1

Nejprve myslel, že detaily a některé věci vynechá. Jenže čím déle mluvil, tím více se do vyprávění nořil a navíc sled událostí se nakonec musel vypovídat, tak jak se stal. Řekl jim, jak ho zajali, že byl udolán přesilou, kterou nemohl porazit. Jak to poslední, co si z domova vybavuje byl chaos, hluk, rudé záře ohňů a pach popela a krve.
Řekl jim, jak se probudil ve sklepení hradu a začali ho vyslýchat a jak se to do té doby dalo snést. Pak nadešel ten den, kdy si Ziyar uspořádal představení. Klessovi se začala slova zadrhávat, jak mu vyschlo v krku. Upil čaje, Amat si všimla, že se mu trochu třesou ruce, nic však neřekla.
„Byl to Elba,“ promluvil opět po chvíli. „to on nás zradil a řekl Ziyarovi, koho má zajmout.“
„Cože?“ Zašeptala nevěřícně Shepel. „Elba? Ale...proč? Vždyť vy dva...jste si byli tak blízcí,“ nedokázala tomu uvěřit. Vlastně nechtěla ani věřit, že by někdo z Paramů, někdo z lidí, které znala celý život, by je byl schopen takto zradit, takto jim ublížit.
„Měl jsem pak ještě jednou příležitost s ním mluvit. Říkal, že žárlil a že nevěřil, že bychom zvládli Ziyarovi odporovat. Byla to jeho zbabělost a sobeckost. Tak či tak, to, že na hradě skončili naši rodiče a Tobe byla jeho práce. A Ziyar začal se svou hrou, ve které mohl vyhrát jen on. Ukázalo se, že mu nešlo o to, vědět kde jste a že celou dobu ví, že já o vás nemám tušení. Ty výslechy byly jen součástí jeho plánu, jak se nejvíce pobavit. Vzrušovalo ho dívat se, jak padám na úplné dno…“ řekl mladík. Na okamžik se odmlčel, pak vstal, přistoupil k ohništi a zadíval se do plamenů. Dívky mu teď neviděli do tváře a on byl rád, protože nevěděl co s ním udělají jeho další slova. Už teď to bylo hodně těžké a to měl teprve vypovědět to nejhorší. Zhluboka se nadechl.
„Nejprve zabili otce,“ promluvil zastřeně. „Všichni jsme se dívali, jak mu podřezávají krk. Neměl jsem jak tomu zabránit, drželi mě na řetězu jako prašivého psa, ruce jsem měl spoutané za zády. Mohl jsem se jen dívat jak hrdý byl do poslední chvíle, jak snažil se zemřít co možná nejvíce důstojně...
...Matka byla nesmírně statečná,“ uslyšel za sebou Amatin vzlyk, ale neohlédl se a nepřestal mluvit. Kdyby to udělal, už by nedokázal znovu začít. „Plakala, ale ne nad sebou, přestože už věděla, co ji čeká. I když měla ostří na svém hrdle, prosila za nás, mě a Tobeho, ne za sebe. Zabili ji stejně chladnokrevně jako otce. Tolik nás všechny milovala, v tu chvíli jsem jí to viděl v očích. Měla v nich strach, ale ne o sebe, jen o nás, o své děti, co s námi bude dál.
Tobe klečel celou dobu vedle nich. Nemohl vydat ani hlásku, jak strašlivě se bál, on -“ zmlkl, když mu hlas přeskočil, už se nedokázal udržet. Vzpomínka na bratříčkův obličej v té chvíli ho opět porazila. Po tváři mu stekly dvě veliké slzy, rychle je setřel hřbetem dlaně a snažil se uklidnit. Příliš se styděl, než aby se na sestry podíval. Přesto se pokusil pokračovat ve vyprávění.
„Pak jsem udělal přesně to, co Ziyar chtěl. Začal jsem žadonit o Tobeho život, snažil jsem se ho přemluvit, ať ho nechá jít. Na to ta svině čekala celou dobu, až mě bude mít tam, kde chtěl,“ řekl Kless a naposledy zaváhal. Bylo to tady, ten okamžik, kterého se bál celou dobu a do poslední chvíle se rozhodoval, jestli řekne opravdu vše. Jen při té vzpomínce se cítil strašlivě poníženě, bezmocně a trapně. Zasahovalo to nejhlubších zákoutí jeho intimity a bylo těžké jen představit si, že jim to řekne, natož to udělat.
„Klessi…,“ vydechla Shepel a on se na ni podíval. Celou dobu nevydala ani hlásku, mlčky poslouchala vše co jim říká a když ji spatřil, tváře měla mokré od slz. Oslovila ho, protože ho chtěla zastavit, utěšit, nebo si to alespoň myslela. Jenže když se jejich pohledy střetly, slova z úst se jí vytratila a nevěděla co dělat. Hleděl na ní a jako kdyby v ní našel odvahu, opět promluvil.
„Trvalo to hodiny,“ zašeptal. „Nekonečné hodiny si mě brali a vysávali ze mě poslední zbytky lidskosti. Bylo jich hodně a postupně už jsem nebyl nic víc, než jen kus masa, na kterém se mohou ukojit.“
„Proboha…“ Vydechla Shepel a po tvářích se jí skutálely další slzy. Amat už nevydržela a hlasitě se rozplakala, Kless ale pokračoval.
„Zprvu jsem se snažil myslet na Tobeho, doufal jsem, že to co dělají mu zachrání život, tak jak mi Ziyar slíbil. Doufal jsem, že se nedívá, že mě neuvidí takhle na dně. Jenže pak už jsem nebyl schopný myslet vůbec na nic. Chtěl jsem jen, ať to skončí, ať už se mě nedotýkají a ať už to přestane bolet...Možná jsem během toho párkrát ztratil vědomí, nevím. Všechno kolem už pak bylo jako ve snu, jako v noční můře.
A pak, když už jsem byl přesvědčený že už to nevydržím, že prostě naposledy zavřu oči a umřu...Byli pryč. Stáli zase jen kolem zdi, jako by se nic neudálo a Tobe byl přede mnou. Plakal a já se ho pokoušel utěšit, říkal jsem mu, že už to bude dobré, že je po všem. Brečel, ale byl statečný, nikdy byste nevěřili, jak odvážný v tu chvíli byl.“
Kless se trhavě nadechl a už nemohl zastavit příval slz. Znovu se odvrátil, aby ho sestry nepozorovaly, protože se cítil hrozně. Jako kdyby se před nimi svlékl, ale to co odhalil byly šrámy na duši, za které se styděl. „Nemohl jsem nic dělat, přísahám, že jsem už nemohl nic udělat! Nemohl jsem se už ani postavit, neměl jsem mu jak pomoct,“ zabořil zdrceně hlavu do dlaní a vzlykal. Dřepl si a nakonec bezmocně dopadl na zem. Bylo to tak bolestné, nejen vzpomínat, ale i říkat sestrám takové věci, které je viditelně rozrušovaly. Pokrčil nohy, lokty opřel o kolena, svěsil hlavu a plakal.
