Doufal jsem, že chytím práci rychle. I když jsem neměl praxi, pohostinství bylo vždycky něco, co táhlo pracovní trh v celém Olomouckém okrese. Štěstí se na mě usmálo dokonce extra rychle. Po pár měsících jsem chytil práci v jednom horském hotelu, a byť to byla lítačka jako prase, bavilo mě to. Moje znalost jazyka byla dost ceněná, takže jsem dělal případně i překladatele, když bylo potřeba ukecat nějakého germána. Takhle práce měla ale obrovskou výhodu. Poprvé jsem byl finančně docela samostatný. Z první výplaty jsem si koupil od jednoho známého PC sestavu, a i když nebyla nejnovější, stále to byl luxus, který jsem si zamiloval. Ve dnech volna jsem začal objevovat taje internetu. Zprvu nevinné taje, ale pak jsem zabrousil na tehdejší chat Lide.cz a objevil jsem úžasnou věc, komunikaci se spoustou zajímavých lidí. A taky poprvé poznal online porno. Ne dobře, tím se chlubit nebudu. Našel jsem místnost Kluci s klukama a chodil kolem ní asi týden a sbíral odvahu tam vlézt. Trapas! Nesmělej mladej ukoušek ale jednoho večera udělal klik a už to bylo.

Zrovna v té prdeli světa, ve které jsem žil, bylo nesmírně těžké se seznámit osobně s nějakým homo pozitivním jedincem. Malej homofobní okres u homofobnějšího Polska nebyl idylkou. Proto jsem snil o útěku do velkoměsta. Ale zatím jsem na to nenašetřil. A tak jsem utíkal alespoň virtuálně. A utíkal jsem čím dál víc. Seznámil jsem se se spoustou kluků, mužů a pánů, s některýma dokonce udržuju konverzaci dodnes. Bylo to hezké období. Přišlo i několik nabídek k setkání, které jasně mělo ústit v nevázaný sex. Cudně jsem odmítal podobné nabídky snad několik měsíců, než jsem jednou večer zdeptaný z práce na jednu od muže, se kterým jsem si už několik týdnů chatoval, kývl. Věřil jsem, že se ještě můžu případně vykroutit, nepřijít nebo podobně. Ale měl jsem tu smůlu, že jsem narazil na Petra. Pro něj „ne“ nebyla odpověď. Později jsem několikrát litoval. Ale…nešlo přestat. Bylo to jako závislost na něčem, co nikdy nemůžu mít. Na přeludu. Tenkrát přijel do našeho hotelu. I když jsem ho znal z fotky, nějak jsem si to nespojil, nepoznal ho. Pro mě to byl při práci jen zákazník, i když se na mě divně culil. Nechal se obsloužit snad třikrát. Káva, jídlo, dezert a neřekl ani ň. Až když si objednával další kávu, se smíchem ke mně zvednul pohled. „Tys mě nepoznal, co? Já jsem Petr. Psali jsme si…“ A ve mně tak hrklo, že bych svou dušičku nenašel ani mikroskopem. Není to zrovna příjemný, když na vás vybafne takhle skoro cizí chlap, který o vás ví spoustu věcí, zvlášť to že jste na kluky, což jsem úspěšně tajil přede všemi kromě Miloše. Trapas jako prase. Myslím, že jsem něco jako blbec vykoktal a sprostě zdrhnul do kuchyně pod nějakou hloupou výmluvou. Ale ani po 15 minutách ten zmetek neodešel. Musel jsem se uklidnit a pochlapit. Tohle jsem přece chtěl, ne? Rande, sex, nějaký pořádný, bez litrů alkoholu. Zjistit jaké to bude podruhé. Možná si konečně najít přítele. Nakonec jsem ho stejně obsloužit musel, protože seděl v mém úseku. Omluvil jsem se mu, nadal mu, že mě překvapil a doufal jsem, že odjede. Ale nenechal se odbýt a domluvili jsme se, že jak skončím, zajedeme do města na něco k jídlu. Byla to jen výmluva. Viděl jsem mu to na očích. Ale souhlasil jsem.

