Alfréd měl nehezký pocit, když zvedl jednu krabici a ta se mu rozpadla mezi rukama. Celý její obsah - nářadí do domácnosti - se mu vysypal kolem nohou. Když tak znuděně hleděl na rozsypané šroubováky a šroubky, netušil, k čemu ten nepříjemný pocit přiřadit. Žaludek se mu nepříjemně sevřel, když se ohlédl přes rameno. Nikoho ten rámus nepřiměl, aby se šel podívat, co se stalo. Všichni měli plné ruce práce se svými zásilkami. Přesto měl Alfréd pocit, že jeden pár očí ho minimálně sledoval. Nebyla to jeho chyba - špatně zabalené zásilky byly na denním pořádku v této službě - ale tahle byla obzvlášť divná. Byla na jméno Rahul Chopak a adresa 112 Ilford Lane, Ilford, IG3 6LD. Alfréd nohou posunul část harampádí a pozvedl obočí. Rozhlédl se nenápadně kolem, než si dřepl a zničenou krabici položil vedle nepořádku před sebou. Rukávem si zakryl prsty, než opatrně odhrnul pár kusů nářadí. Nešálil ho zrak. Pod vším tím harampádím na něj totiž svítila žiletka. S tou by se dalo docela snadno zabít, kdyby někdo chtěl. Nebo nad tím moc uvažoval, protože to jméno znělo jako od nějakého Inda? Nenápadně si veškerý obsah vyfotil i adresu se jménem. Možná, že to nic nebude. Ale tuhle zásilku si určitě pohlídá, aby ji doručil zrovna on. S rukou pořád zakrytou rukávem si prohlédl zbytek zásilky. Posouval jednotlivé kusy stranou, dokud neměl vše rozložené před sebou. A v tom harampádí na něj koukal i sáček s bílým práškem. Opatrně ho zvedl, pořád s rukou skrytou v rukávu, a prohlédl si ho. Měl neblahé tušení, že kdyby se čehokoliv dotkl holou ruku, nemuselo by to pro něj dopadnout dobře. Minimálně ne v této pozici. Vymazal sice svou pravou totožnost ze systému, ale i to ho mohlo jednou dostihnout. Stejně jako jeho prokletá minulost.
„Alfréde? Děje se něco?“ slyšel hlas svého šéfa. Instinktivně schoval sáček s práškem do kapsy uniformy.
„Někdo vodsral balení,“ oznámil mu ledabyle a zvedl se. Nohou posunul část hloupostí, aby zakryly i žiletku. Poslední, co potřeboval, byl šéf za zadkem, aby kontroloval každou zásilku, co převezme.
„Něco poškozené?“
„Dle zběžného pohledu ne.“
„Tak to zabal znovu. Jen přelep adresu.“
„Jasný!“
Běžný postup. Až na to, že tahle krabice by tuhle nálož nevydržela ani tak. Alfréd pohlédl na zničenou krabici. Věděl dotyčný, když to balil, že ta krabice a lepicí páska nevydrží? Nebo ho to nezajímalo? Nakonec vzal trochu větší krabici, vystlal ji ekologickými blbostmi, aby se zboží více neponičilo, a naházel obsah balíčku dovnitř. Žiletku zabalil do několika vrstev kapesníků a pak ji hodil na vrch zásilky. Proč by si někdo objednával žiletku? Adresu v systému znovu vygeneroval a nalepil. Poté balík hodil do příslušného kontejneru s ostatními balíčky a více se nezajímal. Jen si před pokračováním ve směně odskočil do šaten. Tam uložil balíček s práškem a svou skříňku zamkl.
Po zbytek směny se na to snažil nemyslet.