Ucítil na paži dotek, pohlazení. Zvedl zarudlé oči, Shepel klečela před ním. „Já vím, Klessi. Obě to víme,“ řekla konejšivě.
„Nikdy neměl v plánu ho nechat naživu,“ zachraptěl mladík. „Už od začátku věděl, že ho zabije. Jen se u toho chtěl ještě pobavit, taková zrůda to byla.“ Setřel si dlaní obě mokré líce. Cítil se unavený, dnes se toho odehrálo tolik a tak už chtěl, aby byl konec toho smutného příběhu. Odhodlaně se nadechl. „Vyzval Tobeho, aby utíkal po schodech ven. Když prý bude dost rychlý, nechá ho jít a mě na okamžik opravdu napadlo, že to dobře dopadne. Tobe vyběhne ven a bude volný, bylo mi v tu chvíli jedno, co bude se mnou…“ Podíval se střídavě na obě sestry, které teď napětím téměř nedýchaly. Bylo mu najednou líto, že jim musí říct, jak strašlivou smrtí jejich malý bratr zemřel a zalitoval, že nebyl pevnější a rozhodl se mluvit. Teď už ale bylo pozdě a on musel příběh dovyprávět. „...Poslední, co si pamatuji, je dravý řev psů, které na něj poslali. Tobeho jsem křičet neslyšel,“ zašeptal a opět sklonil hlavu.
Nezvedl ji, ani když Amat, už tak dost rozrušená, žalostně vykřikla, překryla si ústa dlaněmi a pak se usedavě rozplakala. Nepodíval se ani na Shepel, které se udělalo zle od žaludku a bledá těžce usedla vedle něj, popadajíc dech, který se jí svíral úzkostí. Jediné, co teď dokázal bylo co nejvíce zatnout zuby, aby se sám nezhroutil, až ho z té snahy rozbolela hlava a pálilo na hrudi.

2

Dlouho nikdo nic neříkal. Pláč sester nakonec pozvolna utichl, on se nepohnul ani o píď. Pořád seděl na zemi se svěšenou hlavou a nebylo nic, co by mohl říct. Cítil se provinile a veškerá radost ze shledání se pro teď vytratila. Jednou se nadechl, že se omluví, protože měl pocit, že by to měl udělat. Pak si představil jak jeho hlas zazní v naprostém tichu, jak by musel rozpohybovat hlasivky a nakonec tu myšlenku zahnal.
„Jak jsi se ale dostal pryč?“ Ozvala se Amat, která jako první přerušila to tíživé ticho. Pohlédl na ni unavenýma očima, jen nakrátko.
„To si nepamatuji,“ přiznal. „Vím jen to, co mi řekl Ravil. Ale Ziyar rozhodně nepočítal s tím, že přežiju.“ Namáhavě vstal a sáhl po čaji. Musel svlažit vyschlé hrdlo a tekutina mu udělala trochu líp.
„Takže to tehdy tě zachránil?“ Zeptala se Shepel. Seděla už znovu na lavici, jen kolena měla přimknutá k bradě jako malé děvčátko. Přikývl a posadil se vedle ní, už trochu uvolněnější. To nejhorší už jim řekl a s tím z něj spadla tíha a strach, že jej sestry přeci jen budou obviňovat. Když se tak nestalo, cítil se trochu volnější. Dokonce natáhl paži a objal sestru kolem ramen. Opřela mu hlavu o prsa, také byla unavená, všichni byli. Amat k nim po čtyřech dolezla, položila ruce na jeho kolena a položila na něj hlavu. Zadívala se na něj, jako kdyby se chystala poslouchat pohádku. Trochu ho to rozesmálo a když ji pohladil po tmavých vlasech, věnovala mu úsměv zpátky.
„Měl jsem obrovské štěstí, že tam byl. Byl jsem už víc mrtvý, než živý, když mě našel pod hradem, kam mě odhodili ať mě dodělají zvířata nebo prostě zdechnu sám. On mě vzal k sobě domů a staral se o mě.“ Klessův tón byl teď mnohem jemnější, když si znovu připomněl, Ravila a to, co pro něj udělal.
„Nikdy jsem neměl v úmyslu to s tebou vzdát. Ale musím přiznat, že jsem se i dost bál, jestli to zvládneš,“ ozvalo se od vchodu a Ravil napůl vstoupil dovnitř. „Nechci vás rušit. Mohu?“
Shepel se odlepila od bratra a usmála se na něj. „Samozřejmě. Ty tu budeš vždycky vítán,“ řekla a pobídla ho ke vstupu. Amat vstala, pokynula mu k lavici a bez ptaní nalila čaj i jemu. S díky ho přijal a posadil se. „Omlouvám se, to je zatím jediné, čím tě můžeme pohostit,“ řekla Shepel.
„Nedělejte si s tím starosti. Vlastně jsem vám něco donesl,“ odpověděl jí a sáhl do hluboké brašny, co mu vysela přes rameno. Vyndal balíček obalený čistým plátnem a podal jej Amat. Rozbalila ho, uvnitř byl veliký kus sýra a několik chlebových placek. „A tady, to je pro malou. Noci už bývají chladné,“ zalovil ještě jednou a podal předmět Shepel. Rozvinula na kolenou pléd z ovčí vlny. Vděčně se na muže podívala.
„Neměl sis dělat škodu. Nemám ti to čím oplatit.“
„Co by jsi mi oplácela?“ Zasmál se Ravil. „Je to dárek, tak si s tím nelam hlavu,“ řekl a ona s díky přikývla. Amat si mezitím uloupla kousek sýra a moc jí zachutnal, stejně jako placka, do které se postila potom. S Ravilovým příchodem se všem zlepšila nálada. Když se ho pak Kless zeptal, jak se mu dařilo v práci, odpověděl mu a najednou se konverzace začala ubírat daleko příjemnějšími a obyčejnějšími směry. Sestry se ho ptali na zvířata, o kterých on vždycky rád mluvil, pak se rozhovor stočil k celkovému chodu Tábora, práci zde, na ostatní velitele a tak dál.