A tak začala osudová jízda s Petrem. Která byla jako pokažená horská dráha. Stále dolů a dolů. Když už si člověk myslel, že to níž nejde, tak mě Petr přesvědčil, že jde. Přesto jsem na tuhle dráhu lezl dobrovolně, jako šáhlej masochista.

Poprvé to na mě zkoušel už v autě, na lesní cestě. Nebylo mi to nepříjemný. Byl to sice hezkej chlap, i když o dost starší než já, ale já nebyl zrovna moc zkušenej. Ale Petr se mi líbil. Měl krásnej svůdnej úsměv a jiskřičky v očích. V autě jsem to ale dělat nechtěl, a tak jsem se pokoušel mu ho aspoň amatérsky vykouřit. Měl jsem se ještě co učit, absolutně jsem netušil co dělat, bylo to vtipný. Ale jemu to nevadilo. Byl trpělivý. Přes to všechno mě Petr hodně naučil. Sebejistotě, v životě a hlavně v sexu. Prakticky mě naučil hodně o sexu. Taky mě naučil, jak číšníci přicházejí o iluze. Ze začátku to ale byl můj první oficiální přítel. Lítal jsem na obláčku. Petr byl ty první měsíce hodně úslužnej, zajímal se o mě. Byl jako rybář, co pomalu navíjí naviják a čeká, až ryba pořádně zabere. Vozil mě na výlety, občas mi dal dárek. Vše bylo dokonalý a já ani nechtěl vidět chyby. Odmítal jsem je. Navíc nám to skvěle klapalo i v posteli. Byl vážně úžasnej a možná proto jsem do tohohle vztahu padal znovu a znovu, už jen pro ten božskej sex, kterého jsem se nemohl nabažit. Po půl roce přišlo vystřízlivění. Najednou jsem si začal všímat drobností, které už ani neskrýval. Najednou jsme si přestali povídat a naše setkání fungovala na bázi: „Odvezu si tě, budeme mít sex, pak budu dělat, že tě poslouchám a ojedu tě zas.“ Zprvu jsem si myslel, že si to jen namlouvám, ale když mi do očí řekl, že ho nezajímají moje historky z letního fesťáku a chtěl by si jen v klidu zašukat, byla to jako dýka do srdce. A nebyla poslední. Uvědomil jsem si, že pro něj nejsem nic víc, jen uspokojení. A tak jsem jako žárlivý přítel začal být podezřívavý a odkryl celou skutečnost. Nedělal jsem si iluze o tom, že bych byl první, ani o tom, že bych byl poslední. Ale že jsem nebyl jediný, to mě vážně nakrklo. S kolika klukama šukal kromě mě? Kdo ví. Nikdy mi číslo neřekl. Věděl jsem jistě o třech, na které zkoušel stejné triky souběžně s tím, když chodil se mnou. Většinou mladíčci, nezkušení náctiletí, jako já. Nabalil je na chatu a pak si jen užíval. Konfrontace s pravdou nebyla moc milá. Já jsem křičel, on se smál. Já brečel, on si jen odfrknul, sbalil si svoje krásný tvrdý fidlátko a odjel. A další dva měsíce se neozval. Naučil jsem se další novou věc, jak vypadá žárlivost, zrada a rozchod.

