Samozřejmě bylo jediné místo, kam jsem mohl jít. Sice jsem měl v Olomouci nějaké kamarády, ale těm bych do rukou svůj život a trápení nesvěřil. Zamířil jsem zpátky do Jeseníku za Milošem. Trávit chvíle s někým, kdo ve mně věří, s přítelem, který mě neodsoudí, to přesně jsem chtěl. Ale štěstí mi nepřálo. Dveře jejich bytu otevřelo jakési ONO ve vytahané mikině a kalhotách do půl žerdi a upřelo to na mě pohled. Chvíli jsem uvažoval, kdo to k čertu je, než mi to došlo. „Muňo?“ Vyrostl, to jsem nemohl popřít. Vždy to bylo takové malé vyžle, ale teď už začal připomínat kluka, i když do dospělosti měl stále daleko. Neviděl jsem ho několik let, za tu dobu se dost změnil. Když mě taky poznal, oznámil mi, že Miloš není doma, ale odjel do Prahy za svou holkou. Zařizovali si tam společný byt a brzy se tam měli stěhovat. Sice jsem o tom věděl, ale že zrovna ten víkend? Zůstal jsem na něj zírat, s taškou u nohou. A co teď? „Chceš jít dál?“ Asi jsem musel vypadat vážně žalostně, viděl jsem mu to na očích, jak se na mě díval s lítostí. Nenáviděl jsem to. Už jsem se rozhodoval, že s hrdostí odmítnu, když ustoupil od dveří a nechal je otevřené. „Dáme si pivo?“ To, že byl příliš malej na chlastání piva, mi v tu chvíli bylo jedno. Nechal jsem se zlákat bezpečím a trochu klidu. Poslední dvě flašky piva z lednice jsem mu ale zabavil s nějakou hloupou prupovídkou, že musí počkat, až vyroste. Uraženě se na mě mračil. Našel jsem odvahu Milanovi zavolat. I on hned poznal, že něco není v pořádku. Dokonce mu volala moje máma, jestli nejsem u něj, takže mě hned podrobil výslechu a já musel přiznat, co se stalo doma. To ticho, které pak v telefonu nastalo, bylo hrozný. Ale svolil, abych zůstal u nich, jak dlouho budu potřebovat, aspoň ohlídám Muňu, aby nedělal kraviny, když byl doma sám celej víkend, protože jejich rodiče odjeli na dovolenou. Nevadilo mi to, potřeboval jsem hlavně klid, přijít na jiné myšlenky, najít cestu, jak z toho všeho ven a co dál dělat. Bohužel klid a Muňa v jedné větě nedávalo moc smyslu. Ještě ten večer si usmyslel, že jdeme na stadion na fotbal. Nezajímala mě tahle hra, kolektivní sporty jsem nikdy nemusel. On ale jako pravý čutálista jít chtěl a tak jsem si řekl no co, aspoň se vyvětrám. Byla to osudová chyba.

Levné pivo i kořalka, kamarád s domácí slivkou, která se ke mně tak krásně tulila, až jsem jí musel vypít, pamatuju si první zařvání „GÓL“ a pak už to mám všechno v mlze. Vím, že jsem jak hysterka psal Robertovi několik SMSek, prosil ho, aby mě neopouštěl, že to nějak vyřešíme, že se můžeme vídat míň a tajně, cokoliv. Moje hrdost se zašila někde pod drn trávníku a odmítala vylézt. Myslím, že jsem mu i několikrát volal. Nakonec mi to přeci jen zvedl. Jeho hlas zněl jinak, cize a zlomeně. Prosil mě, abych toho nechal, abych ho přestal kontaktovat, že už dál tohle nesnese. Ale já nechtěl. Byl zbabělec, nebojoval za nás a teď prostě jen tak vycouval, se staženým ocasem. Pamatuju, jak jsem na něj křičel, až se kolemsedící fotbaloví fanoušci na mě otáčeli. Byl jsem asi dost k smíchu. Ale mé srdce dobře vědělo, že pro Roberta je to mnohem těžší než pro mě.