Zatáhl ruční brzdu a vypnul motor. Max chvíli zůstal v autě a nenápadně pozoroval místní lidi, kteří, na rozdíl od Londýňanů, neměli potřebu pořád někam spěchat. Schoval mobil i odznak do kapsy a zkontroloval čas na hodinkách. Nebyl tu podezřele moc brzo. Obyčejní turisti stejně nevstávají před devátou ráno. Nasadil si falešné dioptrické brýle a rozcuchal si vlasy. Velmi starý trik, ale zabral ve většině případech. Zamknul auto a rozhlédl se kolem. Moc lidí venku nebylo. A žebráci ještě pospávali z předešlé krušné noci. Založil ruce do kapes a vydal se kupředu. Koutkem oka si všiml projíždějícího auta, které projelo kolem toho jeho, a zajelo za roh dřív, než se stihl otočit, aby si prohlédl, co za auto to bylo.

Místních se vyptával nenápadně. Za těch let praxe ve svém oboru věděl, jak mluvit s bezdomovci tak, aby z nich získal informace, které potřeboval. Vyptával se lépe, než Alfréd, proto mu byli schopni předat aspoň velmi strohé informace, aniž by je musel uplácet. Samotného ho překvapilo, když se blížil k Wapping Old Stairs, setkal se rovnou i s Tommym. Vypadalo to, že stařec na něj trpělivě čekal. Seděl na schodech a díval se na vodu. Ale sotva se přiblížil k němu, vycítil ho na několik stop daleko a otočil k němu zrak, aniž by mohl Maxe ještě slyšet přicházet. Maxovi hned došlo, že se na něj divá starý predátor. Pohled v jeho očích znal Max až moc dobře - ten muž zabil nejednoho člověka. Maxovi neušlo, že mu chybí noha, ještě předtím, než se s námahou zvedl pomocí hole.
„Předpokládám, že tu nejsi na zýjrání?“ odhadl Tommy ihned. Maxovi neušel slabý irský přízvuk.
„Tommy, předpokládám,“ dovtípil se. Tommy se na něj ušklíbl úšklebkem se zkaženými zuby.
„Pán je chytrák.“
Na jeho poznámku Max nereagoval. Měl nyní jistotu, že bude mluvit se správným člověkem.
„Poslal tě ten druhý, což?“
„Pokud myslíš nadutého dlouhána, pak jo.“
Tommy se rozesmál. „Dlouhán to byl, ale nadutý kurva ne. Na to používal palici až moc dobře.“
Max pozoroval, jak se k němu snadno dostal jenom s jednou nohou. Když stanul v jeho blízkosti, Maxovi neušel zápach moře a racků. A pach potu. Starý muž se k němu sklonil, ale Max neuhnul ani o centimetr.
„S čím ti mohu pomoci, prcku?“ zeptal se Tommy provokativně.
Co ovšem nečekal, bylo, že jeho provokace zafungovala - jenom jinak. Netrvalou dlouho a Tommy seděl na zadku, protože mu Max elegantně podkopl nohu a kopl i do hole, aby mu pád na zadek usnadnil.
„Za prvé - nejsem prcek, za druhé - moc mě neser, za třetí - mám pár otázek a být tebou, zodpověděl bych mi je,“ řekl mu Max prostě a poodkryl svůj kabát, aby mu ukázal odznak.
„Ách, pán je vodjinud,“ ušklíbl se Tommy a vysmekl mu směšnou poklonu. Pokrčil nohu do polovičního tureckého sedu. „Vomlúvám se. Poslúchám,“ zhodnotil Tommy krotce. Celá tahle scénka byla pro Tommyho, aby si potvrdil Alfrédova slova. Nepochyboval o něm, ale pochyboval o Maxovi, když ho viděl. Pokud se paktuje s tím dlouhánem a sám je u policie, Tommy věděl, kdy je lepší držet hubu a krok a vyhovět druhé straně.

„To je vše,“ dokončil Tommy, když Max pozvedl obočí snad v nevyřčené otázce, zda nechce pokračovat.
‚Tak málo?‘ pomyslel si Max.
„Víc toho není,“ zhodnotil Tommy. „Dlouho se tu ti týpci nepotlúkají. Vždycky jen zkontrolují vodu a táhnou do hajzlu.“
„Nic víc?“
„Nic víc. Vyrvi mi jazyk, pokud mi nevěříš, ale víc toho není.“
Maxovi neušel pohled, kterým ho Tommy celou dobu pozoroval. Nevěřil mu. Proto, když se k němu přiblížil, Tommy byl víc než překvapen.