Té noci mluvili dlouho. Dívky vyprávěly o svém osudu po útěku z vesnice i o tom jaké to bylo ve vedlejším táboře. I ony zažily krušné chvíle a Kless byl na ně hrdý, že to všechno zvládly a ještě se snažily celou dobu pomáhat druhým. Obdivoval Shepel, která se přiznala, že měla celou dobu strach o dítě, aby se narodilo v pořádku, zdravé a aby se o něj dokázala postarat. To všechno zvládla za nejhorších chvil jejího života a to v Klessovi vyvolávalo veliký respekt.
Pak zase mluvil Ravil, ten vypravoval o tom jak žil sám ve své chatce a toulal se různě po hvozdu, než potkal Klesse a zachránil ho. Vzpomínal na svůj domov a život předtím s láskou, ale promluvil i o tom, jak osamělý byl.
„Prožil jsi tam opravdu hodně let. Nestýská se ti občas?“ Zeptala se účastně Amat. Ravil se zamyslel, než odpověděl.
„Vlastně ani ne,“ řekl nakonec. „samozřejmě, k tý chajdě jsem za ta léta přilnul. Postavil jsem ji sám celou od základů, roky práce. Ale ta samota za to nestojí. Možná se tam ještě někdy budu chtít podívat, ale napadlo mě, že by mohla mít dál nějaké využití. Do té doby Kless určitě něco vymyslí, aby tam jen nestála a rozpadala se,“ zasmál se a trochu do Klesse vedle sebe strčil.
„Určitě se do budoucna něco najde, pro co by mohla být vhodná,“ přitakal mladík, který se nad tím zamyslel. „Třeba jako zázemí pro lovce, stanice pro obchod s odlehlými kmeny, nebo úkryt, kdyby někdy opět hrozilo nebezpečí,“ přemítal nahlas, to Ravila rozesmálo.
„Vidíte? Je hluboká noc a on zase přeskočil do pracovního režimu,“ popíchl přítele a sestry se daly do tlumeného smíchu, ke kterému se nakonec přidal i sám Kless.
Ani nevěděli, kdy už byli natolik unavení, že se konverzace začala vytrácet a střídalo jí klidné hledění do plamínků v ohništi. Jako první zalehla Shepel, která všem popřála dobrou noc a ulehla k Istred, která celou dobu spokojeně spala. Když se zvedla dvojce mužů, že se rozloučí, Amat je zadržela.
„Klessi, zůstaň tu prosím, jen pro dnešní noc,“ stydlivě se ošila. „Já...Chtěla bych...prostě bych chtěla abys tu ještě zůstal.“
Kless se usmál. Chápal ji, její potřebu vzbudit se ráno vedle rodiny, snad jako jistotu, že jejich setkání nebyl jen sen. Vlastně i on sám by byl rád. Také Ravil měl pochopení a i když mu Amat nabídla aby zůstal i on, odmítl protože cítil, že je to tak správně. Tohle byl jejich okamžik, něco čím si musí projít oni sami. Rozloučil se tedy, popřál jim dobré spaní a odešel.
Kless si lehl mezi obě sestry. Shepel už pravidelně oddechovala, zády k němu u sebe svírala milované dítko. Podepřel si paží hlavu, když se k němu Amat přiblížila a položila si hlavu na jeho hruď. Byl rád, že je má zase u sebe, ta úleva byla nepředstavitelná. Cítil se ucelenější, klidnější, teď už bylo vše, jak má být.
„Jistě musíš vstávat brzy, že? Máš hodně práce,“ zašeptala Amat do ticha. Na jejím hlase bylo znát, že už usíná, byl slabý a mumlavý. Znovu se pousmál a pohladil ji po tmavých vlasech.
„Neboj se. Slibuji, že až se ráno vzbudíš, budu tady.“
Na to jen spokojeně zamručela a zanedlouho už trojice sourozenců spokojeně spala.

3

Probudili se až dopoledne, krom Shepel, která vstávala s malou Idris. Ta o jejich nočním povídání neměla ani potuchy a vyspala se do dobré rozjařené nálady. Shepel to nevadilo, byla sice unavená, ale cítila se po dlouhé době opravdu dobře, když se po sotva třech hodinách spánku probudila vedle bratra. Naplnilo ji to pocitem bezpečí a domova, konečně se podvědomě uvolnila aniž by si dosud uvědomovala v jakém byla napětí.
Nechala sourozence spát a když nakrmila Istred, uvázala si ji na hruď dlouhým šátkem a rozhodla se prozkoumat Tábor. Venku byl krásný sluneční den a když vyšla z přístřešku, zhluboka se nadechla a lehce bosýma nohama vykročila mezi řady obydlí. Nejprve se chtěla podívat na ostatní Paramy, jak se ubytovali a jak se jim zatím v Táboře líbí. Nemohla v sobě zapřít svůj náčelnický původ i povahu, přestože si byla vědoma, stejně jako Kless, že jejich národ postupně splyne s ostatními usedlíky a nakonec sám o sobě zanikne. Pořád to však byli lidé, které znala celý život a měla v nich přátele, takže se vydala najít je.
Nevěděla kde komu byl přidělen jaký přístřešek, takže ji dalo trochu práci je vyhledat, nakonec ale narazila na jednu z žen, která ji uvítala s úsměvem. Prohodili pár slov, dozvěděla se, že jsou i ostatní spokojeni a daří se jim dobře. Ulevilo se jí a vehnalo jí to další energii do žil, tak jak to dobré zprávy umí.
Malá Istred se začala v šátku nudit, byla stejně zvědavá po okolí jako její matka. Shepel ji tedy vyndala a za malou ručku ji vedla po vyšlapané pěšince směrem k Srdci. Děťátko kráčelo neohrabaně a těžkopádně malými krůčky ale bylo spokojené s rozhledem a s dobrou náladou kroutilo hlavou na všechny strany a objevovalo svůj nový domov. Shepel na ni při tom mluvila, ukazovala ji a popisovala kde co zahlédla a jejich zkoumání se proměnilo v příjemnou procházku. Žena si cestou všimla ohrad nedaleko a napadlo ji, že by mohla pozdravit Ravila, pokud na něj narazí. Aby trochu zrychlila, zvedla Istred do náručí a vydala se ke zvířatům. Měla štěstí, už z dálky spatřila vysokého muže, jak se opírá o plot ohrady a u toho zívá na celé kolo.
