Když se narodil, byla to velká sláva. Jeho otec nechal v práci na minutu všeho a letět do porodnice s obrovskou, polámanou, ošklivou kytkou. Byl vymodlené dítě, ale měl být dívka. Stalo se však, že mu bůh přidělal pindíka a opravdu příšernou povahu a řekl si: „jo, tohle bude ještě prdel, aspoň se zasměju.“

I když nebyl jedináček, měl o deset let staršího brášku, který do něj byl zamilovaný, (prvních pár měsíců). Měl milujícího otce, skvělou matku a i když jeho rodina nebyla velká, držela vždy při sobě. Obdivoval jsem to. Tu sílu, kterou měli všichni Kernerovic snad vrozenou. Nesčetněkrát mě převálcovala, nesčetněkrát mi pomohla.

Bylo mi deset, když jsem ho poprvé viděl. Chodil jsem do stejné třídy jako jeho brácha Miloš. Byli jsme nejlepší kmoši snad už od školky, kdy jsme si stavěli autodráhy z kostek a vězeňské pevnosti na pískovišti.

Pamatuju si na to malé nemluvně, s pár tmavýma vláskama na hlavě, čepici v očích, jako frajer, a řval na lesy. Miloš ho vozil hrdě kolem paneláků a brzo kolem něj byl hlouček dětí z celého sídliště. Záviděl jsem. Připadal jsem si odstrčený. Nedokázal jsem to pochopit. Naštěstí Miloš brzo o tu řvoucí housenku ztratil zájem, když jsem u mámy vyprosil k jedenáctým narozeninám videohry, a stal se zase v jeho očích číslem jedna. Od té doby jsme dny po škole trávili hraním Maria a Felixe a Mortal Kombatu.

Miloš byl můj jediný kamarád, osoba, které jsem nejvíc věřil. Celou základní školní docházku jsme byli nerozluční. A brzo jsem začínal chápat, že něco není se mnou tak úplně v pořádku. Začal jsem na Miloše hledět mnohem více, než na kamaráda. Byl to vážně pěknej kluk. Pro mě určitě. Sportovně nadanej, docela chytrej, i když žádnej šprt. A hlavně dobrý kamarád. Když se nachýlil konec základní školy a každý musel jít jinou cestou, cítil jsem, jako bych ho ztrácel. A to jsem nechtěl. Sliby, že se budeme vídat o víkendech, že si budeme psát a podobně. Nevěřil jsem. Nevím proč.

Miloš se rozhodl jít na hotelovku, kam jsem ho následovat nemohl. Moje známky na to nestačily. Přesto jsem se tenkrát odmítl vzdát a podal si na ní přihlášku taky. Máma si klepala na čelo a rozmlouvala mi to. Ale já byl posedlý tím, dostat se na tu blbou školu a pokračovat s Milošem v dalším životě.

Nikdo mi nevěřil. Ani matka, ani učitelé, ale Miloše to potěšilo. Viděl jsem mu to na očích a nemusel nic říkat. Tehdy jsem to poprvé pocítil. Mám ho rád, chci být s ním… aniž bych tušil, co to znamená. Nejspíš jsem byl dost opožděnej, nepopírám. Byla jiná doba. Všechno divné, co vybočovalo, bylo špatné. Nechtěl jsem být špatný. A tak jsem mlčel. Mlčel jsem hodně let.

Nejspíš jsem vytřel zrak všem pochybovatelům. Na hotelovku jsem se prodral. Sice jen jako náhradník, ale osud při mně stál a já se na ní opravdu dostal. Sice se mi nepovedlo chytit stejnou třídu jako Miloš, ale i tak to bylo víc, než jsem doufal. Stejná budova, stejná škola, stejné předměty, stejně jsme jezdili autbusem domů. Blízko u sebe s jedněmi sluchátky, stehno u stehna…. A byl jsem definitivně ztracenej. Občas jsme se ze školy zastavovaly pro toho jeho malého kašpara do školky, protože jeho maminka pracovala v obchodě dlouho. Jeho neustálé brblání, proč nepřišla máma a podobně mi lezlo na nervy. Neměl jsem rád děti. Měl jsem rád Miloše…

Ale mlčel jsem. Celé dva roky jsem trpěl. Bublalo to ve mně, hnilo, hnisalo… křičel jsem, ale nikdo neslyšel, protože jsem mlčel. A Miloš? Našel si holku.

Byla hezká, docela milá, byla vlastně fajn. Ale já jí nenáviděl. Byl jsem třetí kolo u vozu. Byl jsem kamarád. Najednou jsem si uvědomil, že se s Milošem hádáme. O nesmyslech. Proč? Vyvolával jsem hádky, začal jsem být ironický, sarkastický, protože jsem už nemohl dál. Hormony se bouřily, já byl vzrušený z každého tělocviku a plavání, kdy jsem ho musel sledovat se převlékat. A on to nechápal, nemohl. Odháněl jsem ho od sebe, i když jsem chtěl pravý opak. Došlo to hodně daleko.