„Fakt toho víc není!“ vyhrkl ihned. Max se musel pousmát. Místo toho mu nabídl ruku, aby mu pomohl vstát. To Tommyho překvapilo ještě víc.
„Věřím ti,“ řekl mu Max, ale ještě jeho ruku nepouštěl. „Proto mi nyní dlužíš.“ Na to Tommy zpozorněl. „Budeš mýma očima a ušima, když tu nebudu. Cokoliv se stane, až se znovu potkáme, řekneš mi to. Jasný?“ Tommy přikývl beze slova. „Ať už se tu ochomýtne kdokoliv, kdo tu nemá být, necháš ho na pokoji. Budeš ho pozorovat. Cokoliv, co udělá, zapamatuješ si to.“
„Co jsi zač?“ zeptal se Tommy.
„Zasraný polda,“ ušklíbl se Max. „Takový, kterého nechceš nasrat. Ale to už nejspíš sám víš nejlépe.“
Překvapilo ho, když mu Tommy zasalutoval. „Slúžil jsem dost zasrancům, ale slúžit pod tebou zní jako neskutečná prdel.“
„Pak jsme dohodnuti,“ usoudil Max. Jak si myslel - byl to bývalý voják. A pořád v něm byla ctnost pro hodnost.

Nechal Tommyho svému osudu a rozhodl se prozkoumat prostředí dál. Kolem schodů už prozkoumal vše, co se dalo. A když zrovna vycházel zpoza rohu, zpozorněl a rychle se vrátil zpátky za roh. Opatrně vykoukl jen zčásti a téměř zadržel dech. Nešálil ho zrak. Muž, který právě nyní mluvil s jednou bezdomovkyní, byl jeden ze spolupořadatelů - ten Ind. Maxe nepřekvapilo, že měl na tváři masku. Nemohl riskovat, že by ho někdo poznal. I za denního světla na sebe ovšem upozorňoval tím, že sem zkrátka nepatřil. Ale jelikož nedělal nic protizákonného a Max neměl důkazy, nemohl za ním jen tak přijít a vyslýchat ho. Když se Ind vydal kupředu, vydal se Max nenápadně za ním.
Max si všiml, že se všemi bezdomovci nemluvil. Vybíral si mezi nimi. A nyní za ním nenápadně šel už pár minut, aniž by si ho Ind všiml nebo by se zastavil na pokec s někým jiným. To už Maxovi přišlo dost podezřelé.
Co ovšem v tu chvíli nevnímal, byl další pár hnědých očích, který ho bedlivě sledoval po celou tu dobu, kdy byl poblíž Wapping Old Stairs. Ind byl pouze návnada, aby Maxe dostal tam, kam potřeboval. Proto Japonec přišel s tímhle plánem sám.
Už předtím si všiml, že se tady někdo potloukal. Netušil ovšem, že to byli dva, co tady slídili jemu pod nosem.
Rahul od počátku věděl, co bylo jeho úkolem - postarat se, aby se návnada soustředila na něj. Aby měl lovec volné ruce. Svou první práci už splnili, takže šli ještě zkontrolovat okolí. I když vznesl námitky, že přivádět nechtěnou pozornost během denního světla směrem k Hrám se Pořadatelovi určitě líbit nebude - Japonec ho ujistil, že tohle je přesně to, co Pořadatel chce. Čím víc chaosu přinese do Londýna a jeho okolí, tím šťastnější bude jeho zvrácená mysl. Čím rychleji splyne hranice mezi Hrami a Skutečností, tím větší radost to Pořadateli přinese. A tím více si Sponzoři zaplatí za každého vyřazeného hráče.
Ale především věděl, proč tohle dělají - protože Pořadatel nesnáší, když si z něj někdo jiný dělá blázny.

Max vyhlédl zpoza rohu a všiml si, že se Ind zastavil uprostřed ulice a díval se před sebe. Chvíli váhal, než měl jistotu, že čeká na něj. Nebylo tedy potřeba vyčkávat dál na pozvání. Proto se vydal za ním.