„Dobrý den, Ravile,“ pozdravila ho s úsměvem a on, protože ji neviděl přicházet, se na ni překvapeně ohlédl. Jak ji uviděl, roztáhl ústa v přátelský úsměv a pokynul jí hlavou.
„Shepel,“ oslovil ji na pozdrav, otočil se k ní a lokty opřel o plot. „Ahoj princezno. Vyspala ses dobře?“ Cvrnkl lehce Istred do nosu. Ta se zasmála bezzubým úsměvem a pak položila hlavinku matce na rameno, přičemž nespouštěla z muže veliké oči. Byla v té chvíli ukázkovým příkladem roztomilosti.
„Myslím, že princezna si nemá na co stěžovat. Za to my jsme to pořádně protáhli. Kless s Amat myslím ještě spí a ty taky vypadáš unaveně,“ usmála se na něj a Ravil přikývl. Prohrábl si husté vlasy a znovu zívl.
„Já jsem nešel spát vůbec. My ke zvířatům vstáváme brzy, dřív než většina tábora. Už se mi nevyplatilo jít si lehnout, akorát bych byl rozespalý a rozlámaný,“ řekl a všiml si jejího ustaraného výrazu. „Ale neboj se, nevadí mi to. Jsem moc rád, že jsem s vámi v noci mohl být.“ Upokojil ji a pak trochu zvážněl. Podíval se ženě upřímně do očí a trochu rozpačitě řekl: „Shepel, doufám, že se teď neurazíš. Ale chtěl bych říct, že to co je mezi mnou a Klessem je opravdové, nikdy jsem k nikomu necítil to, co k němu. Nechci se nějak vnucovat, ale vy jste jeho sestry, jste jeho rodina a já,“ na okamžik se odmlčel, jak hledal vodná slova a taky jím projela vlna studu. „Prostě, rád bych mezi vás patřil. Vím, že mě s Amat v podstatě neznáte a chápu, že je na tohle brzy a nemáte důvod mi věřit, jsem pro vás cizí. Ale pamatuj si prosím, že kdykoliv budete něco potřebovat, můžete se na mě obrátit a já vám pomůžu,“ vyplavil ze sebe nervozně a najednou se cítil trapně. Být s Klessovou rodinou za dobře, nebo mít tolik štěstí a stát se dokonce její součástí pro něj bylo nesmírně důležité, nejen kvůli příteli, ale i kvůli sobě. Teď si však uvědomil, že musí působit dost vlezle a nepatřičně. Shepelin výraz mu k žinantnímu pocitu jen přidal, tvářila se totiž celkem zaskočeně a on zalitoval, že se do takových slov pouštěl.
„Vy se s Klessem opravdu milujete, že?“ Promluvila konečně a on přikývl.
„Ano,“ odpověděl jí upřímně. Spadl mu kámen ze srdce, když zjihla a volnou rukou, ve které nesvírala Istred ho jemně pohladila po rameni.
„Pak jsi součástí mé rodiny už dávno,“ usmála se na něj upřímně a on se na ní zazubil. Nejraději by ji teď objal, ale to už by asi opravdu bylo moc. Nemusí přeci na nic spěchat.
Prohodili ještě pár příjemných slov, než se Ravil musel vrátit do práce. Než se rozloučili, vtiskl jí do dlaně pár žetonů a poradil jí, kde za ně pořídí něco k jídlu. S díky je přijala a slíbila, že až bude možnost, vrátí mu je.
„To nemusíš. Hlavně se pořádně najezte, nebo si udělejte nějaké zásoby. Tohle by ti mělo stačit na pěkný kousek masa a dost soli, abys ho mohla uchovat a ještě něco k tomu.“
„Myslela jsem, že dostaneme nějaké příděly, jako ostatní, než jim je přidělena práce. Tak to Onnis říkal.“
„To je pravda. Nikoho by nenechali o hladu, když právě přišel, nebo není schopen práce,“ potvrdil jí Ravil a pochopil, o co jí jde. „Tohle ode mě je jen na přilepšenou, neboj se. Já nouzi rozhodně nemám, ber to prosím jen jako pozornost,“ usmál se a ona přikývla.
„Jsi hodný, děkuji ti. A vlastně, když už je o tom řeč, kde bych našla někoho, kdo by mi dal nějakou tu práci? Nechci se tu jen tak poflakovat, když to není nutné.“
Ravil ji odkázal na Véčko s tím, že tam určitě najde jednoho z velitelů a v duchu si pomyslel, jak je rád, že je dost chytrá na to, aby o práci nežádala Klesse. To by ho dostalo do nepříjemné pozice, protože kdyby jí zadal něco lehkého, mohlo by to vypadat, že má jeho sestra protekci. V opačném případě by zase působil, že je možná až moc tvrdý. Zkrátka, v Táboře žili pořád jen obyčejní lidé, co by si různé věci mohli vyložit různými způsoby a to by pro komunitu nebylo dobré. Věřil, že Kless si to také uvědomuje a hodně mu záleží na nestrannosti, takže bude nejlepší, když o takových věcech bude rozhodovat jiný velitel.
Prozatím se rozloučili, Ravil se vrátil k práci a Shepel se vydala k Srdci. Cestou si říkala, že vezme sebetěžší práci, co jí bude udělena. Byla odhodlaná podílet se hrdě na chodu svého domova a začala se nakonec i těšit.

4

Uběhlo několik týdnů, během nichž se i poslední příchozí v Táboře zabydleli a vpluli postupně do jeho životního tempa. Přestože Shepel byla upozorněna, že takhle malé děti, jako je Istred, mohou zůstat s matkami, které zatím pracovat nemusí se slibem, že Tábor se o ně postará, nabídku odmítla. Jak tvrdila, nemá v povaze sedět na zadku, když má dvě zdravé ruce a dvě zdravé nohy. Onnis se s ní tedy domluvil, na takzvané “pochůzkové práci“, kterou může vykonávat i s malou Istred. To většinou obnášelo věci jako uhrabávání pěšin, obracení sena, skládání dřeva na podpal a tak dále. Prostě menší práce, co nejsou na celé dny a občas u nich chybí ony ruce navíc.
U Amat to byla úplně jiná situace, která její blízké nakonec poměrně překvapila. Stalo se to asi týden po jejich příchodu, když byla navštívit Klesse ve Véčku. Věděla, že má hodně práce, chtěla ho jen pozdravit a donést mu něco malého k zakousnutí. Vešla dovnitř a všimla si, že sedí u dlouhého stolu s nějakým klukem, zhruba stejně starám, jako byla ona. Nevšimli si jí, až když přistoupila blíž a pozdravila je, oba zvedli hlavu od rozepsaných papyrů.
