Kolikrát mi Petr ještě psal a volal? Kolikrát jsem odolával té touze zase do toho spadnout? Pokaždé, když jsem si vzpomněl, na ty žhavé noci jsem měl chuť zahodit důstojnost. Ale pokaždé, když bylo nejhůř, jsem si vzpomněl i na tu poslední noc a hned jsem vystřízlivěl. Pokud člověk nemá důstojnost a páteř, neměl by si říkat člověk. A já měl hrdosti dost. Milošovi jsem o svých trablech v lásce neříkal. Sem tam jsem se zmínil, že někoho mám, ale Miloš se nikdy více neptal a nepitval to. A já to nechtěl ani moc rozvádět. Nebyl jsem ale člověk, co umí být sám. I když ty další dva roky jsem se snažil podobným vztahům vyhýbat. Sem tam nějaký flirt přes chat. Sem tam pokus o nějaký dálkový vztah. Tehdy jsem poznal krásy anime a mangy. Našel si pár internetových otaku přátel a po dlouhých letech jsem měl zase koníčka, co vyplňoval můj prázdný osamocený život. Přes anime jsem se dostal i k yaoi a přes něj už to vedlo přímou úměrou k RP hraní. Z počátku jsem chodil do místností jen koukat a číst. A pak jsem zalezl do yaoi místnosti a nestačil valit bulvy. Bylo to tak divný a….úchylný. Ale přišel jsem tomu na chuť a začal hrát. A tam jsem objevil Dunase. Z počátku jsme si vůbec nesedli. Hádali se, škádlili. Ale víte, co se říká. Co se škádlívá… Dlouho jsem s ním odmítal hrát a on si mě za to dobíral. Pro mě byl „Pan mistr.“ Jeho hry byly sakra sexy, ale měl v nich i spoustu…něčeho, co jsem asi právě hledal. Záviděl jsem jeho spoluhráčům. Byl to bůh yaoi RP her. Tak dlouho mě ale vyhecovával, až se to stalo. A pak už nebylo cesty zpět. Propadl jsem tomu jako peklu. Ta hra byla z počátku jen ukrácení času, ale čím dál víc se stávala něčím víc. Najednou jsme hráli několik hodin denně, každej den. Až jsme skončili kupříkladu u 12 hodinových maratónů a já si najednou uvědomil, že víc žiju v té RP hře, než ve skutečném světě. A vůbec mi to nevadilo. Za to Miloš mi nadával, že furt sedím u PC. Hra ale postupem měsíců byla čím dál osobnější. S Dunasem jsme se stali přátelé. Chtěl jsem o něm vědět víc. Znát ho líp. Jakýsi David z České lípy, bylo mu 22 let. Měl koníčky, svou dost komplikovanou rodinu, ještě komplikovanější osobnost, ještě studoval výšku v Praze. Postupně se trousily střípky informací. A každý z nich byl lež.

O fotku jsem ho požádal snad po 4 měsících intenzivní hry. Vymluvil se. Netrval jsem na tom, ale sem tam jsem utrousil znovu poznámku o fotce. Já mu svou jako debil poslal. A pak jsem v jedné RP místnosti narazil na slečnu, která Dunase znala. Nebyl jsem stalker, ale doufal jsem, že ho přesvědčím na fotku a případně na osobní setkání. Protože když nám to tak klapalo ve hře, možná by nám to klapalo i mimo ní. A tehdy to z milé slečny vylezlo. Asi deset minut jsem civěl na monitor a četl si tu větu znovu a znovu. Můj mozek to odmítal přijmout. Byla to přece blbost, znám Dunase už sedm měsíců, ta holka musí lhát. Jenže…proč by to dělala?

„A víš, že je Dunas ta Dunas? Je to holka. Ráda hraje yaoi. Všichni, co hrají yaoi jsou přece holky.“

Já ne, ty krávo. Určitě ne všichni, tomu jsem nevěřil. I když jsem věděl, že většina jsou holky. Že i když to má mužskej nick a modrého panáčka v profilu, je to holka. Nejsem blbej, poznám holku. Tak proč jsem to nepoznal u Dunase? Proč jsem tak naletěl? Proč mi za sedm měsíců nebyla schopná říct pravdu? Vždyť já mu/jí nedávno napsal, že k němu/ní něco cítím. Jo, tehdy jsem si připadal doslovně jako debil. A oprávněně. Sedm měsíců promarněného života a citů k osobě opačného pohlaví, aniž bych to věděl. Pro mě to byla dokonalá iluze chlapa. Dokonalé iluze chlapů jsou vždy ženské. Další důležité poučení do života. Pokud je chlap v RP až příliš dobrej a dokonalej, vždy je to ženská.

Na Dunas jsem udeřil hned. Zprvu jsem jí jen nenápadně oťukával a chtěl jí nachytat, aby se musela přiznat. Rozbíjel jsem jednu její lež za druhou, až se nakonec přiznala, že je holka. A i když jsem to věděl, zabolelo to. Ne že bych jí přestal mít rád, ale byla to holka. Hned po tomto odhalení smazala svůj nick. Zabila Dunase. A nejspíš si udělala nějakého nového mužského a dál oblbovala naivní hlupáky? Kdo ví. Chyběl mi. Ta bytost, vylhaná bytost, kterou jsem znal jako Dunase. Nemohlo ho nic nahradit, i když jsem hrál dál. Ale nakonec musím uznat, že jsem se tomu spíš musel smát. Zamiloval jsem se do holky…. Jo tak to se povede jenom mě. Když jsem to líčil Milošovi, tak se smál, až to hezký nebylo. Dlouho si mě ještě kvůli tomu dobíral. Prej že ze mě bude heterák. A příliš mi ani nepomohl fakt, že mě malej Muňa, jak se TOMU začalo říkat z mě neznámých důvodů, porazil v nové PC hře na plné čáře a to mu bylo sotva 10. Zostuzen jsem se odebral domů a snil o dokonalém chlapovi Dunasovi a slíbil si, že přes chat a hry už nikdy žádné city investovat nebudu. Protože to taky dokáže bolet. Vylhané světy mi přestaly stačit a já pomalu přestával hrát úplně.

Bylo to další milé poučení. Člověk se nepoučí, dokud nenajede vlastním nosem do země. Tomu jsem vždy věřil. Snít o dokonalém chlapovi, kterej by mě měl prostě jen upřímně rád jsem mohl po nocích dál, ale už jsem nevěřil, že bych takového poznal.