„Devatenáctko, co tu děláš?“ zeptal se Rahul, aniž by se na něj podíval. Max se zastavil jen na pár kroků od něj - bezpečná vzdálenost na jakýkoliv fyzický kontakt a případná vzdálenost, aby se mohl vzdálit, kdyby bylo potřeba. Byl si vědom nebezpečí, přesto potřeboval odpovědi na své otázky. Ne, že by mu tenhle mohl zodpovědět něco podle pravdy, ale třeba se přeřekne.
„Nečekal jsem, že se tu budeš potloukat přes den. Kontroluješ prostor pro hru?“ zeptal se Max napřímo.
„Možná,“ odpověděl Rahul vyhýbavě. „Nebo čekám na hráče, co se tu dostanou přes den, aby narušili přípravu hry.“
„Zajímavé. Spíš bych řekl, že mám pravdu já.“
„Proč myslíš?“
„Jen tak,“ odpověděl Max stejně vyhýbavě. To přimělo Rahula se na něj konečně otočit.
„Nepřekračuj své štěstí, Devatenáctko,“ varoval ho Rahul.
„Vyhrožuješ mi?“
„Ne, varuji tě.“
„Před čím?“
Rahul chvíli mlčel, než se očima podíval trochu za Maxe. „Před ním,“ řekl jen.
A v tu chvíli Max pochopil. Nebyl to on, kdo sledoval. Byl ten, kdo byl sledován. Ten nepříjemný pocit v žaludku ho varoval chvíli před nebezpečím, které se k němu blížilo. Nevěděl, zda to byl instinkt, co ho varoval před kopancem. Ve chvíli, kdy cítil sílu nárazu, mu došlo, že ten za ním přesně věděl, kam má mířit. Projela jím nepříjemná, paralyzující bolest začínající na žebrech. Bolest, kterou si pamatoval z dřívějška a která pomalu utichla. Kopanec Japonce měl dostatečnou sílu, aby Max cítil, že se ze svého místa pohnul. Když poté cítil jinou nohu, která podkopla tu jeho, došla mu hned další věc. Ne, nepřišli ho zranit. Tak hloupí nejsou. Bylo to varování. Aby se nepřibližoval a neochomýtal kolem. Na zem dopadl tvrdě a z prvotního šoku ho probrala bolest v rameni, které ztlumilo většinu jeho pádu.
„Hej!“ zakřičel za nimi, když je krátce poté viděl v pohybu. Jenže bolest v žebrech byla téměř paralyzující a netrvalo dlouho a Maxovi došlo, že se nemůže pořádně nadechnout. Plíce se mu odmítly roztáhnout a každý pokus o nádech skončil ostrou bolestí.

Něco Tommymu hlodalo v hlavě poté, co Maxe nechal svému osudu. Možná to byla zvědavost, možná vzrušení z toho, že v tomhle jeho zapadákově, kde byl pouličním králem, se něco zase děje. Možná to byla zvídavost, možná predátorská vypočítavost, když se rozhodl toho muže pronásledovat. Mlčky přihlížel scéně a chvíli ještě vyčkával. Nečekal, že toho predátora něco tak snadno skolí, ale také by nerad pomáhal skoro mrtvému muži. Když měl jistotu, že ten muž má ještě hodně pevnou vůli žít, vydal se k němu. Poslouchal ho, jak sípe a bojuje s vlastními plícemi o kousek vzduchu pro mozek. Věděl jen o jednom člověku, který by mu pomohl a na nic se nevyptával. A potom by také držel hubu. Beze slova ho popadl. Věděl, že cesta k němu zabere pár minut, proto nebylo na místě, aby zbytečně ztráceli čas.

Kdybyste do tohoto krámku zavítali náhodou, nemysleli byste si, že jste právě vklopýtali do zastavárny. Usazený prach na horních policích byl známkou toho, že majitel zdejšího tajemného sídla byl trochu potrhlý člověk a moc si nelámal hlavu nad tím, co si o něm pomyslí jeho hosté. Pozoruhodné úlovky napjatě shlížely na svého majitele a ty největší klenoty byly vystaveny ve výstavních skleněných skříňkách, opečovávané s něhou pro milenku. Někdo by to nazval harampádím, někdo odpadem, ale pro něj - pro něj to byly poklady a klenoty. Zapomenuté, nechtěné, tak jako on.
