To ráno, ještě rozespalej ve spodkách, jsem zamířil do koupelny. Možná jsem ještě spal a neuvědomil jsem si, kde jsem. Jinak by mě napadlo klepat. Ale takhle jsem prostě vpálil do koupelny, abych se trochu opláchl a probudil. Nečekal jsem, že někdo bude vzhůru. Miloš nebyl zrovna ranní ptáče. Ale co jsem netušil, že Muňa měl ráno trénink a okupoval koupelnu už přede mnou. Viděl jsem, co jsem vidět nechtěl. Tedy chtěl…nejspíš? Ale nesměl! Stydlivost nebyla zrovna Muňova silná stránka, z počátku. Nevím, zda to dělal schválně, že se po sprše promenádoval nahej po koupelně a pracně hledal spoďáry, které měl na pračce tak viditelně, že by o ně zakopnul i slepej. Dělal jsem, že to nevnímám a odvrátil pohled. Ale můj „kámoš“ rozhodně nic odvracet nechtěl. To byl obr trapas. Uklidňoval jsem se tím, že si toho Muňa nevšimne, ale to bylo jako doufat ve sníh v srpnu. „Tobě se ze mě postavil, jo? Ty seš ale pěknej úchyl. Chtěl bys mi ho tam strčit?“ „Drž tlamu a neser mě, mladej.“ „Určitě chtěl!“ Jako by to nestačilo, hlasy z koupelny zaslechla i paní Milena, která vstávala do práce. Nevím, zda slyšela rozhovor, nebo jen hluk, ale vtrhla do koupelny připravená nás od sebe snad odehnat koštětem. Po její otázce, co tam děláme, Muňa vyrukoval s geniální odpovědí. „Předehra.“ A byť jsem měl paní Milenu rád a už od dětství jí říkal této, v tu chvíli jsem jasně viděl, že jsem nevítaný host. Ještě nebyla připravená na to, vidět synovu „teplost“ v praxi. Bylo to ještě dítě. Drzý spratek. To ráno jsem se s Milošem rozloučil hodně rychle a zamířil na první vlak. Bylo mi jasné, že návštěva v Jeseníku u Miloše doma byla má poslední.

Bůh ví, že v době moderních technologií se ale neschováte. A tak si mě Muňa po pár dnech přidal do přátel na FB. Nepřišlo mi to ani divné. Z počátku to nebylo ani špatné, občas mi napsal, jen konverzační věci, často si mě dobíral a podobně. A byť jsem zuřil, bublal, stejně jsem… měl jeho zprávy rád? Sám jsem mu ale nikdy nenapsal první. Někdy jsem nevěděl, zda si ze mě střílí, utahuje, nebo to myslí vážně. Občas se pokoušel o něco, jako flirt. A já se tím občas nechal i unést a okatě ho nabaloval, ale jen ze srandy. Myslím, že nás tahle hra oba bavila. Hra na flirt. Muňa potřeboval cvik a mě to občas dost lichotilo, i když jsem si připadal pořád jako pedofil. Když jsme si psali, dařilo se mi vytěsnit onu neblahou skutečnost, že je to Milošův bratr. Na internetu je tak snadné přehlížet hodně věcí, je snazší se bavit s lidmi. A tak naše konverzace rostly, až neobsahovaly jen ironické hry na flirt, ale i běžnou konverzaci. Rád jsem poslouchal (nebo spíš četl) co se v Muňově životě děje nového. Občas si mi postěžoval na nějakou otravnou holku, nebo debila kamaráda, idiotskou učitelku, prudícího trenéra. Někdy mě dost šokoval, třeba když tvrdil, že začne dělat bojové sporty, či podobně. Ale vydrželo mu to sotva měsíc, pak jsem konečně mohl vidět i tu druhou část jeho osobnosti, kterou nikomu jen tak neukazoval. Nesnášel konfliktní sporty. Byl na ně příliš měkký. Nejen bojové sporty, ale i hokej, basket a podobné. Vzpomínám si, jak jsem se tomu smál a představoval si, jak by asi vypadal, jako červenající se nafouklý uke z anime nebo mangy.

Bohužel i konverzace přes různé sociální sítě má své nevýhody. Je snadnější podlehnout sexuálnímu mámení. Naše škádlení začalo přerůstat i kolonku flirtu a tak jsme se jednou, po pár sklenkách absintu (já) a po pár energeťácích (Můňa) dostali k něčemu jako sex přes net. Za boha bych nedokázal říct, jak k tomu došlo. Bylo to jiné než RP hry, které jsem v minulosti hrával. Tohle bylo víc…osobní? Nehráli jsme si na žádné vymyšlené postavy, byli jsme sami sebou. A bylo to….fantastický. Nikdy bych neřekl, že budu na takové věci. To varovné světlo mi v hlavě přestalo záhadně blikat a já Můňu začal brát jako normálního puberťáka, ne jen jako bratra mého nejlepšího kámoše. Netušil jsem, proč si s ním píšu, proč mě to tolik baví, i když jsem dobře věděl, že pro něj je to jen hra. Jen zábava, škádlení, když se nudí. Zkoušel si na mě flirtování a svádění, jako kdybych byl ten cvičnej plastovej panák na nácvik první pomoci. Nikdy jsem to nebral jako něco víc. Nepopírám, možná ve snech, někde hluboko v podvědomí, tam jsem mohl předstírat a snít. Ale rád jsem odděloval normální fyzický život od toho internetového. A tyhle dva světy se nikdy křížit neměly. Můňa byl speciální případ, který přešel z mého fyzického života jen do internetového. A tak mi to vyhovovalo. Až do chvíle…

Bylo to krátce před víkendem. Rozplýval jsem se, jak budu mít konečně volno a něco podniknu. Můňa se hned nechal slyšet, že má prodlouženej víkend, kvůli svátku, a že teda pojede navštívit babičku do Olomouce. S tím, že se zastaví u mě, a okoukne můj nový byt, přišel jako by se nechumelilo. Po všem tom, co jsme si psali? Jasně jsem to odmítl, snažil se vymluvit, najednou se varovné světlo zase rozsvítilo, byl to zase Milošův brácha, kterej se mi líbí, a který je ještě dítě…. Ale byť jsem vytahoval jednu výmluvu za druhou, nebylo mi to nic platné. V pátek mi zabouchal na dveře ještě před obědem, aniž by se předtím ohlásil. Byl jsem z té návštěvy dost vykolejený, bylo mi to hodně nepříjemný a netušil jsem, jak s ním mluvit. Nečekal jsem, že bych se ještě dokázal ve svém věku cítit nějak stydlivě nebo nervózně. I komunikace nám vázla a Muňa se na mě sotva podíval. Takhle trapné setkání jsem snad jakživ nezažil. Rozloučil se tak brzo, že ani nestačil být drzej, nebo sarkastickej, což bylo velké překvapení. A byť jsem mu nabídl společnej oběd, z mého bytu skoro doslovně utekl, aniž by mi to vysvětlil. Moc jsem nechápal, o čem to celé bylo, něco mi zase unikalo a já netušil co. Ale Můňa už se po téhle nečekané návštěvě dva týdny neozval.