„Amat. Děje se něco?“ Zeptal se Kless a vstal, když si k němu stoupla. Zavrtěla hlavou a podala mu malý uzlík.
„Jen jsem tě chtěla pozdravit. Tohle ti posílá Ravil, prý aby ses zase nezapomněl najíst,“ vrazila mu balíček do rukou a zvědavě se podívala na stůl. „Co je to?“
„Co by, práce,“ uchechtl se Kless. „Sepisujeme s Yosem nějaké záležitosti.“
Amat vykulila oči a překvapeně se na bratra podívala. „Ty ovládáš písmo?“ Vyhrkla a Kless pokrčil rameny, jako kdyby šlo o běžnou záležitost. Teď už mu to možná tak i přišlo, kvůli práci teď četl a psal každý den, bylo to nezbytné a nějak zapomněl na doby, kdy i jemu přišly inkoustové znaky jako něco mimo jeho chápání.
„Ano, tady Yose mě učil,“ posunkem upozornil na chlapce sedícího naproti a Amat teď upřela plnou pozornost na něj, což ho dokonale vyvedlo z míry. Amat byla hezká dívka s velikýma tmavýma očima, vyzařovalo z ní sebevědomí a jistá neškodná zarputilost. Mladík pod jejím pohledem zrudl a nesměle zvedl ruku na pozdrav, jako kdyby se v místnosti objevil až teď. Nevšímala si jeho ostychu, rovnou položila dlaně na desku stolu a naklonila se k němu.
„Já chci taky! Nauč mě to taky!“ Vyhrkla a dostala tak Yoseho do dokonalých rozpaků. Rozhodně se mu nestávalo, že by na něj promluvila nějaká dívka takhle přímo, natož pak pohledná jako byla Amat.
„J-já, no, to...to musí rozhodnout pán Kless,“ vykoktal ze sebe chlapec a pohlédl tázavě na svého velitele. Ten se zasmál a pokrčil rameny.
„Myslím, že to není špatný nápad, ale jen v Yoseho volnu, když bude souhlasit? Je mi líto, ale nemůžu ho odsud uvolnit, má tady už tak dost práce,“ řekl a přenechal rozhodnutí na mladíkovi, ke kterému opět upnula Amat zrak.
„Prosím. Chci to taky umět. Prosím, prosím,“ žadonila a zaradovala se, když Yose souhlasil. Měl pocit, že dívku nemůže odmítnout.
Za pár týdnů už Amat uměla základy. Yose ji před Klessem chválil, říkal, že je velice učenlivá a má pro věc zápal. Dokonce veliteli sdělil, že právě ona by časem mohla učit i děti z Tábora, jak se o tom kdysi bavili. „Je moc chytrá, pane a má na to i povahu. Je hodná, ale taky by si uměla udělat pořádek, kdyby ji zlobily,“ řekl Klessovi tehdy a ten slíbil, že to promyslí.
O měsíc později bylo rozhodnuto, že Amat bude děti učit a u toho se nadále vzdělávat u Yoseho. Byla nadšená a naplnilo ji to. Klesse překvapilo, jak zodpovědně se k věci postavila, už to opravdu nebyla jen jeho malá sestra. Stala se z ní mladá žena a časem se ukázalo, že vybrat ji jako učitelku je správná volba. Po půl roce si s Yosem nad rozepsanými papyry věnovali první polibek. Ukázalo se, že ti dva nemohou být rozdílnějších povah a právě to bylo něčím, co je natolik sblížilo, až se do sebe zamilovali. Učili se od sebe vzájemně, Yose získal díky lásce k Amat sebevědomí a ona zase jistou pokoru. Jejich vztah všechny překvapil, když se rozhodli o něm říci. Ale kdo jiný než právě Kless by jim to měl přát víc. Yoseho už znal, věděl že je to hodný hoch a má na Amat dobrý vliv, takže mu nezbývalo, než je podpořit a popřát jim štěstí.
Časem se některá rozhodní o Táboře ukázala jako velmi dobrá, některá zase potřebovali změnu. Bylo to v pořádku, protože se zkoušela spousta nových věcí – hospodářské záležitosti, zemědělské postupy, pravidla komunity a tak dále. Jen časem mohli Kless s Onnisem zhodnotit jak konkrétní změny a ustanovení fungují a případně je upravit, nebo se vydat jiným směrem. Důležité ale bylo, že lidé v Táboře byli celkově spokojení a žilo se jim dobře. Byli v bezpečí, měli dostatek jídla i tepla, obyvatelé byli soudržní. Sem tam se objevil nějaký problém, bez toho by to nebylo možné, ale v celkové míře se jednalo o maličkosti, které se daly vyřešit. Rodily se nejen nápady, nebo způsoby obživy, ale i nové vztahy, jak přátelské, tak milenecké. Tábor během několika měsíců prostě začal opravdu vzkvétat.

5

O rok později

„Zaberte! Ještě kousek!“ Zahřměl Onnis svým silným vůdcovským hlasem a muži naposledy silně zatáhli. Lana se napjala, veliká dřevěná stěna z prken se zhoupla a konečně se dostala do vertikální polohy. Další muži na střeše ji rychle přitloukli aby zůstala na místě a pevně držela. Muži pustili lana, kterými pomocí kladky stěnu postavili a davem se ozval mírný jásot. Poslední část budovy byla hotová.
„Dobrá práce,“ chválil Kless muže co si utírali z námahy utírali pot z čela, ale tvářili se spokojeně. Tohle byl úspěch, právě dokončili největší stavbu v Táboře, chybělo už jen pár drobností.
„Tak, to by bylo, teď už ho jen naplnit,“ přistoupil Onnis ke Klessovi, který se také ujal jednoho z lan a teď si mnul zarudlé dlaně. Oba se pokochali pohledem na nově postavený sklad.
„Víš, že to nebude problém. Zásob máme dost a letošní úroda podle všeho bude taky dobrá,“ řekl Kless. Otočili se a pomalu se vydali směrem k Véčku, tam je čekala další práce.
„Se slavností musíme být ale opatrní. Samozřejmě chci také aby byla honosná, ale nesmíme to přehnat,“ řekl zamyšleně Onnis a Kless přikývl.
„Už jsem sepsal seznam věcí, co si můžeme v klidu dovolit, tak to spolu můžeme probrat. Ale nebál bych se toho, myslím, že to bude v pořádku.“
„Dobře,“ přitakal Onnis a zastavil se. S rukama sepjatýma za zády se zamyšleně rozhlédl kolem, až to v Klessovi vyvolalo mírné obavy. Tázavě se na něj podíval.