Bohužel když se opiju, většinou si dobře pamatuju, co jsem dělal, i když ten večer bych raději z paměti vymazal. Fotbal skončil, já už jen bloumal na lavičce se zarudlýma očima. Věděl jsem, že je konec, ale až teď mi to plně došlo. Stmívalo se a Muňa se zodpovědně rozhodl mě dotáhnout zpátky k nim domů. Pamatuju si, jak jsem se o něj zapíral, a říkal mu, že má hezký úsměv a ještě cosi takového opilecky hloupého. Jestli věděl, že jsem na kluky? Jako malý tomu nemohl rozumět, nikdy jsme se o tom s Milošem před ním nebavili. A tak jsem se asi vyoutoval i před ním. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Už jsem měl plné zuby mlčení, skrývaní, předstírání i všeho okolo. Něco se ve mně zlomilo a já už nechtěl dál.

Zůstal jsem nevítaným návštěvníkem u Miloše doma ještě den a otravoval Muňu s mojí kocovinou. Měl na plný pecky puštěné rádio a já ho měl chuť zaškrtit. Ale byl jsem jen návštěva. Navíc…vidět ho vrtět zadkem do rytmu hudby, když si myslel, že jsem v bezvědomí nebo mrtví… Hned ráno jsem se musel profackovat. Vždyť je mu sotva 15, co jsem pedofil? Ale přesto v tom bylo cosi trochu sexy. V neděli dorazil Miloš i se svou přítelkyní a já věděl, že je čas zase táhnout o dům dál. Dostal jsem od Miloše takovou otcovskou přednášku, že jsem si fakt připadal jako malý desetiletý fakan. Nakonec jsem teda svolil a konečně se ozval mámě, která měla strach, že jsem se šel někam oběsit. Plakala do telefonu, slibovala, že to bude dobrý, že si o tom promluvíme a tak jsem se rozhodl vrátit přeci jen domů. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, ale rozhodl jsem se už neutíkat, obhájit si svůj život. A to jsem taky udělal. Máma to nakonec vzala překvapivě dobře, dokonce mi řekla, že něco takového už tušila, když mě nikdy neviděla z žádnou slečnou. Sice ji dost mrzelo, že nebude babička, a nebude mých snachu, které by dělala ze života peklo, ale i s tím se smířila a přijala mě takovým, jakým jsem byl. A to pro mě byla ta největší podpora. Ten blažený pocit osvobození. Jako kdyby mi celý život leželo něco na hrudi a najednou to spadlo. Celé ty roky jsem se bál vyjadřovat o tom, koho a co mám rád. Ale teď už jsem nemusel. Omluvil jsem se mámě za to, jak jsem byl hnusný, přeci jen měla pravdu. A slíbil jsem, že se s Robertem už nesejdu. Ale svůj slib jsem přeci jen porušil, i když ne svou vinou.

Snažil jsem se držet hodně týdnů. Uběhl měsíc, dva a já stále jako bych čekal. Kontroloval mobil, zda mi snad zavolal, nebo napsal, i když jsem věděl, že se to nestane. Neozval se mi. Ani já už mu nepsal. Až po dvou měsících jsem zahlédl povědomou postavu na náměstí. Poznal bych ho kdekoliv. Za ruku držel svou malou dceru, vypadali opravdu tak šťastně. Chvíli jsem za nimi šel a sledoval je. Už jsem ho chtěl oslovit, zavolat na něj, natáhnout ruku… a pak vyšla z banky jeho žena. Suvereně došla až k němu, líbla ho na tvář a začala mu cosi vyprávět. Usmíval se tomu, ale jeho oči se nesmály. Vybral si tenhle život. Neměl jsem mu to za zlé, vybral si jistotu, rodinu, před dobrodružstvím a nestálostí o deset let mladšího partnera. Když jsem je tak viděl, konečně jsem pochopil. Robert nikdy nebyl můj. Jen jedna jeho část se utíkala schovávat ke mně. Prošel jsem kolem nich. Všiml si mě. Ale neoslovil mě, tak jako já neoslovil jeho. Ani mi hlavou nepokynul. Jen na mě hleděl. Byl to jen mžik, kdy jeho žena nedávala pozor, otočil jsem se na něj a nevím proč se usmál a kývl. Jako bych mu říkal, že se nezlobím, že je to takhle v pořádku. A i to mě osvobodilo, od věčného doufání. Chtěl jsem, aby měl šťastnej život, i když já zůstal zase sám. Musel jsem ho nechat definitivně jít, aby to konečně skončilo. Abych mohl jít také dál a snažit se najít jiného partnera, který by byl jen můj. A hodlal jsem na to jít už jinak, vyvarovat se všech těhle minulých chyb. A i kdybych měl zůstat sám, možná by to bylo dobře. Nemusel bych řešit další svou dokonalou botu.