Světle modrošedé oči se upínaly zrovna do mikroskopu, pod jehož lupou kontroloval starý, ošuntělý a mnoho let nošený zlatý prsten s rubínem, který už dávno ztratil své krásné kouzlo a líbeznost. Jeho majitelka, už od pohledu a šedivých vlasů, stará dáma, přeživší druhé světové války, si mnula pravou dlaň mezi palcem a ukazováčkem a vyčkávala na rozsudek - ne svůj, ale prstenu. Modrošedé oko se plně soustředilo na objekt před sebou zvětšený lupou, poté jednou mrklo a víčka se otevřela dokořán.
„Padělek,“ vydechl muž konečně a odtáhl hlavu od mikroskopu.
„To je vyloučeno!“ zaprskala ženská protivně.
Mužův jazyk hbitě vyrazil přesně do prostředku vrchního rtu, kde spočinul na zlomek vteřiny, než se muž zazubil nažloutlými zuby, než je znovu skryl pod rty. „Padělek,“ trval na svém.
„To nemůžete myslet vážně! Jste šejdíř!“
Plešatý muž se nad tím označením musel pousmát úsměvem bez zubů. „Pokud nevěříte slovům odborníka, nikde jinde Vám to také nevezmou. Nabízím maximálně deset liber.“
„Šejdíři!“ zavřeštěla ženská.
Muž jí beze slova posunul prsten po mahagonovém stole na druhou stranu. Rozzlobeně jej popadla a bez dalšího slova vyběhla z jeho obchodu, zatímco na něj padaly nadávky. Muž se pořád usmíval, nyní si jen zašel důkladně umýt ruce a úsměv mu přitom povadl. Jak se jenom mohl dotýkat něčeho tak sprostého, jako je padělek? Při mytí rukou vzhlédl k dřevěnému kříži, na kterém se honosil zlatý, ukřižovaný Ježíš Kristus. Polkl na sucho, když ucítil jeho pohled. Rty se mu zatřásly, hlas se mu ovšem zadrhl v krku a poté pohlédl na své prázdné ruce. Pár vteřin jenom nehnutě sledoval tekoucí vodu a cítil její teplo na své kůži. Poté se mu do pohledu znovu vkradl život a on se znovu začal věnovat drhnutím rukou.
„Nejsem šejdíř,“ odvětil konečně na její hanebnou nadávku, „ale milovník umění.“
Ve chvíli, kdy odkládal malý temně rudý ručník, úhledně poskládaný na tvar čtverce zpátky na místo, odkud ho sebral, rozezněl se zvonek nad jeho dveřmi ten den již po čtvrté. Číslo čtyři - v mysli se mu vybavil japonský výklad té číslice - pro evropské lidi naprosto normální, pro tamější lidi znamení smrti. Byl i tento host pro něj znamením nebo jenom další z mnoha, co za nic nestojí? Zkoumavé oči se zaměřily na vstupní dveře.
„Jsme tady,“ slyšel známý hlas a oddychl si. Byl to Tommy, ten neznamenal nic - žádné vzrušení, ani nebezpečí. Nejspíš mu jenom nesl další odpad, co si bezdomovec představoval jako poklad. Slyšel ovšem dvojí různé kroky. Kroky, které doposud neslyšel. Nedoprovázela je Tommyho hůl. Nebyla v nich obvyklá špína, jako v těch Tommyho, ale byly čistější, kroky trochu lehčí a jemnější. A poté to rozeznal, ještě než k nim došel, aby viděl toho dalšího muže - zvuk, jakoby někdo lapal po dechu. Ten nádech, co dokazuje, že lidi jsou zoufalí, když mají čelit smrti.