Přestal jsem chodit do školy. Flákal se v parku celé hodiny. Zameškané hodiny nabíhaly. Jako kdybych se Milošovi vyhýbal. Odmítal jsem být kamarád. Nebo jsem se vyhýbal sám sobě? Tehdy jsem v parku narazil na partu starších studentů s krabicí vína. A už to jelo. Víno, vodka, zvratky. Víno, vodka, rum, to je ale bum.

Bylo mi sedmnáct, když mě domů poprvé dovezla policie. Zpitého, že jsem ani chodit nemohl. Nedokázal jsem vysvětlit, proč jsem pil. Mlčel jsem. Neomluvených hodin jsem měl třicet. Přišel dopis ze školy, hrozilo mi vyloučení. Máma brečela, prosila mě, vyhrožovala, slibovala, ale já mlčel. Tak jako dřív, tak jako později. Něco uvnitř mě jako by uhnilo, a už nežilo.

Z hotelovky mě nakonec přeci jen vyhodily. Nebylo se co divit. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Nebyl jsem závislák, chlast ani cigára k životu nepotřeboval. Přesto jsem kouřil a pil, abych udusal svědomí.

Vzpomínám si na ten víkend. Ležel jsem u televize. Máma byla v práci. Ozval se zvonek. Nešel jsem otevřít. Co dávali tak zajímavého? Nic. Hýbající obrázky se zvukem, víc nevím. Zvonění nepřestalo, pak se ozval i jeho hlas. Dělal jsem, že nejsem doma. Bylo mi stydno se s ním setkat. Nedal ale pokoj, proto jsem nakonec musel otevřít. Hned ve dveřích mi dal kázání a procpal se dovnitř. Věděl o tom. Co se stalo, co jsem dělal, do čeho jsem se zamotal. Obviňoval ostatní, jenom ne mě. Já byl pro něj svatý, mě jen zlákala špatná parta. Vysmál jsem se mu. Nejspíš nedokázal pochopit, co se to se mnou stalo. Naléhal, abych už takové blbosti nedělal, oháněl se mou mámou, školou, budoucností, vším dalším. A můj smích se pomalu měnil v nakřáplé nadávky a….v pláč.

Byl jsem zoufalý. Dál už jsem nemohl. Byla tu hranice a dál to prostě nešlo. Tenkrát jsem si řekl, že se zabiju. Jakmile Miloš odejde, udělám to. A bylo mi jedno jak nebo čím. Jsem si jistý, že bych to alespoň zkusil. Ale Miloš neodešel. Zůstal celej den. Mluvil se mnou tak dospěle a já si připadal jak malej fakan. A pak to ze mě vylétlo. Mlžil jsem, naznačoval a doufal, že se dovtípí, než mi sprostě nadal, ať mu teda řeknu, o co jde nebo mi dá do držky. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl tak agresivního. Byl o hlavu vyšší, měl páru, určitě by mi jí ubalil. A tak to bylo venku.

„Jsem…asi teplej.“

Už jsem nemlčel. Stavidlo se zvedlo. Mělo protéct jen tohle, ale ta obrovská přívalová vlna, co přišla, to stavidlo strhla sebou. Vyklopil jsem mu všechno. Každou kravinu, každou křivdu, dokonce i to, že se mi líbí, že jsem do něj zamilovanej, že jeho holku nesnáším…všechno, co tížilo moje malé srdíčko. A on jen seděl a poslouchal. Nevypadal ani šokovaně. Chvíli jen mlčel a odkýval to. Čekal jsem na jeho slova, bál jsem se odsouzení, zhnusení, čehokoliv. Ale on mě naprosto odrovnal.

„Já vím.“

Věděl to celou dobu. Už od základky, ale nikdy neuměl pojmenovat, co je se mnou špatně, co je jiné. A nyní jsem to pojmenoval za něj. Ale žádné odsouzení nepřišlo. Byl jsem jeho kámoš. Na holky, na kluky, na marťany…bylo mu to jedno. Mezi námi to nic nemohlo změnit. A to byla ta nejkrásnější věc, kterou mi do té doby někdo řekl. Už si přesně nepamatuju ten jeho zapálený proslov, ale vím, že mě zasáhl. Samozřejmě zamítl jakékoliv cokoliv mezi námi, ale v tu chvíli mi to nevadilo. To co ve mně uhnívalo, dostalo čerstvý vzduch a začalo to zase růst a sílit. Byl to sice konec jedné lásky, ale začátek nového života.