„Co se děje? Poslední dny se mi zdáš nervozní,“ zeptal se muže. Onnis si povzdechl, pak se ale pousmál.
„Vlastně asi jsem. Mám trochu obavy z té slavnosti,“ přiznal a Kless nechápavě zvedl obočí.
„Proč? Kvůli zásobám? Počkej až si přečteš ten seznam, ale jak jsem říkal, jsem přesvědčený, že to bude naprosto v pořádku,“ přesvědčoval ho mladík, ale Onnis zakroutil hlavou. „Tak o co jde?“
Onnis se opět dlouze rozhlédl okolo sebe. Díval se na lidi kolem, jak pracují, procházejí, baví se. Všiml si skupinky žen, co seděla v kruhu na trávě, sborově zpívala a pletla u toho košíky. Pak se jeho zrak stočil ke dvojici mužů, co štípala dříví na špalku a tři děti rovnaly polena podél stěny. O kousek dál malá dívka sbírala pampelišky a navíjela je do velikého věnce a tam, vzadu, vedli zrovna stádo z pastviny do ohrad.
„Podívej se kolem, Klessi. Podívej na všechny ty lidi. Všichni za sebou mají něco špatného, ztrátu blízkého, ztrátu domova...Tvrdě a zodpovědně pracují aby tady vybudovali místo, kde mohou žít jejich děti, pravnoučata a snad další a další pokolení. A my za ně máme odpovědnost,“ promlouval tiše, jako by se zasnil.
Klessovi připomněl otce. Tehdy k němu promlouval velice podobně, když se vrátil ze souboje za vesnici a oni mysleli, že jsou v bezpečí. Byla to hořkosladká vzpomínka, plná bolesti a zároveň byl za ni mladík rád. „To já přeci vím. Každý den dělám, my oba, vše pro to aby se tu žilo co nejlépe,“ řekl.
„Přesně tak. A já jsem ti chtěl poděkovat, že jsi do toho šel se mnou. Myslím, že nikdo byl nebyl tak dobrým partnerem jako ty. Udělal jsi tady veliký kus práce, nasloucháš jim a moc dobře vím, že jsi hodně dlouho zanedbával své osobní záležitosti pro blaho Tábora. Cením si toho,“ usmál se na mladíka Onnis.
„Nech toho, přivádíš mě do rozpaků,“ zakřenil se Kless. „Děláš, jako kdybych na to byl sám. Všude okolo je moje stopa patrná stejně jako ta tvoje. Ale myslím, že už chápu o co ti jde. Bojíš se, aby se slavnost povedla, že?“
„Je to pro lidi důležitá věc, nejspíše základ každoroční tradice. Takže ano, jsem z toho nervozní, protože všichni si to tolik zaslouží a já chci, aby bylo všechno dokonalé. Záleží mi na tom možná víc, než by mělo, přesto mám pocit, že je to pro lidi hodně důležité,“ přiznal znovu.
Klesse to donutilo k úsměvu. „Pane jo, Onnisi. Obvykle to bývám já, kdo je až příliš skeptický. Nějak se dojímáš, nezdá se ti?“ zasmál se a Onnis se ušklíbl. Pak ale mladík zvážněl a položil mu bratrsky ruku na rameno. „Neboj se. Proběhne to hladce, vím to. Na přípravu máme ještě dost času aby bylo vše perfektní, bude to velkolepé. Hlavně si to, prosím, nezapomeň přes veškeré starosti taky sám užít,“ povzbuzoval ho a zřejmě to zabralo, protože jeho společník přikývl a oplatil mu úsměv.
„Dobrá, pojďme se tedy podívat na ten seznam. Potřebuju něco dělat, zaměstnat hlavu,“ řekl Onnis a pomalu se opět rozešli k Srdci.
„Mimochodem, mám dobrou zprávu,“ začal Kless po cestě na jinou notu a oba už se opět samovolně dostali do pracovního režimu. „Dnes jsem se byl podívat za starým pánem. Poslední výhonky se mají hodně k světu a říkal, že už je to přesně ono. Měl z toho opravdu radost.“
„Skvělé, to jsem rád. Takže příští rok kukuřice?“
„Příští rok kukuřice,“ přitakal mladík a oba se zasmáli.

6

„Vypadá to naprosto báječně,“ zhodnotila Shepel, když položila poslední mísu, narovnala se a stoupla si vedle Klesse, který souhlasil.. Oba se podívali před sebe – na zemi bylo několik čistých pláten, bílý pruh se táhl spoustu metrů a na něm bohatá hostina, mísy a talíře plné jídla všemožného druhu. Čerstvá i nakládaná zelenina, lesní ovoce, sladké i slané pečivo, uzené maso, ryby z nedaleké říčky a spousta dalšího. Mezi pokrmy byla plátna ozdobená květy a kusy barevných látek, ve světle hřejícího slunka, v obklopení čerstvé trávy na louce vše hrálo příjemnými barvami. Celý výjev působil opravdu skvostně, byla za ním patrná spousta práce a vybízel k radosti.
O kousek dál už se na rožni otáčelo několik prasat a hned vedle muži právě složili poslední sud piva. Oslava se sice měla konat na nedaleké louce, kvůli prostoru, přesto se nedočkaví obyvatelé pustili do výzdoby celého Srdce. Všude byly květiny a v mírném vánku vlály barevné stuhy a girlandy. Umocňovalo to tak slavnostní náladu a mohlo se tak do příprav zapojit více lidí, protože o to velmi stáli. Každý se chtěl nějak podílet na oslavě prvního výročí vzniku domova a silné komunity.
„Ty louče složte támhle, ať jsou hned po ruce, až se setmí,“ ukázal Hodd prstem a několik mužů začala pokládat louče na hromádku. Až padne tma, zapíchnou se podél hostiny a kde bude třeba.
„Jak to u tebe vypadá?“ Zeptal se Hodda Onnis, který k němu přistoupil. Starší muž si prohrábl plnovous a zamyslel se. Hned nato si v dálce všiml skupinky, co nesla veliké zazátkované hliněné nádoby. „Šťávy už se nesou, nechal jsem poslat jak pro bylinkové, tak ovocné. Takže zbývá jen nanosit vodu a mělo by být hotovo. Myslím, že za chvilku můžeme oficiálně začít,“ oznámil svému veliteli. Onnis přikývl, poplácal muže vděčně po zádech a vydal se hledat Klesse. Našel ho na okraji Srdce, kde vyřizoval něco se skupinkou žen. Počkal až jejich rozhovor skončí a pak k němu přistoupil.
