Bylo to jen pár týdnů sexu. Jen trocha užívání. Za co mě bůh trestá? Byl jsem mladej, chtěl jsem si užívat. Ale osud se mi zase vysmíval. Doktora jsem ale poslechl a ty testy si nechal udělat. Byly to nejdelší tři týdny mého života, kdy jsem čekal na výsledky. První pátek jsem sice zašel do klubu znovu, abych našel Laďu a zeptal se ho, jestli neroznáší náhodou pana H vira. Ale ten zmetek tam zrovna nebyl. Zaslechl jsem, že odjel kamsi do Prahy za přáteli a už po něm nebylo ani vidu, ani slechu. To mi zrovna na klidu nepřidalo. Další týdny už jsem raději trávil po práci a o volnu raději domo u PC. Poučil jsem se dostatečně. Když přišly výsledky, asi půl hodiny jsem uvažoval, co bych dělal, kdyby byly pozitivní. Jak bych to řekl mámě, jak bych dál žil? Ve svých 23 letech jsem si kecnul na zadek a musel uvažovat o budoucnosti. Naštěstí byl test negativní a já si mohl oddechnout. I přesto jsem si dal slib, že už nikdy bez ochrany, a nikdy ne s těma, co chodí se všema.

Do gay klubu už jsem zašel jen výjimečně, když tam byla nějaká zajímavá akce a víc se soustředil na práci, ve které se mi začalo dařit. A brzo přišla zajímavá akce nazvaná „Teplý Halloween.“ Ta akce byla docela legrační, strašidelné dýně na stolech, spousta cukrátek, balených dost originálně, trapná výzdoba a děsivá hudba. Bavil jsem se ale docela dobře. Marek si přivedl nového přítele, u kterého jsem doufal, že mu je aspoň šestnáct, protože nevypadal víc jak na čtrnáct. A už tam byly dva páry a já dělal páté kolo u vozu. Bylo mi to trochu nepříjemné. Připadal jsem si jak na tanečních s koštětem, nebo na Valentýna sám. Z podobných hloupých myšlenek mě ale vytrhl ON. Stál u baru a vyčníval tam jak oštěp mezi párátky. Nejen svým oblečením, které se do takového klubu vůbec nehodilo, ale i svým věkem. Z dálky jsem mu hádal takových 40. A byť jsem se nutil na něj nezírat, nešlo to. Moje podvědomí si jasně uvědomovalo, že je tohle přesně můj typ. Další Petr? Kdo ví. Ale já nechtěl, nechtěl jsem! Ale bylo mi to prd platné. V tu chvíli se otočil našim směrem a naše pohledy se potkaly, jako to bývá v těch zamilovaných filmech. Usmál se. Já se taky usmál. Koukal na mě, já na něj taky…a bylo to celé děsně divné. Nakonec se mi ho zželelo, když se k němu přisomrovala Madam Muffin, ze které(ho) byl zjevně dost paf. Musel jsem ho zachránit. Poděkoval mi, ale tvářil se, že do klubu ani nepatří. Byl nervózní a pozval mě na sklenku. Chtěl jsem odmítnout ale…. Nešlo to. Byl v takovém klubu úplně poprvé.

Robert mi nikdy nelhal, nepředstíral. Byl až děsivě upřímný v tom, co chtěl. Ale byl…moc hodný. Až moc. Nevím, zda bych ho mohl nazvat osudovou láskou, i když ho tak i po všech těch letech beru. Jako kdyby naše setkání toho podzimu bylo předurčeno.

Tu noc jsme celou prokecali u baru. Tak skvěle jsme si rozuměli a já měl konečně pocit, že mě někdo poslouchá, že to někoho zajímá. O sobě ale příliš nemluvil. Nevadilo mi to. Byl to skvělý večer a nad ránem jsme se loučili jako…dobří přátelé. Když jsem odcházel, vtipně mi napsal svoje číslo na ruku. Po pár dnech jsem si uvědomil, že mi chybí jeho hlas. Jeho vůně. Chyběla mi jeho společnost. A byť jsem se bál, zavolal jsem. A to byl začátek těch úžasných prvních schůzek, v hospůdkách, v parcích, kdekoliv to šlo, kdykoliv to šlo. Za první 3 měsíce jsme se ani nepolíbili. Ne že bych nechtěl. Já byl do něho udělanej už po prvních pár týdnech, jako obvykle. I on se zdál, že by nebyl proti. Občas na mě tak zvláštně koukal, sem tam se mě dotkl, pohladil po tváři nebo vlasech. Do té doby byly nějaké něžnosti sprosté slovo. A proto jsem se roztékal do loužičky jako malá náctka ze slavného zpěváka. On byl pro mě vzor, bůh. Mužskej s příjemným vystupováním, s rozhledem, mnoha zájmy. Byl milý, přívětivý, uměl poslouchat i poradit. Cítil jsem, že mi je s ním dobře. A věděl jsem, že jemu se mnou taky. Nespěchal jsem ale. Nesnažil se nic iniciovat. Tak nějak… jsem z něj měl respekt. Ale ten pocit, že je mezi námi jasná chemie nijak nepřestával, jen zesiloval. Až jsem to jednoho večera nevydržel. Robert mě dokonce učil účetnictví, které měl v malíku. A jednou, když mě zase mučil těmi náhodnými příklady, jsem na něj zíral tak zamilovaně, že mu to asi došlo. Už nebylo možné dělat, že jsme jen kámoši. Natáhl jsem se a políbil ho. I když se zdálo, že se chtěl bránit, dovolil to a polibek mi opětoval. A já jsem poznal nepoznané. To teplo, co se mi rozlévalo tělem. Ptáčci zpívali, hvězdičky zářily a já myslel, že sebou mrdnu o stůl v bezvědomí. A možná by to bylo i lepší.