Vyšel zpoza dveří kolem vitrín, aby konečně viděl příchozí, ale vykoukl nejdřív jenom opatrně, zvídavě, aby se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí. Nebo že on nebude nebezpečím pro toho nově příchozího vedle Tommyho. Ještě se nerozhodl, zda je to přítel nebo nepřítel. Dychtivě ho sledoval, jak se snaží popadnout dech, a napadlo ho, že v tom bylo něco živočišného a krásného zároveň.
„Profesore?“ zazněl k němu Tommyho hlas. Konečně se k němu modrošedé duhovky také pohnuly - profesor ho začal vnímat. „Helfnete?“
Co mu Tommy dál říkal cestou, muž nazvaný Profesor nevnímal. Zvědavé oči se znovu pohnuly na muže, který lapal po dechu. Beze slova mu donesl židli a usadil ho na ni. Jeho oči se mihnuly trochu dolů k jeho hrudi a pak k bokům a zpátky k hrudi. Na místo, kde utržil kopanec a předtím ránu pěstí - ne… Ne, ne, ne, nebyla to pěst. Přešel k němu, přiměl ho trochu se předklonit, aby se zraněnému lépe dýchalo, ruce mu umístil na kolena pro opěru - uvědomil si, jak je má malé a zhrublé oproti těm jeho, ještě pořád trochu vlhkým od vody - proč mu nevadilo dotknout se ho přímo? - a s prostým: „Mohu?“ přiložil dlaň k místu, které věděl, že muži pulzuje bolestí.
Uvědomil si ihned, ještě než Max povytáhl triko - nedíval se na jen tak obyčejného, sportovně nadaného muže po čtyřicítce.
„Kolik prstů vidíte?“ zeptal se, zatímco se pozoroval jeho obnažený hrudník, a ukázal mu čtyři prsty. Když mu Max odpověděl, muž jenom pokýval hlavou. „Co je dneska za den?“ zeptal se ho dál a vzhlédl k němu. ‚Barva rtů se jeví normální, reakce taky v normě. Dýchá, není cyanotický.‘ uvažoval muž dál. „Pomalu. Krátký nádech. Výdech,“ instruoval ho. Hyperventilace jeho stav pouze zhorší. Tělo je v šoku a mozek nedokáže rozeznat pravou bolest od té způsobené panikou. „Bolí nádech nebo výdech?“ pokračoval, když se znovu zaměřil na jeho hruď a palcem jemně obkroužil kolem jeho žeber, kde občas přitlačil. Prohlížel si modřinu déle, než bylo Maxovi příjemné. Neušlo mu, že mu špička jazyk při tom soustředění usídlila uprostřed horního rtu, kde zůstala, zatímco se soustředil na jeho zranění.
‚Ten člověk je divný,‘ usoudil Max, ale překvapivě si uvědomil, že ho jeho hlas a instrukce pomalu uklidnily a bolest opravdu ustupovala.
„Skočím pro led. Pokud cítíte velkou bolest, mám tu nějaká analgetika,“ pokračoval muž profesionálně na odchodu do zadní části místnosti.
„V pohodě,“ zasípal Max, kterému pořád nebylo nejlépe.
„Říkal jsem, že je třída,“ připomněl se Tommy. „Harrow je v tomhle machr. A umí držet hubu, takže se na nic nebude ptát. A nic neprokecne.“
„Harrow?“ zopakoval po něm Max zmateně - nevybavoval si, že by cestou zmínil jeho jméno, pojmenoval ho jenom jako doktora nebo profesora.
„Profesor Edmund Harrow,“ představil ho Tommy nyní pořádně.
A zatímco ho Tommy představoval nepřítomnému, dotyčný jmenovaný stál za dveřmi a zíral před sebe. Na své ruce, které se mu jemně třásly. Oči se po nekončící době odtrhly od jeho kůže na stůl před ním s lékařským vybavením. Ano, proto tady přišel. Byl doktor, profesor a sběratel umění. Jeden muž mnoha tváří. A nyní měl být doktorem. Proto studoval, aby zachraňoval životy… a opravoval to, co jiní zničí. Neuvědomil si, že došel k obřímu nerezovému mrazáku a zíral na svůj rozmazaný odraz před sebou. Konečně jej otevřel, aby sebral led. Ano, nyní jsi doktor, připomněl si, když zavíral dveře. Omotal balík s ledem do čistého, tenkého ručníku a vrátil se zpátky.