„Všechno je připravené, můžeme začít,“ oznámil chlapci. „Jsi si jistý, že to mám opravdu promluvit jen já?“ Zeptal se ho, narážel tak na jejich předchozí debatu ohledně proslovu, kterým chtěli započít slavnost. Kless se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Jsem si jistý. Hodíš se na tyhle věci rozhodně víc než já,“ ubezpečil ho mladík. „Tak dobrá, zabiji na signál a jdeme na to. A Onnisi,“ oslovil muže než se vydali na louku, „bude to skvělé, jo? Nebuď nervozní.“
Onnis znovu přikývl a Kless poodešel ke sloupu o pár metrů dál. Na něm vysela kovová roura a vedle ní na provázku dřevěná palička. Byl to vlastně takový primitivní gong, sloužící k signalizaci. Kless uchopil paličku a začal bít do zvučného kovu, jeho zvuk se nesl daleko. „Všichni jděte na louku! Na louku, slavnost brzy začne!“ Vykřikoval u toho a díval se, jak se obyvatelé Tábora shlukují ze všech stran, ze skupinek a jednotlivců se stává dav a pokojně kráčí na místo slavnosti, všichni nadšení a v dobré náladě. Dokonce i oni byli vyzdobení, dívky si nasadily květinové věnce na vlasy, někteří muži je měli kolem krku a na pažích měli přivázané barevné stuhy.
Za pár minut už všichni seděli kolem hostiny. Kless usedl jako poslední, po Onnisově pravici, který spočíval v čele. Mladík se usmál na Ravila, kterého měl vedle sebe na druhé straně. Shepel s Istred a Yose s Amat seděli naproti. Byl obklopen lidmi, které miloval, svou rodinou a to ho hřálo na srdci. Byl šťastný.
Pak Onnis povstal a zraky všech přítomných se k němu obrátily. Kývl ke Klessovi a pak hlasitě promluvil, aby ho slyšeli i ti, co seděli na druhém konci. „Sešli jsme se tu dnes, abychom oslavovali. Je tomu už rok, přesně na den, co sem přišli poslední z vás. A já upřímně doufám, že jste tu našli pocit bezpečí, klidu a spokojenosti. Že jste tu našli domov. Vím, že to nebylo lehké, hlavně z počátku. Ale vy všichni jste tvrdě pracovali a stále pracujete na tom, aby bylo tohle místo každým dnem lepší a za to vám děkuji.
Nebyla to však jen naše tvrdá práce, čemu vděčíme za to, že jsme tady. Pozvedněte teď prosím všichni své víno,“ požádal a lidé tak učinili. Každý měl před sebou malý kalíšek s troškou červeného vína, které však nebylo určeno k pití. I Onnis se ohnul pro ten svůj a slavnostně ho pozvedl. „Nikdy nesmíme zapomenout na ty, kteří za nás statečně bojovali. Na ty, co obětovali svůj život, abychom my teď mohli žít ten náš. Vděčíme jim za to nejcennější co máme. Ať toto víno slouží jako symbol jejich prolité krve. Darujme jej půdě, nechť se vsákne a stále spočívá s námi, stejně jako vzpomínky na ně, na jejich odhodlanost, odvahu a lásku,“ řekl. Poté pomalu otočil kalíšek dnem vzhůru a vylil víno do trávy vedle sebe. Jeho mysl se při tom upnula na Legga, stejně jako se ostatním vyjevil obraz jejich blízkých. Nebylo tu nikoho, kdo by kvůli Ziyarovi neztratil člověka, kterého miloval. Všichni následovali Onnisova příkladu, někteří pronášely modlitby ke svým bohům. Když byly kalíšky prázdné, věnovali padlím ještě pár okamžiků ticha.
„Děkuji. Mějte je stále ve svých myšlenkách,“ ukončil Onnis mlčení i obřad. Když promluvil znovu, měl opět veselý tón. Sehl se o něco rychleji, než pro kalíšek, pro korbel piva a pozvedl ho. „Přátelé, za sebe vás žádám, abyste nyní odložili všechny starosti a smutky. Máme za sebou hodně práce a je na čase ji oslavit! Hodujte, pijte a užívejte tento večer! Na domov!“ Poslední dvě slova téměř nadšeně zařval a odpovědí mu bylo hromadné jásání. Lidé obrátily korbely dnem vzhůru, připili na jeho slova a slavnost byla oficiálně zahájena.
Pak už šlo všechno nějak samo. Nad hostinou za krátko vysela atmosféra spontánního uvolnění a radosti. Lidé si povídali, smáli se, popíjeli. Pokrmy cestovali podél osazenstva sem a tam, jak chtěl každý ochutnat něco a bylo jednoduše veselo. Přesně tak, jak si to Onnis představoval. Za půl druhé hodiny se začalo zpívat, jedna malá skupinka začala hrát na jednoduché nástroje a v trávě začaly tancovat první páry chodidel. Postupně se zapalovaly louče, jak se slunce schovalo za hory a nálada byla skvělá. Tahle slavnost bude na celou noc.
„Proboha,“ šťouchl Kless do Ravila. Seděli pořád u pláten, popíjeli a povídali si s ostatními, když si Kless něčeho všiml. Ravil zrovna upíjel ze svého korbelu, takže když do něj přítel strčil loktem, trochu si pobryndal košili. Odfrkl si ale neřekl nic, místo toho se podíval směrem, kterým Kless ukazoval.
„Je to…?“ Zamžoural Ravil směrem k tanečníkům.
„Jo,“ potvrdil mu přítel, „a je to to nejdivnější, co jsem kdy viděl,“ dodal. Chvilku zaraženě sledovali ten výjev, pak se naráz oba dali do upřímného smíchu. Temal, který byl sice pohodář, ale stále si běžně udržoval status důstojného přísnějšího velitele, teď mezi ostatními tanečníky prováděl do hudby podivné pohybové kreace, které působily stejně nepřirozeně jako humorně. Oba milenci se smáli až je bolelo břicho, Kless se nakonec svalil na záda a nemohl se přestat řehtat.
Už se uklidňoval a rovnal dech, když do něj pro změnu strčil zase Ravil. Zvedl se zpět do sedu. „Co?“
Ravil nic neřekl, místo toho hlavou nenápadně kývl o kousek dál a podivně se uculoval. Kless stočil zrak naznačeným směrem a rázem otevřel pusu dokořán.