Po tom prvním polibku jsme kolem sebe kroužili ještě pár dnů, než jsem to na něj u rybníku, kam mě vzal rybařit, vybalil. Ne že by mě rybaření zajímalo, byla to děsná nuda. Ale mohl jsem tam být s ním. Řekl jsem mu, jak to cítím, že se mi líbí, že ho mám rád. A on mlčel tak dlouho, až jsem se bál, že skončím jako návnada. Hned poté začal s tím svým „ALE“ Ale já jsem o hodně starší, ale ty bys měl chodit s někým stejně starým, ale nejsem moc zábavný, ale nejsem ani hezký, ale nemělo by to budoucnost, ale…ale… a další ale. Trpělivě jsem poslouchal, každé ale jsem vyvrátil. Už jsem se rozhodl. První dobrej chlap v mém životě, nemůžu ho nechat odejít, jen tak se vykroutit. Už dřív mi Robert říkal, že s muži má minimální zkušenosti, mě to nijak nevadilo. Po těch všech životních komplikacích jsem nestál o sex, ale spíš…o někoho, o koho se budu moct opřít. O partnera. A tuhle kolonku Robert splňoval na výbornou. Když už neměl kam utéct, sbalil prut i stoličku a vyrazil pryč. „Promiň, ale nejde to. I když bych chtěl…nejde to.“ Proč? To byla jediná otázka dalších několik dní. Odmítl mě, nebo ne? Měl jsem šanci, nebo ne? Nebyl jsem si jistý ničím. Nechápal jsem, proč to nejde. To ráno u rybníka se tvářil tak strašně smutně. Co bylo špatně? Nehodlal jsem se smířit s takovým koncem, zasloužil jsem si aspoň vysvětlení. Volal jsem mu několik dní. Jako chorobný stalker mu psal smsky, že se musíme setkat. Odolával celý týden, než jsem ho udolal. Trval ale na tom, že se sejdeme někde v soukromí a proto jsem navrhnul náš byt. Máma byla v lázních a Zdenda na fotbale, měl jsem byt pro sebe.

Když Robert dorazil, skoro jsem se ho lekl. Nevypadal zrovna nejlépe. Pobledlý, neoholený… nesedělo mi to k němu, vždy se o sebe dobře staral. V očích jsem mu tak snadno přečetl, že ho něco hodně trápí. Ale že se to bude týkat zrovna mě…

Nikdy jsem se na Roberta za to nemohl zlobit. Nedokázal jsem ho nenávidět, a to jsem to fakt zkoušel. Ale…nešlo to. Srdci člověk prostě neporučí a láska přijde, i když…jí přijmout prakticky nemůžete.

Řekl mi, že se do mě asi zamiloval. A já byl šťastnej. Ale stále tu bylo to ALE. „Cos mi neřekl?“ Trvalo to několik minut, jako kdybych tak trochu tušil nějaký katastrofický scénář, který přišel. „Já…. Promiň, měl jsem ti to říct už na začátku. Nechtěl jsem tě nikdy tahat za nos nebo tak…“ „Roberte, tak co se děje? V čem je problém?“ „Jsem ženatý. Už deset let.“ Ženatý…ženatý…to ne, jen to ne. To…mám rozbíjet manželství? „Mám 8 letou dceru, Aničku.“ Čím dál lepší, ano, jen ryj, hlouběji a hlouběji do mého zamilovaného srdce. A jako by to nestačilo, viděl jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Tak úžasnej chlap, seděl na mé posteli a brečel, protože nevěděl co dál. Nechtěl opustit rodinu, svou dceru, ale přetvařovat se další desetiletí už taky nemohl. Takhle vypadal člověk, co byl na dně a nevěděl, kam dál. Co udělat, aby neztratil nikoho, aby nikomu neublížil. A tím ubližoval jen sobě. Snažil jsem se na něj zlobit, ale nedokázal jsem to. Sednul jsem si k němu a objal ho. On tu byl poslední měsíce pro mě, poslouchal moje hloupé žvásty a tohle v sobě dusil. Jediné co jsem mohl, bylo ho vyslechnout až do konce. A byť bych nikdy neřekl, že bych mohl chápat nevěru, nebo jí omlouvat, či ještě hůř jí dělat, srdci člověk neporučí.