si zdřímli, ale do kvalitního spánku to mělo daleko. Každým ránem bylo vstávání náročnější, každým dnem se chůze zpomalovala a sbírat v sobě další a další zásoby energie bylo těžké.
Jídlo také docházelo. Museli teď s chlebem hodně šetřit, takže na den si měli vystačit jen s pár sousty. Rozhodně však ani jeden nelitoval, že se vzdali masa a věnovali jej rodině. Ani když za sebou měli několik neúspěšných pokusů něco ulovit.
Oba muži se drželi zuby nehty a nehodlali nad nelehkou situací lamentovat. I když byli každým dnem hladovější, s každým krokem unavenější. Věděli totiž, že s tím vším se přibližují svému cíli a to byla ta nejsilnější motivace hlavně pro Klesse, který myslel na sestry. Jak předtím přiznal Ravilovi, ze setkání měl obavy. Ale i tak se nemohl dočkat až je spatří. Obavy z toho, že by snad na místě nebyly, se rozplývaly a mladík si je odmítal připouštět. Šli tedy, schválně míjeli případné zastávky v okolních vesnicích, o kterých Ravil věděl. Už se nechtěli zdržovat a navíc riskovat, že už bude stejně okupovaná, jako ta, ve které žil Malk s rodinou.
Čtvrtý večer se utábořili a když měli hotové přístřeší a rozdělaný oheň, schoulili se k němu, aby se alespoň trochu ohřáli. Seděli před plameny, zahřívali si chodidla, přitisknutí k sobě nejen kvůli teplu, ale i kvůli příjemnému pocitu z blízkosti toho druhého. Mrzlo, od úst jim stoupala pára a unaveně už jen odpočívali. Kless se opíral zády o Ravilovu hruď, ten ho jemně objímal pažemi.
„Zítra budeme na místě,“ řekl Ravil a přihodil do plamenů pár klacků, nasbíraných vedle něj, aby byly po ruce. Kless na to nic neřekl, jen sklopil zrak.
„Jsi nervózní?“ Zeptal se starostlivě hocha. Tomu okamžik trvalo, než odpověděl.
„Ano,“ přiznal tiše, aniž by na přítele pohlédl. „Snažím se nemyslet na to, že tam nebudou. Ale nemůžu se toho strachu zbavit.“
„Všechno dobře dopadne,“ políbil ho muž do vlasů a pak si opřel hlavu o jeho. Dál už nemluvili a za chvilku se oba uložili ke spánku.
Následující ráno, jako kdyby počasí oslavovalo konec jejich cesty. Svítilo slunce a ani tolik nemrzlo, takže se probouzeli mnohem lépe. Na nic nečekali. Naučeně rozbili tábor, zahladili stopy a vydali se do mírného kopce. Nebyl nijak strmý, ale byl dlouhý a ve sněhu se šlo o to hůře. Na jeho vrchol se vyškrábali snad po hodině, celkem zadýchaní a museli si trochu odpočinout. Díky nedostatku jídla i odpočinku se jejich kondice zhoršila, takže si dali pár chvilek na vydýchání. Ravil se pak postavil jako první a zadíval se vpřed. Nato se usmál na mladíka.
„Podívej,“ ukázal prstem před sebe. Hoch se postavil vedle něj a konečně je spatřil. Zubaté kopce.
Tyčily se kolem širokého údolí a byly to spíše hory, než malé vlnkovaté vyvýšeniny. Pohled na tu krajinu byl krásný a mladíka napadlo, že v létě, kdy není vše pokryto sněhovou přikrývkou, musí okolí vypadat mnohem nádherněji. Jsou tady, už mu to připadalo téměř nemyslitelné. Za pár hodin by se mohl setkat se svými lidmi, se sestrami, pokud se jim podaří najít tábor co nejdříve.
To byl trochu oříšek, neboť Zubaté kopce byly rozlehlé a oni neměli bližší informace o tom, ve které části se tábor nachází. Dávalo vlastně smysl, že jim to Kakllah neřekla, bylo to jedno z opatření, aby rebely jen tak někdo lehce nenašel.