„Zavři pusu a nečuč tam tak nápadně,“ sykl na něj Ravil pobaveně, sám ale opět pootočil hlavu, aby se podíval znovu. O kousek dál seděli Hodd s Elish a moc se k sobě měli. Žena se upřímně usmívala a ve světle louče bylo patrné, že zčervenala, když ji Hodd vzal jemně za ruku a políbil jí na hřbet dlaně. Nesměle si zastrčila pramen vlasů za ucho, poté se k němu naklonila a něco mu zašeptala. Když se odtáhla, už se usmíval i Hodd a pak ji znovu galantně políbil na dlaň.
„Ohh, to je tak romantický,“ prohlásil Ravil s líbezností v hlase.
„Jsem si vážně jistý, že je to poprvé, co vidím toho chlapa se usmívat,“ mžoural na dvojici komicky Kless a pak upil ze svého korbelu. Už byl trochu, stejně jako Ravil, v náladě. Položil korbel zpět na plátno a pak se předloktím opřel o Ravilovo rameno, tak aby mu mohl také zašeptat do ucha. „Co se na chvilku ztratit?“
Ravil se otočil a věnoval mu vyzývavý pohled. „Veliteli, tahle nabídka by mohla být vykládána jako něco nepřístojného. Nemáte snad nějaké vedlejší úmysly?“
„Přesně tak. A jestli neposlechneš můj rozkaz, řádně tě potrestám,“ zazubil se mladík.
„V tom případě nemám na vybranou,“ řekl Ravil a oba vstali. Nikým nezpozorováni se vydali k ohradám. Ztratili se ve tmě aniž by jim někdo věnoval pozornost, na to byla oslava moc bujará. Teď jim na cestu svítily jen hvězdy na jasné obloze a obklopilo je ticho, když se vzdálili od písní a hlaholu. Bylo najednou zvláštní slyšet pod nohama křupat písek a štěrk. U ohrad zapadli do stájí. Na nic nečekali a hned se svalili do kupky sena, koně nad jejich příchodem jen zvědavě zvedli hlavy, pak si dál nezaujatě hleděli svého.
Seno zavonělo, když se do něj Kless položil na záda a nechal se od milence laskat. Smyslně zavřel oči jen co se Ravil jazykem dotkl malé růžové bradavky a přitom mu stahoval kalhoty. Nechtěli být pryč dlouho a navíc je oba pohltila alkoholová hladová vášeň, takže nebylo na co čekat. Ravil ho popadl pod koleny, nadzvedl, aby se dostal kam chtěl a polaskal jazykem i to jedinečné místo, malou branku k veliké rozkoši.
Za pár chvilek už byl Kless napjatý k prasknutí. Sklopil nohy, vzal Ravilovu tvář do dlaní aby si ho přítáhl k polibku a pak i jeho osvobodil z kalhot. Sám si pak plivl do dlaně, sám ho nasměroval a pak už si jen vychutnával jeho přítomnost uvnitř sebe.
Seno začalo začalo šustit ve stejném rytmu, jako se Ravil pohyboval, postupně se jeho zvuk smísil s jejich vzrušenými vzdechy. Líbali se stejně vášnivě, jako se milovali, Kless zatínal nehty do Ravilovi pokožky na zádech, ten přirážel rychleji a rychleji a s tempem rostlo i blaho, které si vzájemně darovali. Nakonec to byl Kless, kdo jako první za hlasitého sténání, dosáhl vrcholu. Ravil se při tom pohledu málem rozplynul a i jeho konečně zachvátila slastná křeč.
„Teď už bych tu mohl ležet až do rána,“ prohlásil Kless po chvilce, když se vydýchali a jejich orgasmy doznívaly. Se zavřenýma očima uslyšel, jak se jeho přítel krátce zasmál.
„To nejde. Koukej vstávat, než si všimnou, že jsi pryč,“ strčil do něj jemně a mladík zasténal. Ravil vstal, oblékl se a pak nekompromisně vzal jeho ruku a začal ho také tahat na nohy. „Netrucuj! Jsi velitel, na takové akci nemůžeš chybět, buď trochu zodpovědný,“ káral ho, ale ne vážně, vlastně mu to přišlo komické.
Kless se otráveně zvedl, oblékl a šouravým krokem se vydal za odcházejícím Ravilem. „No jo, no jo. Už se ženu.“
„Však to není zase taková oběť. Pojď, dáme si ještě pivo. A co ty víš, třeba nakonec ještě dneska uvidíme tancovat i Onnise.“
„Tak to už by byl vážně konec všech našich dní. Veškerá důstojnost na tomto světě by vymizela a Tábor by musely pohltit pekelné plameny,“ prohlásil Kless a oba se rozesmáli, když kráčeli po pěšině zpět na louku. Už z dálky pak mohli opět slyšet neutuchající radování a hudbu a když přišli ještě trochu blíž, viděli všechny, jak se stále náramně baví. Jako kdyby byli pryč jen pár vteřin a ne několik minut.
„Ale máš pravdu,“ řekl Kless, zastavil se a sledoval slavnost před sebou, teď o něco vážněji. Ravil se na něj tázavě podíval. „Je to krásné. Jak se radují, jak jsou spokojení. Občas mám strach, jestli dělám všechno jak mám, jestli jsem se rozhodl v daný moment správně. Musím přiznat, že ta odpovědnost je někdy opravdu náročná. Ale když se teď na ně dívám...Mám z toho dobrý pocit,“ řekl, aniž by přestal sledovat veselí před sebou. Až když ho Ravil objal paží kolem ramen, odtrhl zrak a zadíval se na přítele.
„Děláš skvělou práci, Klessi. Vím, že to musí být občas těžké, ale ty jsi pro to jako stvořený. Máš to prostě v sobě a můžeš být na sebe pyšný.“ Ravil mluvil upřímně a zároveň hrdě. Cítil ke Klessovi v tomto ohledu velikou úctu, on sám o sobě věděl, že něco takového by dělat nemohl. Byl na něj opravdu pyšný a také mu byl naprosto oddaný. Věděl, že ať se do budoucna Kless rozhodne v čemkoliv jakkoliv, on bude stát za ním, bude mu důvěřovat a podpoří ho.
Mladík, jako kdyby mu četl myšlenky, se na něj usmál. „Díky. Miluji tě,“ řekl a natáhl se pro polibek.
„Miluji tě,“ odpověděl mu Ravil a na okamžik se ponořili do láskyplného políbení, než se vydali zpět do víru oslavy. Nakonec se s ostatními bavili až do brzkého rána.