Občas jsem večer koukal do otevřeného okna se zprávami, jako kdybych měl jeho zprávu přvolat. Bylo to divný. Když jsem si to vždycky uvědomil, v duchu jsem se vyfackoval a šel radši dělat něco užitečného. Po dvou týdnech přišla první zpráva. Ale že by mi snad poskytla odpovědi….

„Promiň.“

Omluva, ale za co? Už jen to, že se Muňa umí omluvit, byl nový zajímavý fakt. Ale proč se omlouval? Nerozuměl jsem tomu, netušil jak reagovat. Ani po mém dotazu, za co že se to omlouvá, jsem nebyl chytřejší. Neodpověděl mi. Svedl to na svou nenadálou návštěvu u mě, což byla blbost. Za to by se nikdy Muňa neomlouval. Sdělil mi, že už si se mnou nechce psát, že už ho to nebaví. A byť tím ranil mé ego a možná trochu i srdce, nijak jsem neprotestoval a nechal ho jít. Na chvíli.

Celé měsíce jsem o něm neměl žádné zprávy. Miloše jsem se ptát nechtěl, a od Muni jsem udržoval odstup, který si přál. Nastala zima, Vánoční svátky. Miloš mě pozval do Prahy, abych osobně poznal jeho přítelkyni, abychom mohli zapařit ještě před Vánoci. Neváhal jsem, proč taky. To, co mi ale Miloš zapomněl sdělit, bylo, že se Vánoční párty měl účastnit i Muňa, kterého vyslali rodiče užít si trochu Vánoční Prahy a svého bráchy. Naše setkání po tolika měsících bylo hodně divné. Muňa zřejmě taky netušil, že jsem pozvanej. Za celý večer mi řekl jen „Ahoj“ a taky „dej sem ovladač.“ Chyběly mi naše rozhovory. Chyběl mi jeho úsměv, jeho dobírání a žertíky, i to naivní amatérské flirtování. Ale tahle hra pro něj nejspíš skončila, to jsem si myslel. Pro mě měla skončit taky. Ten večer jsme, jako jedna velká parta, vyrazily do hospůdky, na chvíli posedět. Muňa cucal šklebíc kofolu, protože doufal v pivo a celej večer se s ním nikdo moc nebavil. Vypadal, že ani nemá náladu na společnost, nebo na jakékoliv jiné lidi. Povídali jsme si s Milošem historky ze školy, historky ze starých časů našeho dětství a Muňa začal poposedávat a vzdychat. Sem tam pronesl nějakou opravdu hnusnou jízlivou poznámku, takže ho Miloš neustále napomínal. Pak už to Muňa ale nevydržel a odebral se na záchod.

Nevím, zda jsem se přesvědčil, že potřebuju taky na záchod nebo to byla jen nějaká výmluva mého ještě fungujícího podvědomí? Ale zamířil jsem tam taky a střetl se s něčím, čemu se mi ani nechtělo věřit. Viděl jsem Muňu brečet. Sice dělal, že nic a rychle si strčil obličej pod vodu, s pár sprostými nadávkami, ať na něj nečumím a podobně, ale tohle jsem prostě nedokázal ignorovat. Čím víc jsem se ptal, co se stalo a jestli je v pohodě, tím víc agresivní byl. A dokonce zašel tak daleko, že se po mě ohnal. Nebyl jsem žádnej rambič a Muňa by mě nejspíš už v šestnácti dokázal přeprat, ale můj dobrej postřeh zafungoval a ránu jsem vykryl. Ale to bylo ještě horší. Koukal na mě tak divně… nechápal jsem jeho reakce, nemohl jsem tušit, co se mu honí tou hloupou makovicí. A v tu chvíli jsem neměl tušení, ani co se honí tou mou, protože jsem jednal zkratkovitě. Dodnes nevím, proč jsem to udělal. Ale nikdy jsem toho nelitoval a nejspíš bych to udělal znova. Natlačil jsem ho na okno na záchodcích a pořádně ho políbil. Žádné amatérské líbnutí, ale pořádná pusa. Nejspíš jsem se v tu chvíli nechal inspirovat scénou z jednoho yaoi anime. Ale zabralo to. Muňa na mě vykulil oči a já konečně viděl normálního šestnáctiletého kluka, který neví, co si počít s tím vším, co se na něj sesypalo za pocity a emoce. A ne jen spratka, kterého znali všichni. A co zabralo poprvé, určitě by mělo zabrat i podruhé, takže jsem to zkusil i opakovat a tentokrát se už Múňa snažil trochu zapojít. Myslím, že na tuhle první chvíli nikdy nezapomenu. Jak jsem si vždycky myslel, že nic romantickýho nikdy nezažiju, protože to se stává jen ve filmech nebo anime. Byť to bylo jen krátké, byť moje svědomí odjelo na dovolenou, byť jsem neměl tohle dělat a uvědomit si, kde jsou hranice, co můžu a co ne… přesto jsem nelitoval.

Na záchodcích jsme byli jen chvílku. Ani jsme spolu nemluvili, nebylo třeba. Ani nevím, jestli jsem se tím polibkem něco snažil říct? Jako třeba: „Mám tě rád, líbíš se mi? Kluci nebrečí, jsem tu pro tebe,“ nebo něco podobného. Ale myslím, že to Muňa pochopil. Dokonce mi za to dlouho poté, jednoho opilého večera poděkoval. Vrátili jsme se zpět ke stolu a všechno bylo jinak. Ale jen pro nás dva. Myslím, že jsem jasně ukázal, že pro mě to tak úplně hra nebyla. A Muňa mi ukázal to samé. Jenže…co s tím? Svátky jsem, ale přežili ve zdraví všichni. Dokonce konečně vládla trochu lepší atmosféra a já konečně poznával víc z Muňovi trochu stydlivé uke povahy, kterou normálně neukazoval. Konečně jsem viděl, že je ze mě tak roztomile nervózní a začal se mi líbit ještě víc. Ale dával jsem si pozor, abych nevysílal nějaké signály, kterých by si mohl všimnout i Miloš. Když jsem odjížděl, Muňa se mě tiše zeptal, jestli si můžeme ještě psát, nebo něco podobného a já souhlasil. Ale bylo to jiné. Mnohem upřímnější, žádné machrování, žádný sarkasmus, žádné zlé dobírání. Sem tam tomu sice ještě vyrašily růžky, ale cítil jsem jasnou změnu v jeho přístupu. A začal si uvědomovat, že se řítím hlavou do pěkné propasti, ale nechtělo se mi brzdit, už ne.

„Víš…asi jsem se do tebe zabouchnul Muňo.“

Ano, takhle jsem ho uzemnil na novej rok. Uzemnil jsem tím i sebe. Nevím, proč jsem mu to napsal. Nepodobalo se mi to. Jestli jsem ho chtěl šokovat, nebo si z něj vystřelit? Ne, ale byl jsem zvědavý na jeho reakci. A pak jsem jen čekal. Minutu, dvě…deset, půl hodiny. A odpověď stále nikde. Opravdu jsem doufal, že mi na tohle nějak odpoví? Asi bych přežil jeho výsměch, nějakou srandičku, hloupý komentář o úchylovi a pedofilovi, či cokoliv jiného. Přežil bych, kdyby tuhle větičku zamluvil, znevážil. Ale to, co jsem nemohl dlouho rozdýchat, byla jeho odpověď.

„Já asi do tebe taky. Teda…asi.“