„Budete chtít analgetika?“ zeptal se, když muže instruoval, jak má led držet v podpaží.
„Ne, tohle postačí,“ vydechl Max.
Uvědomoval si profesorův soustředěný dech a jeho zkoumavý pohled. I Max ho koutkem oka pozoroval - znervózňoval ho ten upřený pohled.
„Čaj?“ zeptal se Edmund prostě.
„Jasan,“ zazubil se Tommy.
„Ne, díky,“ ujistil ho Max.
Chtěl zmizet, to bylo Edmundovi jasné. O to víc ho fascinoval, jak zachovával ten zdánlivý klid. Ale jak moc měl myšlenky nyní rozházené pod jeho bedlivým pohledem? Edmund měl nutkání na jazyku, chtěl se ptát, chtěl toho muže poznat.
„Jste polda?“ vyhrkl najednou. Hned poté si za to vynadal - ne, Edmunde, ne! Co to děláš? Vylekáš ho! Kousl se do jazyka. To byla chyba, velká chyba, Edmunde. „Ach, omlouvám se,“ pousmál se přátelsky chvíli poté a vlídně zvedl paži stranou - na znak toho, že to nemyslel špatně, že je přítel, že se nemusí obávat. „Máte dobrou fyzickou kompozici. Zároveň vidím kolem krku a rukou jemné opálení, které ovšem končí tam, kde by jinak začínala uniforma. Jste spíš potichu, ale důvěřujete mi. Analyzujete mě?“ ptal se Edmund zvídavě. ‚Mlč, ty osle!‘ nadávala mu přitom jeho mysl.
„A co když jsem?“ přistoupil Max na jeho hru. Když už mu aspoň pomohl, třeba od něj také něco může zjistit.
Edmund se zhluboka nadechl nosem, rukou si překryl ústa a vypadal vážně - skrýval přitom děsivý úsměv plný vzrušení. Právě ošetřoval načerno poldu! „Jen mě to tak napadlo,“ pokračoval a snažil se potlačit úsměv. V koutcích úst mu ovšem cukalo něco, co připomínalo radost. Palcem si přejel po horním rtu. „Většinou tady ovšem uniformovaní nezavítají. Na návštěvě nebo omylem?“
Max mu ovšem neodpověděl - neměl mu to za zlé, ale nebyla to jeho povinnost.
Edmundovi úsměv trochu povadl. „Omlouvám se, jestli jsem moc vlezlý.“
„V pořádku,“ uklidnil ho Max. ‚Znám i vlezlejší lidi,‘ pomyslel si sarkasticky. „Jak dlouho tu musím takhle sedět?“ zeptal se a v ruce zvedl balík s ledem.
„Nikdo vás tady nedrží. Jenom pokud se to zhorší, doporučil bych zajet do nemocnice - na rentgen. Stejně tak pokud se vám bude špatně dýchat, jeďte a neváhejte.“ Neunikl mu Tommyho pohled. „Něco mi ale říká, že to neuděláte,“ dodal a sepjal ruce za zády, koutky úst lehce zvednuté v úsměv. Max na jeho provokaci nereagoval.
„Co jsem dlužný?“ zeptal se, když pokládal balík s ledem na stůl.
„Nic,“ dolehl k němu Edmundův hlas a Max se za ním otočil. Nic nebyla měna, kterou by ulice přijímala, to Max věděl.
„Co jsem dlužný?“ zeptal se znovu.
Edmund se ovšem usmál o trochu víc, až mu téměř vylézaly zuby. „Nic,“ trval na svém. „Pokud by se to zhoršilo, jeďte do nemocnice,“ připomněl mu, otočil se na patě a s rukami za zády odešel z místnosti. Tommy ho sledoval, nakonec pokrčil rameny. Nic mu do jeho kšeftů nebylo, ale tahle reakce byla u Edmunda atypická. Max se kradmo rozhlédl po těch krámech kolem, než se také otočil k odchodu.