„Sejdeme do údolí, co nejblíže k úpatí kopců a pak uvidíme, souhlasíš?“ Zeptal se Ravil. Měl dobrou náladu, i jeho potěšilo, že cíl mají konečně na dohled. Doufal, že tábor najdou co nejdříve a budou si moci pořádně odpočinout. Kless neměl námitek, společně tedy začali scházet do údolí. Sníh jim sem tam pod nohama podkluzoval, ale celkově to bylo příjemnější, než se dřít do kopce. Svah nebyl strmý a ani dlouhý, za pár minut byly v údolí a pokračovali rovně ke stále se zvětšujícím kopcům.
Už teď Kless přemýšlel, kudy by se poté měli vydat. Kopce lemovaly údolí, byly celkem tři. Jeden uprostřed, přímo před nimi, další dva po obou stranách a on se nedokázal rozhodnout, kam by pak měli směřovat. Navíc tábor by mohl být klidně i z druhé strany, což by znamenalo nejméně další den cesty, než by prošli úpatími. Doufal, že tomu tak není.
Slunce klamalo. Svítilo sice silně, ale rozhodně nehřálo a při každém kroku jim pod nohama křupal zmrzlý sníh. Navíc se paprsky nepříjemně odráželi od všudypřítomné bílé, protože prostor kolem nich nebyl zalesněný. Údolí byla rozlehlá tundra, sem tam jen nějaký keř, to bylo vše.
Kráčeli dál jak si naplánovali. Byly tak v půlce cesty k úpatí, když za sebou uslyšeli podivné zvuky. Oba se otočili a v dálce spatřili skupinu jezdců na koních. To dusot kopyt se rozléhal po krajině a Kless s Ravilem zůstali překvapeně stát. Sledovali jezdce a dostali nepříjemný pocit.
Skupina jela velmi rychle, skoro útočně. To se potvrdilo ve chvíli, kdy muži tasili zbraně a s výkřiky pobízeli koně k ještě většímu výkonu. Nebylo pochyb, že směřují ke dvojici, která začala nervozně ustupovat.
Ravil popadl Klesse za ruku a se strachem sledoval koňáky, valící se jako lavina. Už byli jen pár metrů od nich. Neměli by šanci se bránit, kdyby jezdci chtěli, v té rychlosti by stačilo jedno máchnutí mečem a oba by byli ve vteřině na dvě půlky. Kless na poslední chvíli zadržel dech a v ten okamžik se kolem něj prohnal první jezdec. Mladík otevřel oči, které těsně předtím pevně zavřel a zpozoroval, jak je skupinka obklíčila.
S Ravilem teď stáli uprostřed kruhu, muži v sedlech kolem nich kroužili jako supi. Aspoň, že jsou zatím naživu, pomyslel si.
„Co jste zač?“ Hlesl jeden z mužů a nespouštěl z nich oči. Koně ani jeden nezastavil, dál poklusávali kolem dvojice a bedlivě si je prohlíželi.
Mladíka zbraně v jejich rukách znepokojovali, přesto se musel zamyslet jak odpoví. Nevěděl, co jsou ti lidé zač, jestli jsou členové rebelské skupiny a on chtěl naprosto respektovat Kakllahino přání – nevyzradit nic o celém Paktu.
„Hledáme jednoho muže,“ řekl nakonec. To jméno musel okamžik lovit v paměti, ale nejspíš to bude nejlepší způsob, jak zjistí, kdo je před nimi. Budou-li ho znát, je to důkaz, že jsou členy, v opačném případě by jedním jménem tolik neprozradil.
„Tady? V takové pustině?“ Ušklíbl se další z jezdců.
„Tady nikdo široko daleko nežije, pánové,“ zasmál se další. Kless pochopil, že se celou situací baví. Užívali si to.
„Jeho jméno?“ Optal se muž, který jako první promluvil. On jediný se nesmál a působil dojmem vůdce celé skupiny. Kless okamžik váhal, nakonec se rozhodl odpovědět pravdivě.
„Onnis,“ řekl pevně.
Muž zastavil koně a s tím zůstali stát i ostatní. Seskočil ze sedla a přistoupil těsně k mladíkovi. Ten zůstal vzpřímený a pevně snášel jeho pohled. Ravil byl napjatý, stál hned vedle, připravený zasáhnout, kdyby se muž o něco pokusil.
„Odkud znáš to jméno?“ Zeptal se jezdec.
„To nemůžu říct. Nevím kdo jste a nehodlám nikoho ohrozit,“ odpověděl mu Kless s vážnou tváří.
Muž si ho opět dlouze prohlédl. „To je problém i na mé straně. Jak můžu vědět, že nejste nebezpeční, nebo zvědové?“ Zvedl tázavě obočí a Kless pokrčil rameny.