Bolelo to, nepopírám. Vážně jsem ho měl hodně rád a myslel si naivně, že jsme pár, i když nás dělila vzdálenost, věkový rozdíl i jeho nesdílnost. Doufal jsem, že našetřím a budu ho jezdit navštěvovat a jednou, se k němu i nastěhuju a budeme bydlet spolu…fuj, taková naivka jsem byl. Po dvou měsících se ukázal znovu, s omluvou a nabídkou, se kterou jsem ho poslal do prdele, ale ne do té mé. Kamarádi s výhodami, sex bez závazků, či jak to tenkrát pojmenoval. Byl jsem mladej, ale ne totálně blbej. „Pokud si to rozmyslíš, zavolej.“ Žádný blbec by na podobnou nabídku nezavolal. Ale zoufalství a samota, nadrženost a touha, to vše dokáže udusat lidskou hrdost. A tak jsem zavolal. A jízda číslo dvě začala. Sex bez zábran byl fajn. V mnohém jednodušší. Ale bolelo to. Ne fyzicky, ale duševně. Chtěl jsem lásku, měl jsem sex. Chtěl jsem hezký slova, měl jsem v puse jeho penis. Ale já byl masochista. Pokaždé jsem si říkal, je to naposled. A pokaždé to byla lež. Celé tohle martýrium trvalo snad další půl rok. Kolotoč závislosti, která nešla léčit, a nikdo mi z ní nemohl pomoct. Poslední kapka, nebo spíš celá cisterna kapek nastala, když mi po dvou týdnech Petr napsal, že se chce sejít u něj. Prý opožděný dárek k narozeninám, bude se mi to líbit. Malý plamínek naděje zaplál a já sbalil celou výplatu a jel. Mrzlo, až praštilo, ale mě to bylo jedno. Po roce to bylo poprvé, co mě pozval k sobě do bytu.

Jeho byt byl docela hezkej, staromládeneckej. Nechal mě dlouho čekat v obýváku, že prý pro dárek musí ještě zajet. Počkal jsem. Jaké bylo mé překvapení, když se vrátil v doprovodu 16-17. letého nagelovaného blonďáčka a s bezelstným úsměvem prohlásil, že by chtěl trojku. Zprvu mi to u Petra nepřišlo ani divné, než z toho klučíka vylezlo, že měl taky nedávno narozky a že mu to jeho „úžasný přítel“ daroval jako dárek. Vztek ve mně vybublal, nadal jsem mu do kokotů a zamířil do mrazu. Ale nebylo mi to nic platné. Když se Petr k něčemu rozhodl, bylo po jeho. Chtěl trojku a ukecal mě na ní. Smutnýma očima, prošením, slibováním všeho možného. Netvrdím, že mě to ani na malou chvíli nezajímalo… ale prostě tohle bylo už moc. Nechal jsem se překecat, svolil jsem, doufaje že budu uprostřed a krutě si to aspoň užiju a ojebu mu toho klučíka, že si týden nesedne. Tušil jsem jak na to, Petrovi už jsem to párkrát dělal, měl rád experimenty. Překvapivě jsem to ale byl já, kdo tu noc sloužil jako děvka pro všechny. A tehdy umřela předposlední část mého dětského já. Ta poslední odešla to ráno, kdy mi Petr děkoval za skvělou noc, kdy mě ponížili a použili. Strčil mi do ruky dva tisíce s tím, že si to brzo zopakujeme a zavolá mi. Sebral jsem peníze a šel jsem. To ráno jsem jeho číslo definitivně vymazal z mobilu. Nepřemýšlel jsem ani nad tím. Prostě jsem řekl dost. Připadal jsem si jako špinavá děvka. Všechno mě bolelo a Ema Destinová se na mě zubila jako na sluníčko. Jak jsem jí v tu chvíli nenáviděl. Nevěděl jsem co s ní. Nechtěl jsem jí, pálila, byla odporná, tak jako já. Brát za to prachy, to jsem klesnul tak hluboko? Řekl jsem si NE. Tady tahle pouť končí. Emu jsem daroval bezďákovi, krčícímu se pod kartonem v podchodu. Ne proto, že bych mu chtěl pomoct, ale prostě jsem ty peníze nechtěl jen tak…vyhodit. Poslední rána, kterou jsem dovolil na dlouho někomu mi uštědřit.