„Nemůžeš. Ale vás je šest a my jsme dva, pochybuji, že bys měl strach. Patříte k Onnisovi, je to tak?“
„Možná,“ hlesl muž, ale jen tím potvrdil mladíkovu domněnku. Natáhl paže před sebe a zápěstí spojil k sobě.
„Nejsme špioni, ani nebezpeční. Mám důkaz, že jsem přítel, ale nehodlám jej ukazovat nikomu jinému, než Onnisovi. Stejně jako já, by jste mohli být i vy nebezpeční. Chceš-li mít jistotu, svaž mě a odzbroj, ale co říkám, je pravda. Nejsme nepřátelé.“
Ravil se na hocha překvapeně zadíval. Věděl, jak těžké pro něj je mít na rukou pouta a tak nevěřil svým očím, když se takhle dobrovolně odevzdal.
Teď riskovali, tohle nebyla příjemná situace. Nemohli si být stoprocentně jistí, že muži jsou součástí Paktu. Takhle se jim nabídnout se zprvu zdálo jako šílenství. Na druhou stranu Ravil obdivoval, jak důkladně plní slib, který dal Kakllah. Že neřekne nic o povstání, o táboře ani o celé alianci, protože neví jistě, jestli mluví s těmi správnými lidmi.
Jenže touha konečně spatřit sestry byla silnější. Museli prostě doufat, že se nenechají zajmout skupinou násilníků a neskončí s podříznutými hrdly. Jezdci sice neměli uniformu, i tak to ale mohli být Ziyarovi muži. Ravil měl opravdu obavy, ale chápal Klesse a stál za ním, ať už udělá cokoliv.
„Nebudeme vás poutat, nejste vězni,“ řekl muž po chvilce úvah. Klessův přístup jej zřejmě přesvědčil. Nehodlal ale povolovat v ostražitosti.
„Vezmu vás za Onnisem. Ale varuji vás! Jestli se o něco pokusíte, jestli se byť jen podezřele pohnete, na místě vás podříznu,“ dodal a nebylo pochyb, že to myslí vážně. Klessův pohled zůstal pevný a hrdý. Přikývl, že souhlasí a poděkoval muži.
Skupina se dala do pohybu. Jejich velitel se opět vyhoupl do sedla svého koně a jemně ho pobídl. Kruh kolem dvojice nerozpustili, jeli pomalu a drželi opatrně cizince pod dohledem. Kdyby se o něco pokusili, neměli by šanci, jezdci je obklopovali a stále dřímali v rukou meče. Takto se vydali k úpatí kopce po levé straně.
Tam už rostly stromy, postupně houstly a les se pak táhl dál i po stranách kopců. Přesně tam měli namířeno, do stromoví těsně pod kopcem, bylo najednou tak husté, vypadalo to, jako kdyby se skrz něj nedalo ani projít. Ale koňáci je dál vedli přímo před kmenovou stěnu.
Došli k ní zhruba za hodinu, údolí se zdálo veliké, ale ve skutečnosti bylo ještě delší, takže šli dlouho. Tam najednou skupina zatočila nalevo, zdálo se, že se zase od horského kopce vzdalují, ale ušli jen pár metrů, když se zastavili.
Jejich velitel skočil ze sedla a přistoupil k okraji lesa, kde Kless spatřil dalšího muže. Vynořil se z porostu a po pár větách, které mladík neslyšel kývl a zaplul zpět. To už byli i ostatní ze sedel a postrčili dvojici, aby se postavila za velitele. V tu chvíli spatřili, že před nimi je jakýsi pruh bez stromů. Vypadal trochu jako kousanec v pravidelné linii stromů. Byla na něm jen typická vrstva jehličí, listí a mechu, nyní zasněžená.
Kless s Ravilem najednou uslyšeli podivný zvuk. Natolik jej překvapil, že se zmateně podívali po mužích okolo, kteří však zůstali klidní, stejně jako jejich koně, které drželi za uzdy. Byla to podivná směs klapaní a vrzání, v Klessovi dokonce vyvolala vzpomínku na kladku ve vězení Ziyarova hradu. Dvojice si všimla, jak se onen pruh po stranách zachvěl a od té doby už se nepřestali divit. Následující výjevy a dění kolem byly fascinující, nečekané a obdivuhodné.